Úvod / Nyitóoldal
   
 
Oto Psenak  2018-02-13   531
Jedna z napozoruhodnejších kníh posledného desaťročia vyšla v r. 2008 s podporou pražskej židovskej obce. Viac ako 400 stránková monografia popisuje československú azylovú politiku v období rokov 1933-1938, ktorá sa rysuje veľmi odlišná od obrazu, ktorý šírili čsl. propagandisti o ČSR ako o ostrovčeku slobody v hnednúcej Európe. Autori aj vysvetľujú tento zdanlivý paradox - oslavné prejavy prednášali najmä privilegovaní nemeckí intelektuáli, ktorí disponovali konexiami v Prahe a dlho sa v nej nezdržali. Ostatné asi tri tisíce živoriacich utečencov, ktorých sa úrady snažili vyhladovaním primäť k odchodu z krajiny, ostali bezhlasé.  

Rozšírená prax vypovedávania cudzincov a ich postrkovania cez hranice tiež nezdpovedá obrazu demokratickej ČSR, nehovoriac o uzavretí hraníc s Rumunskom v decembri 1937 v čase tamojších protižidovských pogromov, alebo uzatvorení hraníc s Rakúskom v dobe Anšlusu. Najznámejšou epizódou bolo vrátenie všetkých pasažierov viedenského rýchlika disponujúcich rakúskymi pasmi z čsl. hraníc v noci z 11. na 12. marca 1938.

Monografia je bhatá faktografiou, ktorú čitateľ inde nenájde. Podľa odhadu autorov z pôvodne polmilionóvej źidovskej menšiny Nemecko v r. 1933-1941 opustilo 270 tisíc ľudí, z toho 37 tisíc bezprostredne po nástupe nacistov k moci v r. 1933. V Československu sa v žiadnom čase nenachádzalo viac ako 4 tisíc utečencov z Nemecka...



Uvádzame najzaujímavejśie úryvky.
 
Začiatky utečeneckej otázky v Európe

Po první svčtové válce bylo podle přibližných odhadů v Evropě v pohybu na deset milionů lidí, mezi nimiž byli uprchlíci z Ruska, Ukrajiny a Arménie, Němci, kteří uprchli z území přičleněných k nově vzniklému Polsku, Židé, kteří utekli z Haliče či Ukrajiny před pohyby fronty a poválečnými pogromy, či oběti populačních transferů na Balkáně. První světová válka a komunistická revoluce v Rusku vyvolaly v Evropě dosud nevídané přesuny uprchlíků, z nichž se mnozí po skončení ozbrojených konfliktu nemohli či nechtěli vrátit do svých původních domovů.
Na formováni uprchlické politik)' v Evropě meziválečného období měla nejvělší vliv vlna uprchlíků z Ruska po komunistické revoluci a občanské válce, která skončila vítězstvím nového komunistického režimu. Další významnou skupinu tvořili Arméni, kteří utekli nebo byli vyhnáni z východního Turecka za genocidy arménského obyvatelstva organizované tureckými úřady...
I když ani před první světovou válkou nebylo možné hranice v Evropě překračovat zcela svobodně, systematické kontroly cestovních pasů na hranicích, jak je známe dnes, ještě neexistovaly. V souladu s liberální doktrínou byla imigrace zpravidla považována za kladný a prospěšný fenomén, který přijímající stát hospodářsky posiluje, a proto byla kontrola zaměřena především proti zločincům či tulákům a žebrákům, případně bylo jejím cílem vybírat clo. Lidé, kteří se mohli vykázat dostatečnými finančními prostředky a patřili k lepším třídám, zpravidla nebyli kontrolou vůbec obtěžováni. Když například Velká Británie na základě Aliens Act z roku 1905, jehož cílem bylo zamezit nekontrolované imigraci „východních Židů" na britské ostrovy, zavedla poprvé kontroly cestujících vystupujících z lodí v britských přístavech, týkalo se toto opatření výhradně lidí cestujících v nižších třídách, zatímco lidé s dražšími lístky byli i nadále propouštěni bez jakýchkoli formalit....
Důvody pro toto posílení hraničních kontrol a větší snahu o kontrolu cizinců byly různorodé. Souvisely s posílením role státu ve společnosti během první světové války, mimořádným počtem uprchlíků pohybujících se po Evropě po jejím skončení, ale také strachem z příchodu komunistických agitátorů a šíření komunistické revoluce. Nemalou roli však hrál také nacionalismus spojený s předsudky vůči cizincům a případně s antisemitismem.
 
Počiatky migrácie židovských utečencov z Haliča
Masová emigrace Židů z východni Evropy začala již během pogromů v carském Rusku vletech 1881-1883 a zesílila v důsledku pogromů v letech 1903-1905. Bčhem první svétové války pak velká část haličských Židů uprchla před pohyby rusko-rakouské fronty do vnitrozemí, přičemž se mnoho z nich ocitlo v uprchlických táborech rozptýlených po českých zemích. Židovský exodus z východní Evropy pak ještě umocnily pogromy doprovázející chaos po skončeni první svétové války a občanská válka v Rusku či polsko-sovčtská válka. V meziválečném období pak Židé odcházeli z Polska také kvůli silnému antisemitismu a špatné hospodářské situaci velké části židovského obyvatelstva.
 
Situácia utečencov z Haliča po vzniku ČSR
Pro československý stát nebyla problematika uprchlíků ničím novým. Hned ve svých počátcích se mladá republika vypořádávala s (převážné židovskými) uprchlíky z Haliče, kteří byli již v prvních mísících státní samostatnosti vyzváni k opuštění Československého území.Jinak tomu bylo v souvislosti s ruskými a ukrajinskými uprchlíky, kteří do Československa přicházeli v několika vlnách od roku 1917 do roku 1922, kdy jejich počet dosáhl zhruba dvaceti pěti tisíc. Československá vláda se tehdy rozhodla pro projekt Ruské pomocné akce, který nemel v Evropě obdoby. Projekt zahrnoval nejen materiální zabezpečení uprchlíků
z bývalého ruského impéria, ale i poskytování pracovních povolení a dalekosáhlou podporu jejich vzdělávacích a kulturních institucí. Přestože byi projekt Ruské pomocné akce plánován na šest let, v omezené míře byli uprchlíci z Ruska podporováni vládou až do konce existence první republiky.
 
Utečenci z Ruska a Ukrajiny
Uprchlíky z Ruska, Ukrajiny, Arménie a dalších zemí se během poválečného desetiletí podařilo do značné míry usadit v evropských zemích. Největší část z nich přijala Francie, která po obrovských lidských ztrátách na frontách první světové války potřebovala pracovní síly pro obnovu hospodářství. Československo se také stalo útočištěm značného množství ruských a ukrajinských uprchlíků, kteří přicházeli především kvůli zcela bezprecedentní podpoře v hmotné oblasti, v kultuře a vzdělávání poskytované v rámci státní Ruské pomocné akce... Ruský problém v Evropě je v podstatě vyřešen, domníval se v roce 1938 britský odborník na otázku uprchlíků sir John Hope Simpson a poukazoval na významné snižování jejich počtu. Zatímco v roce 1922 jich mohlo být 725 tisíc, v letech 1936/37 jich Nansenův úřad napočítal již jen polovinu. 
 
"Východní Židia" v Nemecku
Pronásledování a vyhánění „východních Židů" z Německa také nezačalo s nástupem nacistického režimu. Již od 19. století byli židovští přistěhovalci vystaveni verbálním útokům a stávali se častým cílem antisemitských publicistů. Známý německý historik Heinrich von Treitschke například vykresloval obraz hord „východních" Židů hrnoucích se každoročně do Německa a způsobujících jeho požidovštění.5 Především po první světové válce docházelo k násilnostem zaměřeným zvláště proti Židům z východu, například v listopadu 1923 v berlínské čtvrti Scheunenviertel.6 Z hlediska uprchlické politiky je však ještě důležitější, že německé úřady, resp. jednotlivé německé státy formulovaly specifický přístup vůči „východním" Židům, který sahal od administrativní diskriminace přes razie až po vypovídání. Mezi vypovězenými z Pruska a Bavorska tvořili například polští Židé v období od konce první světové války do nástupu nacistů k moci nezanedbatelnou část, přičemž v některých případech Šlo o hromadná vypovězení větších skupin lidí. „Východní" Židé také patřili mezi první oběti nacistického režimu a především v počátečním chaotickém období byli nacistickými bojůvkami vyháněni za hranice.
 
Diskriminácia Židov v Poľsku
Zhoršování situace Židů v Polsku tak Šlo ruku v ruce s jejich pronásledováním v Německu. Až do roku 1938 považovali mnozí (včetně židovských organizací) postavení polských Židů za stejně alarmující jako postavení jejich souvěrců ve „Třetí říši". Mohli přitom poukazovat na snahu vyřazovat Židy z polského hospodářství, hospodářské bojkoty a zavádění numeru clausu či zvláštních židovských lavic na polských univerzitách. V polské státní správě a mezi polskými politiky se hovořilo o potřebě podporovat židovské vystěhovalectví a polský ministr zahraničí Józef Beck vytvářel nátlak na západní státy, aby „nadbyteční" polští Židé byli považováni za uprchlíky, o něž je třeba se postarat, a aby pro nč byla vyhrazena některá z kolonií: v roce 1937 dokonce francouzská vláda Polsku povolila vyslat na Madagaskar studijní komisi, která zkoumala možnosti židovského vystěhovalectví na tento vzdálený ostrov....
Otázka polských Židu pak znovu kulminovala ve třicátých letech 20. století. Důvodem nebylo pouze pronásledování Židů v Německu a jejich diskriminace v Polsku, ale také špatné vztahy mezi Československem a Polskem, jejich doprovodným jevem bylo vzájemné vypovídání občanů druhého státu, kteří Často žili za hranicemi dlouhá léta a ničeho se nedopustili. Na československé straně pak byli obětí vypovídání především polští Židé. Tato politika byla posilována obavami z masového exodu polských Židů a z jejich vyhánění z Polska a Německa.
 
Emigrácia Židov do Palestíny
Od založení Československa až do roku 1932 vycestovalo do Palestiny pouze 212 osob, z nichž většina byli mladí lidé a zapálení sionisté. Svědčí o tom i skutečnost, že jen v mizivé míře tito chalucim využívali možnost zažádat o příbuzenské certifikáty pro nejbližší členy rodiny. Naopak od roku 1932 začali Palestinu vyhledávat i lidé, kteří vycestováním řešili svoji existenční bídu. Alija (tedy vystěhování do Svaté země) se stala ve třicátých letech populární zvláště na Podkarpatské Rusi.
Nejenže tím mladí lidé řešili svoji bezvýchodnou sociální situaci, jejich rodiče často doufali, že si je děti do Palestiny přizvou. Podle Edelsteina měla od roku 1932 emigrace do Palestiny vzrůstající tendenci. Celkem vycestovalo v letech 1932 až 1936 do Palestiny z Československa 3 215 Židů, kteří k sobě později pozvali 357 rodinných příslušníků. V tomto poctu jsou zahrnuti i uprchlíci z Německa. Díky Edelsteinové zprávě víme přesně, že jich bylo 613 a cestu jim platila organizace HICEM. Jak však sám Edelstein podotýká, počet německých uprchlíků, kteří tehdy přes Československo odjeli do Palestiny, byl ve skutečnosti větší.
Někteří totiž vycestovali na turistické vízum a pak v zemi zůstali. Již v letech 1933 a 1934 si nicméně Palestinský úřad v Praze opakovaně stěžoval u Židovské agentury (Jewish Agency), že Československo získává jen malý počet certifikátů, jenž nepokryje požadavky Židů z Podkarpatské Rusi a uprchlíků z Německa, kteří utíkají přes Československo. Důvodem, proč Československo dostávalo oproti jiným zemím méně certifikátů, bylo přesvědčení, že tamní Židé nejsou tolik ohroženi. Pracovníci Palestinského úřadu se takovému tvrzení bránili. Argumentovali naopak tím, že Židé z Podkarpatské Rusi čeli velké hospodářské nouzi a uprchlíkům z Německa hrozí, že jim nebude prodlouženo povolení k pobytu, když nebude do určité doby vyřízena jejich další emigrace.105 Již ve zprávě z prosince 1933 si Franz Kahn z pražského Palestinského úřadu stěžuje, že pokud nebude Československo dostávat dostatečný počet certifikátů pro uprchlíky z Německa, naruší to výrazně důvěru, kterou prozatím Židovský pomocný výbor u československých úřadů požívá.
Ovšem v době, kdy počet židovských uprchlíků z Německa v důsledku norimberských zákonů z podzimu 1935 dále narůstal, došlo k dramatickému útlumu možností vystěhování do Palestiny v souvislosti s tamními protižidovskými nepokoji. Britská vláda tehdy rozhodla snížit počet certifikátů, které vydávala Židovská agentura, na třetinu. Jestliže v roce 1935 dosáhl počet židovských imigrantů do Palestiny (více než 66 tisíc osob) vrcholu, v roce 1936 již jejich počet činil pouze necelých 30 tisíc a v roce 1937 něco málo přes 10 tisíc.Za období od ledna 1937 do dubna 1938 tak z Československa vycestovalo do Palestiny již jen zhruba sto dalších uprchlíků. Když tedy roku 1937 žádal Palestinský úřad v Praze o větší počet certifikátů pro mladé chalucim, nebyl jeho požadavek vyslyšen. Z jejich omezeného počtu byl největší díl přidělen sionistům z Německa a Rakouska.109 Větší možnost vycestování do Palestiny měli pouze lidé, kteří mohli nárokovat „kapitalistický" certifikát kategorie AI - tedy osoby, které mohly doložit, že disponují majetkem převyšujícím 1000 palestinských liber."0 S tím, jak se palestinské certifikáty stávaly nedostatkovým zbožím, rostly i konflikty ohledně jejich rozdělování, jež v Československu zajišťoval Palestinský úřad v Praze.
 
Exodus Židov z Rakúska po Anšluse
Rakouští nacisté tuto situaci vnímali jako šanci vyhnat co nejvíce Židů, Rakousko melo být co nejrychleji „judenrein", očištěné od Židů. Panika, kterou toto brutální pronásledování vyvolalo, ukazovala své výsledky: i přes všechny překážky, obtíže při získávání víz a překračování hranic se ze zhruba 191 tisíc rakouských Židů (podle údajů z roku 1934) podařilo uprchnout přibližné 128.500.
V létě 1938 pak českoslovenští pohraničníci na jižní Moravě vraceli denně zhruba 80-100 osob, které utíkaly nebo byly vyhnány z Rakouska. Uhlídat státní hranice bylo velmi obtížné, neboť byla zčásti zalesněna a zčásti tvořena obilnými lány, v nichž se uprchlíci skrývali. Od blížících se žní si pak úřady slibovaly snazší ostrahu. Na základě těchto údajů lze - byť jen velmi nepřesné - odhadnout, že českoslovenští pohraničníci v období od „anšlusu" mohli na hranici mezi oběma státy zachytit a vrátit uprchlíky ve zhruba deseti tisících případech.

Velkou část lidí vyhnaných z Rakouska tvořili polští Židé, kteří byli dlouhodobé cílem nacistického násilí - podobně jako tomu bylo po převzetí moci nacisty v Německu v roce 1933. Ve Vídni a jinde v Rakousku žil značný počet Židů, kteří do Rakouska přišli jako uprchlíci před pohyby fronty nebo protižidovskými násilnostmi během první světové války Či v prvních poválečných letech. Většina z nich již neměla zvláštní vztah k meziválečnému Polsku a vzhledem k narůstající diskriminaci Židů v Polsku se do své původní vlasti vrátit nechtěla. I přes dlouhodobý pobyt v Rakousku však většina z nich nikdy nezískala rakouské státní občanství.
Zároveň také v Polsku narůstal antisemitismus, pravicové politické strany podporovaly hospodářský bojkot Židů a na univerzitách byl omezován jejich počet. Po „anšlusu", ve stejnou dobu, kdy polské úřady spekulovaly o možnostech hromadné emigrace polských Židů a usilovaly o snížení jejich celkového počtu, „hrozil" naopak příchod velkého množství židovských uprchlíků, polských občanů, kteří žili dosud v Rakousku. Polské úřady se proto snažily zabránit možnosti návratu polských Židů, kteří žili v zahraničí: v březnu přijal sejm zákon, podle nějž mohli byt držitelé polských pasů zdržující se více než pět let bez přerušení v zahraničí zbaveni polského občanství. Toto opatření mělo vstoupit v platnost na konci října 1938 a vedlo k německo-polské diplomatické roztržce, která vyústila ve vypovězení mnoha tisíc polských Židů z Německa.
Měsíčně by tak mohlo přes Československo do Polska projet zhruba 750-900 osob. Tomu by odpovídala i statistika vídeňského konzulátu, který od „anšlusu" do 20. července 1938 vystavil zhruba 4 000 povolení pro průjezd přes československé území a lze předpokládat, že jejich naprostá většina byla určena polským Židům vyháněným nebo utíkajícím z Rakouska přes Československo do Polska. Je tedy možné odhadnout, že touto cestou bylo až do mnichovské dohody z Rakouska do Polska vyhnáno asi pět tisíc polských Židů.
Celkový počet převážné židovských uprchlíků, kterým se podařilo do Československa dostat z Rakouska ilegálně, lze jen těžko odhadnout. Řada z nich se v Československu nehlásila na úřadech a neexistovala ani jejich systematická evidence. Vzhledem k tomu, že později bylo z „Protektorátu Čechy a Morava" deportováno do Terezína či Lodže na dva tisíce bývalých rakouských Židů (z nichž ovšem nemuseli všichni utéct až po „anšlusu") a že řadě z nich se podařilo z českých zemí uprchnout do jiných států, je možné jejich celkový počet (ovšem bez možnosti ověření v pramenech) odhadnout na přibližné tři až čtyři tisíce.
Přičteme-li k nim z Rakouska vypuzené československé občany (z nichž někteří ale jsou již započítání v předchozím údaji), kteří také nebyli soustavně evidováni, a polské Židy projíždějící přes československé území, lze se pravděpodobné dostat zhruba k počtu deseti tisíc uprchlíků, kteří v nějaké podobě z Rakouska utekli do Československa.
 
Korupcia na československých úradoch
Pokud však měl uprchlík dostatek peněz i platný pas a Československo bylo jeho první exilovou zemí, existovala ještě další možnost, jak povolení k pobytu dostat - podplatit úředníky na policejním ředitelství. Grete Landré si vzpomíná, že v roce 1936 stačilo mezi vyplněný formulář vložit bankovky v hodnotě 300 až 400 korun. V létě 1938 se výše úplatku výrazně zvýšila. Doba vyřízení úplatkem podpořené žádosti o povolení k pobytu se pohybovala okolo čtrnácti dnů.
 
Politickí utečenci vs. Židia
Další útek ze střední Evropy ovládané nacisty však nebyl jednoduchý a narážel na hranice hlídané více než kdykoli dříve a na řadu formálních bariér. V tuto dobu se také začínají definitivně lišit možnosti a osudy židovských a ostatních uprchlíků. Zatímco politické uprchlíky se nacisté snažili dopadnout, kamkoli přišli, židovské uprchlíky naopak až do roku 1941, kdy se naplno rozběhly hromadné deportace Židů, aktivně vyháněli. Jestliže političtí uprchlíci - pokud se jim podařilo dostat za hranice - měli jistou šanci nalézt za pomoci svých stran a zahraničních pomocných organizací nové útočiště, snažily se v tuto dobu všechny státy omezovat počet židovských uprchlíků přicházejících na jejich území. Například Velká Británie,
 
Pokus čsl. úradov koncentrovať utećencov na Českomoravskú vysočinu
10.12. 1937 MZV odpovědělo vyslanectví ve Washingtonu, že „bylo upuštěno od úmyslu provésti koncentraci židovských uprchlíků z Německa na Českomoravské vysočině. Pro tamní informaci se sděluje, že ministerstvo vnitra chystá jiné opatření, které v zájmu věci musí zůstati prozatím v tajnosti."
 
Obmedzenie emigrácie do USA a Kanady
Politiku vůči migrantům a uprchlíkům také zásadním způsobem ovlivnilo omezení imigrace do severní Ameriky - do Spojených států amerických a Kanady. Počátkem dvacátých let 20. století začaly Spojené státy zavádět přistěhovalecké kvóty, které se lišily podle země původu a které byly také významným způsobem inspirovány obavami o udržení rasového složení americké společnosti a převahy „bílé", „anglosaské" či „kavkazské rasy".
Imigrační zákony z let 1921 a 1924 umožňovaly roční přistěhovalectví ve výši dvou procent amerických občanů z dané země, kteří ve Spojených státech již žili. Zatímco v roce 1921 byla výchozím bodem statistika z roku 1910, posunoval ji zákon z roku 1924 do situace v roce 1890, tedy do období před velkou přistěhovaleckou vlnou z východní a jižní Evropy. Podle zákona z roku 1921 mělo Československo přiděleno kvótu 14 282 osob, od roku 1924 to však již bylo pouhých 3 073 osob. Největší podíl z evropských států získaly Velká Británie a Německo, v době hospodářské krize však - kvůli administrativním opatřením - nebyly naplňovány ani tyto kvóty. Systém kvót - i přes některé modifikace - platil ve Spojených státech až do roku 1965. Také Kanada již od dvacátých let výrazným způsobem omezovala přistěhovalectví z Evropy a specificky se bránila proti možnému příchodu židovských uprchlíků.
 
 
 

The index.php: SIZE[b]: 20,902 MODIFIED: 2018.09.17 22:30:38.MD5: ff8ed373391f626a1ac54729d082455f STATUS: FALSE