Milan Hübl
SLOVENŠTÍ DEMOKRATÉ V EXILU O MENŠINÁCH NA SLOVENSKU A V MAĎARSKU

Dr. Martin Kvetko, bývalý člen vedení Demokratické strany, spolupracovník J. Lettricha a J. Ursínyho, pověřenec zemědělství za DS v letech 1945—48, v emigraci v USA generální tajemník Stálé konference slovenských demokratů-exulantů a redaktor časopisu Naše snahy, adresoval v prosinci 1985 z New Yorku otevřený dopis dr. Čarnogurskému, Jablonickému, Kusému, Šimečkovi do Bratislavy: „causa Miklós Duray".

Dr. Kvetko, poté co rekapituluje, co je mu známo o vystoupení čtyř adresátů v Durayově záležitosti a po shrnutí toho, co si sám k věci zjistil, formuluje své stanovisko: „Po preštudovaní tohoto materiálu kloním sa k stanovisku dr. Jablonického, tedy že aj keď nesúhlasím so sťažnosťou ing. Duraya, predsa trvám na tom, že autor za prejavený názor nemá byť trestaný.

Podľa môjho názoru výhrady k Durayovej sťažnosti musí mať každý, kto pozná zložitosť etnických problémov v strednej Európe a na slovensko-maďarskom pomedzí zvlášť, kto vie o historickom pozadí týchto problémov a o ich psychologickej motivácii. Mám dojem, že ing. Duray překročil medze a precenil niektoré okolnosti, ktoré podl'a jeho názoru ohrozujú život a rozvoj maďarskej národnosti na Slovensku, že podľa toho, ako to vyslovil vo svojom ďakovnom liste, sa skutočne dostal do rozporu so zákonmi a opatreniami v demokratickej spoločnosti aplikovatelnými na ochranu práv národnostných menšin."

Ing. Duray totiž píše, že „třeba rozlišovat' medzi akciami v prospech mojej záchrany a podporou, ktorá sa dostala tej politickej veci, za ktorú som bol väznený. Výskyt mojej osoby v tejto celej záležitosti treba považovať za náhodný, nakoľko za nej zodpóvedajú . . . vnútorné a zahranično-politické mocenské záujmy, násilnické medzinárodné rozhodnutia, ktoré sa smutne zaslúžili o vznik tejto menšiny a vôbec o vznik menšinových skupín Maďarov vo východnej časti strednej Európy" . . . Kvetko: „Pán Duray sa teda dáva na cestu iredenty. Vie len o maďarských menšinách vo východnej časti strednej Európy, ktoré podľa jeho názoru vytvořili „násilnické medzinárodné rozhodnutia". Ing. Duray nevie o slovenskej menšine v Maďarsku, o tomto zabudnutom etnickom probléme už od roku 1918 a proti historickej pravde píše, že menšinové problémy zavinili „násilnické medzinárodné rozhodnutia", hoci je pravda, že ich vytvořil život v minulosti, ktorý posplietal tak dokonale osudy národov a národností tam žijúcich, že ani dnes, teda takmer po sedemdesiatich rokoch od skončenia prvej svetověj vojny nie je možné tam viesť etnické hranice. Príkladov na to je mnoho. Ale ešte stále živý je príklad z roku 1938, keď po viedenskej arbitráži bolo Maďarsku odstúpené južné územie Slovenska a s ním statisíce Slovákov, s ktorými maďarská vláda zaobchádzala nezrovnatelne horšie ako je to, čo možno za neuspokojivé označiť v terajšej situácii maďarskej národnosti na Slovensku. Lenže rozvetvená maďarská iredenta, ktorá v zahraničí dosahuje nebývalých rozmerov, nechce o minulosti ani počuť. Nechce vedieť nič o slovenskej menšine v Maďarsku, ktorej osudom je tzv. prirodzená asimilácia, pretože také pomery pre ňu vytvořila maďarská vláda už od roku 1918.
V Európe existujú menšiny v Taliansku, v Rakúsku, v Belgicku a inde, ale nikde sa nevedie iredenta tak, ako to robia Maďaři, ktorých zmyslom a účelom je vytvorenie Velkého Maďarska a ohrozenie celistvosti susedných štátov, ba priamo poroba Slovákov. Ing. Duray tam tiež mieri, keď hovorí o násilnických medzinárodných rozhodnutiach."
Pak vysvětluje dr. Kvetko svůj názor na problém bezprávné slovenské menšiny v Maďarsku v porovnání s tím, co mají Maďaři na Slovensku. Věcně nepřináší nic nového, aby došel k závěru: „Maďaři u nás doma, v Maďarsku i v cudzine maďarští exulanti urobili z případu ing. Duraya typickú kauzu iredenty voči Československu. Maďarská iredenta sa rozrastá do obludných rozmerov. Pracuje s polopravdami, resentimentom panského národa, ktorému bolo tak hrozne ublížené a ktorý je vraj jediný schopný zorganizovat' východoeurópsky priestor a ho konsolidovať. Pritom nás v exile zaráža, že na Slovensku ani vláda ani veřejnost' tomuto problému nevenujú nijakú pozornosť."

Záměrně jsem ocitoval bez přerušení a komentáře celé meritum Kvetkova otevřeného dopisu ke kauze ing. Miklós Duray.

Dovedu pochopit toto rozpoložení dr. Kvetka, který žije v USA a dostává se do styku s činností tamější maďarské poválečné, tedy převážně horthyovské emigrace. Proto ta ostrá slova o iredentě, hesle Velkého Maďarska a velmi citlivá reakce na krajně povážlivou Durayovu formulaci o násilnických mezinárodních rozhodnutích. Jenže mladá generace tak nereaguje, chybí jí povědomí historických souvislostí. Termín „násilnická mezinárodní rozhodnutí" je zašifrovaný výpad proti mírové smlouvě v Trianonu (r. 1920) a v Paříži (1947), které stanovily hranice Maďarska s jeho sousedy — Československem, Rumunskem, Jugoslávií a Rakouskem, příp. je potvrdily, jako pařížská mírová smlouva. Také Závěrečný akt z Helsink potvrdil stávající hranice v Evropě, takže tyto Durayovy výpady skutečně zacházejí velmi daleko. Nemyslím však, že slova mohou cokoliv změnit na stávajících hranicích. Nevrátí ani „Felvidék", ani Sedmihradsko, Banát, Báčku či Burgenland k Velkému Maďarsku. Dr. Kvetko říká, že se Duray dostal do rozporu s opatřeními aplikovatelnými v demokratické společnosti, čímž chce zřejmě říci, že za napadení rozhodnutí mírových smluv o hranicích by byl i za první republiky trestně stíhán podle Zákona na ochranu republiky. Zřejmě ano. Důležitější je však věcně vyvrátit jeho tvrzení a tím oslabovat jejich působnost, než dávat věc prokurátorovi. Proto jsem také po návratu ing. Duraye z vězení napsal studii o postavení a problémech maďarské menšiny na Slovensku.
Hlasy z exilu nás současně upozorňují na mezinárodní aspekty různých domácích událostí a nabádají k tomu, abychom vždy zvažovali své činy a vystoupení. Ne každý, kdo se dovolává lidských práv, musí mít stejné záměry, naopak může sledovat dosti odlišné cíle, ostatně obdobně tomu bylo i s kampaní proti zneužívání psychiatrie v Československu.
Březen 1986