Uvádzame niekoľko úryvkov z knihy:

Pravidla a procedury
Určit si pravidlo podle momentálních potřeb je přeci ideální... Demokracie má „jasná pravidla, nejasné výsledky“, se tak dostáváme k principům nedemokratickým -„nejasná pravidla, jasné výsledky“.
Ale nejde jen o ústavu, byť je to nejdůležitější právní dokument naší republiky. Neúcta k zákonům i pravidlům prolíná celým systémem a stává se součástí každodenního života. Jak nedodržet pravidla, jak je obejít, jakým způsobem získat výhodu, jak někoho „přelstít", je velmi rozšířený společenský jev...
Pravidla a procedury mohou možná být někdy příliš svazující, příliš podrobné, málo srozumitelné, někdy nesmyslné. Může nastat i situace, kdy pravidla někoho zvýhodňují. To jsou všechno věci, které lze řešit a které je nutné řešit. Trvejme na tom, že pravidla mají mít smysl a mají se dodržovat. Každé malé dítě vám odmítne hrát hru, která nemá pravidla. kde se pravidla mění nebo kde někdo podvádí: „ To nemá cenu... “ Proč my tu hru s politiky i nadále hrajeme a necháme si to líbit?

---

Obraz nepřítetele
Komunistický režim se vyznačoval tím, že byl velmi bojovný a že součástí systému byl i obraz nepřítele. Bojovnost se projevovala v různých dobách různou rétorikou, v posledních letech režimu se bojovalo zejména o zrno či za mír. Také nepřítel se proměňoval a byl vždy barvitě vylíčen; někdy se z přítele stal nepřítel (například „krvavý pes Tito“), jindy pouze nabíral různé podoby („americký brouk“). Nedemokratické režimy potřebují nepřítele, protože je to způsob jak legitimovat požadavek jednoty, proč zakázat odlišné názory a postoje. Jednota je tváří v tvář nepříteli nejen nutná, ale také mravně oprávněná. Proto také nedemokratické režimy potřebují zrádce, který je posléze odhalen a po zásluze potrestán. I pro ně mají tyto režimy specifické názvy, u nás z normalizačního období zůstávají v paměti zejména „ztroskotanci a zaprodanci“. V jiných zemích jsou mnohem poetičtější - Číně se údajně rozlišuje mezi šeredami a příšerami, na Kubě zrazují „červi“ (gusanos)...
Při každé změně režimu, respektive po pádu jakéhokoli typu nedemokratického režimu, jsou první, tzv. zakladatelské volby skutečně rozhodováním o minulosti a budoucnosti. Ve volební kampani je většinou ,.minulost'* popsaná jako špatná, nemravná, zločinná a bývá občany odmítnuta ve prospěch krásné (blíže nespecifikované) budoucnosti. Je to logické. První volby se vyznačují tím, že mají legitimovat změnu režimu, málokdy řeší konkrétní úkoly politiky. Většinou se také ještě udržuje široké spojenectví těch, kteří nedemokratický režim odmítali, ať již z jakýchkoli ideových důvodů. Podstatným důvodem, proč je hlavním tématem kampaně minulost vs. budoucnost, je většinou i nedostatek času na přípravu programu, nezkušenost lidí nově vstupujících do politiky a v neposlední řadě nezkušenost voličů, kteří mnohdy zažívají poprvé v životě soutěživé volby.
Pokud se ale i v následujících volbách stále ještě „bojuje“ proti minulosti, naznačuje to, že je něco špatně...
Každý politický systém prožívá období relativního klidu i období politického napětí. V případě rostoucího napětí je vždy potřeba určitý ventil, který umožní vypustit páru a napětí zmírnit. V demokratických systémech se takovýmto ventilem stávají demonstrace, politicky motivované stávky, které zároveň poskytují vládě „specifické informace“ o problémech společnosti, o tom, jak je politika vnímána. V nedemokracii takovýto ventil není možný, každé vystoupení tohoto typu znamená přímé ohrožení vládnutí. Proto nedemokratické režimy potřebují nepřítele, vůči němuž je možné ventilovat „hněv“ lidu. Může to být nepřítel politický - komunista, imperialista...; může to být „ten druhý“-žid, cikán, imigrant, nyní třeba muslim... Pogromy byly bohužel vždy součástí evropské kultury a politiky a nemyslím si, že by byly věcí minulosti.
Pokud se má politicky využít obraz nepřítele, je nejdůležitější vždy určit „viníka" současného stavu. Všimli jste si, že za ekonomické potíže, respektive deficit rozpočtu nemohou ti. kteří tento stát (tj. většinu z nás) připravili o miliardy v privatizačních projektech, ve veřejných zakázkách, kteří pobírali „tribut“ 20 % z každé zakázky, kteří nutili nemocnice kupovat .nepotřebné a předražené přístroje, kteří stáli za projekty, jako byla opencard, tunel Blanka. gripeny,_pandury, ale třeba i dříve padáky pro armádu, internet do škol, státní maturity, ale příjemci sociálních dávek (hurá na Romy!), a intelektuálové - ti různí humanrightisti, feministky a pravdoláskaň?

---

Populismus
...Abychom mohli hovořit o populismu, musíme k tomu ještě něco přidat. A tou nezbytnou ingrediencí jakéhokoli populismu jsou emoce; v tom tkví jeho velké nebezpečí. Mohou se využívat emoce pozitivní i negativní, častý bývá třeba odkaz na vztah k vlasti, rodné zemi...

---

Politická kultura
Když si tu složitou teorii trochu zjednodušíme a vyjdeme přitom z „klasiků“, začneme tím, že pro demokratické společnosti je typická občanská kultura (civíc culture)jTa vyžaduje aktivní účast občanů v životě společnosti, zájem o věci veřejné, osobní angažovanost. Samozřejmě nikdy neplatí čím vyšší aktivní účast občanů, tím „občanštější“ kultura. Revoluce, povstání, sociální bouře většinou nejsou projevem občanské kultury v dané zemi, spíše naopak, vždycky ukazují, že došlo k nějakému selhání, kdy běžná občanská angažovanost dlouhodobě nefungovala. Občanská kultura musí zahrnovat i ochotu přijmout pravidla, podřídit se legitimním rozhodnutím (byť se mi nelíbí), uznávat platnost zákonů. A také ponechávat řadu běžných věcí každodenního života mimo sféru politiky, nezahlcovat politiku marginálními požadavky a nepromítat otázky politiky do soukromého života. Občanská kultura není kulturou trvale mobilizační ani kulturou občanské neposlušnosti, ale je-li dostatečně sebevědomou a aktivní, tak pozitivně ovlivňuje způsoby jednání, chování a rozhodování ve sféře politiky. Občanskou kulturu spoluvytváří každý z nás a každý z nás může trochu přispět k její proměně.
Psychologové (u nás zejména Martina Klicperová23), kteří se zabývají politickou kulturou z trochu jiného úhlu pohledu než politologové, upozorňují na specifický rys politické kultury v postkomunistických zemích - hovoří o tzv. posttotalitním syndromu. Jedním z ncjvýznamnčj-ších rysů tohoto syndromu'je-kembitrače mindráku a arogance.

---

Politické strany
... Ve straně funguje princip solidarity, respektive patronáže. kdy strana sc „postará" o své členy (místa v institucích spravovaných státem, částečně i ve státní správě). V meziválečném období byly již nastaveny základní rysy „parutokracie", kde mocenské postavení není nástrojem prosazování určitého programu, ale především nástrojem k získání přístupu ke zdrojům, které jsou využívány pro posilování klientelistickýclh vazeb... Strany opustily (i když ne zcela) sve sociální zakotvení a rozkročily se více do širky. Nepotřebovaly již silnou členskou základnu (její velikost by měla v zásadě odpovídat potřebě obsadit kandidátky do nejrůznějšich volených orgánů a k tomu pár „nadšených“ aktivistů), převládl manažerský styl řízení. Podstatná byla reakce (takřka tržní) na poptávku společnosti, politický marketing se stal nezbytným nástrojem prezentace strany.
... Můžeme vůbec ještě hovoňt o politických stranách? Jedním z definičních kritérií pro politickou stranu je totiž to, že používá politické prostředky v politickém soupeřem (nikoli teroristické či kriminální aktivity). Tajná nahrávání, uplácení, vydírání, výhrůžky - to je prostředí, ve kterém se pohybuje naše politika.
Kde jsou kořeny tohoto stavu? Asi již v samém počátku vytváření I stran po roce 1990, kdy stranictví se stalo sociálním výtahem (čímž se podařilo navázat na předchozí tradici komunistického režimu) a kdy stát, respektive politická reprezentace, respektive politické strany, získaly přístup k nakládám s obrovskými finančními prostředky. Propojení ekonomiky a politiky se svým způsobem mohlo omezit koncem 90. let, kdy z větší části skončila privatizace a především byly zprivatizovány banky. To objektivně mohlo zúžit prostor pro korupci a mohlo změnit přístup ke stranickým financím. Strany ale v tuto chvíli prokázaly obrovskou adaptabilitu a schopnost přeorientovat se. Peníze se začaly získávat přes výběrová řízení a státní zakázky, stále více do hry vstupují i evropské peníze a příprava na jejich čerpání. Ale především strany plně dokázaly využít decentralizačních procesů se vznikem krajů. Je to zajímavé, protože proti zřízení krajů například ODS silně vystupovala. Ale původní představa zákona, která výrazněji oddělovala státní správu a samosprávu, nebyla naplněna a výsledná podoba nakonec předčila (z hlediska otevření korupčního prostředí a propojení regionálního byznysu s regionální politikou) veškerá očekávání.
Naivita politologů, kteří decentralizaci vnímali jako nástroj k prohlubování demokracie, jako nástroj, kdy se objeví nová generace politiků, která se do velké politiky dostane se zkušenostmi z krajského vládnutí, a tudíž blíže občanům, byla velká. Sebekriticky přiznám, že jsem byla součástí této skupiny. Ale dovolím si malou odbočku. V některých případech byla naivita politologů i politických analytiků ještě výraznější, a to když při hodnocení Putinových centralizačních opatření plakali nad zeslabováním demokratických principů v Rusku. Opravdu nevím, co je na mafiánských místních vládách ruských oligarchů demokratické, aniž bych ovšem Putina podezírala z motivace, která by vedla k posílení demokratizačních rysů politiky.

---

Státní správa
Je nutné si uvědomit, že stát není soukromý podnik, i když máme stále více pocit, že byl zprivatizován. Zatímco majitel, případně i manažer soukromé firmy dokáže jasně stanovit, jak dalece je pro něj určitá aktivita zaměstnance přínosná z hlediska zisku, tak zisk ministra, náměstka, šéfa odboru, „poradce'1, „experta" a jiných existencí pohybujících se na našich ministerstvech nijak v zásadě nesouvisí s kvalitou výsledků jejich činnosti pro stát. Naopak, osobní ekonomický „zisk , přístup k „rentě" lze získat v situaci, která je pro stát nevýhodná.
O jaké zisky či o jaký přístup k rentě se ve státní správě vlastně může jednat? Možností je celá řada. Nejznámějším zdrojem je přímý úplatek; jde o finanční prostředky, které se v té či oné podobě dostanou postupně ke konkrétní osobě, která ovlivnila rozhodování.32 Přímá korupce tohoto typu může mít také podobu poskytnutí finančních prostředků nikoli pro konkrétní osobu, ale pro financování volební kampaně ať již formou sponzorství, tak častěji formou přímého (neveřejného) zaplacení určitých nákladů (oblíbené je to u billboardů). Může jít o přístup k rozdělování finančních zdrojů (například evropské projekty), nastolování pravidel a rozhodování o přidělení projektů či využití těchto zdrojů pro vytváření klientelistických vazeb, určitých závazků, které jsou do budoucna využitelné (tzv. jánabrá-chismus). Může jít o vyvádění peněz z projektů financovaných státem (to je těch pověstných 20 %). které jsou převáděny do ilegálního financování politických stran či kariér významných politiků.33 Může jít o zajištění budoucího kvalitně finančně ohodnoceného místa v soukromém sektoru jako protislužby za ovlivnění určitých rozhodnutí. Může jít o přístup k určitým lidem, informacím, postupům, databázím, které mohou být bezprostředně či později využity pro soukromé firmy (vhodné zejména, ale nikoli výhradně, pro bezpečnostní firmy). A jistou formou renty, kterou státní správa také poskytuje, jsou i vhodné „trafiky“ - dozorčí a správní rady ovšem bývají spíše (příjemnou) doplňkovou činností politiků ve funkcích, ale konec konců „strana" by se měla postarat o své „neúspěšné" politiky chráněným místem ve státní správě. Vykroužkovaní politici, ti, co ztratili křesla a funkce po prohraných krajských či obecních volbách, ti všichni očekávají kompenzaci - loajalita ke straně a kjejímu vedení je hodně závislá na její schopnosti zajistit' ochranu a patronážkpostarat se o danou osobu).
... Podobně velmi problematickým jevem je zadávání zakázek na „právní služby“ a zastupování státu či státních institucí. Je nesporné, že v některých složitých případech jsou právní služby nutností, ale často se tmi jen obchází vlastní právní aparát a tím i možné stanovení odpovědnosti za charakter smlouvy. Vybavme si, v kolika případech bylo konstatováno, že určitý problém nelze řešit, protože smlouva je formulovaná velmi nevýhodně pro stát či pro státní instituci. Takřka nikdy se ale nedozvíme, jaká právní kancelář, jaký konkrétní právník tuto smlouvu vypracoval, nemluvě o prošetření, zda nedošlo k úmyslnému poškozováni státu. Vrcholem všeho jsou pak nastavené podmínky, které bráni zveřejnění takovéto smlouvy či její části. To je neuvěřitelný přístup z hlediska kontroly využití veřejných financí. Je vysoce pravděpodobné, že poskytnuté „právní služby“ často měly především legalizovat korupční chovám, respektive vytvořit pro ně dostatečný prostor.

---

Média
Na přelomu tisíciletí boj o politický vliv na veřejnoprávní média nabral zcela otevřenou podobu y tzv. televizní krizi. Pozdější relativní zklidnění situace a úprava zákona zdaleka nepřinesly vyřešení problému; současný stav ponechává prostor pro politické vlivy na veřejnoprávní média. Aleje možné, že politici se z průběhu televizní krize poučili (na rozdíl od jiných případů) - porušování základních pravidel a tlagrantni zásahy do programů i obsahu vysílání by mohly znovu vyvolat mobilizaci společnosti. Hledají se tedy jiné nástroje, ale určitě to politici nevzdávají. O tom se bohužel ještě asi přesvědčíme.
... Všude ve světě proto hraje významnou úlohu investiga-tivni žurnalistika, kdy novinář, respektive tým, řeší společensky závažný problém, který je propojen se sférou politiky. U nás je investigativní žurnalistika vlastně Popelkou jen s velmi malou šancí usednout na královský trůn české žurnalistiky. V lepším případě jde o to, že podmínky vyšetřování jsou naprosto nesrovnatelné s vyspělými zeměmi - velikost týmů, odborné zázemí, čas na sledování a zpracování tématu; v horším případě se investigativní novináři vědomě či nevědomě stávají součástí politické hry. V tom lepším případě jsou novináři či reportéři skutečně pod velkým tlakem, když během krátké doby musí získat a zpracovat materiál k určité kauze. Taková možnost, jako mít šanci půl roku či rok pracovat na závažném případu a pak jej zveřejnit, u nás neplatí. To nutně posiluje riziko přílišného zjednodušení a nezbývá čas na analýzu hlubších souvislostí či vazeb. Navíc, ať jde o reportéry v televizi či novináře v novinách, jc zde několik zásadních požadavků z hlediska maximalizace komerčního využití:    «
• Pokud to jen trochu jde, necitovat věci, na které přišli kolegové z jiných redakcí, protože tím by se jim vytvářela reklama, což se pro konkurenci nedělá. Výsledkem ovšem je často zkreslený obrázek, který neumožňuje propojit určité informace tak, aby tvořily logický ceíck.
•    U jakékoli kauzy se musí informace dostávat na veřejnost postupně; i závažné případy, kde novináři tvrdě zapracovali, se dostávají brzy do podob „mýdlové opery“.41 Titulek na první stránce prostě musí přilákat kupující (tudíž i inzerenty), tj. informace je nutné dávkovat tak, aby byla šance z toho udělat co nejvíce prvostránkových titulků.
•    Vytváří se pseudopluialita- jestliže jedna média přijdou se zajímavým a podstatným odhalením (které zároveň zvyšuje jejich náklad ci sledovanost), je nutné, aby konkurenční média dala názor „druhé“ straně -často bez ohledu na to, jak dalece ověřené informace druhá strana poskytne. Výsledkem je, že vše se postupné relativizuje. Podobny efekt má i požadavek „vyváženosti“: nejde o to. že by neměla být snaha o maximální objektivitu - ale pokud jde o situaci oběti a pachatele, tedy o situaci toho. kdo na nešvary upozorní, a toho. kdo je za ně zodpovědný. tak sc mi tento způsob vyváženosti zdá být poněkud podivným.

---

Občanská společnost
Z toho, co jsme uvedli, je zřejmé, že rozvinutá, dostatečně strukturovaná společnost je velmi důležitá pro demokracii. Ale jako vždy, nic není černobílé. Vyžkumy potvrdily, že množství organizací není dostatečnou zárukou udržení demokracie, neplatí vždy, že ..hlas lidu, hlas boží“. V Německu před nástupem Hitlera byla organizovanost společnosti jedna z nej-vyšších v Evropě a pravděpodobně tato síť organizací přispěla k rychlé mobilizaci na jeho podporu. Podobně Marek Skovajsa potvrdil souvislost míry organizovanosti občanské společnosti a volebních výsledků komunistů v roce 1946 : Čím větší počet spolků, tím vyšší míra podpory KSČ. V této souvislosti například badatel Marc Moijé Howard upozorňuje na určitý paradox, že nižší míra organizovanosti může vlastně zabránit nástupu radikálních, populistických mobilizačních hnutí...
V mnoha politologických pracích, které se zabývají přechody k demokracii a konsolidací demokracie, se často objevuje určitý paradox při vnímání role občanské společnosti. Revoluční rok 1989 je interpretován jako velké vítězství občanské společnosti a zároveň příčiny problémů současných postkomunistických zemí se vnímají jako důsledek nerozvinuté občanské společnosti. Základní problém tkví v tom, že se zaměňují pojmy -mobilizace občanů v momentě politické krize není totéž co strukturovaná občanská společnost, která je schopna plnit výše zmíněné úkoly.

---

Evropská unie
Náš vztah k Evropské unii a částečně i k NATO nedokázal nikdy rozumně propojit obě složky, pochopit vztah spolupráce a konfliktu. Nejde jen o to, že je společnost částečně rozdělená. Na jedné straně máme skupiny silně „nepřátelské“ ve vztahu k EU, jež jej vnímají takřka jako čistý konflikt, na straně druhé ve společnosti, zejména intelektuální, se vyskytují postoje blízké vztahu čisté kooperace - jakákoli kritika EU je vnímána automaticky jako nepřátelství. protievropanství... Tuto „poťouchlost“ snad nejlépe vyjadřuje heslo z doby našeho předsednictví: „Evropě to osladíme.“... I velmi zjednodušeně provedená textová analýza tohoto sloganu jednoznačně ukazuje poselství, které jsme vlastně Evropě vyslali. Sdělení, že my to Evropě osladíme, dávalo najevo, že my sice předsedáme určitému klubu, ale necítíme se být jeho součástí. Jsou to oni, komu předsedáme, a navíc jim to osladíme. Osladit někomu něco často naznačuje situaci, kdy někdo, kdo byl slabý, podřízený, šikanovaný, se najednou vyšvihl a získal moc a sní o určité pomstě. „Teď si vás vychutnám“, ,tjá vám ukážu“. Hodně to o nás vypovídá a potvrzuje to j v první části zmíhěný posttotalitní syndrom - kombinace mindráku a arogance.

---

Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni
Rozbor konkrétních faktů umožňuje hlubší pochopení reality. Tento případ je důsledkem politické kultury a způsobu fungování institucí, jak jsme to popisovali v prvních dvou částech této knihy. Zároveň je i projevem současného stavu, složitých mechanismů fungování „sítí“, které brání změně, tj. přijetí skutečně protikorupčních opatření, a jaké ýyšetření tohoto a mnohých obdobných"případů. Ä pokud nedojde k jejich přerušení. bude tento případ (a další jemu podobné) příčinou mnoha problémů do budoucna...
Popsat systém, který se vytvořil na právech v Plzni, se v této chvíli pro mne stalo nutností; kvůli nim i kvůli všem těm talentovaným a poctivým studentům z Plzně, kteří byli kauzou poškozeni. Vlastně ale kvůli všem mladým lidem, kteří chtějí něčeho dosáhnout a jsou připraveni pro to něco udělat. Protože nic není pro mladého člověka více demotivující nez žít v klientelistickémja korupčním prostředí, lakové prostředí vytváří různé Moravy a Kočí, ktenTmájTvysokou politiku s neuvěřitelným cynismem, přičemž se inspirují těmi. kteří se prezentují jako naše „elita".
A tak pro všechny, kteří věří. že tvrdá a poctivá práce by měla být cestou k úspěchu a že jsou hodnoty, kterých bychom se neměli vzdávat, popisuji příběh jedné vysoké školy. Je lo příběh, který mne osobně nesmírně zasáhl. Je to příběh, který v něčem pomohl odhalit a snad i přetnout určité klicntclistické sítě, ale který, jak se zdá počátkem roku 201 2. je stále živý a jeho definitivní uzavření zůstává v nedohlednu...
Pokud by tehdy vedení fakulty a univerzity jednalo v souladu s běžnou logikou, žádná „kauza Plzeň“ by se nikdy neobjevila a nikdo by nic nevyšetřoval. Prostě by byla zjednána náprava, Akreditační komise by navrhla Ministerstvu školství sankce zrušit (a fakulta by dále fungovala standardním způsobem. Ale v případě zformovaných klientelistických sítí není tak jednoduché z nich vystoupit. Transparentností by se přišlo o nástroj, který tyto sítě umožňoval vytvářet, ale především organizátor takovýchto sítí ztrácí své významné postavení, svůj status. V momentě, kdy se stává zranitelným, přestává být pro potenciální klienty zajímavým. Ti se od něj také mohou distancovat a případně ho nechat „padnout“.
To byl zřejmě důvod, proč vedení fakulty odmítlo uznat jakékoli problémy a naopak se snažilo ostentativně ukázat svou sílu a vliv. A nakonec slavilo dílčí vítězství, když tehdejší ministr školství Ondřej Liška zrušil na základě doporučení rozkladové komise rozhodnutí o omezení akreditace doktorského studia.48
Vedení fakulty po svém „vítězství“ zjevně předpokládalo, že toto je důkazem fungující sítě, která dostatečně plní svou úlohu i v akreditačním procesu...
Pozornost (negativní) médií a kolující vtipy o studiu na fakultě vyvolávaly rnnoRdVobřadnou reakci. Učitelé a studenti byli trvale pod tlakem soc ální dehonestace. Proto se také mnoho z nich domnívalo, že by nej lepší bylo přestat o tom mluvit, nic dále na fakultě nevyšetřovat. Určitý pódFvinylrýr kompenzován snahou bagatelizovat problémy, navíc v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení k žádným závěrům nedošly...
Případ „Plzeň“ představuje zajímavý model vytváření klientelistické sítě. Na základě předchozího rozboru podstatných faktů se pokusme o určité zobecnění. Takovéto zobecnění by mohlo nejen pomoci podobné případy vytváření klientelistických vazeb dříve odhalit, ale také přijmout preventivní opatření. V této analýze se soustředíme na tři klíčové otázky - vytváření klientelistického prostředí, cílové osoby a imunizaci korupce.
1. Vytváření prostoru pro klientelistické prostředí Na fakultě bylo zcela úmyslně nastaveno netransparentní prostředí. Mnohá základní pravidla studijního a zkušebního řádu nebyla nastavena či byla nastavena velmi vágně. Univerzitní pravidla se většinou nedodržovala. Na fakultě se vyskytovalo velké množství externích pracovníků s různou velikostí úvazků, kteří konkrétní situaci na fakultě mohli jen obtížně vnímat, protože většinou pouze odučili své hodiny...
Pro vytváření takovéhoto prostředí jsou nutné i určité argumenty, jak vyvrátit případná podezření. Z tohoto hlediska vedení fakulty dokázalo argumentovat přesvědčivě, byť skutečnost, že tyto argumenty přijímala právnická obec, je hodne zarážející. Hlavní argumenty byly tyto: Za kritiku může konkurence, zavedení kontrolních mechanismů posiluje byrokracii, vědu neděláme kvůli vykazování, prosazujeme „moderní“ přístup ke studiu atd...
Často se objevuje naivní představa, že se klientelistické sítě vytvářejí tak, že se vyhledává určitá osoba pro určitý úkol či funkci. To je spíše výjimečná situace, protože umístění konkrétní osoby do konkrétní funkce není zcela jednuduché prosadit a závisí to na mnoha mocenských faktorech. Při vytváření klientelistických sítí jde svým způsobem o svérázné budovány sociálního kapitálu, specifických kontaktů na nejrůznějších úrovních rozhodování...
Klientelistická síť nikdy nevzniká tak, že by jedinec či skupina lidí programově vyhledávala a doplňovala další klienty. Dobře nastavené klientelistické prostředí, a k tomu jsou potřeba i celostátní podmínky, je schopné žít vlastním životem, vytvářet a prohlubovat další vazby. Pokud se skutečně zamyslíme nad údaji, které nám tato případová studia poskytla, můžeme zde vlastně sledovat postupné propojování a rozvíjení klientelistických sítí.

---

Imunizace korupce
Pro rozvoj kiientelistických sítí je nutné vhodné celospolečenské prostředí. To souvisí s politickou kulturou, kdy „známosti“ představují základní síť pro řešení každodenních i běžných starostí (úřady, zdravotnictví, školství). Imunizace korupce ale představuje vytvoření již velmi specifického prostředí a taktický průnik do bezpečnostních struktur a nesporně také do blízkosti vysoké politiky. Tento pojem označuje situaci, kdy korupční (klientelistické) chování je velmi obtížně postižitelné, protože do vytvářené sítě jsou včleněny osoby, představitelé institucí, které dokážou zabránit skutečnému vyšetřování. To je nesmírně důležitý faktor, který zároveň má své „sociologické“ a „psychologické“ rozměr>' i praktické dopady. Ze sociologického hlediska lze zvažovat postavení z hlediska „statusu". Osoba, která to zařídí a která má kvalitní kontakty (a přitom je v pozadí), je skutečně významná, a čím více je daný status uznáván, tím více informací, vlivu, kontaktů získává.

---

Transparentnost
Jakým způsobem dosáhnout transparentnosti ve vynakládáni finančních prostředků? Co všechno by měl takový zákon obsahovat? ...
... muže být určitá šance dostat pod veřejnou kontrolu i tok evropských peněz. Je to o to podstatnější, že „evropské" peníze jsou nyní asi největším možným finančním zdrojem, který je k dispozici pro vytváření klientelistických vazeb či přímých zisků.
Pro veřejnost jsou vlastně „evropské“ peníze jen velmi málo srozumitelné, navíc jen málokdy by problém nastával s přímým účetnictvím — to je naopak velmi pedantské až nesmyslné (podrobné vyplňování činností, které člověk v určitém projektu den po dni dělal). Otevírání této otázky je také dost nepopulární. Pokud upozorníte, že je něco v nepořádku, hrozí, že se o tyto peníze přijde. Ale upřímně řečeno, připadá mi lepší, když se o peníze přijde, než aby sloužily k placení mafiánů.
To, co je potřeba dostat pod kontrolu, se týká jak účelnosti projektů, nastavení podmínek, tak transparentnosti všech procesů. Co se týče účelnosti, slavné asfaltové silničky vedoucí od jednoho pole k druhému a postavené jen proto, aby se vyčerpaly peníze, jsou symbolem jejího pravého opaku. Ale většina případů je mnohem složitějších a nesmyslnost není zřetelná na první pohled. Je symptomatické, že v naší společnosti se o účelnosti čerpání evropských peněz nehovoří, přitom právě v tom je klíč k jejich zneužívání. Z konkrétně specifikovaného projektu totiž většinou vyplývají i podmínky pro možné účastníky, které mohou být šity na míru určitým skupinám, které pak rozhodují, kdo dále bude do projektu zapojen a za jakých podmínek. Tak vznikají trafiky a také se tím dává prostor pro platby i pro vysoké státní úředníky, politiky (tzv. experty) či jejich poradce a fakticky se tak umožní „proprat“ evropské peníze a vyvést je (či odklonit) směrem ke konkrétním politikům či politickým stranám. V této chvíli vidím největší problém v tom, že protikorupčně zaměřené nevládní organizace a ani investigativní novináři nemají většinou hlubší znalost těchto procesů, tak aby bylo skutečně možné evropské peníze hlídat. Tady je určitě prostor pro různé sponzory. Pokud je někdo ochoten dávat peníze na boj proti korupci, pak zaplacení či vyškolení patřičných expertů pro nevládní organizace by bylo velmi záslužné...
Transparentnost je totiž přesně to, co se všichni snaží obejít. Nalezneme desítky různých argumentů, jak transparentnosti zabránit. Obzvláště oblíbená argumentace je ochrana osobních údajů. V důsledku toho se třeba občané nemohou podíval na videozáznam jednání zastupitelstva. Využívání práva na informace dle zákona se zase řeší neúměrnou částkou za oxeroxované stránky, která navíc narůstá především kvůli tomu, že se novinářům poskytují všechny možné i vzdáleně související podklady, jež by však mohly být na webu. Povinnost zveřejňovat smlouvy, které obce, kraje, ministerstva uzavírají, patří k dalším základním požadavkům transparentnosti. Internet je dobrým nástrojem pro její posílení, ale i zde musíme sledovat, jak dalece se vychází vstříc občanům, jak dalece je systém přátelský a kde jsou „schovány“ relevantní informace. I to je obrovský úkol pro nevládní organizace, protože pokud to bude jen na státní správě (politicích), bude přehlednost a přístupnost informací velmi omezená...

---

Falešná mobilizace
Dalším rizikem je falešná mobilizace. To je velmi riskantní zejména tehdy, když protestní shromáždění má obecnější a dlouhodobější cíle, když vyjadřuje širší nespokojenost. Falešná mobilizace přináší úspěšnou protestní akci, například i několik po sobě zaplněných náměstí, ale z této mobilizace vlastně nic nevyplývá, kromě bezprostředního vyjádření nespokojenosti. Cíl zůstává vágní, obecně formulovaný, nepromítá se do konkrétního požadavku, jehož by bylo možné na základě protestů dosáhnout, nebo do vytváření konkrétní politické struktury, která by jej prosazovala politickými prostředky ve volbách. Následuje frustrace a dlouhodobá demobilizace obyvatelstva či naopak převzetí iniciativy radikálními složkami, již mimo obecnější cíle původních protestů. Česká společnost má s takovouto falešnou mobilizací, která nakonec nevyústila v konkrétní změnu, zkušenost z roku 1999. Zejména aktivity "Děkujeme, odejděte" byly falešnou mobilizací par excellence. Na obhajobu organizátorů nutno říci, že při připomínkové akci k 17. listopadu nepočítali s tak bouřlivou reakcí. Ale podobným osudem prošel i Impuls 99. Důsledkem pak bylo opět spíše posílení apatičnosti obyvatelstva. Každý organizátor masových protestních hnutí musí tedy vědět, co bude „den poté“, zachovat si kontrolu nad protesty a směřovat je k formulovaným cílům. Vypustit džina z. láhve je poměrně jednoduché, zejména v situaci sociálního napětí, avšak udržet jej v konstruktivní, nikoli čistě destruktivní podobě, je již mnohem obtížnější.

---

Průvodce dalším čtením
Z dalších popularizačních prací autorky lze uvést její články zejména v časopise Listy, počátkem 90. let hojně publikovala v Tvaru a Přítomnosti. Současné otázky komentuje na svém blogu na aktualne.cz.
Odborněji laděná je její publikace Spojené státy americké: společnost a politika, Praha: Libri 2002. Do teoretických otázek vstupuje kniha napsaná s Jiřím Kuncem O přechodech k demokracii, Praha: SLON 1994, kterou studenti a odborná veřejnost dodnes využívají. Pro vážné zájemce o teoretické otázky politologie je určena publikace Vladimíra Dvořáková. Radek Buben, Jan Němec: ;Que el pueblo mandě! Levicové vlády, populismus a změny režimů v Latinské Americe, která právě vychází v nakladatelství SLON.
Pokud hledáte knihu, která si klade podobné otázky jako Rozkládání státu, lze doporučit knížku Martina Potůčka: Cesty z krize. Praha: SLON 2011.
Z odborných textů a autorů je v naší knize zmíněna pozoruhodná analýza Marca Morjé Howarda: The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe. Cambridge University Press 2003. V souvislosti s občanskou společností je citován i Marek Skovajska: ,Two faces of Civil Society in Post-Communist Countries', In: J. D. Lewandowski a M. Znoj (ed.): Trust and Transitions, 259-276, Cambridge: Cambridge Scholars Publishing (2008). Nejen tato kapitola, ale celá práce je zajímavá, a to zejména z hlediska otázek „důvěry“. Ke klasickým pracím o přechodech k demokracii, které jsou „povinně" citovány při jakýchkoli studiích týkajících se těchto změn a konsolidace demokracie, náleží publikace Juan J. Linz. Alfred Stepan: Problems of Democratic Transition and Consolidation: Southern Europe, South America. and Post-Communist Europe. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press 1996.