1945, 2. říjen, Praha. - Ze zápisu 62. schůze vlády, která jednala v bodě V o projevech antisemitismu na Slovensku.
[...]
V. Pogrom ve Veľkých Topoľčanech na Slovensku
Ministr
Jan Masaryk se dotazuje ministra vnitra, jaké informace může podati vládě o velice politováníhodném pogromu, k němuž došlo nedávno ve Velkých Topoľčanech. Je si vědom, že v této dravé revoluční době nutno se smířiti s různými abnormálními zjevy, ale musí rozhodně protestovat proti tomu, aby v demokratické Československé republice mohlo dojíti k pogromům. Sám má o pogromu zprávu jen z úst dvou svědků. Nesmíme si dělati iluze o tom, jaké následky bude míti takový pogrom pro Československou republiku za hranicemi. Je si jist, že jako správce zahraniční politiky bude míti brzy dotazy a interpelace v této věci. Je přesvědčen, že pojem Československé republiky a pogromu jsou naprosto neslučitelné.
Náměstek
K. Gottwald se připojuje plně k tomuto projevu, označuje pogrom za nehorázný skandál [!] a trvá na tom, aby se věc přísně vyšetřila a aby viníci byli potrestáni. Stejné stanovisko zastává ministr V. Kopecký, který se domnívá, že bude na ministru vnitra, aby zjednal pořádek, neučiní-li tak Slovenská národní rada sama.
Ministr
prof. dr. J. Stránský žádá, aby ve smyslu debat, které byly kdysi vedeny již v Londýně a i zde kolem retribučního dekretu, byli do 4 týdnů vyloučeni ze všech útvarů, jejichž příslušníci nosí zbraně, ti lidé, kteří byli kdykoliv aktivními činiteli v Hlinkově gardě nebo v jiných fašistických a nedemokratických organizacích. Je naprosto nemožné, aby tito lidé, když už nespadají pod ustanovení retribučního zákona, mohli si ponechati zbraně a pokračovati ve své činnosti v nějakém demokratickém útvaru osvobozené republiky.
Ministr
V. Nosek uvádí, že o věci má jen písemnou zprávu, kdežto náměstek
V. Široký byl osobně v Topoľčanech a konal šetření na místě samém. Bude proto dobře, podá-li referát tento člen vlády.
Náměstek
V. Široký líčí, co o rozsahu demonstrace ve Velkých Topoľčanech vyšetřil, informuje vládu o poměrech v tomto místě před válkou a nyní, uvádí, že tam před válkou bylo asi 2500 židů, kteří byli až na malé výjimky deportováni. Nyní se jich vrátilo asi 500. Židovská otázka na Slovensku nebyla vůbec vyřešena, neboť platí jen všeobecná zásada, že zákony z doby nesvobody zůstávají v platnosti jen pokud neodporují duchu republikánsko-demokratickému. Toto není řešení židovské otázky, čemuž nasvědčuje nejlépe ta okolnost, že mnozí arizátoři jsou ještě ve svých funkcích. Židům se nevracejí byty, jejich nábytkové zařízení bylo rozkradeno, nejsou přijímáni zpět do svých dřívějších funkcí a úřadů, žijí v bídných poměrech, nemají potravin ani bytů, nemohou se účelně zapojiti do hospodářského života a jejich situace je zoufalá. Pokud řečník mohl zjistit, došlo k pogromu následkem neopatrného výroku židovského lékaře, který, když mu bylo předvedeno nemocné dítě k očkování, řekl, že tomuto dítěti nepomůže již očkování, že stejně umře, poněvadž je podvyživené. Paní, která dítě dovedla k lékaři, z toho udělala velikou věc, že židovský lékař vraždí křesťanské děti. Nejsmutnější je ovšem, že se pogromu zúčastnily také dvě roty naší armády. Místo aby se pokusily uklidnit dav, použily zbraní proti svým židovským spoluobčanům. Řečník podává pak informaci o počtu zraněných, lituje, že se nemohl spojiti s příslušnými veliteli vojenskými a Národní bezpečnosti, poněvadž nebyli přítomni, dodává, že situace je velice vážná a že musil organizovati spolu s antifašistickými činiteli, zejména s funkcionáři komunistické a Demokratické strany hlídky, aby se pogrom nemohl opakovat. Sešla se Národní fronta, která o věci rokovala, byly vypracovány příslušné návrhy a v příštím týdnu se sejde Slovenská národní rada, aby přijala nařízení, jímž se židům vrací rovnoprávnost, neboť mají dostati svůj majetek zpět a mají býti znovu uvedeni do svých funkcí a úřadů. Situace je ovšem obtížná, neboť antisemitismus je na Slovensku hluboce zakořen a lid byl po dobu delší šesti roků systematicky k němu vychováván. Podle nové úpravy, kterou má schválit Slovenská národní rada, mají se zásady §§ 1 a 24 dekretu o národních správách uplatnit na Slovensku.
Náměstek
J. Ursíny konstatuje, že také on a jeho političtí přátelé byli velice nemile dotčeni pogromem. Je to špatná vizitka pro republiku v cizině, ale zároveň to škodí také republice v jejím vnitřním životě. Ministr
prof. dr. J. Stránský poznamenává, že účinek takového pogromu je stejně škodlivý v zahraničí na Západě, tak na Východě. Náměstek
J. Ursíny pokračuje a uvádí, že chyba je v tom, že se židé před válkou velice málo zapojili do národní fronty Čechů a Slováků, že mluvili většinou maďarsky nebo německy. K tomu ovšem přistupuje okolnost, kterou správně zdůraznil dřívější řečník, že totiž Slovenská národní rada nepodnikla nic, aby vyřešila otázku židovského majetku. Řečník sám zastává stejné stanovisko jako náměstek
Široký, že se totiž má důsledně uplatnit zásada dekretu o národní správě. Židovští repatrianti se ovšem vracejí ve špatném nervovém stavu a jsou silně podrážděni. Ministr
J. Masaryk poznamenává, že to není divu, že několikaletý pobyt v koncentračním táboře není legrací. Náměstek
J. Ursíny pokračuje a dává výraz svému přesvědčení, že se takové zjevy nesmějí opakovat. Je toho názoru, že nařízení Slovenské národní rady, které dnes avizoval náměstek
V. Široký, nepostačí, a že bude třeba ještě dalších předpisů, aby se uskutečnilo opětné zrovnoprávnění židovských občanů.
Situace na Slovensku je ovšem kritická také z toho důvodu, poněvadž zásobování je nedostatečné a hrozí katastrofa. Slovensko potřebuje do 15. listopadu ještě 500 vagónů cukru. Ministr výživy chce dodati jen 200 vagónů, chybí tedy plných 300 vagónů. Přitom jsou příděly na Slovensku podstatně menší než v historických zemích. Ministerský předseda
Zd. Fierlinger upozorňuje, že Rudá armáda vzala pro své účely 42 000 tun cukru. Náměstek J. Ursíny k tomu dodává konkrétní údaje o dalších třech vagónech, které Rudá armáda nedávno pro sebe zabavila. Předseda vlády
Zd. Fierlinger upozorňuje, že i v českých zemích není dostatek cukru. Ministr V. Majer sděluje, že se zítra má dostaviti do Prahy slovenský pověřenec pro výživu, s nímž pojedná nejen o problému cukru, nýbrž o všech ostatních problémech výživy Slovenska. Ministr uvádí, že historické země dodaly na Slovensko 235 vagónů cukru, mimoto dodala UNRRA 159 vagónů a nyní se uvolňuje dalších 200 vagónů, což činí dohromady téměř 600 vagónů, ačkoliv původní požadavek Slovenska byl jen na 450 až 600 vagónů do příští kampaně. Je ovšem jasné, že historické země nemohou prostě dodávat to, co Slovensko požaduje, nýbrž že musí dojiti k dohodě o celostátním systému zásobování, jinak bychom velice špatně hospodařili. Ministr si vyhrazuje, že podá vládě zprávu o svém jednání s povčřencem. Má dojem, že na Slovensku nejde jen o nedostatek zboží, ale také hlavně o nedostatek organizace, resp. o špamou organizaci, jinak by nemohly býti poměry tak neutěšeny. Je sice pravda, že úroda byla dotčena válkou a je letos horší než jindy, ale to nevysvětluje, že výkup obilí v tomto období činí pouze jednu třetinu normálního výkupu. Pokud jde o otázku pogromů, nemůže žádný z uplatněných důvodů takové pogromy odůvodnit nebo dokonce snad omluvit. Nesmí se nic takového opakovat a hlavní věc je, že se nesmí opakovat, aby se haši vojáci zúčastnili takových výtržností a postupovali proti svým vlastním spoluobčanům.
Náměstek
J. Ursíny poukazuje na to, že Slovenská národní rada svěřila kompetenci ve věcech zásobování místním a okresním národním výborům, které její úsilí často sabotují. Ministr
V. Majer konstatuje, že také v českých zemích spolupracují národní výbory, že dochází k nepřístojnostem, ale musí se právě v takových případech zjednat náprava. Náměstek
J. Ursíny dokazuje konkrétními příklady, že to není možné a že prostě národní výbory nevyhovují přáním a příkazům pověřenců. Dále poukazuje na veliké škody, které způsobila slovenskému zemědělství válka, a na špatnou úrodu.
Náměstek
K. Gottwald opakuje, že jde o velice vážnou věc. Je to dílo hlinkovců, tj. gardistů a jiných fašistických band, které zůstaly ve svých funkcích. Využívají zásobovacích obtíží pro své nemravné a protidemokratické počínání. Tím poškozují republiku nejen v zahraničí, ale i vnitropoliticky nesmírně. Je proto třeba, aby se případ důkladně vyšetřil, zejména také pokud jde o účast armády. Musí se zjistit, kdo je velitelem, musí býti podle toho potrestán, musí se provésti náležitá politická čistka jak v organizacích stran, tak v národních výborech a úřadech, a kdokoliv hrál dříve nějakou činnou úlohu v Hlinkově gardě nebo v nějaké jiné fašistické organizaci musí býti bez milosti odstraněn a musí se dostat tam, kam patří, to jest před lidový soud. Tito lidé musejí poznat, že se nežertuje. Právě okolnost, že se dosud takto nepostupovalo, způsobuje, že tito živlové se zase dostali na povrch a škodí nám. Pokud jde o zásobovací situaci, bude lze dosáhnouti zlepšení, jen bude-li se poslušné úsilí vyvíjeti svorně a jednomyslně podle jednotných zásad na podkladě rozhodnutí Národní fronty. Všichni činitelé vládní a úřední musejí vystupovat tak, aby nemohl vzniknout dojem, že snad ve vládě nebo v úřadech jsou lidé, kteří takové věci podporují, jako pogrom.
Náměstek
V. Široký souhlasí plně s vývody náměstka
K. Gottwalda a zdůrazňuje, že nelze v těchto věcech dělati kompromisy. Demokratický duch nelze srovnávati s antisemitismem, zbabělost je tu kořenem všeho zla. Je třeba zaujmouti jasné stanovisko. Nesmí se povoliti tlaku protižidovských živlů. Je třeba řešiti tzv. židovskou otázku. Nemine dne, kdy se některý židovský spoluobčan neobrací na náměstka s dotazem, zda je skutečně rovnoprávným občanem. Je jasné, že židé musejí za těchto poměrů provozovali černý obchod, neboť když se např. takový židovský úředník pojišťovny chce vrátit do svého místa, řekne se mu, že to není možné, že platí ještě tisovské protižidovské zákony. Pokud jde o vojáky, nelze očekávati, že partyzáni a příslušníci armády, kteří bojovali pro republiku, budou míti porozumění pro dnešní politické poměry, když vidí, že fašisté, gardisté a kolaboranti jsou na předních místech a že se jim nic nestane. Naproti tomu ucházela se převážná většina partyzánů marně o místa v Národní bezpečnosti a z celkového počtu asi 4000 bylo umístěno jen 800. Bylo jim vytýkáno, že nemají potřebnou školu, tj. měšťanku, že nejsou zdrávi atd. Za takových poměrů se táží, proč vlastně bojovali. Dříve jsme měli školy pro četnictvo, nyní nemáme žádných škol pro tyto hrdiny, kteří přinesli takové oběti a jsou svými krajany všeobecně obdivováni a ctěni.
Náměstek
K. Gottwald upozorňuje, že slovenské noviny píší často ještě o židovských občanech jako o židácích. Náměstek
V. Široký pokračuje a dovolává se článku v slovenském hospodářském týdeníku „Budovatel", kde byl učiněn útok na vládu, poněvadž ve svém komuniké uveřejnila ciferné údaje o rozsahu pomoci poskytnuté Slovensku. Obává se, že se takovým způsobem vracíme k předmnichovským poměrům, kde Hlinková strana také všemožně útočila na Čechy a na vládu. Na jedné straně nesmí vláda a nesmějí ěeské strany vytýkat Slovensku poskytovanou pomoc, na druhé straně je však nutno, aby se veřejnost informovala o rozsahu této pomoci a aby se tak stalo ve vhodné formě a podle pravdy. Na adresu Slováků nutno říci, že nelze hledati důvody pro dnešní nepříznivou zásobovací situaci Slovenska v nějakých nedostatcích pozemkové reformy nebo v nedostatku měnové reformy, nýbrž tam, kde skutečně jsou, v nedostatku správné organizace.
Ministr
dr. I. Pietor se dotazuje přítomného generálního sekretáře Hospodářské rady, jak stojí věc pozvání slovenských hospodářských pověřenců do Prahy.
Dr. Ing. E. Outrata sděluje, že pozvání ihned po příslušné schůzi vlády odeslal, že žádal Slovenskou národní radu o zaslání podkladů pro jednání. Uplynulo několik týdnů, ale odpověď nedošla.
Náměstek
J. Ursíny konstatuje vzhledem k vývodům náměstka
K. Gottwalda, že Demokratická strana slovenská nechrání protidemokratické a fašistické živly.
Náměstek
K. Gottwald uvádí příklad nějakého Vaška, který byl fašistou a jehož se ujal časopis „Čas", který důsledně o židovských občanech mluví jako o židácích.
Náměstek
J. Ursíny poznamenává, že mezi konfidenty a spolupracovníky tisovského a německého režimu bylo 52 židů. Není proto divu, když se proti těmto lidem, kteří byli nebezpečnější než jakýkoliv jiný konfident, poněvadž se o židovi předpokládalo, že musí být proti režimu, obrací nyní nevůle a zášť lidu. Pokud jde o vrácení majetku, byl to řečník sám, který jako jeden z prvních žádal, aby se židovským občanům vrátil majetek, učinil tak již v Banské Bystrici, neboť je toho názoru, že každý má dostati to, co mu patří. Rozdíly mají zmizet. Pokud jde o lidi, kteří sloužili tisovskému režimu, jsou na obou stranách, u komunistů i u demokratů, přičemž nutno ovšem rozlišovat mezi skutečnými kolaboranty a takovými, kteří jen zdánlivě sloužili Tisovi, ale ve skutečnosti pracovali pro věc republiky. I řečník je pro důslednou čistku všech úředních sborů a politických organizací a má za to, že komunisté mají upozornit demokraty na všechny případy, kde čistka je žádoucí, ale na druhé straně budou míti stejné právo i demokraté. Jen společným úsilím lze sjednati pořádek. Pokud jde o umístění partyzánů, upozorňuje řečník, že pověřencem pro vnitřní věci je na Slovensku komunista, čímž ovšem nechce říci, že je jeho vinou, když pouze pětina partyzánů mohla býti umístěna. Záleží na proveditelnosti této věci. Je třeba, aby národní výbory skutečně plnily dané jim příkazy, aby nesabotovaly rozhodnutí pověřenců a Slovenské národní rady a aby nechápaly špatně svou povinnost a poškozovaly věci slovenské. Na druhé straně nesmí každá kritika býti považována za reakcionářství a konečně nesmějí existovati rozdíly v zásobování jednotlivých částí státu. Musejí býti podniknuta veškerá nutná opatření, aby se zásobovací situace zlepšila, a tato situace musí býti vyřešena na celostátním podkladě. Původně se ve dnech slovenského povstání a ještě v ilegalitě myslelo, že Slovensko pomůže českým zemím. Není vinou Slovenska, že se poměry vyvinuly jinak a že dnes naopak Slovensko je odkázáno na pomoc českých zemí.
Ministerský předseda
Zd. Fierlinger připomíná, že Slováci pomýšleli ovšem také na zavedení celní čáry, přičemž uváděli, že tím chtějí chránit české země proti vývozu potravin. Ministr
V. Majer k tomu dodává, že z hlediska dovozu a vývozu Slovensko považuje české země ještě dnes za cizinu a používá ve styku s nimi dokonce tiskopisů pro obchod s cizinou. Náměstek
J. Ursíny vysvětluje, že různá opatření z doby tisovské byla již zrušena, zejména cenzura dopisů. Státní tajemník
dr. Vl. Clementis se zmiňuje o černém trhu a o tom, že hotel Carlton v Bratislavě je střediskem šmelinářů. Náměstek
J. Ursíny uzavírá svůj projev opětným ujištěním, že jeho strana má největší zájem na zjednání pořádku a že je ochotna k spolupráci. Jde o věc velice důležitou, která je věcí společné politické odpovědnosti.
Ministr
dr. V. Šrobár poznamenává, že tato debata vyšla z pogromu a musí se k němu vrátit. Pogrom nesmí býti možný v republice a nesmí se opakovat. Na druhé straně nutno si uvědomit, že Topoľčany byly v první republice sídlem iredenty, že čtvrtinu celého obyvatelstva tvořili židé, kteří obchodovali zejména s jižním Slovenskem v odvětví obilí, že neměli kladný poměr k republice a naopak republiku poškozovali. Jsou to tedy hříchy minulosti. Pokud jde o zjednání nápravy, doporučuje ministr, aby se každý resortní člen vlády spojil se svým pověřencem, pozval ho do Prahy a zde s ním zcela otevřeně o věcech pojednal, přičemž nesmí ani šetřiti kritikou. Slovenská národní rada neúřaduje tak, jak by bylo žádoucí. Nevyřizuje dožádání ministrů a řečník je odhodlán, že o těchto věcech bude mluviti zcela otevřeně a veřejně, zejména také při konferencích s novináři. Slovenská národní rada v době od osvobození velice málo vykonala. Náměstek
K. Gottwald sice Slovákům všemožně vyhověl, byl pro největší ochotu českých zemí vůči nim, ale ministr sám měl vždy obavy, že to není zcela správný postup a že by ústřední vláda měla zachovávali přísnější postup. Sobě a náměstkům
Ursínymu a
Širokému vytýká, že nezůstali ve Slovenské národní radě na vedoucích místech a že šli do vlády. Řečník opakuje svůj návrh, týkající se společných porad jednotlivých resortních ministrů a jejich pověřenců. Je také pro to, aby se židovským občanům dostalo plné satisfakce.
Ministr
V. Kopecký referuje, že na podkladě účasti na židovském sjezdu, který se nedávno konal v Praze a kde doporučil účastníkům úplnou asimilaci, dostal nyní rozhodnutí příslušných činitelů, že jeho doporučení bylo přijato. Ministr
prof. dr. J. Stránský se pozastavuje nad tím, že vláda se o takové věci dovídá z nahodilé otázky ministra
Masaryka. Nejde přece o případ, který by bylo možno zamlčeti před cizinou. O takovém příběhu by měl věděti ministr informací a referovati vládě. Ministr
V. Kopecký konstatuje, že nedostal žádných podrobných zpráv, proto nemohl referovati.
Státní tajemník
gen. dr. M. Ferjenčík uvádí, že má sice referát ze Slovenska, který je však zkreslen a zkrášlen. Proto jej nechtěl přednésti. Pokračuje totiž v šetření a nyní na podkladě zprávy náměstka
V. Širokého bude dbáti toho, aby viníci v armádě byli co nejpřísněji potrestáni. Je ovšem nutno, aby se nezapomnělo na výchovnou stránku. Nemůžeme bohužel vojáky dnes vyjmouti ze špatné situace a z bídného okolí, v němž žijí. Jsou na tom hůře, než byli na tom dřívě. Nemají pořádné kasárny a náprava není dobře možná, poněvadž jsou značné administrativní potíže. Různý materiál je zabavován Rudou armádou, Národní rada a pověřenci zasahují rušivě do opatření vojenské správy a řečník uvádí pro to celou řadu příkladů. Chce zcela otevřeně říci, že na Slovensku jsou vlastně dvě vlády nebo lépe řečeno není tam vlastně žádná vláda. Je proto třeba, aby vláda v dohodě se Slovenskou národní radou zjednala energickými opatřeními pořádek.
Ministr
dr. H. Ripka souhlasí s tím, že nelze takové případy před cizinou zamlčet. Kdyby vláda za tohoto stavu věci mlčela, mělo by se za to, že souhlasí s pogromy. Proto doporučuje řečník, aby ministr informací vydal komuniké, v němž sdělí, že vláda odsuzuje pogrom co nejostřeji, že opakování takové věci nebude trpět. Pokud jde o židovský problém, konstatuje řečník, že ministr Masaryk a on mluvili z Londýna o něm několikrát a dostávali vždy dopisy z českých i ze slovenských kruhů, v nichž se pisatelé obrátili proti tomu, aby se ujali židů. Tento antisemitismus je jeden z nejhnusnějších a nejodpomějších zjevů a je přitom nesmírně nebezpečný, neboť věc začíná antisemitismem, ale neví se nikdy, kde to pak skončí. V těchto věcech nutno postupovat nekompromisně. Nelze také zaměňovat vinu některých židů s problémem židovským. Spolupracoval-li některý žid s Maďary nebo Němci, budiž proti němu postupováno jako proti Němcovi nebo Maďarovi, nikoliv však proti němu jako židovi. Ministr
dr. I. Pietor se domnívá, že zvláštní poměry na Slovensku neumožňují takový postup, poněvadž mnozí židé se hlásili jako Němci nebo Maďaři a neměli skutečně s němectvím nebo maďarstvím žádného vztahu. Ministr
dr. H. Ripka zdůrazňuje, že jemu jde hlavně o to, aby se neopakovaly pogromy a aby se vina jednotlivců vyřizovala tak, jak to zákon předepisuje. Ministr
J. Masaryk dodává k tomu, že jeho nedávný projev proti antisemitismu měl zase za následek, že dostal značný počet dopisů, přičemž jeden pisatel, který dokonce uvádí jméno a adresu, polemizuje s projevem a uvádí, že musíme býti Hitlerovi vděčni za to, že nám ukázal, co židé vlastně jsou. Ministr
dr. H. Ripka žádá náměstka
J. Ursínyho, aby Demokratická strana zakročila proti způsobu, jakým přináší zprávy a píše časopis „Budovatel".
Ministr
J. Ďuriš zdůrazňuje, že komunistická strana byla vždy svými nepřáteli a odpůrci označována za židobolševickou stranu. Byla a je bojovnicí za úplnou rovnoprávnost občanů bez rozdílu náboženství a ras. Dnes se útočí proti židům, zítra proti komunistům. Pak to bude útok na vládu a na republiku a proti Sovětskému svazu. Ve skutečnosti jde o boj reakce, která nepřímo útočí na ústřední vládu, která zneužívá zásobovacích a jiných obtíží k těmto svým nekalým účelům a cílům. Za takového stavu věci je ovšem podivné, že se v rámci Demokratické strany tvoří maďarské organizace právě v době, kdy vláda trvá důsledně na svém programu, podle něhož Němci a Maďaři mají býti vystěhováni. Ministr
dr. V. Šrobár poukazuje na to, že komunistická strana má také maďarské členy. Ministr
J. Ďuriš pokračuje a uvádí, že jde o osvědčené antifašisty, kteří nespolupracovali s Němci nebo Maďary, nýbrž trpěli v žalářích. Pokud se žid něčeho dopustil, nelze případ řešit rasisticky, nýbrž musí býti řešen individuálně. Na Slovensku závisí vše na spolupráci obou politických stran. Výsledkem této spolupráce jsou dosavadní úspěchy a kdyby v budoucnosti tato spolupráce selhala, musilo by to vésti k neúspěchům. Je pravda, že se Slovensku musí pomoci, ale na druhé straně musí Slovensko udělati také doma pořádek. Ministr žádá přítomného státního tajemníka z MNO, aby vojenská správa podnikla velice energické kroky proti těm vojákům, kteří se zúčastnili násilností. Musí se postupovati kategoricky. Co by se bylo stalo v první republice, kdyby se voják byl zúčastnil pogromu? Není přece možno, abychom trpěli spojence fašismu v armádě. Je ovšem pravda, že nejde jen o otázku potrestání, ale také o politickou výchovu.
Ministr
dr. J. Šoltész konstatuje, že připravované nařízení Slovenské národní rady věc samo ještě nespraví. Mnoho záleží na způsobu jeho provádění. Nemůže býti pochybnosti o tom, že zde budou pokusy, aby se jeho ustanovení sabotovala. Ministr uvádí pak ze své praxe, že se na něho obracejí občané židovského vyznání, kteří ho žádají o pomoc. Když jim nabízí nějaké potvrzení, tvrdí, že to nemá významu, že se s nimi jedná jinak než s ostatními občany, že jsou diskriminováni a že se to všude pociťuje. Ministr dává na uváženou, zda by se neměla vytvořit instituce, na kterou by se občané židovského vyznání mohli obraceti, když se jim děje křivda. Nebylo by dobře, kdyby taková instituce byla přímo při Slovenské národní radě, poněvadž to by znamenalo určitou diferenciaci, ale snad by mohl být nějaký podobný orgán při ústřední vládě. Zabývaje se otázkou zásobování Slovenska, zdůrazňuje ministr rovněž potřebu jeho zlepšení, přičemž se však řešení musí stati podle jednotného celostátního systému, lidově řečeno, musíme míti jednu kuchyň a jednu zásobárnu (speis)[!]. Nesmí se opakovat, že čeští obchodníci nakupují na Slovensku na černém trhu a tím zmenšují zásoby potravin. Nezjednáme-li nápravu, budeme míti stále celní hranice mezi oběma částmi státu.
Ministr
prof. dr. A. Procházka kritizuje nejprve způsob jednání vlády o těchto věcech, které není soustavné a vláda jde z jednoho bodu a z jedné věci do druhé. Jinak zdůrazňuje to, co řekl ministr
prof. dr. J. Stránský, totiž že se takové věci nemají zatajovat a že se vůbec nemá nic zatajovat. Svět se na nás dívá a pečlivě nás pozoruje. Když něco zatajujeme, obžalujeme sami sebe. Řekneme-li to otevřeně, může nám to jen prospěti. Jinak o případě v Topoľčanech celkem nic neví, jen to, co slyšel dnes ve vládě. Je však jasné, že nikdo, kdo má jen trochu rozumu, nemůže souhlasiti s rasismem, a každý slušný občan musí zastávati stanovisko, že všichni občané bez rozdílu náboženství nebo původu jsou si naprosto rovni. Každý občan musí míti pocit právní bezpečnosti a této rovnosti a musí míti plnou možnost vykonávati svá občanská práva. Ministr nedoporučuje, aby se pro události podobného druhu hledaly nějaké vzdálené spojitosti, neboť to už se pak nepohybujeme na racionální půdě. Nutno viděti skutečnost samu a bojovati proti ní. O celém slovenském problému by bylo třeba mluviti soustavně a nikoli jen tak nahodile.
Ministerský předseda
Zd. Fierlinger se domnívá, že by vláda nyní mohla na podkladě provedené debaty formulovat příslušné usnesení a navrhuje jeho podstatné rysy. Ministr
V. Kopecký čte návrh zvláštního komuniké, který během schůze vypracoval. K tomuto návrhu se vyslovují státní tajemník
dr. Vl. Clementis, ministři
J. Ďuriš,
dr. I. Pietor a
V. Majer a náměstek
K. Gottwald. V souvislosti s jednáním o usnesení a komuniké dochází také k výměně názorů o prostředcích, jimiž se má odstraniti obtížná zásobovací a dopravní situace na Slovensku, a předseda vlády
Zd. Fierlinger, jakož i ministr dopravy
gen. A. Hasal poskytují vládě různé informace, pňčemž předseda vlády znovu zdůrazňuje, že také české země mají nedostatek cukru a ministr
V. Majer dodává, že též zásobování masem a tukem je ohroženo, jelikož nedošlo k očekávanému dovozu.
Ministr
dr. I. Pietor apeluje na ministra vnitra, aby ve věcech státní bezpečnosti, které jsou přece celostátní, uplatňoval svou autoritu a zakročil na Slovensku sám.
Ministr
V. Nosek upozorňuje, že podle názoru slovenských činitelů tyto věci jsou celostátní, jen pokud jsou zásadního rázu, nikoli pokud jde o konkrétní aplikaci. Ministerský předseda
Zd. Fierlinger vzpomíná toho, jak kdysi v roce 1943 prezident
dr. E. Beneš jednal o slovenské otázce s generalissimem
Stalinem, přičemž se konečně dohodli a
Stalin, který se jinak zastával národnostních práv Slováků, sám upozornil v závěru jednání prezidenta republiky, že jinak bude třeba, aby se Slováci drželi pevně v rukou. Také náměstek
K. Gottwald přisvědčuje s tím, že se nyní musí žádati, aby si Slováci zjednali co nejrychleji pořádek. Ministerský předseda se obává vážných následků, kdyby se tak nestalo. Náměstek
J. Ursíny má za to, že není třeba takových obav, že převážná část Slováků je pro jednotnou republiku a že je jen nutno, aby Národní fronta na Slovensku svorně spolupracovala při zjednávání pořádku.
Náměstek
V. Široký se ještě vyjadřuje proti tomu, aby se v tiskové zprávě nějak zdůrazňovala vina lidu, neboť taková metoda by nebyla správná a neodpovídala by stavu věci. Politikové si musejí býti vědomi své vlastní odpovědnosti a nemohou svalovat veškerou vinu na lid, který byl ponechán ve své nevědomosti a v němž předsudky byly vlastně již vypěstovány. Lid nic neslyšel o tzv. židovské otázce, nedošlo k vydání žádných zákonů, ani k veřejným výrokům odpovědných státníků na schůzích nebo v tisku, a proto musí se otázka tato vyřešit nejprve politicky. Slovenská národní rada musí vydati veřejné prohlášení o vyřešení tzv. židovské otázky a uvidí-li lid, že slovenští političtí činitelé sledují v této ožehavé otázce jasnou demokratickou linii, pak nebude dalších pogromů ani demonstrací. O tom se mohl řečník přesvěděiti na místě samém, když byl ve Velkých Topoľčanech. Místní političtí činitelé, zejména činitelé národních výborů mu vytýkali, že nedostali žádné direktivy o židovské otázce, že neexistuje zákon, že v tisku o tom nejsou články, a že vůbec nevědí, jak mají postupovat. Je zřejmé, že otázka nebyla populární a proto se o ní nemluvilo. Náměstek
K. Gottwald má úplně pravdu, tvrdí-li, že mnozí arizátoři jsou ještě na svých místech. To se vše musí vyřešit a Slovenská národní rada určitě schválí v příštím týdnu příslušné nařízení. Pak se toto nařízení musí také důsledně provésti.
Náměstek
K. Gottwald navrhuje konečně, aby se v polední přestávce mezi oběma schůzemi slovenští členové vlády dohodli s ministrem informací o přesném textu komuniké, které má býti vydáno o jednání vlády k této věci. Vláda činí poté toto
5. usnesení: Vláda, pojednavši na podkladě obšírného referátu náměstka předsedy vlády
V. Širokého o politováníhodných událostech ve Velkých Topoľčanech, žádá Slovenskou národní radu, aby provedla s největším urychlením nejpřísnější šetření o tom, jak mohlo dojíti k násilnostem, aby příslušné organy zjistily odpovědné osoby a aby tyto byly soudně vyšetřeny a potrestány. Pokud jde o osoby vojenské, budiž šetření provedeno ministrem národní obrany. Zároveň se Slovenská národní rada důrazně žádá, aby se postarala o důkladnou očistu administrativy a politických orgánů a organizací od všech živlů, které v době tzv. slovenského státu aktivně kolaborovaly, a aby zařídila, aby se všechny tyto osoby dostaly co nejdříve před lidové soudy. Pokud jde o občany židovského vyznání nebo původu, nechť se Slovenská národní rada vhodnými opatřeními postará o to, aby se v praxi uskutečnilo podle zákona jim příslušející úplné zrovnoprávnění tak, aby požívali občanských práv stejně tak, jako všichni ostatní občané republiky.
Obětem pogromu budiž poskytnuta veškerá pomoc a náležitá péče a budiž jim vyplaceno přiměřené odškodnění.
Dále se vláda usnáší, že se o jejím jednání v této věci a o opatřeních, na kterých se usnesla, vydá zvláštní tisková zpráva, jejíž redakcí se pověřují slovenští členové vlády v dohodě s ministrem informací. Návrh tiskové zprávy bude projednán v odpolední schůzi.
Konečné se vláda usnáší, že se problému zlepšení zásobovací a dopravní situace na Slovensku musí i nadále věnovati největší pozornost a péče a proto bude Slovenská národní rada znovu pozvána, aby vyslala do Prahy delegaci hospodářských pověřenců ke společnému jednání s hospodářskými ministry, popř. za tím účelem, aby jednotliví resortní ministři mohli konati ještě doplňující zvláštní porady s příslušným pověřencem.
Provedou: všichni resortní ministři a Úřad předsednictva vlády.
SÚA, fond 100/24, sv. 138, a.j. 1494 - stroj. kopie.
a tučně vytištěný text je v tomto i v dalších dokumentech podtržen,
b Pravopis slov žid—Žid, židovstvo-Židovstvo není ve sborníku sjednocen, je zachován zápis originálních dokumentů
1946, srpen. - Zpráva zemského velitele SNB o protižidovských výtržnostech na Slovensku ve dnech 1.-4. srpna 1946 a o přijatých bezpečnostních opatřeních.
Protižidovské výtržnosti, které se staly u příležitosti partyzánského sjezdu v dnech 1., 2., 3. a 4. srpna 1946 v Bratislavě, plně zapadají do celkového rámce jednání na mírové konferenci v Paříži.
Účelem jejich bylo znesnadnit postoj československé mírové delegace před podáním požadavků pro mírovou smlouvu s Maďarskem.
Důkazem toho jest projev státního tajemníka ministerského předsednictva Štěpána Balogha v obci Veroseniháza ve výše uvedených dnech, který byl citován v budapešťském rozhlasu. Ve výše uvedeném projevu bylo Československo stavěno na úroveň satelitů Německa a nařčeno z fašismu. Vcelku projev snažil se dokázat neoprávněnost československých požadavků vůči Maďarsku.
Mimo jiné událostmi v Bratislavě měla býti též odvedena pozornost od protižidovských pogromů v Maďarsku (Miškolci). Způsob provedení provokace v Komárně, kde bylo použito různých granátů maďarského původu, usvědčuje naprosto jasně původ pachatelů. Ochotného spojence, ať vědomého či nevědomého, sehrála slovenská reakce, která, využívajíc nesrovnaných dosud sociálních poměrů na Slovensku, již delší dobu a záměrně vytváří protižidovskou náladu s tendencí odvrátiti pozornost veřejnosti od provádění očisty na Slovensku, najmě před nastávajícím procesem s J. Tisem.
Jako jednoho z nástrojů za tím účelem bylo použito méně uvědomělé části partyzánů. Taktika v daném případě použitá byla dobře promyšlená a také provedena.
Již několik týdnů před sjezdem byla rozpoutána propaganda, že partyzánský sjezd a s tím spojená manifestace bude využita k protižidovským akcím. Tyto zprávy docházely z různých krajů Slovenska a i z Čech.
Krátce před sjezdem tato propaganda dosáhla takového rozměru a úspěchu, že veřejnost přijala zmíněné výtržnosti jako něco samozřejmého.
Po této důkladné přípravě, do níž byly zapojeny všechny reakční elementy na Slovensku, část partyzánů, která od osvobození nebyla politicky zpracována a podchycena, naplněná záměrně vyvolanými obavami o svoji existenci v důsledku některých případů odejmutí národního správcovství, byla provokatéry z řad gardistických, luďáckých a jiných reakčních živlů stržena k protižidovským výtržnostem.
Byly zjištěny případy přímého podplácení za tímto účelem. Sjezd partyzánů, původně myšlený a organizovaný jako mohutná manifestace proti reakci, za očistu veřejného života, pro důsledné plnění Gottwaldova budovatelského plánu, byl tímto způsobem úplně zvrácen a umožnil dočasně diskreditovat dosud nejvýznamnější a nejpokrokovější složku slovenského národa.
Celkově možno zhodnotiti tuto akci jako dílčí v řadě dalších, které budou pravděpodobně následovati, dokud reakce nebude energicky potřena.
Bezpečnostní opatření: Byla organizována poměrně dobře za předpokladu, že ve dnech 1. a 2. srpna budou účastny sjezdu pouze delegace a teprve poslední den, 4. srpna, na manifestaci se očekával masový příliv partyzánů.
Proti těmto předpokladům však nastala skutečnost, že již prvního dne dostavilo se do Bratislavy na 3000 partyzánů.
Avšak ani tato okolnost a to, že valná část důstojníků a gážistů pochází z řad partyzánů, nebyla na závadu zákroku proti výtržníkům, kteří se zdarem byli rozháněni, avšak již s menší chutí zajišťováni. Nicméně všichni viníci vážnějších incidentů, které končily lehčím a asi v pěti případech těžším zraněním, byli zajištěni a učiněno na ně trestní oznámení. K zranění smrtelnému nikde nedošlo.
Hlavní velitelství NB v Bratislavě učinilo ve dnech 2. až 5. srpna tato bezpečnostní opatření:
Oblastnímu velitelství NB I Bratislava byly dány k dispozici:
1. pohotovostní oddíl Lučenec v síle 1-50,
2. škola pro výcvik velitelů stanic v síle 2-100,
3. příslušníci štábů HV-NB v síle 3-60.
Pohotovostní oddíl Lučenec byl umístěn v budově oblastního velitelství a zúčastnil se zákroků. Ostatní dvě složky byly v pohotovosti ve svých ubikacích a k zákroku nebylo třeba jich použít.
Mimo výše uvedené oddíly byla v pohotovosti též vojenská posádka, která též nebyla o zákrok požádána, neboť k větším a organizovaným výtržnostem nedošlo.
Výtržnosti byly vyvolány a zapříčiněny jen podnapilými jednotlivci, vyprovokovanými a vyštvanými osobami z řad reakce, které byly ihned na místě zajištěny.
O připravených bezpečnostních opatřeních byli informováni členové SP, kteří se také během výtržností informovali na místě a svými improvizovanými projevy se snažili demonstranty uklidnit.
K udržení pořádku přispěl též značnou měrou oddíl pořadatelů Svazu partyzánů, kteří konali pořádkovou a hlídkovou službu spolu s orgány NB.
Že Národní bezpečnost splnila svoji povinnost jest doloženo svědectvím předsedy SRPu
dr. Fritscherem.
Závěr: Vzhledem k tomu, že jest možno předpokládat, že podobné výtržnosti by se mohly opakovat, navrhl jsem při poradě, která se konala na povereníctvu vnitra dne 9. srpna za přítomnosti pana povereníka vnitra
dr. Viktoryho, přednosty VI. odboru p.
plk. Viktorina a hlavního velitele NB
plk. Juniho, opatření, která byla závazně přijata:
1. v předpokládaných místech obdobných výtržností zakázati dočasně všechna shromáždění;
2. Svaz partyzánů vydá provolání, podepsané předsednictvem, najmě jeho vynikajícími členy, v němž se bezvýhradně postaví proti výtržníkům, které v přítomnosti i budoucnu vyloučí z řad partyzánů.Tímto opatřením bude umožněno NB, aby zakročila se vší přísností v budoucnu, neboť bude eliminován v daném případě partyzánský vztah a z něj vyplývající eventuální tolerance.
3. Předsednictvo Svazu se postará, aby - pokud tak již nebylo učiněno -byly neprodleně odevzdány zbraně.
4. Jelikož se stal případ, že velitel vojenské posádky v jednom místě odepřel asistenci, byl dožádán zástupce velitele vojenské oblasti, aby publikoval v rozkaze upozornění na ustanovení předpisu G-X-l o vojenských asistencích. Současně byl upozorněn osvětový důstojník armády na preventivní opatření, které nutno učiniti mezi příslušníky armády, aby se čelilo propagandě antisemitismu, neboť i část příslušníků armády se zmíněných výtržností zúčastnila.
V závěru porady poukázal jsem na nebezpečí propagandy antisemitismu ve sboru NB, neboť jsem nabyl dojmu, že část gážistů i důstojníků jí podléhá a jest ochotna dílčí nesrovnalosti sociální, které mají svůj původ daleko hlubší, spojovati s jakýmsi řešením otázky židovské.
Zdůraznil jsem, vzhledem k stávajícím možnostem opakování výtržností, nutnost zajištění bezpečnosti za všech okolností.
V zájmu veřejném jest ovšem nutno, aby určitá část slovenského tisku (najmě časopis Čas) upustila od uveřejňování štvavých článků, které záměrně a demagogicky jitří veřejné mínění. Dále aby pověřenectvo pro pravosudí zakročilo proti státním zastupitelstvím, která v případě, že jsou jí výtržníci s trestním oznámením předáni, tyto po 2 neb 3 dnech propustí na svobodu. To se stalo například
v Nových Zámcích, ač šlo výlučně o násilnosti s pozadím zřejmě zločinným. Tímto počínáním se situace bezpečnostní zbytečně zhoršuje a služba NB ztěžuje.
Kryštof v. r.
SÚA, fond 05111, sv. 39, a.j. 247 - stroj, kopie.
1946, září, Praha. - Žádost Rady židovských náboženských obcí předsedovi vlády K. Gottwaldovi, aby věnoval pozornost protižidovským výtržnostem, ke kterým došlo ve dnech 1.-4. srpna 1946 na Slovensku. V příloze dopisu jsou dva články z Věstníku židovských náboženských obcí č. 9/VIII. Návrh přednosty slovenského odboru ÚPV pro předsedu vlády na řešení situace.
Rada židovských náboženských obcí v zemích České a Moravskoslezské Praha V., Maislova 18[a]
Pan Klement Gottwald předseda vlády Praha III
Kramářovo nábř., Strakova akademie
11.9.1946
Pane předsedo vlády!
Prosíme Vás, abyste laskavě věnoval pozornost prvním dvěma článkům, uveřejněným v přiloženém Věstníku Rady židovských náboženských obcí v zemích České a Moravskoslezské a pojednávajícím o poměrech na Slovensku.
S výrazem hluboké úcty:
Rada židovských náboženských obcí v zemích české a Moravskoslezské [nečitelný podpis]
Příloha: 1 Věstník
5. září 1946
[a] Pod hlavičku dopisu K. Gottwald rukou připsal: Slovenský odbor. Vyjádřete se a podejte návrhy k nápravě. G.
Věstník ŽNO - číslo 9/VIII
Co se stalo na Slovensku
Je všeobecně známo, že ve dnech 2. až 5. srpna došlo na Slovensku při sjezdu partyzánů v Bratislavě k demonstracím a výtržnostem proti židům. Málo známy jsou však podrobnosti těchto událostí. Československý tisk přinesl jen velmi kusé zprávy. Teprve 6. srpna vyšly dvě zprávy úřední. Slovenská, která se snažila celou záležitost zbagatelizovat a vypadala spíše jako dementi. Zněla:
Bratislava. (ZAS.) - Zpravodajská agentura Slovenska vydala tuto zprávu: V některých našich i zahraničních novinách se objevily zprávy, že se účastníci partyzánského sjezdu v Bratislavě dopustili výtržností a demonstrací. Povereníctvo vnitra úředně oznamuje, že tyto zprávy se nezakládají na pravdě a spočívají na mylných a nesprávných informacích. Účastníci sjezdu se nedopustili žádných výtržností ani demonstrací a pokusy reakcionářských fašistických živlů rušit vážnost a důstojný průběh oslav byly ihned na místě zmařeny a pořádek a důstojný průběh slavnosti byl zachován.
V téže době, hned vedle, nad nebo pod tímto úředním sdělením slovenským, vyšla oficiální verze ČTK, která připustila, že na Slovensku došlo k vážným incidentům. Zpráva ČTK zněla:
Praha. - Nekalé živly a provokatéři z řad bývalých příslušníků Hlinkovy gardy a Hlinkovy slovenské ludové strany pokoušeli se o partyzánském sjezdu v Bratislavě strhnouti některé účastníky sjezdu k násilným činům proti osobám židovského původu. Když jejich snaha byla zmařena rázným zásahem náměstka předsedy vlády V. Širokého, pokoušeli se sami vyvolati při návratu partyzánů do jejich domovů i v několika menších městech Slovenska incidenty, při nichž usilovali vniknouti do příbytků osob židovského původu a několik jich napadli a ztýrali. Dopadení viníci byli zajištěni. Povereníctvo pre veci vnútomé provádí usilovná šetření, aby byli zajištěni a zatčeni všichni iniciátoři a účastníci pokusů o protižidovské incidenty. Viníci budou odevzdáni soudům k příkladnému potrestání. Ministerstvo vnitra vysílá na Slovensko svého úředníka, vybaveného plnou mocí, aby spolu s Povereníctvem pre veci vnútomé zakročil na místě proti těm orgánům Národní bezpečnosti, které neprojevily dosti rázností vůči útočníkům a neposkytly rychlou a účinnou ochranu některým napadeným. Podrobná zpráva úřední bude vydána po vyšetření.
Slovenský tisk, přitlačený touto vládní zprávou takřka ke zdi, přinesl příštího dne verzi novou, stylizovanou takto:
Bratislava. (ZAS.) Pověřenectvo vnitra vydalo zprávu, v níž se konstatuje, že již před partyzánským sjezdem byly v různých oblastech Slovenska ilegálně rozšiřovány štvavé letáky protižidovského a protistátního obsahu. Bylo zjištěno, že vydavatelé jsou totožni s vydavateli letáku nadepsaného „Ať žije Slovenská republika" s podtitulkem „Dobré slovo Slovákom, katolíkom a evanjelíkom súcim na slovo". Ilegální organizace, která je odpovědna za rozšiřování různých protistátních tiskopisů, se jmenuje „Hlavní stan slovenských nacionalistů" a vystupuje při různých příležitostech pod jménem „Vesna". Tato organizace je, jak se dokázalo, v těsném spojení s protistátními živly za hranicemi a vlivnými skupinami, které ještě dnes zaujímají vysoké postavení v našem veřejném životě. Letáky byly rozšířeny hlavně v mimořádném vlaku, který přijel 3. srpna z východního Slovenska.
Co se tedy na Slovensku vlastně stalo? Považujeme za svou povinnost podrobně informovat veřejnost o antisemitských demonstracích, plánovaných a provedených v značném rozsahu, o ohrožení osobní bezpečnosti a majetku jisté složky československého obyvatelstva, o porušení veřejného pořádku do té míry, že policie byla v mnohých případech nucena zakročit a v jednom dokonce přivolat vojenskou asistenci.
To jsou události samy o sobě dosti závažné, aby se československá veřejnost o nich dověděla. Avšak jde o více. Co se na Slovensku ve dnech od 2. do 5. srpna odehrálo, je výsledkem dobře připravované akce. Antisemitské demonstrace a výtržnosti nelze hodnotiti jen jako samostatné zjevy. Ve všech dobách a na všech místech je antisemitismus symptomatický pro útoky na mravní, hospodářský a politický vývoj země. Nepozná-li veřejnost pravý stav věcí na Slovensku včas a nezamyslí-li se ani po blescích protižidovských výtržností poslední doby, je tu nebezpečí, že jednoho dne bude ze svého spánku nemile vyburcována. Dosud nebyla ani úřední místa na výši daného úkolu.
To jsou důvody, pro které se zde událostmi na Slovensku zabýváme. Průběh zákeřných útoků na bezpečnost čs. občanů židovského původu nelze zatajiti. Události se sběhly poblíže maďarských hranic a Maďarsko je sledovalo se zájmem, jehož příčiny jsou nám všem jasné. Naše věcné líčení zamezí šíření přehnaných pověstí. Naštěstí můžeme, i když nahlížíme na vše, co se stalo, jako na věc velmi vážnou, prohlásit, že události si nevyžádaly ani jednoho lidského života a že nikdo z přepadených nebyl tak vážně zraněn, aby jeho zdraví bylo trvale ohroženo.
Podle zpráv, které nám došly ze spolehlivých pramenů a jejichž správnost je i úředně potvrzena, měly události takový průběh:
Komárno:
2. s r p n a 1946. Vybita okna v židovských obchodech, domov židovské mládeže napaden. V noci na 3. srpna hozeny dva granáty na střechu domu, obývaného židy. Granáty vybuchly, zraněn nebyl nikdo.
Bratislava:
2. s r p n a 1946. Byt v Židovské ulici č. 30/32 v nepřítomnosti majitele vyrabován.
3. s r p n a 1946. Soustavné inzultování židovských chodců na ulicích. Další byt demolován a vykraden. Lidová kuchyně v Zámocké ulici přepadena, davem demolována, vojsko zakročuje. Přepadení dalšího bytu.
4. s r p n a 1946. Židovská lidová kuchyně přepadena znovu, přítomní ztýráni, 5 osob zraněno.
5. s r p n a 1946. Přepadení bytů v Židovské ulici čís. 29 a 59. Přepadení dalšího bytu, v kterém zraněny 2 osoby, mezi nimi jeden britský státní příslušník. Útok na dívčí internát ve Šrajberově 29.
Nové Zámky:
4. s r p n a 1946. Kavárna „Ungar" přepadena, telefonní spojení výtržníky odříznuto. 7 osob těžce zraněno.
Žilina:
4. a 5. s r p n a 1946. Výtržnosti proti židům, násilná razie v hotelu „Metropol", celkem zraněno asi 15 osob.
Bilance:
Vniknuto do 10 bytů (většina jich úplně demolována a vyrabována), vážně poraněno 19 osob, z nichž 4 velmi těžce, židovská lidová kuchyň, která je současně kuchyní repatriantů, demolována, židovský dívčí internát poškozen. Počet lehce raněných zjištěn nebyl.
To tedy jsou fakta. Co stojí za nimi? Ministerstvo vnitra uveřejnilo dne 20. srpna svůj postup pod hlavičkou
„Původci protižidovského incidentu na Slovensku zjištěni". Zpráva zněla:
Praha. - Dodatkem k úřední zprávě o protižidovských incidentech na Slovensku sděluje ministerstvo vnitra:
Úředník, vyslaný ministerstvem vnitra na Slovensko, vrátil se do Prahy a podal zprávu o výsledcích dosud provedeného šetření. Tyto výsledky potvrzují správnost zpráv ministerstvem vnitra předběžně získaných. Tyto zprávy mluvily o nebezpečném vzrůstu protižidovské nálady v Maďarsku, kde je živena hlavně býv. fašistickými maďarskými činiteli, a poukazovaly na to, že se Maďaři snaží přenésti protižidovskou náladu a incidenty i na území Československé republiky. Dalším šetřením bylo zjištěno, že hledali podporu u členů býv. Hlinkovy gardy a Hlinkovy slovenské ludové strany.
Při šetření provedeném o četných protižidovských incidentech, k nimž došlo na Slovensku v době partyzánského sjezdu, bylo dále zjištěno, že v Komárně 3. t.m. bylo použito ručních granátů maďarského původu; z činu je důvodně podezřelý Maďar Koloman Balogh, který byl v době činu viděn v blízkostí poškozeného domu; chybná slovenština rozšiřovaných protižidovských letáků nasvědčuje rovněž maďarskému původu. Konečně mezi zadrženými pachateli je Maďar Jan Jóri, který v roce 1945 sloužil v maďarské armádě, a mnoho osob maďarského původu. Protižidovská hesla, která byla vykřikována na sjezdu, pocházela podle svědecky podepřených úředních zjištění z řad býv. příslušníků Hlinkový gardy a HSLS, kteří pro tento účel vytvořili na příhodném místě pod balkónem Národního divadla, kde se manifestace konala, organizovanou skupinku.
Celkem v souvislosti s incidenty bylo zatčeno 31 osob. Další podezřelí jsou vyšetřováni na svobodě.
Nepochybujeme o správnosti toho, co ministerstvo vnitra zjistilo. Musíme však konstatovati, že fašismus a nacismus se svých záměrů nevzdaly a že pracují nadále. Doposud je jim agitace proti židům vhodnou zbraní. Ale proč? Protože vědí, že to je ta brána, jíž se jejich myšlenky dostávají do duší těch, které chtějí získat pro své nekalé záměry. Stará písnička, a kupodivu, po všem, co se v Německu stalo, po všem, čím svět prošel, nemá demokracie podnes dosti vytříbený sluch pro její melodii.
Setkáváme se s lidmi, kteří o sobě myslí, že jsou slušní a že cítí svobodně, a kteří se přesto neustále snaží vysvětlit vám ve formě přátelské rady, čeho by se židé (půl procenta čs. obyvatelstva!) měli vyvarovat, jak by se měli zachovat, aby nevyvolali antisemitismus. Jako by záleželo na počtu nebo na chování židů! Kdyby rozhodovaly oběti, věrnost a slušnost židů, těšili by se židé v této zemi opravdové oblibě a vážnosti. Jenže o to vůbec nejde. Kdo se chce přesvědčit, ať si přečte letáky proti židům, kolující na Slovensku. Boj proti židům je jen introdukcí. Hned poté je spíláno Čechům, prezident dr. Beneš je napadán týmž hrubým, až hnusným způsobem, jako za doby „samostatného slovenského státu", zato vychvalováni dr. Tiso a dr. Tuka jako praví otcové a mučedníci slovenského lidu.
Výtržnosti proti židům nelze posuzovat jako akci samostatnou. Jsou součástí obnovené činnosti slovenských gardistů, o nichž ani nelze tvrdit, že se musí uchylovat do podzemí. Jinou manifestační akcí těchto vrstev byla demonstrační účast 3000 osob na pohřbu dr. Vaška, odsouzeného lidovým soudem k smrti provazem za velezradu a za spolupůsobení na deportaci slovenských židů. Proč soud vydal popraveného k pohřbení bez záruky, že nedojde k takové demonstraci protistátního smyslem'? Jak se mohly odvážit noviny státotvorné strany přinésti o průběhu pohřbu zprávu, jakou se vyznamenávají jen osobnosti zasloužilé?
Zesílení aktivity hlinkovců na Slovensku má nepochybně mezi jiným za účel zastrašit soudy a vládu a zmařit přísné rozsudky nad Tisem a jeho spolupracovníky. Antisemitská kampaň je jen částí boje, vedeného za docela jiným cílem.
Nepochybujeme o tom, že takové akce jsou všemožně podporovány jistou částí ciziny. I v tom se opakuje starý recept. Reakce jen pokračuje v tom, co dělala za posledních 7 let. Demokratický režim se ničemu nenaučil; dělá politiku „appeasementu"; myslí, že si vykoupí klid přehlédnutím přehmatů a koncesemi výtržníkům.
Naši zahraniční činitelé se měli vrátit na Slovensko s pevným úmyslem vyúčtovat se vším, co na Slovensku bylo napácháno, udělat nekompromisně pořádek. To se ovšem nestalo. Ve vzájemném soutěžení obou vedoucích stran se zavíraly oči nad tím, že mnozí z těch, kdo se do těchto stran hlásili, byli kompromitováni z dřívějška, a že tím politická morálka utrpěla bankrot. K tomu jsou okolnosti, za kterých se odehrály protižidovské výtržnosti, vhodnou ilustrací.
Že ve spojení s chystaným sjezdem partyzánů dojde k protižidovským demonstracím a výtržnostem, vědělo na Slovensku každé dítě. Ve vlacích, na nádražích a v hostincích bylo nezakrytě agitováno. Zdá se však, že to bylo zatajováno příslušným ústředním úřadům v Praze. Slovenské bezpečnostní orgány a pořadatelé sjezdu byli na nebezpečí upozorňováni a sami též varovně na ně poukazovali. Jistěže vědem partyzánů nejenže s těmito nekalými akcemi nemělo nic společného, nýbrž naopak pracovalo proti nim. Ale vše, co se tu podnikalo, bylo polovičaté, bylo prováděno bez plného přesvědčení. Máme v ruce oběžník, který již dne 7.2.1946 rozeslala „okresná odbočka Zväzu partizánov" v Dunajské Středě všem ostatním odbočkám s výzvou k protižidovským akcím, končící se příznačnou větou „Ak sa vám chlapci táto práca podarí, zašlite nám za našu prácu stovku - od radosti aj my to prepijem na zdravie Vás všeťkých". Nedovědělo se vedení Zväzu o tomto oběžníku? Neslyšeli jsme, že by zmíněná odbočka byla rozpuštěna, že by její činitelé byli Zväzem nebo jinak voláni k odpovědnosti. Nepochybujeme, že agitace pramení z velké části z maďarských a maďarónských kruhů. Proč však trpí Zväz takové živly ve svém středu? Proč usíná dbalost národních výborů a SNB tváří v tvář těmto zjevům? Tyto otázky mohou býti zodpověděny jen s poukazem na pokles politické morálky, který má ovšem své kořeny ještě jinde.
Z členství v různých svazech bojovníku o osvobození se dá vytěžit tolik hmotných výhod, že se do svazů hlásí mnoho nekalých živlů, kteří se nezúčastnili skutečných bojů, nebo se jich účastnili jen proto, aby měli účast na výhodách, nebo aby získali alibi pro zločiny po léta páchané.
V dřívějších článcích jsme v jiné souvislosti poukazovali na to, do jak značného stupně byl vybičován materialismus a chamtivost v širokých vrstvách obyvatelstva. Je ještě mnoho těch, kteří se nemohou smířit s tím, že doba rabování je definitivně ta tam Nenajde-li se silná vůle a silná ruka, která zabrání dalšímu kalení vody, může to mít osudné následky v dalším vývoji našeho státu. Porušení práva se nezastaví u židů; zločinci, kteří nebudou trestáni, neomezí se na přepadávání židů nebo židovského majetku. Vláda, která nezakročí s nezlomnou etikou, bude couvati krok za krokem. Nemůžeme nikterak uznat platnost argumentu, že vláda nemá dostatečného vlivu na Slovensku, které má své vlastní výkonné orgány. Československá republika vystupuje naprosto jednotně v zahraniční politice. Slovenští politikové si nemohou nebýti vědomi toho, co tato jednotnost Slovensku přinesla, za co jí Slovensko vděčí. Proto ve vnitřních záležitostech nesmí Slovensko porušovat bezpečnost a rovnost občanů před zákonem, ani snahy o nápravu následku fašistického režimu, a nesmí odbočit na jinou linii od té, jež je sledována v zemích českých. Taková odchylka by musila vyvolat trpké reminiscence na dobu, na kterou svět velkoryse zapomněl a na kterou i my bychom rádi zapomněli, kdyby nám nebyla tak často a tak nemile připomínána.
A. F.
b Datum dopsáno rukou.
Kámen úrazu: restituční zákon
Štěpán Engel
Dívají-li se židovské oči na slovenské události vývojově od prvých dnů porevolučních, vybavuje se jim obraz sněhové koule, valící se po svah dolů a nabírající rostoucí měrou na rozsahu. Byl to náš Věstník, jenž o prvopočátku sledoval první vlaštovičky vracejícího se jara antisemitismu zejména na Slovensku. Bratislavský „Čas" začal, sotva trochu pominul jásot nad osvobozením, brousit s podivuhodnou srdnatostí kopí na obranu politováníhodných arizátorů, dobrých slovenských synů, jimž měla být radost z vrátivší se svobody pokažena vrátivším se zbytkem židovstva, zle na ní dotírajícím o vrácení majetku, který si svého času přivlastnili a jehož vlastnictví jim silou zvyku přirostlo k srdci. Vyskytl se případ, kdy polic. ředitelství v Bratislavě si předvolalo židovského občana, jenž na útěku z trans portu žil ilegálně, aby ho pokutovalo za přestupek proti přihlašovací povinnosti, již porušil jako osoba určená k deportaci svou sebezáchranou. Došlo k památným přelíčením lidových soudů s udavači perzekvovaných slovenských židů, na jejichž rozsudky se náramně hodí proslulá karikatura tří soudců, která se onehdy objevila ve francouzském tisku s textem: „Pětadvacet franků pokuty: my vás naučíme, zrazovat naše spoluobčany a vlastence nepřátelům země!"
Tyto podrobnosti neušly naší pozornosti. Přípravný výbor ŽNO a představenstvo RŽNO upozorňovaly příslušné činitele na povážlivost některých zjištěných zjevů, které byly v jednoznačném rozporu s prohlášení vlády, jakož i se zásadami, k nimž se celá Národní fronta hlásí, poukazují na nebezpečí, jež ohrožovalo zdejší židovstvo, ba i obnovený stát, zápasí
s tolikerými počátečními svízelemi. Leč jejich obavy byly prohlašovány za přehnané, dostávalo se jim ujištění, že výstřelky jsou přechodného rázu, že pramení z neupravenosti i neuklidněnosti poválečných poměrů, nebo že vznikly, pokud by šlo o stížnosti na úřady, nedopatřením, způsobeným, například na Slovensku, dosud nepřekonaným dualismem státní správy a její právní praxe.
Nebylo možno přesvědčit kompetentní místa, že rehabilitace židů (restituce jejich práv v rámci obnovení právního řádu a zajištění právní jistoty) není jen otázkou regionální, nýbrž celostátní, svým významem dokonce univerzální, plynoucí z nového uspořádání světových poměrů, za jehož uskutečnění lidstvo přineslo nesmírné oběti, a že tedy v této otázce nelze rozlišovat mezi Slovenskem a ostatním územím republiky.
Na Slovensku připadl zabavený majetek deportovaných z valné části slovenským obyvatelům, na rozdíl od tzv. protektorátu, kde se lupem obohacovali téměř výlučně Němci, nepřihlížíme-li k nouzovým prodejům za druhé republiky. Restituce, která se stávala akutní návratem některých židů, zkřížila hmotařské zájmy četných tamějších lidí, pro něž návrat židů znamenal zároveň povinnost vrátit to, co jim bylo proti právu odňato. Chamtiví držitelé židovských majetkových hodnot se dostali do duševního rozpoložení dědiců, seskupených po drahnou dobu se sklopenou hlavou kolem úmrtního lože nemocného, s jehož skonem pevně počítají, a jenž náhle jeví známky života, takže by se nejraději na něho vrhli, aby ho uškrtili.
Je proto záhodno zastavit se při zkoumání slovenských událostí u restitučního zákona, jemuž i odpovědní činitelé připisovali význam při vzniku protižidovských nálad na Slovensku, aniž ovšem odhalili psychologické kořeny záporného postoje části obyvatelstva k zmíněnému zákonu tak otevřeně, jak jsme to právě učinili my. Je to dnes vskutku „zákon", který, jak stojí napsáno v Epištole Římanům, „způsobuje zlost", a je to zákon, věrně zhodnocený Macaulayho břitkou definicí „The law has no eyes, the law has no hands; ťhe law is nothing, it is but a piece of paper till public opinion breaths the breath of life into the dead letter" (Zákon nemá oči, zákon nemá ruce, zákon není ničím, je jen cárem papíru, dokud mrtvé liteře veřejné mínění nevdechne dech života).
Pojem „arizátor", na nějž se zákon hlavně vztahuje, byl poslední dobou přehlušován osvědčenými protižidovskými nadávkami „germanizátor" a "maďarizátor", neboť to byl vhodný způsob, kterak bránit veřejnému mínění, aby nevdechlo mrtvé liteře dech života, a dosáhnout tak toho, aby zákonodárcova vůle vyzněla naprázdno. Zásada mnohem jednodušší, než jakou tvoří spletité pletichy k hájení nemravných majetnických výsad kalením politických vod: že totiž majetek neprávem odcizený musí být vrácen přičemž osobě, která takto odcizený majetek má v neoprávněném drženi nepřísluší právo určení, zda majetník, kterého svého času obrala, je hoden toho, aby dostal zpět, co mu bylo vzato - tato velmi jasná zásada nebyla dosti důrazně hájena, takže prožíváme zarážející ohlas restitučního zákona vyznívající v ten smysl, že vrácení přivlastněného majetku vzbuzuje větší pohoršení, nežli kdysi budilo jeho odcizení, a nikdo nepřihlíží k tomu, že restituční zákon nebyl vydán na ochranu arizátorů, nýbrž nepochybně ve prospěch poškozených. Je třeba tuto okolnost náležitě osvětlit a zamezil přípustnost jiného výkladu.
Od malých nedopatření a podle udání bezvýznamných přehmatů dochází k násilnostem a dále k výtržnostem v září 1945 (Topoľčany), které v srpnu 1946 opakují (Bratislava, Komárno, Žilina atd.). Úřady opominuvši nutná preventivní opatření nepostavily se jednoznačně za restituční zákon, a když se lavina uvolnila, octly se v situaci člověka, který po zmeškané příležitosti vyběhne na vrchol svahu, aby odtud na valící se balvan vykřikl: „Zastav se!"
Na naléhání zástupců židovstva prohlásily ústřední úřady, že případ bude přísně vyšetřen, aby viníci mohli být příkladně potrestáni. To bylo po Topoľčanech. Praha tehdy přišla s příslibem, že restituce bude urychleně provedena. Byl svolán židovský poradní sbor, aby předložil návrhy, v kterémžto opatření byla shledávána jakási rázná odpověď na počiny výtržní a zároveň i vhodný prostředek pro uklidnění židovské veřejnosti. V rozhlasovém projevu byly výtržnosti odsouzeny, zároveň však bylo napomenuti židovské obyvatelstvo, aby svým chováním nepodněcovalo hněv lidu, třeba se dobře vědělo, že příčinou toho hněvu nebyl černý obchod, ani ji židovská provinění, nýbrž restituční zákon. Po výtržnostech z letošního srpna se úřední Bratislava přiklonila k poznatku, že hněv lidu byl skutečně vyvolán obavami z důsledků restitučního zákona, pročež při této druhé příležitosti již vystoupila s prohlášením, že restituční zákon zatím proveden nebude, dokud nevyjde prováděcí nařízení.
Při srovnání obou událostí, ze září m. r. a ze srpna t. r., se jeví pozoruhodný protiklad. Po Topoľčanech se prohlásilo, že odpovědní činitelé toho mají dost a že provedou urychleně restituční zákon, aby výtržníkům ukázali, kdo s koho. K výtržnostem ze srpna 1946 však vede tato vývojová linie: devět měsíců se nic nestalo, o výsledku vyšetřování nebyla vydána úřední zpráva, nikdo se nedověděl, zda a kteří viníci byli potrestáni, následken čehož výtržníkům narostl hřebínek. I zaranžovali si novou honičku na židy, Prohlašuje-li nyní Bratislava, že restituce zatím provedena nebude, je nespomé, že toto prohlášení nemá, jako kdysi v Topoľčanech, za účel zastrašit demonstranty a uklidnit židovskou veřejnost, nýbrž že se naopak obrací proti židovské veřejnosti, která by chtěla mít restituční zákon již za sebou, a slouží k uchlácholení výtržníků.
Pro židovské občany Slovenska vypadá tedy celá věc tak, že tehdy, v Topoľčanech, jim zkrvavěly hlavy, po čemž se jim dostalo úředního ujištění, že jim majetek bude urychleně vrácen, kdežto v bouřích letošního srpna jim sice hlavy opět zkrvavěly, arciť s úředním upozorněním, že restituční zákon zatím proveden nebude. Z toho plyne, že jen slovenští židobijci k nim byli důslední, davše židům v Bratislavě, Komárně a Žilině v srpnu 1946 totéž, co jim dali již loni v září v Toporčanech: krvavé hlavy. Nebyla k nim však důsledná úřední Bratislava, která jim po Bratislavě, Komárně, Žilině atd. vzala v srpnu 1946 to, co jim po Topoľčanech v září m.r. dala: závazný příslib, že restituce bude urychleně provedena.
Nehledě k tomuto nápadnému rozporu, nutno říci, že prohlášení k oběma událostem (jež dělí časový odstup téměř jednoho roku) jsou z hlediska židovského naprosto neuspokojivá. Že vylupování bytů a ztýrání židovských osob je protizákonné a protistátní (ať již v souvislosti s restitucí židovského majetku, nebo z jiných, podle udání „politických" důvodů), to není třeba zdůrazňovat, neboť o tom každého poučuje platný třestní zákoník. Tato část prohlášení zjišťuje jen předpokládanou, notoricky známou skutečnost, že trestní řád, stíhající vloupání a těžké ublížení na těle, zůstává v platnosti též po protižidovských výtržnostech.
Výkonná moc nemá pracným domlouváním přesvědčovat násilníky, peroucí se o majetek, který jim nepatří, že nejednají správně a že se prohřešují proti platnému právnímu řádu. Že proti násilí není argumentu víme právě tak dobře, jako to vědí odpovědní činitelé. Chceme je však přesvědčit, že mají po ruce prostředky, kterých my postrádáme a které oni neuplatnili v dostatečné míře, aby byla zaručena naše ochrana. Pro nás není pochyb o tom, že se nějak ubránit musíme, když jsou ohrožovány holé životy našich lidí. Nemůžeme a nesmíme připouštět ani další mrzačení židovského obyvatelstva účinky stálého strachu jen proto, že výtržníci, posílení dosavadními zkušenostmi, nedbají výstrah vládních činitelů.
Jen žid může pochopit, jak mučivou je v takové situaci zatěžkávací zkouška svědomí, které nás, jako poctivé a věrné občany státu, staví před povinnost, abychom při své sebeobraně zůstávali dbalí jeho zájmu a vystříhali se všeho, co by mohlo škodu, natropenou republice neodpovědnými činy slovem, antisemitů, ještě zvětšit, jež nám však velí, abychom se bránili všemi prostředky, jež nám poskytuje naše právní postavení. Nechceme, aby mravní újma republiky v zahraničí byla nedostatkem taktu a ohledu zvětšena, i když nás tento pro nás samozřejmý příkaz k sebeobraně proti antisemitům (jejichž zájmy jsou protichůdny zájmům země) velmi oslabuje. Máme před sebou protivníka se zbraní v ruce, jemuž se máme ubránit holýma rukama, brzděni ve své sebeobraně občanskou povinností nepodniknout nic, co by mohlo uškodit československým zájmům.
Podrobili jsme se v té věci názorům oficiálních míst i v případech, kde jsme podle svého vlastního přesvědčení neměli za to, že požadovaná zdrženlivost je zájmům republiky prospěšná. Jsme například přesvědčeni, že odhalení úplné a čiré pravdy o Topoľčanech (vyjmenování obětí i viníků v úřední zprávě) a rázná opatření, která by byla bývala zamezila opakování loňských rejdů letos v srpnu, nemohlo zdaleka takovou měrou uškodit našim zahraničním zájmům, jako způsob, který byl volen pro likvidaci případu. Vnucuje se nám proto otázka, zda dvě zprávy o dvou výtržnostech, jakkoli opatrně sestavené, nejsou přece jen škodlivější, než zpráva jedna, po které následuje zákrok tak důrazný, že můžeme sebe i svět ušetřit hlavolamu nad další zprávou, prozrazující, že příčiny k incidentům nebyly odstraněny. Nepříznivý dojem z inkriminovaného případu by pak byl z velké části vyvážen dobrým dojmem z upřímnosti odpovědných činitelů a z ráznosti jejich opatření. V zájmu dobrého jména republiky nutno uvážit, že zpráva sebeotevřenější a sebepodrobnější nezpůsobí nikdy ani zdaleka takovou újmu, jakou způsobuje sama o sobě neutajitelná trapná událost, o níž nedostatečností úřední zprávy pronikají do ciziny verze, za ňěž nemohou převzít odpovědnost ani zdejší židovstvo, ani jeho zástupci.
Nebude-li restituční zákon proveden do důsledků, pak honičky na židy splnily svůj účel. To nelze zamlčet. Chronologické sestavení antisemitských výpadů tisku a ulice na Slovensku, spojené s rozpačitými nemastnými neslanými projevy odpovědných činitelů, tvoří dráhu, po níž se valí sněhová koule slovenského antisemitismu, povážlivě vzrostší v balvan a zahájivší svou cestu po svahu malými útoky, nepatrnými projevy skrytého židobijství. Po zrychlení spádu zvětšením rozsahu došlo k přehmatům závažnějším, až se fašističtí rozbíječi republiky v antisemitské kukli odvážili prvního velkého měření sil s ochránci státní bezpečnosti, k organizované akci (Topoľčany). Na nějaký čas nastal povrchní klid, jehož však nebylo užito k sjednání záruky, že k opakování organizovaných přepadů židovských občanů již nedojde. Vypukly bouře při sjezdu partyzánů v Bratislavě. Šlo o akci, která vyžadovala hodně smělosti a důkladné organizační průpravy.
Zástupci židovstva v Praze a Bratislavě vystoupili znova s požadavkem o energická opatření. Jestliže bude opakován zase jen nedostačující postup v Topoľčanech, bude slovenským antisemitům umožněno opakování jejich rejdů bratislavských, komárenských, žilinských atd.
Židovská veřejnost se chová disciplinovaně. Svou trpělivostí a ukázněností prokazuje v mnohém směru platnější služby výtržníkům, nežli sama sobě. Čím méně naléhá na to, aby jí konečně byla zaručena osobní bezpečnost, čím větší rezervu si ukládá při informování židovských souvěrců ve světě, kteří z pochopitelných důvodů velmi naléhavě žádají o zprávy, a čím (řečeno s otevřeností, kterou situace na Slovensku vyžaduje) větší ohled bere na veřejné světové mínění, tím lepší možnost dává některým liknavým vládním místům k uplatňování ohledů na mínění tzv. „arizátorské veřejnosti".
Obávají-li se směrodatní činitelé, že by důsledné provedení restitučního zákona a zakročení proti výtržníkům zvětšilo napětí, měli by uvážit, že restituční otázku bude nutno jednou tak či onak vyřídit, a že jejím vyřízením nebude umístěna, nýbrž odstraněna jedna z nebezpečných náloží výbušnin politického života na Slovensku. Po provedení restitučního zákona již nedojde k incidentům, alespoň ne z pohnutek dosavadních. Tyto incidenty budou vyvolávány tak dlouho, dokud provedení restituce bude lze účinně ovlivňovat protižidovskými rejdy, dokud úřady se nerozhodnou výtržníky po právu potrestat a provést preventivní opatření. Zákon, který nebyl vydán na ochranu zájmů arizátorů, je třeba provést bez přihlížení k jejich náladě i k eventuální zlosti nad právním řádem, který přikazuje, aby odcizený majetek byl vrácen oprávněným vlastníkům.
Zároveň uznáváme hluboký účinek, který mělo rázné a nesmlouvavé prohlášení nového pověřence pro vnitro dr. Ferjenčíka, že bude všemi prostředky obnovena právní jistota na Slovensku.
Referát pre pána predsedu vlády
Články Věstníku židovské obce náboženské v Prahe právom poukazujú na skutočnosť, že na Slovensku došlo začiatkom augusta ku krvavým antisemitským výtržnostiam, že sa tam vzmáhá protižidovská nálada, ktorej najmä tlač dosť nečelí, a že vykonanie reštitúcie sa na Slovensku stále odkládá. Ale líčenie příčin a pozadia týchto skutočností je trochu jednostranné a přílišné zjednodušuje situáciu.
Protižidovská nálada na Slovensku v poslednom čase skutočne nebezpečne vzrástla a nemožno tvrdit', že by sa obmedzovala len na arizátorské, ľudácke, maďarónske alebo vôbec protidemokratické kruhy. Zaoberal sa s touto vecou aj v bezpečnostnom výbore ÚNB povereník vnútra gen. Ferjenčík, ktorý podľa výťahu z jeho výkladu, predneseného 19. septembra 1946, uviedol o antisemitizme na Slovensku toto:
„Príčiny vzplanutia antisemitizmu na Slovensku, ktoré boli ojedinelé, sú tieto: V prvom rade dedictvo 6 rokov rozširovanej protižidovskej propagandy, silné protižidovské hnutie v Maďarsku a v Poľsku, nevyriešená otázka vlastníckeho práva arizáciou dotknutých pôdohospodárskych majetkov. Ďalej repatriovalo mnoho takých Židov, ktorí u nás nikdy nebývali, neovládajú ani jeden zo slovanských jazykov, ako aj to, že sa všeobecne nezapojovali do všeužitočných prác pri rekonštrukcii vojnou zničených častí Slovenska. K tomu pristupuje i značne vysoká ich účasť na čiernom obchode." Ešte prv, 17. septembra 1946, zaoberal sa antisemitizmom na Slovensku na základe referátu povereníka vnútra aj Zbor povereníkov v Bratislave. Zbor povereníkov - podľa zápisnice z jeho 9. zasadnutia, bod 7 - pri tej príležitosti o.i. vyslovil súhlas s opatreniami Povereníctva vnútra proti výtržníkom, ktorí sa dopustili protižidovských násilností, uložil tomuto povereníctvu také opatrenia aj v budúcnosti dôsledne vykonávať, vzal na vedomie opatrenia povereníka vnútra proti židovským príslušníkom, ktorí nemčia a maďarčia a poveril ho, aby s príslušnými židovskými organizáciami rokoval o dôslednom používaní štátneho jazyka vo verejnom i súkromnom živote. Súčasne, ako vidno z uznesení Zboru povereníkov, rokoval Zbor povereníkov aj o otázke reštitúcie.
Na objektívne vylíčenie pozadia antisemitizmu na Slovensku žiada sa uviesť toto. Je nesporné, že protidemokratické a protištátne živly usilujú sa práve protižidovským štvaním vyvíjať zvýšenú činnosť a spôsobovať tak Republike i vládnúcemu režimu ťažkosti a nepríjemnosti. Aj príklady zo susedného Poľska a Maďarska ženú vodu na mlyn týmto živlom. Nedostatky bezpečnostného aparátu uľahčujú im prácu. Nejde však pritom výhradne len o budenie rasistickej nenávisti, ale výdatne sa využívajú najmä nacionálne a sociálne momenty. Nacionálne a sociálne ohľady komplikujú práve i otázku reštitúcie.
Nerozhodnosť v uskutočňovaní reštitúcie v praxi nevyvolávajú často len prípadné ohľady na arizátorov. Proti reštitúcii, ktorá sa neprávom zužuje iba na vrátenie majetku židom, najpôsobivejšie sa štve poukazom na to, že židom sa má vrátiť alebo nahradiť všetok ich majetok, kdežto aj iní utrpeli za vojny veľké škody a straty dosiaľ neodčinené, a že napr. celé obce na Slovensku, medzi nimi aj zaslúžilé partizánske obce sú stále ešte zničené a ich postihnutým obyvateľom nedostáva sa pomoci alebo vôbec, alebo len v nepatrnej miere. Spravedlivosť naproti židom predstavuje sa tak ako nespravedlivosť naproti iným, ktorých utrpenie, straty, ale i priame zásluhy
0 oslobodenie Republiky sú nesporne veľké a naproti ktorým štát svoju povinnosť ešte nesplnil, resp. nestihol splniť.
Okrem toho v mnohých krajoch Slovenska proti dôslednej a bezvýnimočnej reštitúcii židovských majetkov poukazuje sa - niekedy právom, inokedy neprávom - aj na nacionálny moment. Najväčší odpor vyvoláva práve vracanie majetku židom maďarskej národnosti. Ide často o majetky, ktoré, najmä na území obsadenom r. 1938 Maďarmi, dostali sa boli arizáciou do vlastníctva Maďarov (alebo i Nemcov) a ktoré teraz po oslobodení najprv dostali do národnej správy Slováci - účastníci odboja (partizáni apod.). Židia maďarskej národnosti nenašli ani do r. 1938 kladný pomer k slovenskému národu a k Československej republike a za maďarskej okupácie sami sa chválili (aj v rozličných publikáciách) svojimi zásluhami v boji proti Republike. Práve preto najmä miestne obyvateľstvo slovenské nechápe, prečo by mali byť pod národnou správou len majetky (obchody, živnosti) nežidovských Maďarov. Zvlášť keď prípadne niektorí židia na Slovensku ani dnes neprestávajú hovoriť maďarsky alebo nemecky. Reštitučný zákon (128/1946 Sb.), platný pre celé územie Republiky, na Slovensku i pre tieto príčiny ťažšie sa uvádza do života ako v českých zemiach, kde okrem toho židovské majetky dostali sa boli do majetku Nemcov alebo do verejnej (fondovej) správy a aj tým sa uľahčuje ich vrátenie pôvodným majiteľom a ich dedičom. Slovenské orgány (Zbor povereníkov) v Bratislave domáhali sa preto vykonávacieho vládneho nariadenia k reštitučnému zákonu, chcejúc v ňom získať presnejšiu úpravu a vyjasnenie niektorých sporných otázok. Pri informovaní sa o tejto veci však slovenskému odboru Úradu Predsedníctva vlády z ministerstva spravodlivosti dostalo sa telefonického zdelenia, že nie je úmysel takéto vl. nariadenie k reštitučnému zákonu vydávať.
Ináč ešte pri samej otázke reštitúcie treba pripomenúť, že i keď sa prípadne formálne neuskutočňuje, deje sa často aspoň fakticky tým, že bývalí vlastníci alebo ich dedičia sú aspoň národnými správcami dotyčného majetku.
Pre nápravu v terajšej situácii, ktorá skrýva v sebe zárodky možných ďalších nebezpečí, odporúča sa urobiť urýchlene opatrenia, ktoré by odčinili terajšie nespravodlivosti a odstránili terajšiu otvorenú otázku. Dávam v úvahu najmä tieto:
1. Postarať sa o prísne potrestanie protižidovských výtržníkov, predovšetkým však iniciátorov výtržností, a zoznámiť verejnosť s týmito trestami, aby jednak slúžili na odstrašenie, jednak ukázali aj širšej verejnosti (i zahraničnej), že sa u nás protižidovské výtržnosti nestrpia a trpeť nebudú. Predsedníctvo vlády malo by si vyžiadať v tejto veci od ministerstva vnútra (resp. od Povereníctva vnútra) konkrétnu správu, čo sa dosiaľ vykonalo, prípadne malo by predsedníctvo vlády dať príkaz dotyčným v zmysle tohoto návrhu okamžite postúpiť a predsedníctvu vlády, podať o tom správu.
2. Treba vykonať i na Slovensku reštitúciu, a to jednak tak, aby prestala byť otvorenou otázkou, čiže vybaviť ju plne a nielen čiastočne, jednak tak, aby bolo jasné, že nešlo a nejde iba o reštitúciu, týkajúcu sa len býv. židovských majetkov. Púhe národné správcovstvo vec nevyrieši: na verejnosť síce pôsobí práve tak ako vrátenie majetku židom, býv. židovských majiteľov však neuspokojuje. Pre vyjasnenie a urýchlenie reštitúcie na Slovensku bolo by azda najvhodnejšie dohodnúť vec priamo s predsedníctvom Zboru povereníkov, pozvaným na to do Prahy.
3. Treba vyjasniť otázku majetku židov maďarskej národnosti. Otázku túto komplikuje nesnadnosť bezpečného určenia národnosti židov na Slovensku. Je totiž dosť ťažké brať za základ údaje o národnej príslušnosti pri popise ľudu až r. 1930, kdežto pri popise ľudu v tzv. Slovenskej republike zas všetci židia museli povinne uvádzať ako svoju národnosť len židovskú. Maďarskému popisu ľudu na území okupovanom Maďarmi možno ľahko upierať spoľahlivosť, ale zase rozličné listiny a publikácia židov na tom území, po jeho pripojení k Maďarsku hodne odhaľujú ich protislovenský a protičeskoslovenský postoj a činnosť proti Republike. Ako v českých zemiach (napr. v Brne) nevrátil sa majetok nemecký židom, ktorí sa previnili proti Republike (napr. germanizáciou aleb finančným podporovaním nacistického hnutia do r. 1938), tak má iste i na Slovensku postihnúť strata majetku aj židov maďarskej národnost čím - najmä, keď to verejnosť bude vedeť - celé posudzovanie židovské otázky a reštitúcie postaví sa do iného svetla a nebude možno poukazn na národné a štátne záujmy zatemňovať celú otázku a štvať tak proti všetkým židom.
4. Konečne treba urýchliť poskytnutie účinnej pomoci ostatným obyvateľom Slovenska, postihnutým vojnou a hitlerovsko-tisovským režimom. Stojí pritom za úvahu, či napr. namiesto zdĺhavého a drahého obnovovania príbytkov ľudom v hornatých krajoch Slovenska nebolo by vhodnejšie (rýchlejšie i lacnejšie) pokúsiť sa osadiť týchto ľudí v opustených lesnatých pohraničných krajoch českých zemí.
Prednosta slovenského odbor Dr. Ján Čaplovič v. r.
SÚA, fond 100/24, sv. 49, aj. 872 - stroj, prvopis, tisk, rkp. poznámky.
1946, 13. září, Praha. - Pokyny ministerstva vnitra pro rozhodování příslušných orgánů o zachování čs. státního občanství osobám židovského původu s německou nebo maďarskou národností.
Opis
Ministerstvo vnitra
Č. Z/S-3559/89-17/9-46 V Praze dne 13. září 1946
Zemskému národnímu výboru
v Praze, v Brně, expozituře v Ostravě,
Poverenictvu pre veci vnútorné v Bratislavě,
všem okresním národriím výborům (OSK) a expoziturám okresních nár. výborů,
Ústřednímu národnímu výboru hl. města Prahy, všem místním národním výborům statutárních měst,
všem oblastním osídlovacím úřadovnám v zemi České a Moravskoslezské,
Hlavnímu velitelství sboru národní bezpečnosti v Praze,
všem ředitelstvím národní bezpečnosti
- oddělení státní bezpečnosti,
všem okresním národním výborům
- referátům národní bezpečnosti
Předmět: Osoby, které byly okupanty považovány za „osoby židovského původu", pokyny pro rozhodování o zachování čs. státního občanství a povolování při vystěhování, jde-li o osoby národnosti německé či maďarské.
Dodatkem k výnosu ministerstva vnitra ze dne 10.9.1946, čj. B-300/10.690[1], jímž bylo nařízeno, aby osoby židovského původu nebyly zařazovány do transportů určených k odsunu, vydává ministerstvo vnitra tyto další pokyny: Je dostatečně známo, že barbarství nacismu, opírající se o rasovou teorii a hlubokou zášť ke všemu, co nebylo osvědčeně nacistické, vybíjelo se především a ve svrchované míře na osobách tzv. „židovského původu" a tzv. „židovských míšencích". Není také dnes neznámo, že z těchto osob, pokud mohly být postiženy v oblasti nacistické hrůzovlády, zůstalo naživu jen asi 10 %, přičemž však přibližně polovice z toho se vrátila z koncentračních táborů s větším či menším poškozením těla a zdraví.
Nacismus u nás svůj první úder vedl proti tzv. „židům" a druhý proti Čechům a Slovákům.[2]
Národ český a slovenský odmítá rasistické odlišování těchto ubohých obětí nacistické perzekuce od ostatních národních příslušníků, kteří přežili hrůzy koncentračních mučíren, a zavrhuje každou diskriminaci ve smě rodového původu, náboženského vyznání a mateřského jazyka a z toho plynoucí odlišné posuzování (vyjma příslušníků německé a maďarské národ nosti, kteří se provinili na republice a jejím lidu) jako pozůstatek nacistick ideologie. Se zřetelem na utrpení a osud příslušníků, které nacismus perzekvoval jako „židy" neb „židovské míšence", nutno uznati, že všechny takové osoby, žijící na území okupovaném nebo třeba jen nepřímo ovládaném Němci, až na nepatrné výjimky trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.
I u osob tzv. „židovského původu" národnosti německé a maďarské je tedy zpravidla splněna jedna z podmínek stanovených ústavním dekret-č. 33/45 Sb. [3] pro zachování státního občanství československého a pro vynětí jiného než zemědělského majetku z konfiskace podle dekretu č. 108/45 Sb.[4] totiž utrpení pod nacistickým nebo fašistickým terorem.
Jsou-li splněny také další podmínky stanovené v obou těchto dekretech tj. že osoba „židovského původu" národnosti německé neb maďarské zachovala věrnost Československé republice a že se nikdy neprovinila proti národům českému a slovenskému, není příčiny, pro kterou by bylo odepříti takové osobě zachování čsl. státního občanství podle § 2 dekretu č. 33/45 Sb.[5] požádala-li o to ve stanovené lhůtě, nebo pro kterou by nemělo býti rozhodnuto, že se jiný než zemědělský majetek takové osoby vyjímá z konfiskace podle § 1, odst. 1, č. 2 a odst. 4 dekretu č. 108/45 Sb[6].
Samozřejmě platí to tím více o osobách „židovského původu" národnosti německé a maďarské, které aktivně bojovaly proti okupantům. Proviněním jest například germanizace neb maďarizace (viz dole). Za germanizaci (maďarizaci) nelze však pokládati pouhou příslušnost k národnosti německé neb maďarské, užívání německého neb maďarského jazyka (často z neznalosti slovanského jazyka) a účast na německém nebo maďarském spolkovém nebo kulturním životě, pokud nejde o podporu germanizačních neb maďarizačních snah.
Není třeba zvlášť zdůrazňovati, že se nepovažují za Němce a Maďary ty osoby židovského původu německé a maďarské národnosti, které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekr. č. 16/45 Sb.[7] přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky (§ 1, odst. 3, č. 33/46 Sb.a) [8]. Takové osoby jest považovati za Čechy neb Slováky.
Shora uvedené vymezuje, v jakých případech se zachovává čsl. státní občanství osobám německé neb maďarské národnosti, pokud byly okupantskými předpisy považovány za „židy" a „židovské míšence". Pouhá okolnost, že se některý čsl. státní občan přihlásil při úředním sčítání lidu po roce 1929 k národnosti židovské však samozřejmé nikterak neodůvodňuje závěr, že by se jednalo o osobu národnosti německé neb maďarské, naopak tylo osoby tím osvědčily, že se nepovažují za příslušníky národnosti německé neb maďarské, kteréžto subjektivní prohlášení jest možno považovati za nedostačující jen u těch, kteří nikoliv pouze obcovacím jazykem a pouhou účastí na německém neb maďarském obchodním, společenském a kulturním životě, nýbrž aktivní germanizací a maďarizací se provinili proti českému a slovenskému národu.
I když se osoba „židovského původu" německé neb maďarské národnosti, která se však germanizace (maďarizace) nedopustila, hodlá vystěhovati do ciziny, budiž její majetek vyňat z konfiskace, pokud již byl konfiskován podle zásad obsažených ve směrnicích ministerstva vnitra ze dne 31. března 1946, č. 1700-27/3-46-82-V b/3[9].
Předpokladem pro vystěhování je, že vystěhovalec si opatří vízum nebo povolení příslušných zastupitelských úřadů toho státu, popřípadě okupačních úřadů pásma, do kterého se míní vystěhovat.
Osoby „židovského původu" německé a maďarské národnosti, u nichž bude prokázáno, že nezachovaly věrnost Československé republice nebo že se germanizací neb maďarizaci provinily proti národu českému nebo slovenskému, nelze ani zachovati čs. státní občanství (§ 2 dekr. č. 33/45 Sb. [10]) ani jejich majetek vyjmouti z konfiskace podle § 1, odst. 4 dekr. č. 108/45 Sb. I těmto však, ač odsunu nepodléhají, jest na požádání umožniti vystěhování do ciziny podle zásad platných pro vystěhování a pokud ovšem nebylo proti nim zahájeno trestní řízení podle retribučního dekretu. O takových žádostech bude rozhodovat ministerstvo vnitra po dohodě se zúčastněnými ministerstvy.
U osob „židovského původu" německé neb maďarské národnosti, které po dobu zvýšeného ohrožení republiky dlely na územích států spojeneckých nebo neutrálních, pokud před vystěhováním netrpěly nacistickým neb fašistickým terorem a nebyly vystaveny perzekuci, nelze uznati, že také u nich je splněna podmínka utrpení pod nacistickým neb fašistickým terorem. Mnohé z těchto osob však splnily podmínku aktivní účasti na boji za osvobození Československé republiky tím, že se přihlásily do čs. zahraniční armády nebo se souhlasem čs. vlády do některé spojenecké armády, nebo byly činiteli československého státního zřízení v zahraničí, nebo že bez své vůle takové povinnosti čs. občana dostáli nemohly (ženy, děti, starci, nemocní). Takovým způsobem splnily svou občanskou povinnost a prokázaly svou věrnost k republice, takže za tohoto předpokladu platí o nich stejní zásady jako o loajálních, neprovinivších se a perzekvovaných osobách v mocenské sféře Německa. Pokud se úředně v cizině hlásily za Čechy neb Slováky vztahuje se na ně ovšem ustanovení § 1 odst. 3 dekr. 33/45 Sb. [12]
Manželky, nezletilé děti a rodiče osoby, která zahynula v koncentračním táboře nebo jinak byla připravena nacistickými úřady a orgány o život, nebo která zemřela či zahynula splnivši svou občanskou povinnost v cizině, jest posuzovatí tak, jako by šlo o samotného zahynuvšího manžela, otce, nebo syna, pokud se tyto osoby samy neprovinily individuálním činem proti republice nebo národu českému a slovenskému a zachovaly věrnost Československé republice.
Pokud v této směrnici se mluví v uvozovkách o osobách „židovského původu" neb „židech" a „židovských míšencích", činí se tak jen proto, aby osoby, které byly okupanty takto označovány a nelidsky perzekvovány netrpěly újmy tím, že by náš právní řád, který takovéto rasistické rozlišování neuznává a odmítá, je - pokud jsou národnosti německé neb maďarské -odlišoval od německých a maďarských zrádců.
Germanizací (maďarizaci) rozumíme činnost, která usilovala o rozšíření, němectví (maďarství) ve slovanských zemích. Za první republiky i dříve. Je to kupříkladu zakládání německých (maďarských) škol a kulturních zařízení ve slovanských obcích (Schulverein, Tumverein, Nordmark, Kulturverein apod., a jim obdobné maďarské instituce). Dále mimořádná podpora těchto institucí, například zejména v tom, že osoby v úvahu přicházející jako zaměstnavatelé nebo vedoucí úředníci vykonávaly hospodářský přímý či nepřímý nátlak nai slovanské zaměstnance, aby posílali své děti do německých (maďarských) škol, aby se zúčastnili německého neb maďarského kulturního, sportovního neb politického života, aby volili německé neb maďarské politické strany apod. Zejména sem náležejí případy, kde jest prokázáno, že osoby v úvahu přicházející finančně (hospodářsky) neb morálně podporovaly německou neb maďarskou iredentu v době zvýšeného ohrožení republiky,[13 ]nebo že ve slovanských krajích zásadně zaměstnávaly jako své vedoucí úředníky ve svých podnicích osoby německé a maďarské národnosti.
Je nutno, aby v tomto směru provedly příslušné okresní národní výbory v každém jednotlivém případě pečlivé a důkladné vyšetření.
Výsledky šetření buďtež předloženy s odvoláním na tento výnos ministerstvu vnitra, odboru VI, které si vyhrazuje rozhodnutí jednotlivých případů, zda osoby „židovského původu" německé neb maďarské národnosti prováděly germanizaci (maďarizaci) ve smyslu tohoto výnosu.
Ministr Václav Nosek v. r.
1947,1. duben, Praha. - Článek Věstníku židovské obce náboženské v Praze, roč. IX, číslo 7, s. 91, „K projevu ministra informací Václava Kopeckého v Teplicích-Šanově", který zaslala Rada židovských náboženských obcí R. Slánskému.
I...]
Právo lidu uveřejnilo 25. března zprávu o projevu ministra Václav Kopeckého na schůzi KSČ, konané 16. března v Teplicích-Šanově. 26. března Právo lidu přineslo v této věci další zprávu tohoto znění:
„Protest proti projevu min. V. Kopeckého, (šk.) - Ve včerejším vyd. Práva lidu zaznamenali jsme některé výroky ministra informací V. Kopeckého, které pronesl na schůzi KSČ v Teplicích-Šanově. Také Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, odbočka Teplice-Šanov, se ohradil proti projevu ministra Kopeckého a zaslal před sednictvu poslaneckého klubu Čs. sociální demokracie dopis, v němž s mj. uvádí: Ministr Kopecký ve své řeči napadl nevhodným způsobem občany židovského původu. Tvrdil doslovně, že tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostního práva podle dekretu 225 před řádnými Čechy. V závěru dopisu se žádá, aby se tento antisemitský projev stal předmětem interpelace."
Zprávy nás nesmírně překvapily proto, že ministr Kopecký byl dosud znám jako bojovník proti antisemitismu. Svůj postoj projevil především v brožuře „Antisemitismus poslední zbraní nacismu", vydané v list padu 1945 nakl. Svoboda v Praze, a v černých veřejných projevech.
Rada židovských náboženských obcí obrátila se ihned po uveřejně zprávy v Právu lidu na ministrův kabinet, odkud se jí dostalo odpověď že jde o zprávy zkreslené a že ministr Kopecký se v tisku k této věci vyjádří. To se mezitím stalo:
Rudé právo uveřejnilo 26. března ve venkovských vydáních a 27. března v pražském vydání článek, z něhož vyjímáme:
„Ministr informací soudr. V. Kopecký zmocnil nás k prohlášení, i jeho slova byla nejhrubším a lživým způsobem zkreslena a že ve své projevu nepoužil ani v nejmenší míře antisemitských výrazů. Takovéto falšování skutečnosti je podlou a zjevně lživou urážkou soudruha Kopeckého, který celý svůj život zasvětil boji za svobodu lidstva a potírání antisemitismu. Soudr. Kopecký neučinil nic jiného, než že zaujal věcné stanovisko k ožehavé otázce přistěhovalců ze Zakarpatské Ukrajiny, z nichž mno zcela neoprávněně, bez opčních nároků, se usazuje v našem pohraničí a snaží se tam nabýt hospodářsky výhodných pozic... Soudr. Kopecký nám sdělil, že podává na Právo lidu žalobu."
K těmto projevům, vyšlým v tisku, podotýká redakce Věstníku, že kdyby byl pan ministr Kopecký skutečně použil takových výroků proti židovským účastníkům odboje, jak uvedeno v Právu lidu, byl by odporoval sám sobě, což vyplývá z jeho slov, pronesených 1. září 1945 na sjezdu delegátů židovských náboženských obcí v Praze, kde prohlásil:
„Jako účastník zahraničního hnutí za svobodu a účastník zahraničního odboje na Východě mohu potvrditi, jak hrdinsky bojovali hrdinní vojíni židovského původu. Vedle toho nezapomenutelného Otakara Jaroše, který padl v bitvě u Sokolova, musím vzpomenouti Hugo Redische, Wolfa, Spiegla a mnoha dalších. Jak statečně a hrdinně bojovali tito lidé v té první bitvě, kde si založila svoji slávu hrdinná armáda, v jejímž čele stál armádní generál Svoboda."
I ve věci našich souvěrců ze Zakarpatské Ukrajiny by si dnes pan ministr sám odporoval, neboť na zmíněném sjezdu řekl také:
„Chci vás ujistit, že český národ je ochoten přijmout ve svém prostředí židovské spoluobčany, s nimiž ho sblížil tentýž těžký úděl. Také vláda je ochotna zajistiti všechny možnosti plného a rovnoprávného života s českým nebo slovenským národem."
SÚA, fond 100/1, sv. 73, aj. 582 - tisk.
Citované podľa publikácie:
Bulínová Marie, Dufek Jiří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír: Československo a Izrael. Dokumenty, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Praha 1993.