Úvod / Nyitóoldal
   
 
Oto Psenak  20-11-07   149  
0
Český politológ, rektor pražskej Metropolitní university Michal Klíma, vydal v roku 2015 svoju monografiu o stave českého politického organizmu s podnadpisom "Privatizace a kolonizace politických stran netransparentním byznysem". Na 360-tich stranách rozoberá vývoj politických strán, ich postupné prerastanie veľkým biznisom a oligarchickými štruktúrami. Kľúčový bod, na ktorý sa autor sústredil bolo politické zemetrasenie v Čechách v rokoch 2010 a 2013, keď dve dominantné strany ODS a ČSSD stratili svojich voličov práve ako dôsledok ich kolonizácie oligarchami.  

Zmeny vo voličských preferenciách v rokoch 2010 a 2013 autor vníma ako vzburu stredných vrstiev proti novej parazitickej nomenklatúre v ODS a ČSSD, rabujúcej v nebývalej miere verejné rozpočty.
 
Pri privatizácii politických strán autor hovorí o privatizácii zhora a zdola. K najzaujímavejśím častiam knihy patrí charakteristika socio-psychologického stavu českej spoločnosti, ktorá umožnila vznik defektnej demokracie - úryvok uvádzame v závere článku.
 
Ako významný faktor autor spomína aj prenikanie súkromných bezpečnostných agentúr do politiky a ich snaha ovládnuť bezpečnostné zložky štátu.


Kniha je podnetná i z mnohých iných hľadísk, Klíma pomerne podrobne skúma vplyv imigrácie a posilnenia moslimských komunít na krízu západnej demokracie, ale aj politiku Ruska zameranú na destabilizáciu Európy, napríklad masívnym nasadzovaním internetových trolov devastujúcich spoločenskú dôveru a verejný diskusný priestor v európskych krajinách.

V predposlednej kapitole nazvanej "Rekonštrukcia politických strán a demokracie" sa autor pokúsil naznačiť spôsoby sanácie politických strán a demokratických inštitúcií. Vzhľadom nato, že v čase uverejnenia knižky ešte nové strany, resp. strana-firma A. Babiša ešte nebola etablovaná, tieto nie sú súčasťou politologickej analýzy.

Adaptace politických stran na podmínky ekonomické transformace a masové privatizace v postkomunistických zemích se pravděpodobně nemohla odehrát jinak, alespoň ve své první fázi, než vygenerováním klientelistické symbiózy sféry politiky a byznysu. Politické strany v podmínkách absence občanské společnosti víceméně přirozeně zneužily svého privilegovaného postavení v politice. Mimo jiné je k tomu předurčovala jejich hierarchická a disciplinovaná organizační síť, rozprostírající se po celé zemi.

Ani po dokončení ekonomické transformace v České republice se v politické sféře nic podstatného nezměnilo. Jako dědictví tu zůstaly klientelisticko-korupční sítě a uprostřed nich český druh klientelistické strany. Takové zbytnělé stranické struktury nemizí, ale adaptují se a reprodukují ve změněných podmínkách. Jestliže vznik a rozvoj tohoto systému v 90. letech 20. století primárně parazitoval na procesu masové privatizace, pak v následujícím desetiletí, kdy k privatizaci toho už moc nezbývalo, se politický parazitismus soustředil zejména na systém veřejných zakázek a dotací z eurofondů.


Formování stranictví v postkomunistickém prostředí


Současný stav politických stran a politiky v České republice souvisí se vznikem a vývojem demokratického stranictví, respektive s tím, jak se „dělala politika'* před rokem 1989 i po něm. Počáteční vznik a formování politických stran po Listopadu 1989 ovlivňovali výrazným způsobem dva činitelé, které ve svém souběhu nenacházíme ve standardním prostředí západní Evropy: diskontinuita a kontext postkomunismu.

V zájmu analytického uchopení kontextu formování stranictví v Česku bude užitečné rozlišit parametry na makroúrovni a mikroúrovni. Na makroúrovni, tedy v širším slova smyslu, je vhodné identifikovat společenské okolnosti, které vytvářely rámec pro formování stran. Na mikroúrovni, čili v užším slova smyslu, je vhodné vydělit příčinné souvislosti, které bezprostředně ovlivňovaly obsah a formu stranických organizací.

Na makroúrovni ovlivnily formování stran následující okolnosti a faktory:

1.    Pád komunismu a rozklad rigidní a ucelené soustavy komunistického světonázoru posílily tendenci k deideologizaci a pragmatismu. Samotný pojem ideologie byl všeobecně diskreditován oficiální předlistopadovou propagandou komunistické státostrany.

2.    Posttotalitní ekonomická transformace, založená na privatizačním procesu bezprecedentního rozsahu, doprovázela formování a fungování všech stran, a především tří ústředních stran s největším vládním potenciálem - pravicové ODS, levicové ČSSD a široce koaliční, křesťanské KDU-ČSL. Unikátní transfer státního majetku do soukromého vlastnictví poznamenal celou stranickou elitu a založil proces vedoucí ke zmutování stran do podoby klientelistických organizací.

3.    Slabý občanský sektor a servilita vůči mocným byly klíčovým dědictvím, které reprodukovalo poddanskou politickou kulturu v zemi a následně vytvářelo prostředí, ve kterém vznikaly a fungovaly politické strany. Sebevědomější střední vrstvy v postkomunistických zemích se začaly formovat až koncem 90. let 20. století. Tento proces pokračoval v první dekádě 21. století. [16] Za první pokus o politickou emancipaci středních vrstev lze považovat právě volební zemětřesení v roce 2010.[17]

4.    Na počátku politické a ekonomické transformace se v postkomunistickém prostoru účelově málo dbalo na právní stát a vytvoření politického a ekonomického hřiště s přehlednými pravidly.

V souvislosti s těmito čtyřmi faktory, jež ovlivňovaly formování stran v postkomunistickém prostoru, je vhodné uvést, že i po 25 letech demokratizace se opět otevírá debata, zda se nevrací dědictví socialismu v podobě starého konceptu „sovětského člověka" čili homo sovieticus. Vychází se při tom z pojetí polsko-švédské socioložky Barbary Tórnquistové-Plewové, která vyjmenovala tyto „vzorce chování lidského druhu homo sovieticus:
-    morální relativismus;
-    naučená pasivita, bezmocnost a přijetí státního paternalismu;
-    požadavek na rovnostářské rozdělování jako protiklad oceňování podle výkonnosti, zásluh a znalostí;
-    obviňování systému z vlastního selhání a vznášení nároků vůči státu jako protiklad samostatnosti a nezávislosti;
-    důraz na bezpečnost (sociální) jako protiklad schopnosti riskovat" (Ehl 2013: 6).

Tento soubor vzorců chování, vyvěrající z převládajícího principu státního paternalismu, není pouze dědictvím socialistické éry, ale širším dědictvím celé střední Evropy, kam se řadí destrukční zkušenosti ze dvou světových válek, specifické procesy doprovázející ustavení národních států a pozdní modernizace po roce 1989.

Jestliže výše uvedené čtyři faktory se vyskytují více či méně i v dalších posttotalitních státech střední Evropy, v České republice můžeme na makroúrovni identifikovat ještě tyto tři specifické faktory:

1.    Husákovská normalizace 70. a 80. let 20. století, tedy závěrečná fáze takzvaného reálného socialismu v Československu, předjímala politickou kulturu posttotalitního období. V tomto období masové nedůvěry vůči politickému režimu se značně rozšířil jev „parazitování na státu", který dobře vystihuje známé rčení té doby: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu." Tuto jakousi národní vlastnost dobře dokládají slova jednoho z největších podnikatelů v České republice, Jana Světlíka, který v 90. letech privatizoval strojírenské závody na Ostravsku. Konkrétně uvedl, že po privatizaci musel „udělat razantní kroky, protože zde byl takový zvyk, že je divný ten, kdo si z fabriky neukradne každý den aspoň něco - tužku, papír, benzín, naftu, cokoliv". Za svůj největší úspěch J. Svědík považuje, že „vychoval zaměstnance k tomu, aby nekradli toaletní papír. Všichni si na toaletu nosili vlastní rolku, a když jsme tam dali společnou, ukradli ji. Podařilo se mi, že toale- ťák nakonec na záchodě zůstával" (Saiver 2014: 9).

2.    Další zvláštností jsou antikatolické tradice a anticírkevní sentiment a s tím související skutečnost, že Česká republika patří mezi nejateističtější země ve světě.18 Oč méně je hodnotová orientace občanů svázána křesťanským desaterem, o to více se vyznačuje nevázaným individualismem a pragmatismem. Politická kultura v zemi je výrazně utilitaristická. To, že česká společnost je jednou z nejvíce sekularizovaných a ateistických zemí, dokládá také fakt, že ve srovnání s USA, Británií a Francií patří Češi k nejtolerantnějším národům. Týká se to jejich vztahu k homosexualitě, prostituci, nevěře, pornografii, interrupci a předmanželským stykům. Tyto liberální postoje mají stinnou stránku v tom, že se Česká republika řadí mezi státy, kde je vysoká spotřeba alkoholu a drog, a to rovněž mezi mladistvými. V neposlední řadě žebříčky Evropské unie ukazují, že se Česká republika umisťuje na čelných místech v počtu krádeží v obchodech a v porušování dopravních pravidel (Kozáková 2009; Žídek 2015).

3.    V důsledku rozpadu Československa lze hovořit o oslabené národní identitě. Většina občanů z českomoravské části se s původním státem Čechů a Slováků silně identifikovala, a proto jeho rozpad pro ni znamenal velké rozčarování a hledání nové identity. Česká republika jako nový nástupnický stát se stala v podstatě národnostně homogenním územím. Politicky nosné konflikty se Slováky, ale i s maďarskou menšinou, se vytratily.

Z posledních tří faktorů vyplývá, že rozpory náboženské a národnostní přestaly být na rozdíl od Slovenska, Maďarska (maďarské menšiny nejen na Slovensku) a Polska (nepřátelství vůči velmocenskému a autoritářskému Rusku) hybnou silou politiky. Silné skupinové identifikace a velké politické konflikty proto v České republice absentují. To přináší jisté klady. Ve své podstatě politika není nadměrně ideologicky polarizovaná, respektive je, ale pouze účelově - v rovině rétorické. Na druhé straně pragmatická politická kultura přispívá k pojetí politiky jako utilitární až kořistnické činnosti. Politická kultura bezbřehého pragmatismu produkuje prostředí, ve kterém chování ústředních politických hráčů postrádá do značné míry ideové a etické ukotvení a vyznačuje se sklonem k osvojení si vyššího stupně klientelistického a korupčního potenciálu.
Vezme-li se v potaz užší pohled zaměřený na mikroúroveň, pak obsah a formu nově se vytvářejících či transformujících se stranických organizací v postkomunistickém prostředí ovlivňovaly bezprostředně následující okolnosti:

1.    Převládající diskontinuita a novost demokratického stranictví. S vědomím existence parciálních prvků kontinuity, vycházejících z předlistopadových stranicko-politických organizací - jako byly komunistická strana (dnešní KSČM) a křesťanská strana (současná KDU-ČSL) nebo znovuobnovená sociální demokracie - lze v případě přechodu z totalitního k demokratickému řádu hovořit o podstatné, tedy o převažující dis- kontinuitní změně celého stranického systému (Fiala, Strmis- ka 2001; Pšeja 2005: 23; Bureš et al. 2012: 233-235).

2.    Nižší členská základna a mělkost zakotvení stran ve společnosti souvisí s přetrvávajícím antistranictvím. „Označení .strana’ získalo pejorativní nádech díky mocenskému monopolu komunistické strany" a částečně také díky historickému odkazu „na neblahé důsledky partajnictví (a roztříštěnost parlamentu) v 1.  československé republice" (Bureš 2007: 285; Bureš 2010: 64-66). Proto nejen v počáteční fázi demokratizace byly politické strany vnímány jako ne zcela důvěryhodné instituce. Místo nich se na počátku přechodu k demokracii nabízelo široké občanské hnutí, neboť bylo považováno za vhodnějšího zprostředkovatele názorů lidu. Například Občanské fórum, jakési všezastřešující „nadstranické" a demokratické hnutí, přišlo v období před prvními parlamentními volbami v roce 1990 s volebním heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny".[19] To mělo do jisté míry za cíl diskvalifikovat ostatní strany a znesnadnit jejich politickou legitimizaci. Takový nepolitický charakter první fáze tvorby českého stranického systému sice výrazně zeslábl brzkým rozpadem Občanského fóra, nicméně z politického prostředí zcela nevymizel. Koneckonců dodnes se v české legislativě týkající se politických stran používají duplicitně termíny politická strana a politické hnutí.

Kvalitativní novost demokratického stranického systému po roce 1989 charakterizoval politolog Jan Bureš, když uvedl, že první demokratické parlamentní volby po 44 letech, pořádané v červnu roku 1990, se konaly „v prostředí nehotového stranického systému, politické strany narychlo vznikaly zcela nově, stávající strany se snažily odpoutat od své prokomunistické minulosti. Politické preference voličů vykazovaly znaky zma- tenosti, nezralosti, nestálosti a neukotvenosti" (Bureš 2007: 235-237).

S diskontinuitou, a tedy s celkovou novotou či transformací stran, se pojí také menší početnost stranických řad a jejich relativně mělké zakořenění ve společnosti. Co se týče členské základny politických stran nejen v České republice, ale i v zemích střední Evropy, pak Peter Mair a Ingrid van Biezenová (Mair, van Biezen 2001: 5-21) tu zaznamenali výrazně nižší stranickou organizovanost, než tomu bylo v zemích západní Evropy. T. Lebeda dokonce v malém počtu straníků vidí jednu z hlavních příčin nestability politického systému v České republice. V této souvislosti uvedl: „České strany postrádají masivnější členskou základnu. Západoevropské strany se v posledních několika desítkách let sice musely vypořádat s významným poklesem počtu svých členů a s rozvolňujícím se vztahem k jejich tradičním voličům, přesto jsou řady jejich členstva obvykle nesrovnatelně početnější, než je tomu u nás. Bez solidní členské základny lze těžko očekávat fungování demokratických vnitrostranických procesů" (Lebeda 2012: 10).


[16]    Například politolog J. Mlejnek (2008) napsal, že sociální a politický status obyvatele Česka vystihuje lépe pojem „český spotřebitel", a nikoliv „občan". Ivan Medek, signatář Charty 77 a bývalý komentátor Hlasu Ameriky, uvedl, že „česká společnost obecně vzato vlastně neexistuje. Je to rozbitá tlupa Udí, z níž každý kouká vlastním směrem. Tedy ne každý, ale většina. Lidé se snaží ukořistit pro sebe maximum" (Medek 2009:11).
[17]   Masové se rozšířilo vysokoškolské vzdělání. Ve městech se ve velkém rozsahu privatizoval bytový fond.
[18]   I když neexistuje jednotná statistika a způsob, jak přesně vyčíslit počty věřících, přesto mnohé výzkumy dokládají, že Česká republika patří k těm nejsekulámějším státům na světě. Například z dokumentu Evropské komise z roku 2010, který vznikl na reprezentativních vzorcích 31 evropských zemí, vyplývá, že Česká republika obsadila poslední, tj. 31. místo. Na otázku „Věřím, že je Bůh?“, odpovědělo jen 16 % dotazovaných kladně (Eurobarometer Report 2010).
[19]   Negativní postoj Občanského fóra k politickému stranictví precizné zformuloval Václav Havel dne 19.12. 1989 takto: „[...] osobnosti by měly hrát stále významnější úlohu a politické strany stále méně důležitou. Politické strany by měly pouze hrát roli jakýchsi klubů, kde se politické osobnosti rodí, profilují se, prezentují se, ale neměly by se přímo podílet na moci, protože to vede k jakési anonymizaci moci [...], člověk musí být osvobozen od manipulace všech metastruktur" V. Havel vycházel z názoru, že přílišný vliv politických stran vede k byrokratizaci a následné nežádoucí sterilitě politického systému (Bureš 2007: 236).
 
 

The index.php: SIZE[b]: 27,593 MODIFIED: 2021.01.18 06:41:18.MD5: 692520d66ccfc8e289cef303fcd56767 STATUS: FALSE  This window is : x