Úvod / Nyitóoldal
   
 
Oto Psenak  12-11-02   3,943  
0
Pred 60-mi rokmi 27. novembra 1952 vyniesol pražský súd verdikt v Procese proti sprisahaneckému centru pod vedením Rudolfa Slánskeho. Medzi 11 rozsudkami smrti bolo aj meno Vladimíra Clementisa, významného slovenského intelektuála, jedného z hlavných aktérov etnických čistiek na južnom Slovensku v r. 1945-48. O pomeroch v komunistickej strane Slovenska začiakom 50-tych rokov podáva plastický obraz Karel Kaplan. Jeho zásluhou sa zo zabudnutia vynára postava Viliama Širokého, jedného z Clementisových rivalov a jeho nástupcu v úrade ministra zahraničných vecí. Je príznačné, že kým mená Dubčeka, Husáka, Clementisa, Novomeského sa občas mihnú na stránkach učebníc a historických prác, Široký, Ďuriš, Bašťovanský, Moškovič, Bacílek a ďalší slovenskí komunisti, hoci až do roku 1963 zastávali najvýznamnejšie posty v štáte, sa z deravej slovenskej historiografie kamsi "stratili"...  



Viliam Široký
Personální změny ve vedoucích funkcích, které vždy vyvolává odchod dik­tátora, měly hlubší motivy. Vedle korektur oficiální politiky byly důsledkem či odrazem nastupující krize komunistického režimu. Z kritiky, která dopadla na jaře 1954 v Moskvě na hlavu Zápotockého, vyvodil Kopecký, „že mají přijít v čelo vedení soudruzi mladší, energičtí, ti starší mají ustoupit". K tomu Fier­linger nesouhlasně poznamenal (17. 7. 1954 v politickém byru ÚV KSČ), „a co v SSSR Chruščov, Malenkov a Molotov, též oni by měli ustoupit, před kým?" Členství v ústředním výboru KSČ pozbyli Václav Nosek a A. Hodinová-Spurná - oba vedoucí funkcionáři v komunistickém exilu v Londýně. Proti jejich vyřazení vystoupil Zápotocký. Střetl se s Novotným a neuspěl. Podařilo se mu udržet v ÚV alespoň Nejedlého, kterého se chtěl Novotný také zbavit. Zápotocký argumentoval tím, že „třeba starým soudruhům toto čestné posta­vení zachovat, i když tam nic nedělali"...
Velké spekulace se rodily kolem Viliama Širokého, který představoval mož­no říci další typ komunistického funkcionáře odkojeného Komunistíckou internacionálou a jejím aparátem. Politika mu byla vším, smyslem života, povo­láním i zálibou. V Kominterně se naučil ovládat politické řemeslo a s úspě­chem větším i menším se pomocí této rutiny udržoval téměř dvacet let mezi nejmocnějšími. Jeho vztah k prostým lidem i ke stranickým funkcionářům byl studený, byl mužem bez úsměvu. V politické činností se vyznačoval rysy, které jsou typické pro většinu politiků diktátorského typu - byl tvrdý, takže vypadal sebejistě, ve skutečnosti však trpěl nejistotou. Stále ho provázela obava o jeho mocenskou pozici, z toho vyrůstala nedůvěra, podezírání, ostražitost a snaha udržet se u moci za každou cenu. Věděl moc dobře, co v komunistickém režimu znamená politický pád.
Tvrdost v jeho postojích a vztazích, nepřítomnost lidského prvku v jeho jednání měly zřejmě i druhý zdroj, životní zkušenosti. Chyběly mu děti, jeho paní se dvakrát pokusila o sebevraždu, druhý pokus skončil smrtí, sám byl nemocný, trpěl tuberkulózou. Životní zkušeností a prostředí, praktiky komu­nistické moci, neplodily nic, co by zmíněné osobní vlastnosti tlumilo, naopak posilovaly je a vytvářely příznivé podmínky pro jejich uplatnění.
Širokého politická kariéra se ubírala spletitou cestou. Od vzniku KSČ pat­řil k jejím aktivním členům a po devíti letech ho zvolili do ústředního výboru. V tomto sboru zůstal nepřetržitě třicet šest let. Po různých funkcích ve stra­nickém aparátu na úrovni krajů a v ústředí postoupil v roce 1935 mezi vedou­cí skupinu v KSČ jako tajemník ústředního výboru a náhradník exekutivy Komunistické internacionály, v jejímž aparátu také pracoval. Začátkem oku­pace ho komunistické vedení vyslalo do Spojených států, aby zde společně s B. Köhlerem a J. Švermou politicky působil mezi krajany. Neobdrželi však víza, zůstali v Paříži jako představitelé zahraničního vedení ÚV KSČ. V březnu 1940 se Široký vrátil do Moskvy a za rok byl vyslán na Slovensko, kde byl už v červenci zatčen a vězněn do února 1945. Z vězení ho spolu s dalšími funkci­onáři osvobodila akce zorganizovaná Karolem Šmidkem. Na pokyn exilové­ho vedení KSČ se vrátil do Moskvy a účastnil se jednání o programu a složení poválečné vlády. V ní zastával funkci místopředsedy, v letech 1950-1953 vyko­nával též úřad ministra zahraničí. Po Gottwaldově smrti vystřídal Zápotocké­ho v čele vlády a funkci opustil v roce 1963, když byl odvolán.
Do osvobozené republiky vstupoval s komplexem. Ačkoliv v Gottwaldově gardě ho považovali za prvního komunistického představitele na Slovensku, od roku 1944-1945 jím ve skutečnosti nebyl. Nezúčastnil se Slovenského ná­rodního povstání, v jehož průběhu se konal sjezd KS Slovenska, a v jejím čele stanula jiná garnitura: Karol Šmidke, Gustav Husák, Laco Novomeský. Jim, zejména Husákovi, nemohl V. Široký nikdy odpustit, že je (také Ďuriše a další) neosvobodili z věznice před povstáním. Neuvěřil tvrzením, že se o to po­koušeli, ale bez úspěchu. Podle Širokého šlo o záměr, o mocenský zápas, ovlád­nutí strany a budoucí funkce.
Takže Široký jako místopředseda vlády reprezentoval slovenské komunisty ve vládě v Praze, ale vedoucí funkce na Slovensku měli účastníci povstání, říkalo se jim povstalecké vedení. Husák později vysvědoval, že Gottwald tako­véto rozdělení působností sám navrhl.
Široký tuto zvláštní pozici vedoucího funkcionáře bez faktické moci těžce nesl, proto přivítal (možná i podnítil zkreslenými informacemi o poměrech na Slovensku) Gottwaldovo rozhodnutí, aby byl zvolen na žilinské konferenci za předsedu KS Slovenska. Jako politický důvod této změny uváděli její osnovatelé nedostatky v práci strany na Slovensku, které nahrávají nepřátelům. V rozhovorech v roce 1963 a 1968 Široký tvrdil, že od vedení KSČ „měl velmi striktní direktivy, aby postavil na celoslovenské konferenci otázky nacionalis­mu v plné šíři a jmenovaljeho nositele. On to však v Žilině neudělal." Dokon­ce mu to vytýkal K. Gottwald. Široký sice později zdůvodňoval neuposlechnu­tí příkazu snahou připoutat mladé soudruhy (Husák a spol.) k novému vede­ní na Slovensku, skutečným důvodem však zřejmě byla celková atmosféra na konferenci, nepříliš příznivá pro jeho volbu, přičemž vystoupení proti „nacionalistům" by jeho pozici jen ztížilo.
S nástupem Širokého do funkce předsedy strany se pojí tři událostí. Tehdy viditelně opadal vliv komunistické strany ve slovenské společnosti. Objektiv­ně se na tomto úkazu podílel přechod od války, partyzánských bojů k mírové­mu životu, dále chování Rudé armády a „znovuzrození či obrození" politické­ho katolicismu. Se stížnostmi na počínání Rudé armády na Slovensku na přelomu války a míru, zejména na zatýkání osob a odvážení občanů do SSSR, přicházely různé delegace, a to i komunistů. V roce 1963 Široký v těchto pro­testech či žádostech spatřoval protísovětské projevy: „K dotazu na protisovětské vystupování s. Široký řekl: Na Slovensku byl sovětský politický komisař, člen ÚV KSSS. Sovětští soudruzi kritizovali delegaci, která u nich protestovala proti zatýkání. Byla také u Gottwalda a Kopeckého. Šmidke sám, když přijel do Košic z Nitry, řekl: Co jsme udělali za 25 let, to Rudá armáda zničila přes noc."
Druhá skutečnost: Široký nedisponoval mezi slovenskými komunisty zda­leka takovou popularitou jako povstalecké vedení, což se projevilo na žilinské konferenci; partyzáni nepřijímali jeho volbu, navíc dovezenou z Prahy, s uspo­kojením, ale s odporem.
Třetí skutečnost: Široký se obklopil „svými věrnými", aby oslabil pozice „po­vstalců", kteří zastávali funkce ve slovenských národních orgánech. Dosud jakoby utajované osobní spory zesílily a tlumil je pouze společný stranický úkol, podřídit vše úspěšnému boji za nastolení monopolní moci. (V šedesá­tých letech Husák tvrdil, že příčinou osobní nevraživostí byl Široký, podle něho zase Husák; jejich vzájemné obviňování dokazovalo skutečnou existen­ci takových antagonisdckých vztahů.)
Neúspěch slovenských komunistů v květnových volbách 1946 připisovali „povstalci" také chybné volební taktíce Širokého a politice jeho vedení. Kladli mu za vinu, že jeho taktika pomohla udržet jednotu Demokratické strany a zapříčinila její velké volební vítězství. Hned po volbách společně vedli útok proti této straně, usilovali o její postupné rozštěpení a likvidaci. Svůj záměr dovršili v únoru 1948.
Husák v žádosti o úplnou stranickou rehabilitaci z 1. května 1963 obšírně popisoval návrhy předsedy Demokratické strany Jozefa Lettricha na společ­nou kandidátku obou stran pro volby v květnu 1946 na principu paritního zastoupení. Široký „bez velkého rozmýšlení briskně tento návrh zamíd". Jeho taktika spočívala v rozkladu Demokratické strany založením křesťansko-demokratícké, tj. katolické strany. „Věřil (podle Husáka), že katolickou stranu má už v suchu, a tím i rozbití Demokratické strany." Dokonce s představiteli nově ustavované strany, která měla být blízká komunistům, vedl jednání a vyhověl jejich žádosti o pomoc při vypracování přijatelného programu. K tomu Husák:
„Vtedy použili (podia môjho názoru) vyjednávači tejto strany voči Širokému trik: Vy komunisti ste šikovní Tudia, výborne sa vyznáte v robení programov. Dajte nám nejaký návrh, ako by ste si vy program ,kresťansko-demokratickej strany' predstavovali. Požiadali o taký návrh Širokého. Široký uložil K. Frišovi [správně Eduard Friš], aby návrh programu ,kresťansko-demokratickej strany' napísal. Friš ho aj skutočne napísal a po schválení textu Širokým bol návrh programu písomne odovzdaný zástupcovi tejto strany, myslím, že inž. Fillovi [správně Kornel Filo]. Videl som ten návrh programu: Bol to opis vládneho programu kombinovaný s programom komunistické] strany v trochu zmiernenej forme."
Širokého taktika neuspěla, vedení Demokratické strany uzavřelo s předsta­viteli politického katolicismu dohodu (tzv. dubnová z roku 1946) o udržení jednotné strany a o pozicích, které v ní „nespokojenci" obdrží.

V  roce 1963 se k Husákovu tvrzení vyjádřil Široký:
„Pokud jde o jednání Širokého s ľudáky, tu Husákův výklad je holý nesmysl. V  Československu byly velmi vážné úvahy o taktice strany ve volbách. [Jde o volby 1946.] Původně i Klement Gottwald byl toho názoru, že půjdeme do voleb na společné kandidátce Národní fronty. Později dospěl k závěru, že by to nebylo správné, že bychom vyvolali složitou situaci, pokud jde o upevnění po­zic strany, dělnické třídy a prohlubování socialistického obsahu revoluce. Předsednictvo ÚV KSČ dospělo k závěru, že půjdeme do voleb se samostatnými kandidátkami. A mluvili také o tom, jak na Slovensku, zda tam jít se společnou kandidátkou, a dospěli kjednoznačnému závěru, že i na Slovensku bude správ­né jít samostatně do voleb, protože nebylo dobře možné jít na Slovensku spo­lečně a v českých zemích samostatně. V té věci nebyly žádné rozpory ani v před­sednictvu ÚV KSČ, ani na Slovensku. V Demokratické straně se tehdy přiostřily rozpory po náboženské linii. Katolíci začali kritizovat celé vedení (Kyselý byl tehdy vyhozen z předsednictva Dem. strany), že tam rozhodují luteráni. Strana musela reagovat, a tak vznikla myšlenka vytvořit čtvrtou stranu. Byla to chyba. A to je problém vlivu náboženství na Slovensku a toho, že v předvečer voleb zasáhl Vatikán a biskupové ve všech kostelích v zájmu Demokratické strany, neboť jim šlo o rozdělení pozic mezi katolíky a luterány. Soudruh Široký jednal s Blahem a dvěma mladými poslanci, najejichž jména si již nepamatuje. Blaho byl několikrát u Širokého, on s ním mluvil o různých problémech, ale o vytvoření politické strany s ním nejednal. Šlo o to, zabránit, aby Demokratická strana dostala většinu."
(Svědectví o návrhu Lettricha, který se podle Husáka měl k námětu ještě něko­likrát vracet, zpochybnil tehdejší přední činitel Demokratické strany Martin Kvetko.)
Přestože společný boj za nastolení komunistické moci všechny ve sloven­ském vedení KS sbližoval, přece rozpory mezi „pražskými Slováky" a „povstal­ci v národních orgánech" zcela nepřeklenul. Kořeny byly politícké, a tedy hlubší než osobní nevraživost. Husák, Šmidke a Novomeský informovali so­větského diplomata o existenci dvou skupin ve slovenském komunistickém vedení. Vytýkali „pražské skupině" (Široký, Duriš ajejich příznivci), že nepro­sazují dostatečně slovenské zájmy v ústřední vládě a ve vedení KSČ. Konkrét­ně kritizovali dvě věci: vláda včetně českých soudruhů uznala sice rovnopráv­né postavení obou národů, ale jen formálně; ve skutečnosti pozici sloven­ských národních orgánů a slovenských zájmů v celostátní politice neuplatňo­vala a „pražští Slováci" prosazovali centralistickou politiku vůči Slovensku, ne­respektovali slovenské poměry a z nich vyplývající specifické rysy politiky. V tomto počínání spatřovali „povstalci" jednu z příčin upadajícího vlivujejich strany ve slovenské společností.
Druhá věc se týkala industrializace Slovenska. Kritizovali, že v této pro Slo­vensko tak důležité hospodářské i politícké záležitosti projevovali v Praze slo­venští komunisté malou aktivitu, místo důrazného prosazování přesunu prů­myslových závodů z českého pohraničí na Slovensko ustupovali. Také v této nečinnosti slovenských komunistů a českých soudruhů v pražských ústřed­ních orgánech viděli ohrožení vlivu vlastní strany. Někteří z „povstaleckých funkcionářů" si později stěžovali sovětským diplomatům na Širokého a jeho spojence. Husák v roce 1947 naopak nepovažoval stížnosti sovětským diplo­matům za správné a odrazoval od takových rozhovorů Šmidkeho.
Volební neúspěch slovenských komunistů v květnových volbách 1946 jako by potvrdil prognózy „povstalců". K nim se přidala už zmíněná kritika Široké­ho nesprávné předvolební taktiky. Volební výsledek však paradoxně posílil pozici Širokého ve vedení strany. Budoucí vítězství slovenských komunistů v rozhodujícím mocenském střetnutí ještě víc než dosud záviselo na úspěchu pražských soudruhů. A pravě Široký reprezentoval ve slovenském vedení „praž­skou centrální linii", která počítala s dalším omezením dosavadní pozice slo­venských národních orgánů. S tím souviselo i oslabení pozic „povstalců" a jimi reprezentovaných slovenských zájmů.
V. Široký počítal ke svým rivalům kromě „povstalců" také Vladimíra Cle­mentise. Tento negativní vztah měl kořeny už v době předválečné a vyplýval z odporu k autoritě a vlivu komunistického intelektuála ve straně i mimo ní. Clementisův odmítavý postoj k sovětsko-německému paktu z roku 1939 a kri­tické výhrady k tehdejší sovětské politice jej sice vyřadily na čas jako případné­ho rivala ze hry, ale po válce do ní opět vstoupil.
S Clementisovým politickým a životním osudem byl Široký spjat víc, než se zdá. Široký patřil k zahraničnímu vedení KSČ (spolu s B. Köhlerem a J. Švermou), které vyneslo stranický ortel nad Clementisem a za jeho uve­dené názory z roku 1939 jej vyloučilo z KSČ. Z Husákova pozdějšího svědec­tví vysvítá silný odpor Širokého proti jmenování Clementise členem první vlády Národní fronty při jejím sestavování v březnu 1945 v Moskvě. V tomto zápase Široký neuspěl - komunisté ve Slovenské národní radě, kteří patřili ke Clementisovým přátelům, dosáhli jeho jmenování státním tajemníkem za Slovenskou národní radu. Toto řešení přivítal také Gottwald, který na Clementise trpěl (a nechal ho za sedm let popravit), a rovněž prezident Beneš.
Podle Husáka „se Široký na poradách v Moskvě stavěl proti tomu, aby se Clementis stal státním tajemníkem v ministerstvu zahraničí. Toto jmenování bylo prosazeno proti jeho vůli." K tomu Široký v roce 1963 řekl:
„Co jsem měl dělat? Ptali se, co Clementis. Říkám, ježíšmarjá, přece víte. Víme všichni. Beneš žádal a SNR žádá Clementise. Já jsem dal souhlas. Zeptej se s. Köhlera, on také byl v předsednictvu ÚV, potom jak přišel za mnou, to je kádrová politika a ty to děláš jako bývalý tajemník ÚV? Že dáváš souhlas, aby se Clementis stal členem vlády? Já jsem řekl, Bruno, já jsem dal také souhlas, aby Ripka byl členem vlády, aby Šrámek byl členem vlády. Tak co je to za demago­gii. I k tomu jsem dal souhlas. Nic jsem nenamítal k tomu, když došlo k revizi jeho vyloučení ze strany."
Podle L. Novomeského v roce 1963 při líčení Gottwaldovy úvahy vypadal Širokého postoj ke Clementisově účasti ve vládě poněkud komplikovaněji. Když se jednalo v březnu 1945 v Moskvě o první poválečné vládě, hovořil s Gottwaldem. Navrhl mu do funkce státního tajemníka v ministerstvu zahra­ničí Clementise:
„...jemu se tato myšlenka líbila, ale líbila se mu proto, že v té konstrukci celé vlády Fierlingerovy jako figury na šachovnici se mu to velmi hodilo do krámu. Říkal [Gottwald], že na ministerstvo zahraničního obchodu, výborná věc, dám Ripku, pro kterého nebylo místo. Pokud jde o Masaryka, to byla žádost Benešo­va, dost se [Gottwald] ošíval - výborně, když tam bude Clementis, pro něho to nebylo sporné. Ovšem má-li to být Clementis, to byla otázka jiná, otázka dis­krétnosti. Říkal, víš co, zajdi za Širokým a domluv se s ním o této věci. Zašel jsem za Širokým do Luxu [hotel v Moskvě] a tam jsem mu říkal, že jde o Clementisovu kandidaturu na státního tajemníka zahraničních věcí. Clementis o ničem nevěděl, ten se to dověděl až na lodi na cestě přes Černé moře. S. Široký byl velmi ostře proti, že to nejde. Říkal, že nic proti tomu nemá, aby se vrátil na Slovensko, a že by myslel, že by měl být prokurátorem v soudních službách. Vysvědil jsem mu, podívej se, to je směšná věc, to neobstojí. Zkrátka přesvědčili jsme se vzájemně. Potom mávl rukou, že dobře."
Se stejným nasazením a nadšením vystupoval Široký jako hlavní kritik a žalobce při vylučování Clementise ze strany na jaře 1950. Líčil ho jako inte­lektuála, který se stranou a dělnickou třídou nikdy nesrostl (podle Bacílka do strany nepatřil, protože nikdy neřídil žádnou stávku) a nevedl boj za politiku své strany. A neposlouchal, když působil na ministerstvu zahraničí. Ještě před únorem 1948 „Slánský předložil Clementisovi listinu, že ty a ty soudruhy tam měl prosadit do služeb ministerstva zahraničních věcí, nebyl to Masaryk, ne­byl to Beneš, který škrtal ze seznamu navrhované osoby, ale sám Clementis z vlastní iniciativy, toho nemohl pro to, toho pro to, a na listině nezůstal ani jediný, kterého jsme prosazovali do služeb ministerstva zahraničních věcí." Clementisovo vyloučení ze strany, ve kterém se Široký tolik angažoval, bylo počátkem jeho cesty k tragickému osudu, k politické vraždě, jež bude následovat za dva roky.
V roce 1963 se Široký snažil vyvracet obvinění z nepřátelství vůči Clementi­sovi, uváděl případ oboustranně dobrého vztahu: Jaký je to nesmysl [obviňo­vat ho z nepřátelství], přece Clementis sám v roce 1949 dal návrh, abych ho zastupoval, když byl na OSN. Já jsem ho zastupoval, on dal návrh, mezi námi byly dobré vztahy do roku 1949."

K této věci G. Husák (1. 5. 1963):
„Na jeseň 1949 bol Clementis ako minister zahraničných vecí na zasadnutí OSN v New Yorku. V rezorte ho zastupoval Široký. A právě v tejto dobe došlo k zatýkaniu na Ministerstve zahraničia. Bol uvaznený E. Klinger a další pracovníci ministerstva. Ich vyšetrovanie bolo zase zámerne preorientované proti Clementisovi. Lebo V. Clementis bol už vtedy vybraný ako osoba, ktorá bude 'odhalená' ako nepriatel v strane. Tiež vyšetrovanie s. Löbla a Nového bolo vedené proti nemu. Clementis po návrate z New Yorku mi hovoril velmi roztrpčene, že sa mu Široký o zatýkaní na ministerstve ani slovom nezmienil, hoci bolo denné spojenie s našou delegáciou v New Yorku. Clementis ako minister sa o týchto opatreniach musel dozvedieť z amerických novín. Tak vznikla tiež kampaň v reakčnej tlači západu, že sa Clemen­tis nevrátí do ČSR a zostane v emigrácii. Clementis bol čestný člověk a verný přísluš­ník strany. Vrátil sa samozřejme do vlasti.
Zatknutie, odsúdenie a poprava Vlada Clementisa sú dielom predovšetkým Ši­rokého. On nesie hlavnú politickú zodpovednost za smrť tohto statočného a nevinného človeka."
Široký věděl o názoru sovětských představitelů na Clementise a kalkuloval s ním. V Moskvě mu nemohli odpustit jeho kritický postoj k sovětsko-německému paktu. Husák ve svém svědectví z roku 1962 uváděl, jak Clementisovi Moskva jeho „minulé hříchy" připomínala. A také H. Ripka, který se jako člen československé vládní delegace v červnu 1945 zúčastnil setkání se sovětskými vedoucími, ve svých tehdejších dojmech poznamenal: „Stalin si ho dobíral, aby řekl, jak jim vlastně nadával, když uzavřeli pakt s Hiderem. Fierlinger hned přispěchal, aby vykládal, že už dávno o té věci změnil názor, takže Clementis se nedostal ke slovu, a když Stalin odcházel, znovu řekl, že až zase přijede, bude muset říci, proč a jak se na ně tehdy zlobil. Protože se Stalin o tom zmiňoval, bylo patrno, že už mu tuto věc nepředhazují. Měl jsem do­jem, že si Clementis svoji pozici v Moskvě zlepšil..." Ripkův dojem neodpoví­dal skutečnosti. V Moskvě na „Clementisovu zradu" nezapomněli. V písem­nostech jejich zpravodajců o něm shromažďovali poznatky už z doby londýn­ského exilu (mezi jejich dodavateli byl i poslanec pravicové strany v ČSR F. Schwarz). Tedy nikoliv náhodně se první sovětští poradci v Bezpečnosti při odhalování „československého Rajka" orientovali na Clementise.
Široký jako jeden z důvodů Clementísovy politické nevěrohodnosti uváděl jeho nečinnost ve sporech ve vládě a ve stranické práci. L. Novomeský, který se s Clementisem velmi důvěrně znal, vystihl v září 1963 důvody jeho pasivnosti:
„Clementis to cítil. Stále byl tísněn pomyšlením na to uvnitř strany. Z tohoto hlediska vystupoval nebo nevystupoval ve vládě nebo ve stranických orgánech. Když jsme mu vyčítali, v Mikuláši byl kandidován, proč tam nejdeš, to je tvá povinnost, říkal, nerad bych chodil na Slovensko, aby se nezdálo, že si dělám nějakou pozici nebo něco podobného.
Nemáte protokoly vlády? Všimněte si, jak byl zdrženlivý v projevech jiných, než pokud se týkají přísně resortní problematiky, ať už ve vládě předúnorové nebo pozdější jako ministr zahraničních věcí. Prostě se tam vyslovovat nechtěl, aby nepadl ani stín podezření, že je více než ministr zahraničních věcí a že je něja­kým slovenským koryfejem nebo vůdcem a podobně."
Zároveň připomínal, že se Široký zbavoval politických konkurentů v KS Slovenska. Nejen Clementise, ale i Štefana Majora, předního komunistické­ho funkcionáře maďarské národnosti. Podle Novomeského to byl „opravdu přirozený vůdce". Ale na žilinské konferenci 1945 mu „připadla úloha odpá­lit Majora, protože to žádal Široký. Říkal, je tu nacionální otázka taková hák­livá, jaký dojem by vyvolalo, kdyby Maďar byl v ústředním výboru. Mně připa­dl velmi zlý úkol Majora přesvědčit o tom, že je to tak moudřejší. Jájsem mu to sice říkal, ale on lépe věděl, odkud fouká, než já."
Široký svůj nemilosrdný zápas o mocenskou pozici vedl permanentně, tedy bez ohledu na to, zda se jeho strana teprve drala k moci, či zda ji už držela. Po státním převratu 1948 se situace na čas změnila. Krutost režimu dopadala na jedince, skupiny občanů i společenské vrstvy mimo KSČ. V této politice byli všichni vedoucí funkcionáři navenek jednotní. Pokud mezi nimi existovaly nějaké rozdíly v názorech na provádění perzekuce, byly zcela bezvýznamné a projevovaly se jen v individuálních případech. Uplynul však jen rok od stát­ního převratu a boj proti nepříteli přeskočil do vlastních řad. Začala honba za „nepřítelem ve straně" a zcela přirozeně jeho hledání počalo otázkou, kdo to je? A v této situaci byl ve hře i Širokého osud. Ze zkušeností získaných v Kominterně věděl, že si musí udržet mocenskou pozici, a to nejen ve vládě, ale i v čele KS Slovenska.
V roce 1949 odrážel Široký první vážnější pokus o oslabení své pozice. Útok vyšel z řad slovenských partyzánů. Mnozí z nich nebyli spokojeni s tím, že K. Šmidke, kterého považovali za svého vedoucího, a s ním také bývalé povstalecké vedení byli vydačeni z politického rozhodování. Tyto problémy se stávaly předmětem diskusí na setkáních partyzánů, zejména Hornonitranské partyzánské brigády, kde kritizovali Širokého nejvíce. V roce 1949 obdržel Široký zprávu o setkání některých příslušníků zmíněné brigády v čele s Hagarou a Františkem Mišejem. Účastníci se měli dohodnout, že před sjez­dem KS Slovenska vystoupí jejich brigáda na manifestaci s požadavkem, aby se předsedou strany stal Šmidke. Zprávu předali Širokému K. Moškovič a J. Lietavec, který se srazu účastnil a také upozornil na časté schůzky skupiny partyzánů v Bratislavě. Široký pověřil Teodora Baláže, aby věc vyšetřil. Násle­dovalo zatčení několika osob, které potvrdily část Lietavcových údajů. Začalo se hovořit o frakci ve straně, Hagara a Mišeje byli na příkaz Širokého a Karla Švába zatčeni. Ve vězení zůstali několik týdnů během sjezdu KS Slovenska v květnu 1950. Ještě před sjezdem Šváb doporučil Širokému, aby vyslal zvlášt­ní skupinu Státní bezpečnosti z Prahy, která by ukončila záležitost „frakce Šmidke". Široký považoval takové opatření za nutné a 17. května 1950 Švábo­vi psal, aby ho v předvečer sjezdu informoval o výsledcích. Až po sjezdu, zřej­mě na příkaz Širokého, byli oba odvezeni do Prahy. Nedlouho po sjezdu Širo­ký nařídil propustit Mišeje a Hagaru z vazby.
„Frakce Šmidke" představovala pro Širokého jednu z velkých překážek v udržení si pozice. Zmíníme se ještě o dvou. Vedení KSČ se ztotožnilo s Got­twaldovým prohlášením z roku 1949 o Slovensku jako slabém politickém mís­tě v republice. Vedoucím funkcionářem na Slovensku byl Široký. Proti těmto výtkám se v Praze bránil vyvracením nesprávného obrazu o situaci na Sloven­sku a hlavně poukazem na to, že příčinou je činnost slovenských národních orgánů, které většinou ovládali funkcionáři z povstání.
Druhá překážka byla mnohem vážnější, neboť v Moskvě měli k Širokému jisté výhrady, ale nebylo vůbec jasné, jaké konkrétně. V úvahu připadalo několik verzí: nedůvěra vyvolaná tzv. Suckého výpovědí o Širokého chování na gestapu (neově­řené zprávy uváděly, že vyzradil některé údaje o komunistickém odboji), nebo nesplnění úkolu na Balkáně, kam se ovšem po zatčení na Slovensku nedostal. Případně jej mohli v Moskvě vinit z toho, že vnášením rozporů mezi dvě katego­rie slovenských stranických funkcionářů (pražské vládní a slovenské vzešlé z povstání) zapříčinil Široký neutěšenou politickou situaci na Slovensku.
Tzv. Suckého výpovědi se v Širokého politícké cestě vynořily dvakrát, popr­vé v roce 1952, podruhé zhruba o pět let později. Sucký byl důstojníkem protikomunistického oddělení státní bezpečností slovenského státu. Když byl po válce zatčen a odsouzen, učinil výpověď o chování vedoucích komunistů v odboji, mezi jinými i o Širokém, u něhož své informace rozšířil o ústní sdě­lení funkcionáře brněnského gestapa Koslowského. Vyšetřovatelé jeho výpo­věď sepsali a dostal ji pověřenec vnitra Július Viktory (nebo ještě G. Husák, do září 1945 byl v této funkci). Ten ji předal L. Benadovi. Je pravděpodobné, že záznam poskytli sovětským zpravodajcům, kteří tehdy v rámci Rudé armády byli na Slovensku. Od nich by zpráva putovala do moskevské centrály. Sucký se potom dostal za hranice do emigrace. O jeho výpovědích nevěděl Gott­wald ani Široký. Nabízí se otázka, proč pověřenec vnitra neinformoval Gott­walda? Buď Suckého výpovědi nepovažoval za věrohodné a nepřisuzoval jim důležitost, nebo postupoval podle přání sovětského zpravodajce.
Gottwald se o Širokého případu dozvěděl až v roce 1952, když se šířil na Slovensku. Tentokrát však už šlo o protokoly Širokého výpovědí na gestapu. Jejich věrohodnost byla závažnější než výpověď Suckého. Gottwald dostal zprávu od M. Falťana. Od K. Bacílka si vyžádal stanovisko. Ten je vlastnoručně napsal na šesti stranách. Vyslovil se v tom smyslu, že V. Široký úmyslně nemlu­vil pravdu, aby zmátl vyšetřovatele, a hovořil o osobách, o kterých věděl, že jsou již v emigraci. Obvinění ze zrady či úmyslu nepotvrdil. Bacílek dodával (v roce 1963 tzv. barnabitské komisi ÚV KSČ), že mu Gottwald uložil, aby Širokému o výpovědi nic neříkal. Bacílek to však nevydržel, Širokému „tajem­ství" vyzradil, ten se odebral ke Gottwaldovi a „vyříkali si to". Gottwald Bacílkovi nevytknul porušení mlčenlivosti, ale později ho Čepička kritizoval, že nedodržel slib a běžel s tajemstvím k Širokému.

Existovala ještě jedna cesta Širokého a Ďurišových výpovědí ke Gottwal­dovi. Dne 19. března 1952 sdělil sovětský velvyslanec v Praze (Lavrentěv) členům politického byra ÚV KSSS (Stalin, Molotov, Manekov, Berija, Mikojan, Kaganovič, Bulganin, Chruščov), že sovětský konzulát v Bratislavě obdržel protokoly výpovědí Širokého a Ďuriše. Předal je David, který vyjá­dřil obavy z jejich zneužití nepřáteli. (Zřejmě šlo o P. Davida, tajemníka ÚV KSS, ačkoliv se uváděl V. David jako tajemník ÚVKSČ). Velvyslanec se domníval, že by materiály měl David předat Gottwaldovi a žádal o souhlas Moskvy s jeho návrhem. Již za tři dny obdržel stanovisko sovětského polit­byra, které o věci jednalo a přijalo usnesení: předat protokoly Gottwaldo­vi, přikázat velvyslanci s nikým o materiálech nehovořit a totéž uložit Davi­dovi. Avšak v té době nebo krátce potom už materiály kolovaly po Sloven­sku. Téměř za rok, 3. února 1953, upozorňoval ředitel diplomatické školy SSSR V. Molotova na Širokého výpovědi. Podnětem mu byla zpráva v tisku o změnách ve vládě ČSR. Doporučoval Širokého počínání prověřit před jeho jmenováním předsedou vlády. Připomínal, že v roce 1948 se hovořilo o Slánského stycích se Západem a o chování Širokého na gestapu (podle jeho pamětí jim tehdy materiály předal K. Šmidke). Jestliže se „potvrdily" věci v prvém případě, zaslouží důkladnou prověrku i případ druhý. Dne 26. března 1953 se Širokého výpovědi na gestapu opět připomínaly při jednání Novotného se sovětským doplomatem (P. Krekotěn).
Kopřiva později připomínal, že s tímto materiálem přišli sovětští poradci. Sovětské záměry v této věci nejsou zcela jasné. Mohla působit obava, aby zále­žitost nepronikla na veřejnost, což by nepříznivě působilo, protože Široký tehdy vykonával funkci ministra zahraničí. Nelze vyloučit, že šlo o pokus ně­kterých moskevských funkcionářů zbavit se Širokého, jevil se jim zcela, nebo alespoň zčásti nedůvěryhodný. Nejpravděpodobněji se jeví snaha záležitost nerozviřovat, zlikvidovat ji bez politických následků, využít ji k nepřímému nádaku na Širokého s tím, že mohou tuto věc jednou použít.
V dubnu 1941 rozhodlo vedení KSČ v Moskvě vyslat Širokého na Sloven­sko. Motiv své cesty osvědoval: „Když vyletělo vedení KSČ a zjistilo se, že gesta­po je napojeno na linku Praha - Moskva, mluvili, jak situaci řešit. Padlo roz­hodnutí, že se má vrátit do Československa s konkrétním cílem, obnovit vede­ní KSČ. Byla též diskuse, jaká má být politická taktika" (po odsouzení hesla Za sovětské Slovensko).

K politické taktice:
„Položili si otázku, zda už je čas [na Slovensku] zralý na vydání hesla Českoslo­vensko. Dospěli k závěru, že ne, protože bylo třeba přihlížet k tomu, co se stalo v roce 1939. Byli si vědomi, že to nebylo věcí celého národa, ale hlinkovců a gardistů. Bylo třeba analyzovat, diferencovat postup německé moci v protek­torátu a ve slovenském státě. V této situaci hlavním posláním strany je organi­zovat práci tak, aby každý Slovák viděl, že pánem pod Tatrami je Němec. Ještě den před odjezdem mluvil s Dimitrovem, bylo to kolem 11. hod. v noci. Dimitrov zazlíval, že Gottwald nečekal. Diskutovalo se velmi podrobně. Dimitrov řekl, že nevěří, že dojde k obnově Československa po tom, co se stalo, ale že je to naše věc. Dimitrov potvrdil, že nejdůležitější je, aby Slováci pochopili, do jaké se dostali situace. Široký později, když viděl situaci, dal v motáku heslo obnovy Československa. Dal heslo boje za nezávislost a samostatnost z hlediska boje proti německé okupantské moci. To i dnes pokládá za správné. Ale v roce 1942/1943 už bylo očividné, že lid je pro Československo." (Široký, 12. červen­ce 1963)
Na Slovensko přišel Široký v dubnu 1941 s jasným úkolem: převzít vedení strany, předat instrukce Moskvy a vyřešit rozpory, které existovaly v ilegálním ve­dení KS Slovenska. Široký bydlel v Banské Bystrici, sousedka upozornila měst­skou policii, že v domě Habana bydlí delší dobu neznámý muž. Příslušník měst­ské policie (F. Urban) provedl prohlídku bytu, legitimoval Širokého. Ten ovšem neměl žádné osobní doklady. Nabízí se otázka o příčinách této nepochopitelné a nevysvěditelné chyby, že neobdržel doklady, jejichž pořízení už tehdy nedělalo potíže. (Není vyloučena odpověď, že odjížděl do státu, který nebyl ve válce se SSSR) Z úřadovny městské policie putoval Široký k četnictvu, a poté na ústřednu Státní bezpečností. Ze zachovaných protokolů o výsleších v Bratislavě i na gesta­pu v Brně a ze svědectví vyšetřovatelů vznikla obvinění, že Široký vyzradil mnoho informací tajného charakteru, zejména o ilegální činností komunistické strany a o poměrech v Komunistické internacionále.

Komise ÚV KSČ, která v roce 1963 šetřila případ tzv. slovenských buržoazních nacionalistů, dospěla k těmto závěrům:
„Z dodatkových výslechových protokolů (hlavní protokol není k dispozici) vy­plývá, že kromě přiznání svého pravého jména a funkce, jež učinil ještě na četnické stanici, vypovídal po použití tzv. zostřeného výslechu na ÚŠB 20. 7. 1941 a v následujících dnech. Na poměrně značný rozsah výpovědi lze usuzovat toliko z dodatkových protokolů z 24. 7. 1941, v nichž uvádí jednak osoby, s nimiž byl ve styku v B. Bystrici, jednak podrobnosti o svém pobytu v Paříži a v Moskvě v letech 1939-1941. Tyto výpovědi obsahují řadu údajů o ilegální práci ve Francii (styk s členem vedení KS Jugoslávie Dikičem) a o práci některých článků Kominterny, zejména moskevského vedení KSČ a jeho politických směrnicích, jež vezl na Slovensko. Z dodatkového protokolu se s. Širokým 30. 7. 1941 (o tom jsou údaje rovněž ve výpovědi gestapáka Koslowského z ledna 1947, která je však zjevně neúplná a ovlivněna již poměry po osvobození) vyplývá, že v těchto výsleších na ÚŠB s. Široký rovněž přiznal exis­tenci mikrofotogramu se směrnicemi o nové technice spojení s Moskvou, o němž do té doby vyšetřující orgány nevěděly.
Vzhledem k významu těchto skutečností byl v srpnu 1941 převeden na výslechy na brněnské gestapo, o jejich průběhu nejsou k dispozici hodnověrné originál­ní materiály. Podle výpovědi Koslowského bylo zde použito psychického nátlaku (hrozba popravou), avšak bezvýsledně. Naproti tomu Sucký v roce 1957 uvádí, že podle sdělení, jež mu učinil Koslowský, s. Široký po této hrozbě učinil obsáhlou výpověď zejména o struktuře KI a jejích spojích v Evropě, jež byla východiskem řady rozsáhlých zatýkání, za něž získal Koslowský služební uznání. (Originální protokoly těchto výpovědí s. Širokého z Brna neměla komise k dis­pozici.) Údaje o služebních povýšeních, jichž se pak dostalo jak Koslowskému, tak pracovníkům ÚŠB, kteří případ Širokého vyšetřovali, jsou však zřejmě prav­divé. Tato záležitost by vyžadovala podrobnějšího šetření."
Podruhé se Suckého výpovědi objevily koncem padesátých let, v době, kdy zesílila Novotného kritika práce vlády. Tentokrát hlavní role připadla Baráko­vi a nevíme, zda se na tom podílel i Novotný. Sucký se nacházel v emigraci, odkud jej ministr vnitra nechal unést. Sucký opět vypovídal a jeho výpověď byla několikanásobně obsáhlejší než bezprostředně po válce. Barák ji chtěl předložit politickému byru KSČ, ale jeho členové se zalekli. Nelíbil se jim jako případný precedens způsob, při němž by k odstranění Širokého postači­lo obvinění z možné, avšak neprokázané zrady.
Zmíněná komise studovala rovněž i výpověď Suckého, kterou učinil po únosu do ČSR. Závěry komise:
„Výpověď obsahuje velké množství nejrůznějších údajů o ilegální činností KSS v letech 1939-1944, o zatýkání a výpovědích vedoucích i nižších funkcionářů ilegální KSS a příslušníků nekomunistického odboje, a rovněž údaje o konfi­dentech ÚŠB v ilegální KSS aj.
Po prostudování výpovědi Suckého došla komise k závěru, že údaje v ní obsaže­né nelze brát za hodnověrné, zvláště tam, kde je nebylo možné konfrontovat s výslednými protokoly a jinými originálními materiály.
Kritické posuzování a ověřování jednodivých údajů Suckého výpovědi je ne­zbytné i proto, že na mnoha místech nese silné a naprosto zjevné stopy ten­denčního dobového výkladu. Kromě toho výpověď obsahuje řadu zjevných ča­sových i prostorových nepřesností a zkomolenin.
Ze všech těchto důvodů nelze údaje z výpovědi Suckého bez dalšího důklad­ného ověřování a srovnávání s dokumenty prvního řádu považovat za hodno­věrné."
V pohovoru (28. května 1968) Barák vysvědoval vliv Suckého svědectví ji­nak. Podle něho byl mezi Novotným a Širokým nepřátelský vztah. Novotný obdržel Suckého několikastránkovou výpověď, pořízenou už po jeho únosu z ciziny. Svolal si poradu sovětských poradců, na níž zřejmě mluvili o dalším postupu v této záležitostí. O poradě se dozvěděl (dle Baráka) Široký a šokova­lo ho to. Rychle změnil svůj poměr k Novotnému, od té doby šel s ním, rozpo­ry zmizely. Barákův výklad trpí jednou slabinou - vztahy Novotného a Široké­ho se nezměnily. Suckého výpovědi nehrály při Širokého pádu v roce 1963 žádnou roli. Nepoužili je členové komunistického vedení, ani jeho nejostřejší odpůrci, tj. obětí tažení protí tzv. slovenskému buržoaznímu nacionalismu.

Nicméně Novotný se v roce 1963 rozhodl s věcí definitivně skoncovat. Na předsednictvu ÚV v březnu 1963 své rozhodnutí ohlásil, jeho další osud však není znám. Zřejmě se po odvolání Širokého z funkcí nic nedělo. Z Novotného vyjádření v předsednictvu ÚV, březen 1963:
„Pokud tu byly nadhozeny spisy z výslechu na gestapu a slovenské policii s. Širokého, řekl jsem na politickém byru, hovořil jsem o tom ve věci Baráka, měl to připravené, materiály jsou u mne, komisi jsem to dal, aby se vyslovila k materiálům, nyní po skončení jednání to dostane s. Široký, půjde to do před­sednictva, abychom to skončili definitivně. Ta věc se táhne. Čerti vědí, kdo to všechno má. Pokud vím, má to Gehlenova organizace v rukou, Američané mají kupu materiálů, to jsou výslechy s. Širokého a Ďuriše na gestapu a na slovenské policii. Mohou toho použít, mohou z toho udělat určitou senzaci. Je třeba, aby strana k tomu řekla. Nevím, kdo to všechno má v šuplatech. Kdekdo to měl. (S. Bacílek: Viděl jsem to u Gottwalda, ne z Brna.) Kdekdo to měl rozmnože­no, Laušman to chtěl vyvézt ven, našlo se to za obrazem Laušmanovým. Měl to za obrazem připravené v balíku, chtěl to odvézt. Měl tam víc věcí."
Události, které se odehrály kolem Širokého chování na gestapu, vedou k několika otázkám. V roce 1952 měli v Moskvě vedení a v Praze Gottwald, Bacílek, později i Novotný k dispozici protokoly gestapa. Také existovaly vý­povědi z roku 1945, i když nelze přesně určit, kdo je znal nebo o nich věděl. Existovalo dostatek podkladů, kterých se dalo protí Širokému použít. Z rozhodnutí sovětského vedení vyplynul zájem na utajení záležitostí, nikoliv na zveřejnění. Stejný postoj měl i Gottwald, který ani neinformoval některé členy nejužšího vedení (kromě Bacílka). Proč tedy byl unesen Sucký a napsal novou výpověď? Nevěděl snad Barák o protokolech a doslechl se jen o prv­ním stručném sdělení Suckého? Neznal stanovisko sovětského vedení z března 1952? Chtěl si obstarat kompromitující materiály protí Širokému, sám nebo v součinností či z podnětu Novotného? (Ten ji však nikdy prod Širokému ne­použil, zřejmě znal nebo vycídl postoj Sovětů a jako vždy jej respektoval). Existovala snaha případ znovu otevřít i s rizikem politického zneužití zejmé­na v zahraničí? V takovém případě se nabízela nejvhodnější příležitost, když se jednalo o Ďurišových protokolech ve vedení KSČ. Objevila-li se taková sna­ha po pětí šesti letech (od roku 1952), kdo byl iniciátorem a proč?
Suckého výpovědi nebyly jedinými písemnostmi, které se o Širokém šířily nebo které se nacházely ve spisech Státní bezpečnosti. V září 1952 oznamoval náčelník vojenské kontrarozvědky ministru Bacílkovi nález materiálu o V. Ši­rokém, který se nacházel v archivu jeho útvaru. Z obsahu vyplývalo, že šetření v této věci prováděli Reicin a Šváb. Náčelník nevyloučil další materiál v archi­vu Státní bezpečností. Navrhoval některý materiál stáhnout a uložit dle příka­zu ministra. Za několik dní, 25. září 1952, poslal Bacílek materiál (sedm listů) Širokému. V průvodním dopise sděloval: „Materiál mi byl předán na základě mého rozhodnutí, aby byl stažen veškerý materiál týkající se členů politícké­ho sekretariátu, který se nachází ještě jako následek činností Švába a dalších na ministerstvu národní bezpečností." Žádal, aby mu Široký sdělil, "jak s ním máme naložit". Širokého odpověď není známa, ani obsah písemností. L. Kop­řiva 24. října 1963 na otázku o existenci materiálů Státní bezpečností odpoví­dal:
„Pokud jde o nějaké materiály o Širokém, já nevím. Mezi námi řečeno, já vím o jednom materiálu. To lifrovali sovětští [poradci], mezi námi řečeno. A tam se týkalo, tam šlo o nějaký materiál o výslechu s. Širokého, když byl zatčený za okupace. To byl jediný materiál. Potom druhý materiál byl, ne materiál, ale potom se to zneužilo. Druhý materiál byla přihláška s. Širokého a kolovalo to na bezpečnosti a on tam byl přihlášený jako Maďar. Tak já jsem to stáhl, aby to nechodilo po té bezpečnosti, dal jsem to k sobě, když jsem odcházel, dal jsem to s. Bacílkovi, aby to nechodilo, o nějakých jiných materiálech nevím. Pravda je, že ze sovětské strany mimo ty materiály o tom výslechu, tam myslím šel od nich, nijaké já jsem od nich neviděl ani neslyšel."
Zpráva o přihlášení se k maďarské národnosti a podobné zprávy o Širokém putovaly mezi jeho kritiky, ale jejich pravost se nikdy nepotvrdila. Téměř fan­tasticky vykonstruované údaje obstarávala Státní bezpečnost. Jako příklad uvádím jeden z nich: Velitel Státní bezpečnosti (Hora) obdržel 21. května 1951 záznam; psal jej sám na stroji ve vazbě Josef Benák, který podle vlastního ujištění působil u americké zpravodajské služby ve Vídni. Tam se měl od ame­rického zpravodajce (Fairley) dozvědět o tzv. štěchovickém archivu, který v roce 1946 odcizila, a pak vrátila americká armáda. Důstojník vyprávěl, že součástí archivu byl i „archiv komuny" pražského gestapa. V archivu se nalé­zala „kvitance, jíž p. Viliam Široký potvrzuje gestapu příjem určité částky pe­něz (někde na Slovensku). Tuto kvitanci prý předali Ďurčanskému." A kon­strukce pokračovala. Tuto verzi potvrdil Benákovi slovenský partyzán v emi­graci (K. Buliš), který konstrukci rozvíjel: partyzáni měli k Širokému nedůvě­ru, protože byl gestapem propuštěn po třech týdnech. A k tomu ještě Široké­ho synovec (podle partyzána v emigraci) byl odsouzen pro spolupráci s gesta­pem, což uváděl jako „důkaz toho, že podobná činnost nemůže udivovat ani u p. Širokého". (Za rychlé „převezení" Širokého z brněnského gestapa do Bratislavy intervenoval L. Novomeský u tehdejšího ministra vnitra slovenské­ho státu Alexandra Macha a dosáhl toho.)
Podobných více či méně vykonstruovaných, pochybných a neprověřených informací o Širokém ve Státní bezpečnosti i v obranném zpravodajství kolova­lo více. Některé se blížily pravdě, jako např. údaje poukazující na výslechové protokoly slovenské policie a také gestapa. Zprávy zřejmě přispívaly k vytváře­ní obrazu, který si o Širokém udělala sovětská místa.
Když v říjnu 1949 přijeli do ČSR na Gottwaldovo pozvání sovětští poradci odhalovat „československého Rajka", zaměřili se sice na V. Clementise a K. Moškoviče z londýnského exilu, ale o Širokém se vyslovovali jako o mož­ném podezřelém. Vyjadřovali se o něm urážlivě a s opovržením v rozhovoru s Theodorem Balážem, tehdejším vedoucím útvaru bezpečnosti na Sloven­sku pro odhalování nepřátel ve straně. Ten později o této rozmluvě napsal:
„Viedli sme síce rozhovory aj o ľuďoch, například Lichačov sa ma pýtal na Širo­kého: A čo tento? Kopneme aj tohoto? (rusky doslova: v zadnicu). Ja som mu na to odpovedal, velmi zarazený, lebo som si Širokého vtedy velmi vážil, že to predsa nejde, že ide o dlhoročného pracovníka v robotníckom hnutí, člověka, ktorý má dóveru robotníckej triedy. Na to mi Lichačov odpovedal, že to nie je celkom tak, ako ja hovorím."
Vše nasvědčuje tomu, že Široký o názorech poradců věděl, protože Baláž tehdy patřil k jeho blízkým spolupracovníkům (bydlel v jeho vile v Bratisla­vě). Ostřílený komunistický politik se zkušenostmi z Komunistické internacionály věděl, co poznámky poradců znamenají a jaké mohou mít důsledky. Jeho poslušnost a služba sovětským zájmům ještě zesílila. Nikdy nedal nejmenší příčinu, neprojevil sebemenší náznak nedůvěry k sovětské politice a funkcio­nářům. Ještě v roce 1968 vyprávěl s obdivem o případu Stalinovy lidskosti. Když s ním v roce 1950 jednal, přinesl Stalinův pobočník k podpisu rozsudek smrti nad Ukrajinci, kteří se za války zapledi do spolupráce s Němci. Stalin odmítl rozsudek podepsat, protože podle něho to byli mladíci, kteří nevědě­li, co dělají.
Zdroje Širokého nejistoty nepramenily jen v Moskvě, ale byly i domácího původu. Především neutěšené poměry na Slovensku padaly na jeho hlavu, kritika ze strany pražského vedení KSČ pochopitelně mířila na něj jako na předsedu KS Slovenska. Široký rovněž vycítil ochlazení Gottwaldova vztahu a tušil zájem Státní bezpečnosti o svoji osobu, a to nejen z různých informací, ale také z toho, že v seznamu podezřelých funkcionářů, zaslaném v souvislosti s přípravou Rajkova procesu z Budapešti do Prahy, figurovalo podezřele mnoha Slováků v čele s Clementisem, dále G. Pavlík, G. Husák, Okáli a další. Věděl také, že na jeho pracovišti působí agenti Státní bezpečnosti, a zjistil, že prohledávají jeho pracovnu. V roce 1968 vyprávěl, jak si do hmoty, kterou pečetili svůj trezor, dával vlas, aby poznal, kdy ho prohlíželi.

Na politické cestě provázely Širokého pocity nejistoty a obavy ze skrytého nebezpečí, které ohrožuje jeho moc a kariéru. Uvědomoval si, že jeho pozice i mezi nejmocnějšími závisí nejen na minulosti, ale i na autoritě na Slovensku, na uznávání jeho vůdčí pozice v KS Slovenska a schopnosti prosazovat v ní oficiální politiku. Od toho se odvíjela i Gottwaldova podpora. Proto stupňoval úsilí, aby byl alespoň komunisty uznán za jediného, nepochybného, bezkonkurenčního a neohrozitelného vůdce strany na Slovensku. Tento mocensko-politický motiv vystupňovala do ohromných rozměrů Širokého bezmezná ješitnost a s tím spojené silné diktátorské tendence. Velice mu lichotily oslavy jeho osoby, vyvolávání jeho jména a prezentace jako „vůdce Slovenska", přes­něji podvůdce pro Slovensko. Pochlebovači znali jeho přání, aby byl oslavo­ván a vážen, a organizovali pro něj oslavy na konferencích, schůzích a ve sdělovacích prostředcích. Typické bylo skandování hesla „Stalin, Gottwald, Široký, nech nám žijú na veky", doprovázené potleskem. Jeden z mnoha pří­padů zorganizovaného uctívání Širokého na Slovensku popsal G. Husák:
„Před IX. zjazdom KSS zmobilizovali Bašťovanský a Moškovič členov predsedníctva sekretariátu ÚV, povereníkov a funkcionárov SNR - vítať Širokého pri príchode do Bratislavy. Čudovali sme sa, čo to má byť, veď Široký prichádzal do Bratislavy takmer týždenne, konečné ako předseda mal tam vlastne pracovať stále, a nikdy predtým sa "vítanie" nerobilo. Ale rozkaz je rozkaz, šli sme. Na Patrónke, v predmestí Bratislavy, zišlo sa nás asi 30/40 vedúcich funkcionárov. Vyše hodiny sme tam vyčkávali, sedeli a ležali na okraji priekopy, pri hradskej. Potom přišlo auto so Širokým ajeho manželkou. Bašťovanský vysúkal privítaciu reč na najslávnejšeho muža strany, prichádzajúceho na historický sjazd. Široký nám blahosklonne podal ruku a každý išiel po svojej práci. V novinách sa na | druhý deň objavila zpráva, ako vedenie strany a národných orgánov přivítalo Širokého. Tuto parádu si obstaral Široký sám ako úvod k svojmu triumfu na IX. zjazde, kde mohol konečne odhaliť buržoáznych nacionalistov ako svojich protívníkov.'"
Na diktátorské metody Širokého si stěžovala řada funkcionářů, nejvíc do polo­viny padesátých let. Poukazovali na to, že mnoho důležitých problémů řešil tele­fonickými pokyny a příkazy z Prahy do Bratislavy, že se s řešením problémů čeka­lo na jeho příjezd do Bratislavy a uskutečňovalo se v kruhu jeho nejbližších příz­nivců a obdivovatelů, tedy mimo volené orgány; že prosazoval svá stanoviska, která často prezentoval jako závazné pokyny Prahy; že si monopolizoval styk s ústředním vedením KSČ, kde se rozhodovalo o záležitostech na Slovensku pouze na základě jeho informací; že za jeho nepřítomnosti byla usnesení vedoucích orgánů KS Slovenska podmiňována jeho dodatečným souhlasem; že se zbavoval jemu nepohodlných funkcionářů a dosazoval své věrné; že si podřídil bezpeč­nostní složky na Slovensku a dával jejich vedoucím úkoly přímo ap.
Tažením proti tzv. slovenskému buržoaznímu nacionalismu si Široký svou pozici v mocenské skupině posílil. Nikoliv však natrvalo. Jako ministr zahra­ničních věcí strávil od března 1950 mnoho času v zahraničí a výkon této funk­ce mu nedovoloval věnovat se slovenským záležitostem jako dříve, což nepři­spívalo k udržení pozice. Přesto projevoval zájem a angažoval se v přípravě politických procesů s vedoucími komunisty.
Změny ve struktuře vedoucích komunistických orgánů v roce 1953-1954 a personální změny ve vládě měly pro Širokého dvojí důsledek. Postup do čela vlády posílil jeho pozici mezi nejmocnějšími, neboť postoupil mezi troji­ci „hlavních či prvních", již tvořil triumvirát ve složení prezident, šéf strany a předseda vlády. V tomto postupu se skrývalajistota pozice i možnost dalšího postupu. Zároveň však zanikla funkce předsedy komunistické strany na Slo­vensku, a tím zmizel jeden z důležitých zdrojů jeho pozice. Široký přestal být představitelem Slovenska v ústředních orgánech, tato role přešla na prvního tajemníka KS Slovenska K.Bacílka. Zdrojem Širokého pozice zůstala jen ko­munistická minulost a z ní vyplývající funkce předsedy vlády. Minulost však mohla být základem pozice jen za předpokladu, že se nestane předmětem kritiky, odsuzování a otevřených útoků. A právě tato přeměna role minulosti postihla Širokého. Tak se stalo, že Slovensko, které ovládal a používal jako oporu své mocenské pozice, se postavilo proti němu. Protože v českých ze­mích nikdy pevně nezakotvil, nemohl tu počítat s podporou a také se jí nedo­čkal. Ve straně a ve společnosti skončil ve vzduchoprázdnu, pod palbou slo­venských komunistů a bez opory v českých zemích.
Cestu Širokého politické kariéry ke konečnému pádu v roce 1963 prováze­ly častější výtky k výkonu jeho vládní funkce a obecně nespokojenost s činnos­tí vlády. Tyto výhrady k němu směřovaly z řad vlastních soudruhů a také z Moskvy. Uvedené skutečnosti se promítaly do počínání Širokého - narůsta­la jeho nejistota, obavy, stoupala nervozita. Snažil se překonávat tento stav přizpůsobováním se situaci, reagovat na korektury sovětské politiky. Pokoušel se zmírnit původní tvrdost svého postupu a jen s obtížemi se vzdával dřívěj­ších ideologických šablon. Hlavně bránil diskusím a nápravě politických pro­cesů, ve kterých se přímo i nepřímo angažoval. Při tom vždy postupoval a počínal si tak, aby chránil v prvé řadě sebe.
Členové komunistického vedení neměli o Širokém už v letech 1954-1955 příliš lichotivé mínění. Podle Zápotockého byl „chorobně žárlivý a nedůtklivý". Stejně smýšlel Fierlinger, který navíc měl přímé informace od Sovětů. Od Komarovské (přítelkyně rodiny) se dozvěděl názor sovět­ského diplomata Krakotina. Získaný poznatek sděloval Zápotockému: So­věti jsou toho náhledu, že naši nejednají vůči SSSR čestně a loajálně. Kritika se obrací hlavně proti Širokému, ale též proti Čepičkovi. O Širo­kém je mínění, že sabotuje." Fierlinger sice tomuto obvinění nevěřil, ale již tehdy se klonil k názoru, že by Široký měl odejít, neboť v minulosti přece jen mnohé zavinil.

Zápotocký také věděl o velmi kritickém postoji sovětských vedoucích k Ši­rokému a spatřoval v tom jednu z hlavních příčin jeho nejistoty a nervozity. Nedovedl si (20. 7. 1954) představit reakci Širokého, až se dozví o poslední kritice, která přišla z Moskvy. Členové vedení si také všímali Širokého nervozi­ty vždy po návratu z oficiálních návštěv Sovětského svazu. (Poznatek Fierlingera ze schůze politického byra ÚV KSČ 18. 10. 1954: „Účast Širokého po návratu z Moskvy. Zdá se deprimován, málo mluví, kouří" a přijímá rezignova­ně, že má mít projev na oslavě říjnové revoluce.) Mnozí také přičítali Široké­mu odpovědnost za velké hospodářské obtíže, někteří se dokonce zmiňovali 0 možném záměru.
Úpravy sovětské politiky v letech 1953-1956, které se promítaly i v politic­ké linii KSČ, Široký respektoval, protože přicházely z Moskvy. Některé změny  přivítal, u jiných se snažil jejich uplatnění v domácí politice omezit. V komu­nistickém vedení patřil k těm, kteří se snažili mírnit kritický pohled na minu­lost a prosazovali tvrdé zákroky proti veřejným kritikům a projevům nespoko­jenosti s oficiální politikou. Tvrdost jeho postojů zvýrazňovaly i kategoricky formulované odsudky, přednášené se zaujetím, předstíraným sebevědomím a jistotou. Z jeho otázek, pronesených v okruhu vedoucích funkcionářů, bylo zřejmé nepochopení: Moskva kritizovala československé vedení za věci, které mu ještě nedávno doporučila nebo si je vynucovala (např. peněžní reformu 1953, výstavbu těžkého průmyslu). Široký nepatřil mezi příznivce uvolnění politických poměrů a události v roce 1956 (Maďarsko, Polsko) přičítal nejen chybám tamních představitelů moci, ale také liberalismu sovětské politiky. S uspokojením přivítal návrat k ráznému postupu proti „nespolehlivým, kolí­savým a kritikům" po roce 1956.
V listopadu 1957 dopadla na Širokého kariéru tvrdá rána. Úmrtí Zápotoc­kého znamenalo pro něho ztrátu jednoho z Gottwaldovy gardy, s jehož pod­porou mohl počítat, ale také naději, že postoupí na jeho místo. Mnozí funkci­onáři doma s tím počítali, ale v Moskvě rozhodli jinak. Doporučili Novotné­ho. V roce 1968 líčil Široký průběh jednání se sovětským vedením v Moskvě, kde byla čs. delegace na oslavách říjnové revoluce. Barák s Novotným večer často někam odjížděli; když čekali na auto, které je mělo odvézt na letiště, přišel Barák se vzkazem, že v Kremlu chtějí s delegací mluvit. Po vzpomínce na Zápotockého poukázal Chruščov, že stát nemůže dlouho zůstat bez prezi­denta a navrhl do funkce Novotného. Přítomní byli sice překvapeni, ale sou­hlasili. Široký pocítil jako urážku rozhodnutí přítomných, aby návrh na zvole­ní Novotného přednesl on.
Zásah sovětského vedení při výběru nástupce Zápotockého Širokému po­tvrdil stíny nedůvěry či pochyb vůči němu. Tato událost, stejně jako nepocho­pitelné proměny politiky posledních čtyř let, se odrazily v poklesu Širokého pracovní iniciativy. Už dřívější kritické výtky Novotného k práci vlády po roce 1957 ještě zesílily a množily se. Novotný několikrát opakoval, že vláda nevlád­ne, což bylo běžné rčení, navíc působivé, protože bylo příliš obecné. V komunistickém režimu bylo vždy hodně politických usnesení, které vláda z různých důvodů neplnila, a tato formulace se dala kdykoliv využít jako záminka k od­volání předsedy vlády. V roce 1962 uvedl Novotný konkrétnější důvod - vláda již dlouhou dobu nepředložila vedení strany žádný materiál, koncepci, ná­vrh. Ztratila tedy iniciativu a ve své činnosti zaostává. Následovala další kriti­ka, která směřovala k výměně Širokého.
Na přelomu padesátých a šedesátých let už bylo rozhodnuto. Novotný původně počítal s R. Barákem jako nástupcem Širokého. Tato představa ne­vyšla, kandidát skončil ve vězení. Dny politické kariéry Širokého však byly sečteny. Jeho pád se stal jen otázkou času, přičemž stále větší roli hrála poli­ticky vhodná doba. Široký neměl oporu v českých zemích, dostával se do izolace ve vedení a častá kritika jeho práce podlamovalajeho autoritu i ve vládě. Na Slovensku nejen ztrácel své dřívější pozice, ale po propuštění vězněných „buržoazních nacionalistů" sílily poukazy na jeho odpovědnost za politické procesy. Jakmile jednou zazněl požadavek, aby odešel z funkcí, naskyda se Novotnému vhodná příležitost k jeho odvolání. Nejenže ji nevyužil, ale postavil se proti těm, kteří takový postup doporučovali. Odmítal však jen proto, že by pád Širokého vyzněl jako ústupek komunistického vedení dakům sílící opoziční vlny na Slovensku. Novotný využil jiné příležitosti, rozhodnutí o re­habilitaci vysokých komunistických funkcionářů a o potřebě vyvodit politické důsledky u těch, kteří nesou odpovědnost za politické procesy. Mezi ně patřil samozřejmě i V. Široký. Z vlády a předsednictva ÚV KSČ odešel v září 1963.
Klíčovou roli v politické kariéře V. Širokého mělo jeho tažení proti tzv. slovenským buržoazním nacionalistům. Proběhlo ve dvou etapách a pro něj ve dvou základních polohách. V první, která končila v polovině padesátých let po politických procesech s „nacionalisty", vystupoval Široký v úloze politic­kého útočníka a aktivního spoluúčastníka výroby procesů. Druhou etapu lze časově vymezit o deset let později, možná i rokem 1968. Tehdy se úlohy vymě­nily, „útočníky" se stali postižení a ti, kteří stanuli na jejich straně; Široký se bránil, vysvědoval, kličkoval, vymlouval se, snažil se vyvracet obvinění proti němu vznášená.
Zárodky sporů, přesněji řečeno názorových rozdílů spadaly do válečné doby, ale teprve v roce 1948 dostávaly ideologicko-politícké zdůvodnění a definitiv­ní pojmenování - slovenský buržoazní nacionalismus. Do té doby probíhaly jako víceméně běžný mocensko-politický spor mezi dvěma skupinami. Pře­chod od sporu k nepřátelství přímo podnítila akce odhalování nepřátel v ko­munistických stranách, kterou nastartovali v souvislosti s Rajkovým procesem v Maďarsku v roce 1949.
Připomeňme, že termínu slovenský buržoazní nacionalismus dali koneč­nou podobu vyšetřovatelé (kteří ovšem na něj sami nepřišli) a někteří komu­nističtí funkcionáři, kteří se od konce roku 1949 nacházeli ve vězení (např. E. Löbl, V. Nový). Široký už rok před tím vystoupil s neadresnou kritikou „měšťáckého nacionalismu" některých slovenských funkcionářů. Nešlo o po­kusný balónek, ale zřejmě o promyšlený krok, který nevyšel. Široký se pro něj rozhodl po kritice Jugoslávie, Gomulky a během Gottwaldova pobytu na Kry­mu v září 1948. Kalkuloval s tím, že stejná kritika stihne i Gottwalda, a proto se chtěl zajistit. Nekalkuloval však správně a od svého záměru ustoupil. Navíc Moskva vedla boj proti nacionalismu protisovětskému a z tohoto hlediska byl slovenský nacionalismus, zaměřený protičesky, regionální povahy.
Za rok se situace natolik změnila, že přímo vybízela k tomu, aby se dosa­vadní názorové spory a mocenské ambice řešily nejen mocensko-politicky, ale i soudně. Vlna „odhalování" nepřátel ve vlastních řadách stoupala, a Širo­kému a jeho politickým příznivcům se naskyda příležitost vyrovnat si účty. Využili ji, a to hned ze tří důvodů. Prvním byl fakt, že účast ve slovenském povstání byla v poválečné době velkým politickým kapitálem. Široký těžce nesl svoji absenci, neboť věděl, „že povstalecké vedení" má velkou autoritu u slovenských funkcionářů. Tato skutečnost oslabovala jeho postavení vůdce a narušovala možnost ovládat slovenské záležitosti, a to nejen stranické. Po­kus zlomit vliv „povstalců" a odstranitje z vedoucích funkcí běžnou cestou byl několik let neúspěšný, naději skýtala politická kampaň proti nim.
Druhým důvodem byl fakt, že Široký znal tvrdou zásadu v boji proti nepřá­telům ve straně: abys neupadl do podezření, musíš obvinit jiné. Jen tak se lze zachránit, když kolem tvé osoby krouží pochybnosti. Širokého iniciativa a mimořádná angažovanost při přípravě procesu s Husákem a spol. byla mo­tivována nejen politicky, ale i snahou o osobní záchranu.
V roce 1968 na naše sdělení, že Husák ho obviňuje z vyřizování účtů a bezohledného boje o moc, z přímé odpovědnosti zajejich proces a věznění, odpověděl: Vždyť Gusto ví, jak to bylo. A postěžoval si, jesdi na tom nejsou lépe ti, kteří byli ve vězení, než ti, kteří vládli. Ti byli v roce 1968 definitivně vyřízeni, zatímco druhým politický proces a věznění otevřely cestu ke kariéře. Z úzkého pohledu „historické nahodilosti" je nepochybné, že kdyby si Husák a Široký vyměnili role, jejich politické počínání by se nelišilo; oba měli dva společné rysy - touhu po moci a věrnost komunistickému režimu.
Třetím důvodem bylo, že k zajištění takové mocenské pozice komunistic­kého vůdce Slovenska, která by vyloučila jakékoliv budoucí ohrožení, bylo nezbytné zaměřit politickou kampaň nejen proti „vedoucím povstalcům", ale i proti jejich příznivcům na všech úrovních, a k dosazení svých věrných, kteří si budou vědomi spojitosti svého vzestupu s odstraněním „povstalců".
Zakladatelské období komunistického režimu, jeho krutosti, masová re­prese, zvůle, nezákonnosti, výroba „nepřátel" a politických procesů, to byly poměry, ve kterých se Široký cítil ve svém živlu, pohyboval se v nich jako ryba ve vodě. Byla to doba jeho příležitostí, doba, kdy krutostí přehlušoval vlastní nejistotu a strach, kdy k udržení své pozice používal všech prostředků. V boji proti politickým nepřátelům ve straně prokázal vysoký stupeň bezohlednosti a nenávisti, v nichž se promítaly i jeho osobní vlastnosti, byl zlý, chorobně podezřívavý a současně vystrašený. Za každou kritikou, i když se ho přímo netýkala, viděl útok proti sobě a odpovídal protiútokem.
Od projevů nespokojenosti a kritiky „povstalců" přešel Široký koncem roku 1949 k intenzivnímu obstarávání „závadových materiálů". Zapojoval do něj své nejbližší, kterým věřil. Vyžadoval od nich důkazy a netajil se před nimi nenávistí k členům povstaleckého vedení. Rozčiloval se nad neschopností zís­kat dostatek důkazů; některé se týkaly informací o rozhovorech, v nichž za­zněly i výhrady k rozhodnutím Prahy, jak je prezentoval Široký, a také ironic­ké poznámky k některým vedoucím funkcionářům (kromě Gottwalda). T. Baláž, tehdy jeden z kruhu Širokého blízkých, vedoucí funkcionář Státní bezpečnosti na Slovensku, popsal svou zkušenost:
„Viem, že s. Široký dal příkaz Švábovi na bezpečnostné akcie proti Husákovi, Novomeskému a iným súdruhom ešte v čase, keď títo boli poslancami, ked Husák bol predsedom Sboru povereníkov a keď boli tito lúdia ešte členmi KSČ a KSS. Tak isto ja som dostal příkazy na takéto akcie, bud priamo od s. Širokého, alebo prostredníctvom Švába. Mne osobne s. Široký viac razy vytýkal u neho v byte, keď som u neho býval, že nadržujem buržoáznym nacionalistom, že ho neinformujem, a raz mi dokonca pohrozil, že sa akosi so mňou hrať nebude, že sice mne ako mladému človeku je ochotný odpustit, ale s Husákom a s inými že sa vyporiada. Toto bolo dávno ešte pred uvedeným kritickým vystúpením ÚV proti Husákovi a spol.

Raz malo takéto vystúpenie u s. Širokého vrchol. Bolo to raz v sobotu, ked som bol zavolaný k s. Širokému, u ktorého som vtedy býval. Keď som prišiel k nemu, bol u neho Bašťovanský, Moško a Holdoš. Videi som na vzhlade s. Širokého, že je velmi nahnevaný, ale akosi sa zdržal. Keď som sa opýtal na dôvod môjho zavolania, ponúkol ma miesto a aby som dalšie otázky nekládol, prisadol si ku mne hneď Bašťovanský. Na stole bola fTaša s koňakom a Bašťovanský mi hovorí: Vieš čo, Fedor, ja mám dnes takú chuť si vypiť, vypime si spolu. Keď nalial do pohárikov, pýtal som sa, či ostatní nebudu piť. Odpovedali, že nebudú. Tak sme teda s Bašťovanským vypili sami a po vypití prvého pohárika Bašťovanský hneď nalieval ďalší. A ponúkal ma znova. U Bašťovanského, ktorý bol chatrné­ho zdravia, som takúto vec neočakával, a preto som videi, že sa tu čosi na mňa připravuje a Bašťovanský že vzal na seba úlohu piť so mňou, aby ma akosi alkoholom zmäkčil. No pri jeho zdraví to bola vtedy pre neho veľká odvaha, lebo sme vypili celkom štyri poháriky a jemu sa začal pliesť jazyk, zatiaľ čo ja som bol v plnom strehu, čakajúc čo príde ďalej, lebo Moško prechádzal sa bez slova v miestnosti a Holdoš stál u okna tiež ako by čakal, kedy udrie hrom. Po štvrtom kalíšku s. Široký nečakane buchol po stole a nahnevane zvolal: A teraz hovor o vašej schôdzke. Ja som sa udivene spýtal, o akú schôdzku by malo ísť. No namiesto vysvedenia opakoval buchnutie do stola doprovádzané strohým a prísnym: .Hovor o schôdzke. A dodal: Ty dobre vieš o akej. Odpovedal som, že naprosto nemám tušenia, o akú schôdzku ide. Keď znova opakoval rúto otáz­ku, dohrialo to už aj mňa a žiadal som, aby mi vysvedil, o akú schôdzku ide. Na to mi s. Široký odpovedal, že ide o schôdzku Husáka, Clementisa a mňa, ktorú sme vraj mali v útorok večer o 8. hod. u Bláhu. Na to som mu odpovedal, že je to sprostá lož, nech to hovorí ktokoľvek, že k takejto schôdzke nedošlo a že sa jedná o vyslovenú lož. Na moje prudké reagovanie s. Široký zakolísal, pozrel na Holdoša, a ten akoby očami dával na vedomie, že zotrváva na svojom stanovis­ku, z čoho som usúdil, že on je tým, kto túto zprávu doniesol. Keď na to  s. Široký opätoval svoje obvinenie, ja som rázne toto obvineme odmietol a povedal som, že nech si túto vec preverí ak chce, ale ja ju odmietam ako lož. S. Široký sa ma častejšie spýtal na buržoáznych nacionalistov, čo robia, či sa schádzajú a podobné. No ja som mu nemohol odpovedať na tieto otázky z prostého dôvodu, že som nesledoval členov strany."
Odstraněním Clemendse v březnu 1950 Širokého zarputilost v tažení pro­ti „povstalcům" dostala posilující impulz. Nepolevil, ačkoliv ho zaměstnávala práce na úřadu ministra zahraničních věcí. Za měsíc, počátkem dubna 1950, Široký vystoupil ve vedení KS Slovenska s kritikou slovenského buržoazního nacionalismu. Účastníci byli nejprve překvapeni, nevěděli, kam Široký míří (dokonce téměř všichni členové předsednictva ÚV KSS obecnou kritiku vztáhli na sebe). Teprve za několik dní Široký jmenoval nositele, vedle Clementise hlavně Husáka a Novomeského. ÚV KSS (6. - 7. dubna) schválil kampaň proti buržoaznímu nacionalismu. Za tři týdny souhlasil se Širokého návrhem na odvolání obou a Šmidkeho ze všech funkcí. Široký postupoval v boji proti „povstalcům" jako zkušený politický manipulátor, neukvapoval se, nevystou­pil naráz, ale krok za krokem, a každý zvažoval.
První etapa tažení proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu vyvrcho­lila na IX. sjezdu KSS v květnu 1950. Delegáti schválili rezoluci proti buržoaz­nímu nacionalismu a odsoudili jeho nositele a nezvolili je do ústředního vý­boru. Široký slavil velký úspěch, dosáhl svého, vyřadil z vedoucích funkcí „po­vstalce". Sám se výrazně osobně angažoval. Když byli členové ÚV KSS v břez­nu vyzváni k hlasování o rezoluci, „vstal s. Široký a energickým gestom ruky ukázal na celý priestor v zasedacej sieni i na galérie a povedal: Všetci budú hlasovať. Po tomto jeho výroku zdvihli sa všetky ruky ako členov ústredného výboru, tak aj ruky nečlenov, ktorí nemali ani právo hlasovať." (Baláž) Na sjezdu provedli odsouzení Clementis, Šmidke, Husák a Novomeský sebekriti­ku. Sebekritiku dvou posledních sjezd přijal, Clementisovu a Šmidkeho odmítl. Sporným bodem se na sjezdu stala volba Šmidkeho za člena ústředního výboru. Široký zasáhl ve volební komisi, ač nebyl jejím členem, Zápotocký na sjezdu, a prosadili odmítnutí Šmidkeho.
Široký shromáždil všechny skutečné i vymyšlené spory s „povstalci", dal jim svérázný politický výklad a seřadil je do jakési ucelené koncepce, ideologické šablony slovenského buržoazního nacionalismu. Zařadil do ní i věci bezvý­znamné a také záměrně a vědomě zfalšované. Měly potvrdit hlavní linii kon­cepce, totiž že povstalecké vedení už od počátku své činností (možná od na­rození, jak bylo tehdy běžné v obviněních) bylo v zajetí slovenského buržoaz­ního nacionalismu, dostalo se do vleku buržoazních stran a ohrožovalo vítěz­ství pokrokových sil a socialismu.
Z řady kritických připomínek na adresu „povstalců" uveďme alespoň dvě. Husákovi Široký nikdy neodpustil, že jeho a další vězně neosvobodil z vězení v předvečer slovenského povstání. Uváděl tuto skutečnost jako důkaz o činu, jehož záměrem bylo znemožnit mu účast v povstání a tím získání vedoucích funkcí. Husák několikrát vysvědoval příčiny neúspěchu plánu na osvobození vězňů. Poukazoval též na možnosti, které vězňové měli k vlastnímu osvoboze­ní, jejichž využití zabránili Široký a Ďuriš. S výčitkami dodal, že při osvobození 5. února 1945 odešel z vězení jen s J. Ďurišem, ostatní vězňové zůstali ve věze­ní, někteří později při převezení do jiných míst při ostřelování vlaku zahynuli (mj. J. Osoha). Věznění se týkala ještě poznámka, že mezi Širokým a Osohou existovaly velmi napjaté vztahy způsobené názorovými spory, které vyústily až ve vzájemné nepřátelství.
Druhou věcí byly motáky, které Široký zasílal z vězení ilegálnímu vedení KS Slovenska jako politické směrnice. Široký zejména tvrdil, že správně určo­val politickou linii, hlavně pokud se týkala vztahu k poválečné ČSR a spojen­ců v odbojové činnosti strany. Husák později ironicky konstatoval, že neví, zda motáky existovaly, ale on a ilegální vedení je nikdy neviděli. Motáky po válce vyšly v Širokého knize Za šťastné Slovensko v socialistickém Československu, ale rehabilitační komise v roce 1963 zjistila, že publikované motáky byly zfal­šované.

Ze zprávy komise:
„Tyto textové změny (vynechání řady stránek, formulací apod. včetně dodateč­ně fabrikovaných vsuvek) mají všechny znaky falzifikace, kterou historiografie i právní věda definuje jakožto dodatečné a neoznačené úpravy dokumentů, jimiž se podstatně zkresluje jejich smysl.* Bylo to odůvodňováno tím, že co se momentálně nehodí pro současnost, to je třeba škrtnout. ,Tak některé věci jsme upravovali už my, některé další věci škrti on sám' (tj. V. Široký)." (*Pozn.: Textové změny v publikacích s. Širokého se podle jeho dopisu s. Gosiorovskému z roku 1949 prováděly už tehdy, pohovor s M. Gosiorovským 17. 10. 1963.)
Ústřední myšlenkou Širokého koncepce a zaměřením a cílem rozsáhlého tažení a kampaně bylo přesvědčivě ukázat existenci dvou linií v politice ko­munistické strany Slovenska: ,jedné jedině správné - československé (Široký) a druhé úchylné - sektářské a později nacionalistické (Osoha, v další spojitos­ti pak tzv. buržoazní nacionalisté)". Tomu sloužilo i falšování dokumentů. Mezi slovenskými komunistickými funkcionáři existovaly rozdílné názory na některé problémy a na jejich řešení. Takový stavje v politickém životě běžný. Zvláštnost spočívala v tom, že většina sporných názorů se týkala způsobu uplat­nění celostátní politiky, která vycházela především z českých podmínek, na Slovensku.
Vedoucí funkcionáři v povstání a v institucích a organizacích na Slovensku se obávali důsledků striktního uskutečňování celostátních směrnic bez ohle­du na slovenské poměry, jak to prosazoval tvrdě a nekompromisně Široký. Nakonec se vždy Praze podřídili, i když nebyli přesvědčeni o správností postu­pu. Ustoupili před argumentem používaným Širokým: jde o rozhodnutí Got­twalda. Styk s ním si Široký dlouho monopolizoval.
Žádné dvě ucelené linie v politice KS Slovenska nebyly ani Široký přes všechnu snahu tzv. buržoazně-nacionalistickou linii nevymezil. Pouze seřadil několik skutečných nebo vymyšlených názorových rozdílů a sporů pod jednu politickou značku a do ideologické šablony. Využil koncepce dvou linií k vlastní záchraně, k posílení své moci likvidací těch, o nichž předpokládal, že ji ohro­žují, a k vyřizování svých osobních účtů. Kampaň, ve které hrál roli hlavního iniciátora a která končila politickými procesy, přerosda původní hranice, což také nepřímo vyvrací koncepci dvou linií. Mezi oběťmi v procesech s tzv. slo­venskými buržoazními nacionalisty se nacházeli i ti, které Široký dosadil proti povstaleckému vedení, tedy jeho lidé, např. L. Holdoš, K. Moškovič, vedoucí činitelé bezpečnosti (T. Baláž).
Bojovníci proti „buržoazním nacionalistům", zejména Široký a Bacílek, ještě v šedesátých letech hovořili o dvou liniích a stále opakovali stejné argumenty, v té době již dávno vyvrácené. V roce 1963 Široký např. uvedl:
„V roce 1950 byla velmi vážná katolická akce na Slovensku. Ať řeknou, jaké byly spory. Široký byl od rána do večera ve styku s okresy. A kdo žádal nasadit ozbro­jené síly a střílet? Byli to Husák a Novomeský. Široký věřil, že to politicky zdolá. To není tak jednoduché. Byly to osudové otázky, kdyby tehdy byly zasáhly bez­pečnostní sbory a vojska, tak by se mnohé vyvíjelo jinak. Každý den byly delegace ze Slovenska v Praze u soudruha Gottwalda a Širokého. Lidé jasně neviděli, zda Komunistická strana Slovenska je, či není pro Československou republiku."

Organizovaná kampaň proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu měla všechny znaky předehry k velkému politickému procesu. Také v přípravě pro­cesů zaujímal Široký přední místo, patřil mezi jejich hlavní iniciátory, angažo­vané dodavatele ideologie i argumentů. Průběh a výsledek kampaně a proce­sů nesly jeho rukopis, v jeho projevech padala na adresu „nacionalistů" nejhroznější obvinění, v řečnických záchvatech zaníceně vykřikoval tvrdé odsud­ky. Počínal si, obrazně řečeno, jako buldozer, který se rozjel a nemilosrdně drtí všechno nepohodlné. Tažení protí buržoaznímu nacionalismu probíha­lo v době, kdy z logiky politického vývoje přirozeně vyplýval jeho konec - procesy. Nelze s naprostou jistotou určit, zda kampaň se rozjela už jako při­pravená, ideologická fáze procesů, nebo zda k procesům samovývojem dospěla. Pro první variantu svědčí skutečnost, že Široký ve svých projevech a útocích využíval argumentů, jež dodávala Státní bezpečnost, která již od konce roku 1949 shromažďovala materiály o slovenských funkcionářích. Zpracovalaje spolu se sovětskými poradci ve dvě zprávy, v únoru a 7. března 1950 (69 stran), a předložila je vedoucím činitelům KSČ.
Politický proces s hlavními slovenskými nacionalisty se konal až v dubnu 1954, tři a půl roku po zatčení obžalovaných. Dlouhý časový odstup způsobily obtíže v přípravě procesu. Nedařilo se vypracovat žalobu, která by odpovídala předcházející politické kampani. Chyběly přesvědčivé důkazy o trestné čin­nosti, a tak žaloba „byla slabá". Na pomoc přišli iniciátoři tažení Široký a Bací­lek; první dodal připomínky a návrhy úprav žaloby. Výroba politického proce­su proběhla podle tehdy zaběhnutých praktik. Komunistické vedení v Praze i v Bratislavě schvalovalo žalobu, personální a organizační zajištění, svědky i rozsudky. Výrok soudu zněl: G. Husák doživotí, L. Holdoš třináct let, I. Horváth 22 let, L. Novomeský 10 let, Okáli 18 let vězení. Rok předtím byla odsou­zena skupina buržoazních nacionalistů a sionistů v bezpečnosti na Slovensku (Valášek a spol.).
Dva roky po procesu Husák a spol. se počala karta obracet. V roce 1956 na Slovensku zaznívaly první veřejně vyslovené pochyby o správnosti procesu. Široký a Bacílek takové názory kategoricky odmítali a jejich šiřitele dokonce volali k odpovědnosti a postihovali je stranickými tresty (O. Pavlík). Na počát­ku šedesátých let se potlačované hlasy nedůvěry znovu objevily, a to v mno­hem větší síle a rozsahu. Přispěly k tomu jak události v SSSR a vnitropolitické poměry, tak veřejné působení amnestovaných obětí politických procesů. Ze­jména G. Husák a jeho političtí přátelé, kterých přibývalo, se silně ozývali. Rehabilitace procesů v dubnu 1963 znamenala nejen první významný úspěch v úsilí o nápravu křivd způsobených minulým bojem protí buržoaznímu naci­onalismu, ale také podnítila k další a ještě větší aktivitě.

Pozice bojujících stran a jejich role se vyměnily. Široký, Bacílek a další se dostali pod palbu kritiky a ocidi se v postavení obránců; marně se snažili udržet původní koncepci dvou politických linií. Jejich autorita byla natolik otřesena, že jim málokdo věřil. Oběti procesu, zejména Husák, a jejich poli­tičtí příznivci se dožadovali nejen plné soudní a stranické rehabilitace, ale trvali na určení odpovědnosti těch, kteří „poškodili stranu" a způsobili jim utrpení. Domáhali se jasného označení viníků, v prvé řadě Širokého a Bacílka. Husák napsal několik dopisů ústřednímu výboru KSČ, v nichž vylíčil čin­nost Širokého v nejhrozivějších barvách. Protestoval proti usnesení ÚV KSČ z prosince 1963, které zrušilo obvinění z politických úchylek a chyb buržoazně nacionalistického charakteru, tedy závěry devátého sjezdu KS Slovenska z května 1950. Kritizoval, že usnesení z prosince 1963 nedostatečně určuje přímou vinu Širokého a jeho tehdejší mocenské a osobní zájmy.
Proti Širokému a dalším aktérům tažení proti tzv. buržoazním nacionalistům (zejména proti Ďurišovi, Bacílkovi a P. Davidovi) Husák a jeho příznivci vystupo­vali stejně tvrdě jako Široký a jeho skupina proti nim. Podobnost se jevila i v tom, že na Širokého mstu postižení odpovídali rovněž vendetou. Jen role se vyměnily.
Pro ilustraci uvádíme několik úryvků z Husákových dopisů komunistické­mu vedení z let 1962-1964, ve stejném duchu, v ostrém tónu hovořili na schů­zích a psali v tisku (1.5. 1963):
„Ako sa postupne stále jasnejšie ukazovalo, Široký vo svojej ješitnosti považoval za osobnú urážku, že do povstania sa nedostal a že bol do čela strany v povstání postavený Šmidke. Na túto urážku nikdy nezabudol a vyvinul sa z toho u neho úplný ,protipovstalecký komplex'. Preto všetky rozhodujúce miesta v strane obsadzoval súdruhmi, ktorí sa povstania nezúčastnili (pokiaľ to pravda bolo možné) a vedúcich činiteľov strany v povstání odstavoval a znemožňoval. Široký vo svojej ješitnosti a podozrievavosti považoval každú kritiku tohto stavu, každý návrh na nápravu za útok na svoju osobu, za pokus zvrhnúť ho z vedúcej funkcie, jednoducho za nepriateľský akt voči svojej osobe. V tejto situácii ho pochlebovačná a pätolizačná skupina, ktorú si okolo seba vytvořil, klebetami a intrigami len utvrdzovala v jeho podozrievavosti. Tak sa Široký stále viac aj osobne uzatváral pred časťou členov predsedníctva ÚV, stále viac osobných protivnikov videl v súdruhoch, s ktorými mal najužšie spolupracovať. Široký nesie hlavnú zodpovednosť za všetky chyby tohto obdobia na Slovensku, i Bašťovanský bol iba jeho výkonným orgánom. Nesie zodpovednosť za porušovanie princípu kolektívnosti vo vedúcich orgánoch strany, za sústavné znemožňovanie práce ÚV KSS, za byrokratické vedenie strany na Slovensku, za vážne chyby v kádrovej politike, za porušovanie socialistických zásad a socialistickej zákonnosti. V tejto činnosti mu verne napomáhali jeho blízki pomocníci, pochlebníci, i příslušníci jeho osobnej kamarily, ako Baštovanský, Bránik, Moškovič, Bacílek,  Benada, Krajňák, neskoršie i Púll a iní, ktorých si na to osobne vybral a ktorí podľa jeho pokynov prenášali do praxe na svojich úsekoch zhubné názory a a metódy kultu osobnosti. To bola garnitúra kultu osobnosti na Slovensku, kultu i osoby Širokého, ktorá spôsobila mnoho politických škôd strane na Slovensku."

Z dopisu 2. 1. 1964 o nedostatcích rezoluce ÚV KSČ o IX. sjezdu KSS:
„Rezolúcia mlčí o zbabelom chovaní Širokého a Ďuriša vo väzení za vojny. O tom, že na ÚŠB vyzradili, čo sa dalo, dokonca mikrofilmy Kominterny a rad i iných závažných faktov. Pritom tieto skutočnosti neboli v Bratislave neznáme, rozšiřovali sa zprávy o nich za vojny i po oslobodení. Širokého spisy po oslobodení "zmizli" z polície i súdu. Aby nebolo dôkazov. Potom už existoval iba kult legendárného hrdinu. Kult padol a mala sa povedať celá pravda. Rezolúcia mlčí o tom, že keď iní súdruhovia vo väzení v Nitre navrhovali oslobodiť sa vlastnými silami (a boli k tomu všetky možnosti), bol to Široký, ktorý toto oslobodenie znemožnil. Mlčí sa o tom, prečo vo februári 1945 hlavný prokurátor Vagač zavolal k sebe a potom z väznice vyviedol iba Širokého a Ďuriša, a potom s nimi spolu utiekol autom z Bratislavy. Prečo ostatných uväznených súdruhov nevypustil aspoň na ulici. Podľa informácií k tomu možnosti boli. Prečo Široký na využití týchto možností netrval, ked dobré vedel, čo Osohu a ostatných súdruhov čaká."
Po dubnu 1963 nikdo nepochyboval, že Širokého politická éra skončila. V září byl odvolán z členství v předsednictvu ÚV a z vlády. Jeho případ však ještě nekončil. Nenašel se nikdo, kdo by vystoupil na jeho obranu, vedoucí funkcionáři věděli, že jde o případ neobhajitelný. Naopak se přidávali k jeho kritikům. K nejostřejším patřil Z. Fierlinger, který jako obvykle vystoupil, když už byl Široký bez funkcí a fakticky „odepsán". V diskusi předsednictva ÚV KSČ ke zprávě o zrušení rezoluce IX. sjezdu KS Slovenska (zpracovala ji tzv. barnabitská komise) se Fierlinger v napsaném příspěvku rozhořčil:
„Pokud se týká soudruha Širokého. To je velmi těžký případ. My jsme již před­tím něco věděli. Co je za člověka a komunistu, když maje tak důležité a odpo­vědné poslání se nechá odvést slovenským strážníkem. Člověk se snaží to po­chopit, ale nemůže.
Chápu zbabělost mnohých lidí. Dobře, v podobné situaci se dopouštějí straš­ných chyb a zrady. Potvrzuje se, že v důsledku jeho výpovědí přišli lidé o životy. To jsou nesporná fakta, i když se přesně neví, co tehdy na Špilberku vše říkal. Ti by ho nebyli tak snadno propustili. Bylo by dobře vyjasnit další okolnosti jeho pobytu ve vězení na Slovensku.
Chápu tedy zbabělost, ale to, že takový zbabělý člověk potom dělá ze sebe hrdi­nu, že pronásleduje druhé poctivé lidi, že se stane radikálním dogmatikem, aby snad zastínil své svědomí a méněcennost, což se potom projevuje v nejstrašnějších politických zločinech. Ano, Široký se jeví jako skutečný politický zloči­nec. Je toho mnoho, co má na svědomí. Ať už se to týká sociálních demokratů nebo jiných.
Byla spousta případů potvrzujících, že Široký byl skutečný politický zločinec, a člověk se diví, že mohl 11 let působit jako předseda vlády, že jsme tady vedle něho seděli, když jsme to s odpuštěním všechno věděli neb alespoň tušili."
Po odvolání z funkcí ve vládě a vedení KSČ v září 1963 si V. Široký vyžádal rozhovor s A. Novotným. Uskutečnil se 25. září. O jeho obsahu učinil Široký záznam, mimo jiné obsahoval: „K mému velikému údivu s. Novotný hned v úvodu prohlásil, že je proti tomu, abych šel do penze. Mám se léčit... a pak se vrátit do aktivního politického života. Proto je i toho názoru, abych zůstal nadále poslancem... a abych v příštích volbách kandidoval... Upřímně řečeno, myšlenkový pochod s. Novotného mne překvapil... Víš, pokračoval s. Novotný, Tvému odvolání jsem nemohl zabránit. Již vloni stála otázka Tvé­ho uvolnění. Odkládal jsem věc. A aby sis nemyslel, že jen Hendrych mne našeptával. Doplácíš na svůj liberalismus."
Komise, která prošetřovala oprávněnost rezoluce o slovenském buržoazním nacionalismu, dospěla po několika rozhovorech se Širokým v roce 1963 (12. 7., 3. a 10.10., 11.11.) k závěru, že: „V. Široký nepochopil plně negativní důsledky falešné kritiky buržoazního nacionalismu, jak byla provedena na IX. sjezdu KSS, a v podstatě na většině svých názorů setrvává... jeho velká zainteresovanost při rozvíjení nesprávných a straně cizích metod kultu osob­nosti a přímá odpovědnost za neblahé události z let 1949-1954 mu nedovolu­jí ani dnes plně pochopit... důsledky vážných chyb a omylů, jichž se dopustil." Uvedený závěr potvrdil Široký ve vystoupení na schůzi ÚV KSČ 18.-19. pro­since 1963.
Souhlasil sice s tím, že je třeba vyloučit důsledky nesprávností, jež se obje­vily najednání IX. sjezdu KSS, ale trval na tom, že kritika pronikání buržoazně-nacionalistické ideologie byla tehdy správná a nebyla součástí vykonstruo­vaného boje proti nepřátelům ve straně. Šlo o boj v ideologické, nikoliv v mocensko-politické oblasti. Kategoricky odmítl obvinění, že by jednání teh­dejších orgánů byla „pod bezprostředním vlivem bezpečnostních poznatků... nebo že by se bezpečnostní materiály staly přímým podnětem" tehdejšího boje proti nacionalismu. Tehdy podle Širokého museli „vést ideologicko-politický boj proti vlivu buržoazního nacionalismu, přehradit mu cestu a znemož­nit další jeho vliv". Nesouhlasil také s tím, že kritika buržoazního nacionalismu byla „prostě jen jedním stupněm" k politickým procesům. Viděl zásadní, kvalitativní rozdíl mezi kritikou názorových omylů ajejich pozdějším překvalifikování na trestní protistátní záležitost. Uznal pouze jednu vlastní chybu, že i totiž uvěřil výsledkům šetření bezpečnosti, které přeměnilo ideologickou věc v záškodnickou činnost.
Mnohé účastníky schůze ÚV KSČ stanovisko Širokého překvapilo i pohořšilo. Předsednictvo ÚV jeho názory odmítlo a pověřilo ústřední kontrolně-revizní komisi (ÚKRK) posoudit únosnost členství V. Širokého v ÚV KSČ. Její zprávu obdrželo 14. ledna 1964. Schůze se neúčastnil Novotný, ale zprávu s ním projednávali předem a on souhlasil. Předseda ÚKRK Pavel Hron zdůvodňoval, proč nenavrhují odvolání Širokého z ÚV KSČ. Otevřela by se totiž otázka stejných opatření u Bacílka, Köhlera, P. Davida, a ještě víc, musela by se hodnotit úloha Gottwalda a Zápotockého. Proto doporučoval „přirozený odchod", bez disciplinárního řízení. Hendrych prosazoval „nechat věc nor­málnímu běhu; musíme slyšet hlas stranických organizací, hlas, kdy se přesta­ne s kritizováním. Lajčák [správně Milan Lajčiak] chce přehodnotit kulturní politiku, kam by to šlo?" Z obavy před následky, které by vyvolalo disciplinární řízení se Širokým, předsednictvo ÚV souhlasilo s navrženými závěry: Široký nese spoluvinu „za vykonstruování straně a státu nepřátelské skupiny, za ně­které politické chyby, kdy byl předsedou KS Slovenska". Komise však nedopo­ručila odvolání z členství v ÚV KSČ a rozhodla, aby odešel na odpočinek. Širokého kariéra skončila na úrovni politického penzisty, brzy zcela zapome­nutého a zcela osamělého.
K osamělosti přispěla ještě jedna osobní tragédie - 2. června 1964 spácha­la jeho žena sebevraždu. V době, kdy V. Široký byl mimo domov, u lékaře, se zastřelila. Na otázku kriminalistů, kteří se případem zabývali: „Lze usoudit nějakým způsobem na příčinu jednání?", V. Široký odpověděl: „Uvádím, že moje paní podlehla v poslední době hluboké depresi pramenící z minulých událostí. Podle mého názoru je toto nejhlavnější důvod." Zločiny padesátých let si stále vybíraly daň, tentokrát nikoliv na přímém viníkovi.
Pozornosti vedoucích funkcionářů neušel v polovině roku 1954 ani A. Novotný. Ten se jevil Fierlingerovi „rozumným a snad by se s ním dalo dobře spolupracovat". Také Zápotockému, po prohraném sporu s ním, se zdál být schopný a rozvážný, nemá ovšem dost zkušeností. Dva staří členové politické­ho byra ÚV KSČ (Zápotocký a Fierlinger) „kádrovali" a sjednotili se v hodnocení personálního stavu ve vedoucích funkcích: situace není tragická, ale obtížná.
Druhý rok „tání" v Československu, spojený s počáteční krizí komunistic­kého režimu a korekturami oficiální politiky, provázely personální přesuny v mocenské skupině. Na první pohled šlo o změny dílčí, málo významné, ne­boť Gottwaldova garda zůstávala hlavní v nejvyšší mocenské sestavě, jakousi její páteří. Ale počala se rozkližovat, její členy spojovala pouze minulost a Gottwaldovo dědictví. Oslabila se pozice některých v Moskvě, zejména po vyřešení konfliktu Zápotocký versus Novotný. Vítěz konfliktu si upevňoval své postavení i doma, neboť prosazoval své příznivce do vedoucích funkcí. Sou­držnost dřívější mocenské sestavy dostala první vážnější šrámy také poklo­nem některých členů Gottwaldovy gardy k Novotnému poté, co je verdikt Moskvy v jeho prospěch znejistil. Společná minulost však byla stále ještě hlav­ám faktorem sjednocení. Příští roky měly prokázat, zda šlo o přesuny konečné, které přispěly ke stabilizaci vedení a jeho režimu, nebo zda šlo o počátek cílevědomého  a významnějšího procesu, ve kterém vedoucí postavy minulého vedení odcházely z politických, a nikoliv jen z generačních důvodů.



Citované podľa: Karel Kaplan, Kronika komunistického Československa, Doba tání 1953-1956, Barrister&Principal Brno 2005, str. 211-239
Poznámka: Kniha nie je opatrená poznámkovým aparatátom
 
 

Posledné čítané / Legutóbb olvasott / Last seen:
18:24:28 Pred 60-mi rokmi boli vynesené rozsudky v procese so Slánskym / 60 éve szültettek az ítéletek a Slán... [2012-11-02; 3,943 x]
18:24:20 Kriminalita v kraji podľa hlásení Krajského veliteľstva Policajného zboru za obdobie apríl 2008 - ap... [2018-03-31; 17,048 x]
18:23:52 Môžeme opäť spokojne spávať. Naozaj? [2021-12-18; 1,075 x]
18:23:11 Pamätník intolerancie už na jar aj v Nových Zámkoch! / A nemzetiségi türelmetlenség emlékmüve tava... [2010-12-29; 10,052 x]
18:19:21 Kam sa nepozriem - všade samá fušerina... alebo takto to vidím ja [2018-05-17; 2,999 x]
18:16:25 Egy csésze kávé Fekete Gáborral a Skorpió együttes dobosával [2021-03-28; 4,404 x]
18:16:07 Výstavba na P.Blahu za Ajaxom sa nekoná. Po škandále s nitrianskou realitkou Mesto odstúpilo od zmlu... [2017-06-25; 3,353 x]
18:15:27 Primátor pretvára zastupiteľstvá na svoj obraz. Aktuálne sme na úrovni 4. cenovej... [2019-06-06; 3,819 x]
18:13:30 Mestská akciovka Hotel Korzo tesne pred krachom... [2020-05-12; 3,192 x]
18:12:51 Ako mesto ušetrilo na občanoch... ako to vidím ja [2017-06-18; 3,047 x]
18:12:11 Radnica zo svojej strany uzavrela otázku predaja starej nemocnice... [2018-12-31; 2,231 x]
18:11:27 Senki sincs elfeledve. A holokauszt érsekújvári áldozatainak névsora / Nikto nie je zabudnutý. Zozna... [2011-06-19; 11,431 x]
18:10:43 Anatómia jedného podvodu - časť 1. [2022-09-15; 2,392 x]
18:10:00 A hét könyve: Obersovszky Péter, Csukjátok le a tévémacit! (Zulager Bp. 2008) [2023-02-03; 768 x]
18:09:18 Mierový pochod aj v Nových Zámkoch [2023-02-23; 1,164 x]
18:07:51 Vráti radnica ľuďom peniaze za vyhradené parkoviská? [2019-09-09; 3,108 x]
18:07:07 Správy zo zastupiteľstva 26.02.2020 [2020-02-28; 2,509 x]
18:06:22 Krátka správa zo zastupiteľstva... [2021-06-10; 1,897 x]
18:05:03 V poradí 6. protestný míting v Nových Zámkoch v stredu 3. apríla o 18.00 na Hlavnom námestí [2024-04-01; 619 x]
18:04:36 Kauza tzv. Holotovho domu. Mesto prehralo súd a O. Klein by chcel žalobcom odovzdať okrem 1.5 mil Eu... [2022-08-23; 1,076 x]
18:03:30 Ďalšia parcela pre kamoša? [2018-11-29; 50,427 x]
18:02:28 6 viet trvalo p. prednostke napísať 6 týždňov [2023-01-26; 1,794 x]
17:59:06 Novozámocká Threema - Hovorili sme Lacovi, s týmto ideš proti primátorovi, dobre si rozmysli čo hovo... [2019-09-07; 6,830 x]
17:58:27 Ešte k osudom bývalého útulku pre osamelých ľudí [2019-02-27; 2,087 x]
17:58:10 Dostihový deň v Šuranoch [2016-04-10; 7,411 x]
17:57:09 Vyšetrovanie NAKA je súkromná vec primátora, rovnako aj použitie 200 tisíc Eur za prenájom Korza je ... [2021-04-23; 2,561 x]
17:56:26 Poslancovi Š. Pivodovi sa stále nedarí chytiť mačku za chvost... [2021-12-18; 1,258 x]
17:55:37 Bordello Borbelyo finito. Kontroverzná herňa pred kostolom skončila [2022-01-09; 2,829 x]
17:54:47 Nové Zámky po prvom týždni v karanténe. Ako to vidím ja [2020-03-21; 2,381 x]
17:53:57 Také veľmi nezverejňujeme, aby sme (ne)vytvorili rovnaké podmnienky pre všetkých... Z diskusie na Ms... [2022-12-17; 1,240 x]
17:53:07 Index daňovej spoľahlivosti novozámockých firiem a živnostníkov [2023-06-04; 2,797 x]
17:47:36 Egy csésze kávé: Dr. Komáromi István zeneszerző-, szövegíró-, és előadóművésszel [2014-01-11; 7,269 x]
17:46:50 A kolbászkészítő verseny igazából a kampány része volt / Klobfest sa stal súčasťou volebnej kampan... [2010-11-06; 2,355 x]
17:45:31 Radnica nechala zamurovať opustenú budovu. Bezdomovcom odkazuje: Vaše miesto je pod mostom! [2021-02-10; 1,705 x]
17:45:00 Zatrpknutí bojovníci: Ján Čarnogurský [2023-12-21; 900 x]
17:44:16 Správy zo zastupiteľstva - reformní poslanci zablokovali zvýšenie poplatkov a predaje majetku bez sú... [2020-08-06; 2,557 x]
17:43:52 Výzva na odstránenie nehospodárneho a nezákonného nakladania s majetkom mesta Nové Zámky [2023-07-11; 1,436 x]
17:43:35 Šťastnou náhodou sa pánom Kleinovi a Borbélyovi opäť nepodarilo presadiť avantúru. OZ Za Nové Zámky ... [2021-10-23; 2,326 x]
17:41:52 Primátor stupňuje tlak na Watson.sk [2021-03-17; 2,282 x]
17:41:26 Poslanec Borbély v konflikte záujmov? [2020-08-03; 2,490 x]
17:38:50 Prehľad pohrebných obradov v Nových Zámkoch / Temetési szertartások Érsekújvárban [2013-09-07; 19,209 x]
17:37:03 Exekúcia mestu po nezákonnej Pischingerovskej dražbe nehrozí [2022-08-24; 1,377 x]
17:34:17 Zostávajúci dražitelia Holotovho domu ponúkajú mestu dohodu o urovnaní. Žiaľ ich situácia nie je dob... [2018-07-10; 2,766 x]
17:32:52 Ruské protivojnové pesničky posledného roka [2023-03-04; 1,093 x]
17:32:06 Z histórie priemyselných a poľnohospodárskych podnikov novozámockého okresu V. Konzerváreň Nové Zámk... [2014-01-22; 6,186 x]
17:31:41 Výzva poslancom mestského zastupiteľstva, alebo ako to vidím ja... [2015-06-23; 4,367 x]
17:29:58 Občan všeličo vidí a všeličo si pamätá - alebo ako to vidím ja... [2016-07-15; 3,999 x]
17:24:31 List bratislavskej advokátskej kancelárie primäl primátora k činu: Po roku otáľania podpísal dohodu ... [2023-07-13; 1,341 x]
17:23:25 Finále privatizačného príbehu a.s. Elektrosvit Nové Zámky [2013-05-27; 10,151 x]
17:22:14 Konečne sa podarilo zvýšiť plat primátora - alebo ako to vidím ja... [2016-06-15; 5,711 x]

The index.php: SIZE[b]: 29,969 MODIFIED: 2024.01.09 22:06:48.MD5: a96b9c14c093fe1384de07847e3e01bc STATUS: FALSE  This window is : x