Úvod / Nyitóoldal
   
 
Oto Psenak  2017-03-19   480
Kniha rozhovorov literáta Josefa Mlejnka s režisérom Davidom Vondráčkom uzrela svetlo sveta v roku 2010 krátko po uvedení Vondráčkovho rovnomenného dokumentárneho filmu na ČT2. Film vzbudil svojou témou veľkú pozornosť, keďže hovoril o tabuizovanom období československej histórie - povojnových etnických čistkách a vraždení civilného nemeckého obyvateľstva.  





Kniha je voči filmu prínosná v tom, že umiestňuje Vondráčkov dokument do kontextu jeho predchádzajúcej tvorby - Návštěva u podzimní paní (o dcére Masarykovho rozvědčíka Ville Voskovej-Bechyňovej ), Návratech Franze Neubauera (o hovorcovi sudetonemeckého landmandšaftu), Do zemé nezaslíbené (o absurdných okolnostiach osídľovania českého pohraničia po vyhnaných Nemcoch), Sbohem český koutku (o zániku českej menšiny v Kladsku vyhnanej po roku 1945 Poliakmi - vyhnancami z východných území zabratých Sovietmi), Dvacáté století Aloise Vocáska (o legionárovi - účastníkovi Chabarovského incidentu a neskôr konfidentom Gestapa), Když se slunce nevidí (o totálne nasadených českých robotníkoch v podzemných továrňach na výrobu rakiet V1,V2). Rozhovor ukazuje genézu Vondráčkovho videnia sveta, ktoré sa od ideologického pohľadu vśtepovaným žiakom českých škôl postupne menil v konfrontácii s príbehmi svedkov doby, ktorých postupne spoznával.
 
V knihe sa stretneme aj s príbehom novozámockej rodiny Tarnóczyových deportovaných do Čiech na nútené práce v r. 1946.
 
Ďalšou pozoruhodnou črtou knihy je, že prostredníctvom autentických svedectiev vtiahne čitateľa do iného chápania súvislostí a doby a na scénu uvedie autorov ktorí majú na vývoj a historické miesto Československa v XX. storočí názor odliśný od mainstreamu.
 
Volyňští Češi byli v v době, kdy vesměs dobrovolně vstupovali do jednotek Československé zahraniční armády, sovětskými občany. Nechtěli se po válce vracet zpátky, protože měli v dobré paměti to, co zažili po obsazení tehdejších polských východních území Sověty po paktu Ribbentrop-Molotov. Zabíjení, kolektivizaci, deportace, to všechno dokázali bolševici stihnout během necelých dvou let Myslíš si, že by bývalí příslušníci zahraničního odboje, paní Naděžda Brůhová a pan Josef Holec, s nimiž ve filmu hovoříš, nemluvili pravdu, když  ti na kameru říkali, že jejich kolegové se do masakrování Němců na Žatecku a v Postoloprtech určitě nehrnuli, protože měli války plné zuby?

Oni ti Svobodovci, s nimiž jsem při natáčení mluvil, přišli na Žatecko až koncem léta 1945. Opravdu nemuseli vědět, co jejich vojenští kolegové z OBZ, tzv. obranného zpravodajství, prováděli. Na druhou stranu v té svým způsobem pochopitelné náladě všeobecného protiněmeckého cítění, kdy se krajinou rozléhal slogan
„dobrý Němec, mrtvý Němec", mohli od spolubojovníků dozvídat, že se Žatecko muselo očistit od nacistických fanatiků a werwolfů. Nikdo nijak útlocitně nezkoumal, že opravdoví nacističtí fanatici utekli, a že žádní werwolfové prakticky neexistovali. Ti byli jen vítanou záminkou k zabíjení, rabování a krádežím majetku němec-
kých starousedlíků. Záhadou pro mě zůstává, že oni prý ani nevěděli o parlamentním vyšetřování masakru ze sedmačtyřicátého, kdy byly u výslechu stovky lidí a kdy komise všechny hrůzné skutečnosti potvrdila. Nemohli
neznát některé vyšetřované, vždyť šlo o jedno společenství. Možná tu máme co do činění s psychoanalytickým „vytěsňováním". Člověk vědomě zapomene, na to, co mu je nepříjemné, rozhodilo by mu to celou identitu o neoddiskutovatelně čisté pozitivní dějinné úloze.
 


Po roce 1945 a po roce 1948 tu nebyla na přirozený vývoj nejmenší naděje. Lidé jsou zde milí, normální, nakonec jsem i s příbuzenstvem odtud, ale demografická změna nepřinesla žádnou stabilnější, rovnoměrně rozptýlenou sociální strukturu. Tohle jsem jako dítě i dospívající mladý člověk pochopitelně nedokázal analyzovat, zajímalo mne především, kde jsem se to octl a dětskýma očima jsem vnímal, „nabíral" různé absurdity, nesrovnalosti, protiklady, pro které jsem hledal a nacházel vysvětlení až mnohem později. Řada
mých spolužáků ve škole, s nimiž jsem snažil o těchto věcech mluvit, to tak nevnímala. Kolikrát s údivem koukali i na druhou generaci lidí, kteří přece měli nějaké kořeny, když říkali, že přišli ze Slezska, tedy z Polska, i když to tehdy Polsko nebylo, Rusínům na Tachovsku se dodnes v místě říká Rumuni.
Dodnes čeští dosídlenci na těch vsích nepochopili, že to jsou Rusíni, Slované, z nichž české repatriační úřady po válce udělaly, jak už jsem řekl, papírově Slováky, aby mohli dostat přídělové domy a k nim těch třináct hektarů. Po kolektivizaci stejně všichni skončili v družstvech, u státních statků nebo u státních lesů.
 


Nečetl jsi v osmdesátých letech texty o vyhnání, které znamenaly zcela odlišný výklad událostí, než byl ten oficiální? V samizdatu, v exilových časopisech?

K těm jsem se také dostal, ale až později. V té době jsem byl touto literaturou zcela nedotčen. Díky mamince jsem měl načteného Škvoreckého, Kunderu nebo Lustiga, ze společenských vědců na mě nejvíc zapůsobil Jan Tesař, který v časopisu Zítřek v devětašedesátém publikoval eseje o české protektorátní kolaboraci, ale věci, které v emigraci o vyhánění Němců publikoval například Ján Mlynárik (Danubius), jsem před Listopadem neznal. O ubitých stovkách lidí na Broumovsku nebo Teplicku, o nichž píše Václav Černý, jsem se dozvěděl mnohem později.


Ale stejně jsi s ním narazil.

Film se měl vysílat na ČT 1 v hlavním vysílacím čase, ale nakonec Návraty Franze Neubauera ho přesunuli na méně sledovaný druhý program. Měl však také pozitivní reference v tom smyslu, že když se dají témata zpracovat objektivně, do hloubky a v dějinném kontextu, proč se nezabývat také věcmi, o kterých se říká, že by se raději neměly otvírat. Kdybych se neseznámil s Čechem panem Motejzíkem, tak bych se k Franzi Neubauerovi asi nikdy nedostal. Ale při přípravě a zpracovávání tématu jsem poprvé a snad i do hloubky nastudoval všechny možné publikace související s tématem, a z autorů mne nejvíc oslovili Podiven nebo Danubius. Jejich prostřednictvím jsem se dostal ke střední Evropě jako kulturně-historicko-politickému tématu i blíže také ke Střední Evropě jako časopisu, jako intelektuální platformě, která se zabývá českými dějinami ze zcela netradičního, nekonformního pohledu, i ke skupině Panevropy, což na mě působilo přímo jako zjevení.
 


Ve Třech Sekerách jsem se při brigádě na státním statku setkal s jistým panem Sekem, jenž byl Maďara dělal
v živočišné výrobě krmiče - a psal se asi Szeko nebo Sekó nebo Sékai -, ale vyslovoval a psal se každopádně česky jako Seke, ale podobně, jako v případě Rusínů nebo českých bratří z Německa, byla silná tendence jeho, ale i jiná příjmení počešťovat. A ten pan Seke mi vyprávěl pohnutý příběh Maďarů, kteří po válce
nedobrovolně přišli do českého pohraničí a díky jemu jsem se také začal blíže zajímat o jejich osudy. Až mnohem později jsem se z jedné studie, která vyšla v revue Střední Evropa, dozvěděl o tom, co se stalo v roce 1947, kdy na základě Benešova dekretu vznikla pracovní povinnost v českém pohraničí pro Maďary z jižního Slovenska...
 
Pro Maďary a jiné zrádce...
Přesně tak. A v počtu jedenácti tisíc rodin, celkem šlo asi o pětačtyřicet tisíc osob, byli ze dne na den v dobytčácích převezeni do severních a západních Čech a tam byli Maďaři rozptýleni dle potřeby.
V podstatě šlo o nucenou pracovní povinnost.
 
Jako Totaleinsatz, ale s celou rodinou. Vzpomínám si, že jsem se ve své rodné vsi na Žatecku běžel podívat na Maďary, což pro šestileté dítě byla tehdy téměř exotika, kteří pracovali na kombajnu. Byli to snědí a opálení chlapíci, ale mlčenliví, s nikým se nebavili. V ten den jsem nejen viděl poprvé Maďary, ale také novou technickou vymoženost, která pak postupně nahradila samovazy.
Šlo svým způsobem o práci otrockou, protože nedobrovolnou. Kdyby se nepodvolili, čekal by je kriminál.
 
Rodinu Tarnóczyových z třetí epizody „Země (ne)zaslíbené" jsi znal už předtím?
Tady jsem prostřednictvím Svazu Maďarů pátral po někom, jehož
případ a příběh by byl pro tuto komunitu příznačný. Objevil jsem tak pana Gábora Tarnóczyho, který dnes žije v severočeských Teplicích. Pochází z měšťanské rodiny z Nových Zámků, maďarsky Érsekújvár, na jižním Slovensku. I dnes je skoro třetina obyvatel města maďarská. Pan Tarnóczy se jako chlapec najednou ocitl v severních Čechách v cizím jazykovém prostředí, vůbec nevěděl, co se kolem děje... Protože jazyk nového prostředí vůbec neznal, měl při své nesporné inteligenci i později potíže s výukou ve škole.

Ve filmu na sebe prozrazuje, že ve čtvrté třídě dokonce propadl, přitom jde o přirozeně noblesního člověka, velice dobře informovaného, který dokáže krásně formulovat své myšlenky.
Také jej lze uvést jako typický případ znemožňované nebo ztěžované vlastní lidské seberealizace a násilné asimilace. Je třeba si
uvědomit, že tohle se dělo ještě před únorem 1948, a tedy v období, které například spisovatel Pavel Kohout nazývá obdobím svobody, přitom tu v letech 1945-1948 probíhaly etnické čistky. Ona „pracovní povinnost" pro rodinu pana Tarnóczyho vznikla především proto, že území jižního Slovenska s převážně maďarským obyvatel-
stvem bylo vítězným slovanským živlem systematicky poslovenšťováno. V Čechách se tak vytvořilo společenství čtyřiceti tisíc lidí z jiného kulturního a jazykového prostředí, a nakonec nikdo nevěděl, co s nimi.
I když vysídlovaní Maďaři jako příslušníci křesťanského, většinově katolického národa přicházeli do prostředí alespoň nábožensky hodně podobného, základní kulturní odlišnosti, včetně odlišnosti jazykové, promítající se do každodenních záležitostí pochopitelně převažovaly. Společná víra mohla kruté následky pouze zmírňovat.

Chátrající katolické farnosti byly v severních Čechách „maďarským živlem" pochopitelně posíleny. Ale to byl patrně jediný styčný bod. Kluci Tarnóczyovi ministrovali v kostele. Ale integrace byla velmi obtížná. Nakonec si Maďaři začali uvnitř socialistického bloku stěžovat, že nesmějí opustit určená místa pobytu a že jsou drženi jako vězni někde v západních a severních Čechách. Takže po roce 1949 a 1950, ale i později, se dokonce mohli
legálně vracet domů. Problém spočíval v tom, že jejich domy, grunty nebo byty byly už legálně obsazené Slováky. Tak se často vraceli zpátky do českého pohraničí. Nicméně z oněch původních pětačtyřiceti tisíc jich v českém pohraničí zůstalo už jen asi jedenáct tisíc. Třicet tisíc Maďarů se vrátilo.
Jestliže se dneska alespoň něco ví o osudu sudetských Němců, potom příběh maďarského společenství v západních a severních Čechách včetně snah o jejich čechizaci představuje z velké části bílé nezmapované místo českých dějin.

V revue Střední Evropa jsme se osudu Maďarů soustavně věnovali, až nám to i někteří příznivci vyčítali.

Patrně nechápali, že jde o zásadní dějinné momenty, které budou podle mne za dvacet třicet let v hlavním proudu historiografie. Řekl jsem si proto, že musím ona tři společenství - Rusíny, „Slezáky"
a Maďary - která se octla pro někoho zcela záhadně tam, kde původně být nechtěli, připomenout.
 


 
První republika byla zvláštní útvar Když se to hodilo, uplatňovalo se historické právo, když se to nehodilo, přišlo ke slovu právo národů na sebeurčenL A když nešlo dost dobře uplatnit jedno ani druhé, nastoupilo machiavelistické právo vítězů - příkladem může být právě Vitorazsko, ale také Zaolší nebo Těšín-Cieszyn. V rámci fikce, konstruktu nazvaného „československý národ", jemuž dle ústavy patřil stát zvaný Československo, se uplatňovala hegemonie českých elit
 
Je pravdou, že formálně byl stát zvaný Československo liberálně-demokratický, ale jeho vnitřní praxe měla silný nádech autoritářství a mohla být také ex post vnímána jako předzvěst totality. Za nacistického protektorátu pak fungovala v českých zemích také jiná psychologie než například v Generálním gouvernementu na polském území. Krutě decimovaní Poláci si vše s nepřítelem v jistém smyslu vyřídili během války. Nedávno jsem četl zajímavou úvahu, že psychická újma vznikající z toho, že si vytrpěné příkoří nemůžeš vyřídit s nepřítelem, je svým způsobem horší než samotná válka.
A proto prý u nás nastala situace krutějšího účtování než jinde z jistého komplexu historického neobstání.
Tahle skutečnost vnáší dost zásadní světlo do poválečné „spravedlivé odplaty" u nás a mnohé vysvětluje. Nevyčerpává však jádro problému. Při masakrech civilního německého obyvatelstva nešlo pouze o trestání za zločiny nacizmu, pseudomysticky se vybíjející na nevinných obětech, ale také o pomstu za pustý nevděk vůči českým nacionalistickým bůžkům. Kdo tohle vše jednou rozplete?

Úplně se to asi rozplést nedá, vždy bude plno interpretací podle světonázorového ukotvení hodnotitelů. Mě zajímá primárně ten lidský příběh v nějakém čase a prostoru, kdy se v člověku probudí zlo, jehož kořeny odhalit a ukázat na ně je mnohdy nesnadné a často riskantní.
 


Zjistil jsem, že ta velice kultivovaná paní se jmenuje Villa Bechyňová a že její manžel Zdeněk Bechyně byl synem prvorepublikového ministra a sociálnědemokratického politika Rudolfa Bechyně. Paní Bechyňová mi na počátku devadesátých let vyprávěla neskutečný příběh o tom, jak její tatínek, Viktor Emanuel Voska, jeden z nejbohatších Čechoameričanů a přítel Tomáše G. Masaryka, se s budoucím československým prezidentem v roce 1914 v pražské hospodě U Choděrů dohodl, že se jako poslanec Říšského sněmu pokusí získat pro něj tajné materiály o rakouské armádě a o jejich mobilizacích i o stanovisku rakouského ministra vnitra. A mladičká Villička byla prý přímo u toho.
Masaryk se potom sešel s Ernestem von Korberem, což byl pozdější ministerský předseda, ale v té době byl ministrem vnitra v rakousko-uherské vládě, a přes toho V. E. Vosku, který v té době už pracoval pro britskou rozvědku, předal supertajné rakouské materiály šéfům britské tajné služby. To, co mi Villa Vosková-Bechyňová
vyprávěla, historikové skutečně zaznamenali, ale nikdo o ní nevěděl, že ta noblesní dáma ještě žije v zapadlé části Mariánských Lázní.
Jak se podařilo dostat získané materiály do Británie?
V tajném kódu byly napsány na kostrči korzetu Voskový dcery, které v té době bylo šestnáct let a která tento nesmírně cenný materiál provezla přes česko-německé hranice a potom dál do Velké Británie. Což je obzvlášť kuriózní moment, protože se přímo vnucuje otázka, co by se bývalo stalo, kdyby ji chytili na hranicích. Villa Bechyňová se později stala britskou zpravodajkou. Všechno jen dotváří druhotný obraz o tom, že T. G. Masaryk spolupracoval s cizími tajnými službami, o čemž se moc nemluvilo, i když šlo samozřejmě o neoddělitelnou součást národního odboje.
Touto otázkou se zabýval francouzský historik maďarského původu Frangois Fejtó v knize Hrana za podunajskou monarchii. Například i carské Rusko mělo tak říkaje smrt na jazyku, ale stále podle Fejtóho mělo údajně investovat těžké peníze do českého a slovenského zahraničního odboje.
O tom píše zajímavě v Čechách nepříliš známý historik Josef Kalvoda. Je třeba známým faktem, že oponent T. G. Masaryka Karel Kramář usiloval o federativní připojení k carskému Rusku. Svatováclavská koruna by se tím octla na hlavě někoho z Romanovců.
Carská despocie proto podporovala Kramáře a Britové se báli vlivu Ruska ve střední Evropě, proto podporovali „tatíčka", a v této špionážní a geopolitické hře se octla i mladičká Villa. Během války
potom v New Yorku úzce spolupracovala s Milanem Rastislavem Štefánikem. Vyřizovala mu korespondenci, protože slovenský francouzský generál neuměl anglicky, ale jen italsky a francouzsky.
Štefánik trpěl nepříjemnými žaludečními kolikami a Villa mu chodila do české restaurace na páté avenue pro hovězí vývar.

Už jsme hovořili o tom, jak jsi věci související s vyhnáním Němců vnímal jako dítě a jako mladý člověk. Kdy jsi vyhnání přestal vnímat nejen jako historickou skutečnost, ale také jako morální problém?
Disharmonické jevy poničení kultury a příznaky proměnění vyspělé kulturní krajiny ve zdivočelou v jedné třetině země se nedaly přehlédnout. Jedním obzvlášť typickým symptomem byly sochy světců. Pokud úplně nezmizely měly většinou pourážené hlavy. 
V sedmdesátých letech bylo právě toto velice typické pro kteroukoli pohraniční oblast. Zajede-li člověk do východních nebo středních Čech, s ničím takovým se tam v takové míře nesetká. To je samozřejmě taková symbolika, je to na celou studii. Faktem je, že dva tisíce měst, vesnic a osad nikde v Evropě po druhé světové válce nezmizelo.
Za Moravským Berounem na severní Moravě, a tedy v moravské části Sudet, stávala v místě trojího rozvodí - voda z jednoho deště se odtud roztěká do tří moří- barokní socha  sedícího Krista. Když soše po válce urazili vandalové hlavu, zaěali noví obyvatelé říkat torzu Neptun. A když sochu před nedávnem restaurátoři opravili, někdo ji nakonec celou ukradl.
Ale nešlo jen o sakrální věci nebo o vysokou kulturu. Když jsem jako malé dítě vyjel jednou s rodiči na Vysočinu, tak mě velice překvapilo, že vidím normální zasklenou a nerozbitou autobusovou zastávku. Ze Sudet jsem nic takového neznal. Míra nekulturnosti a vandalizmu tam byla a je nepoměrně větší.
Když mi bylo dvanáct nebo třináct let, byl jsem na návštěvě u příbuzných v NDR, u bratra babičky Vondráčkové - Antona Nowaka. Bylo to pro mne důležité už proto, že jsem začal trochu pochytávat němčinu. Strýc nebo vlastně prastrýc pracoval jako řadový úředník na finančním úřadě, byl členem SED, to byla jejich komunistická
strana. Od jeho manželky, tety Louisy, která pocházela z Chomutova, jsem se dozvěděl, že jí v létě 1945 zemřelo v českém internačním táboře dítě, protože neměla pro kojence mléko.
Nerada o tom mluvila. Až mnohem později mi došlo, když jsem se dozvídal o Přemyslu Pitterovi, že Němci, kteří zde byli internováni v rámci tzv. odsunu, dostávali podobně jako Židé za vlády nacistů v Německu ty nejnižší
potravinové příděly.
A historik Toman Brod, který je sám Žid a je, pokud jde o sudeto-německou otázku, zcela nepředpojatý, mi vyprávěl o tom, že když měly židovské dívky při transportu do Terezína málo potravin, existovala česko-židovská solidarita, takže trpěly méně, samozřejmě před cestami do vyhlazovacích táborů. Ale po válce Němci nic navíc - k přežití - nedostávali, a tak trpěli hladem a podvýživou.
Přemysl Pitter dokonce navštívil prezidenta Edvarda Beneše s požadavkem nebo spíš s prosbou, aby Němky s malými dětmi dostávaly něco málo přidáno, aby neumíraly. Nepochodil. O těchto situacích píše zajímavě Pavel Kosatík v knize o Přemyslu Pitterovi Sám proti zlu.
 

V plném proudu byla také kolektivizace - jako dítě si pamatuji slavnostní svod krav do společného jezeďáckého kravína, amerického brouka v rádiu a novinách, soutěž ve výrobě surové oceli na obyvatele a plechové budovatelské písně. Ještě že tehdy nebyla televize.
V člověku se ale něco takového jako sudeťácké stereotypy uhnízdí bez ohledu na rodinnou anamnézu, zvláště když je rodina pasivní a bojí se dítěti něco říct naplno, aby s tím nemělo problémy ve škole. Skutečně jsem si dlouhou dobu myslel, že je všechno od sebe odděleno a nijak spolu nesouvisí, myslím tím osudy mých příbuzných a revanší strašící Sudeťáci.
Až když jsem začal hlouběji studovat historické zdroje, které se přece jen začaly objevovat v devadesátých letech, ať už šlo o knihu Petra Příhody Ztracené dějiny nebo o texty a publikované v revue Střední Evropa a v její ediční řadě, tak se mi vše postupně začalo dávat do souvislosti. A zároveň nešlo nepřemýšlet o pojmech jako nacionalizmus, národovectví atd. Otto von Habsburg často mluví o tom, že národnost je společenství náhody, představy nebo společné volby. A člověku pak opravdu dochází, že nemůže na žádný způsob
ideologicky skupinově hodnotit druhou skupinu přes nějaký „biologicko-kmenově-stádně-plemenný faktor", protože když si připustím, že národ je i společenství náhody a představy, pak lze dospět k tomu,
že část českých vlasteneckých nacionálních politických elit byla podle rodinné genealogie německá, a to ne prapůvodně někdy ve dvanáctém, třináctém století, ale přes své rodiče nebo prarodiče. Sokolové Miroslav Tyrš, Jindřich Fiigner nebo Josef Scheiner...
Ale vrátím se ještě k tomu, co jsem říkal před chvílí. Zajímaví jsou třeba takoví bratři Julius a Eduard Grégrové. Mladočech Julius choval velkou péči o to, aby do budoucna nikdo z Čechů neuměl německy. Tím se Češi měli jednoznačně vymezit jako národ proti svému odvěkému nepříteli. Což ve střední Evropě, kde je němčina
po staletí součásti vzdělanosti a kultury, zní zcela absurdně. Navíc Grégrovi byli Němci po předcích, a to nejenom z otcovy strany, neboť jejich matka byla Němka.

Mně se líbilo, jak Julius Grégr někde omlouvá „excesy" husitů. Vypalovali kláštery? Ano, ale, kdo byl v těch klášteřích? Vypasení mniši. A ty bylo podle něj nejen dovolené, ale žádoucí zabíjet Stejnou logikou později také buržuje, kulaky, Židy nebo Poláky, u nás po válce Němce. Ale mladočech Julius Grégr by mohl být dnes spokojený i bez toho, protože německy u nás neumí skoro nikdo.
Ale vezmi si, myslím národnostně, i takového T. G. Masaryka. Jeho matka Tereza Kropatschek neuměla česky. A je docela pravděpodobné, že Masarykovým biologickým otcem byl německo-židovský majitel hodonínského panství Nathan Redlich. Nejde o žádný drb z bulváru nebo z kulturního podsvětí. Vyprávěl mi o tom historik An-
tonín Klimek, nedávno mi věc potvrdil i Jan Galandauer. Ale právě, na druhou stranu: není to nakonec jedno?
Také u Masaryka jde přece o legitimní přilnutí k národu volbou.

Při natáčení v Dobroníně jsem si všiml, že po přesunu do nedaleké historicky jazykově české Polné se nedá přehlédnout podstatný rozdíl: vidíme natřené ploty, upravené kříže na hřbitově a udržované zahrady. Na dosídlených kdysi německých obcích i u vás na Vysočině je vždycky poznat určitá zpustlost a zanedbanost podobně jako v Sudetech, tady jenom méně bije do očí. I tam šlo ale o místa, v nichž se česká nebo vlastně slovanská náplava necítila v první nebo druhé generaci jako doma.

 
 
 

The index.php: SIZE[b]: 20,123 MODIFIED: 2017.07.20 08:58:20.MD5: f85cef47c050bee155b3a3e8340b4542 STATUS: OK