---

Browder si od začiatku vyberal zamestnávateľov, ktorí sa orientovali aj na krajiny býv. socialistického bloku. Pracoval v londýnskej pobočke Boston Consoulting Group (BCG), vo fonde  tlačového magnáta Roberta Maxwella Maxwell Central and East European Partnership, v poradenskej spoločnosti Solomon Brothers. Potom, ako mu Solomon Brothers poskytli milión dolárov a Browder v prvom roku na ruskom akciovom trhu dosiahol zhodnotenie 123% sa hrnuli záujemcovia ponúkajúci svoje peniaze. V r. 2000 sa investičný fond Hermitage Capital založený Browderom stal najvýkonnejším fondom na rozvojových trhoch a svojim akcionárom v období 1996-2000 priniesol výnos 1500%. Potom ale došlo ku zmene vnútripolitických pomerov v Rusku a stabilizácii moci Vladimíra Putina. Štát si postupne podmanil oligarchov (22 mužov, ktorí po páde komunizmu rozkradli 40% krajiny), pričom Putin využíval aj tlačové kampane, ktoré proti nim viedol Browder ako menšinový akcionár v snahe ochrániť podniky pred rozkrádaním. 13. novembra 2005 však Browderovi znemožnili vstup do krajiny a len  s dávkou šťastia a na poslednú chvíľu sa mu podarilo speňažiť ruské akcie a dostať svoje peniaze z Ruska do bezpečia. Z Browderovej firmy ostali v Rusku iba "škrupinky" bez peňazí, ktoré podľa ruských zákonov museli existovať ešte tri roky po skončení podnikania.
Z bezpečnej diaľky potom pozoroval, ako ruskí úradníci obchádzajú moskovské banky a snažia sa zablokovať jeho medzičasom zrušené účty. Počas jednej z domových prehliadok pracovníci ruského ministerstva vnútra zobrali zakladacie listiny a pečiatky niekoľkých firiem. Doklady boli vzápätí zneužité na preregistráciu firiem na tretie osoby, t.j. krádež uvedených firiem. Browder si najal moskovských právnikov, ktorí hájili jeho záujmy, no postupne sa sami dostali do problémov. Dvoch sa podarilo evakuovať z krajiny, tretí - Sergej Magnický - bol však zatknutý. Práve Magnický dešifroval daňový podvod, ktorý stál v pozadí krádeže troch zdanlivo bezcenných firiem. Organizovaná skupina dôstojníkov ministerstva vnútra, pracovníkov prokuratúry a daňového riaditeľstva rozohrali hru, v ktorej uvedené tri firmy uznali neexistujúce dlhy voči ďalšej firme, ktorá potom požiadala o vrátenie ich daní, zaplatených v predchádzajúcom roku. Išlo o 230 mil. USD - najväčšiu daňovú vratku v celej histórii Ruska. Magnický sa vo väzení - napriek všetkým očakávaniam - nezlomil a 16. novembra 2009 zahynul na následky bitky a odopretej lekárskej starostlivosti.
Záverečná časť knihy popisuje Browderovu kampaň za potrestanie vinníkov, ktorá o tri roky vyvrcholila schválením amerického zákona Magnického ("The Magnitsky Act"). Zákon menovite uvádza ľudí, ktorí sa zúčastnili na nezákonnom prenasledovaní a usmrtení ruského právnika a zakazuje im vstup do USA a finančné transakcie v USA.
Bill Browder a informácie
Zaujímavou vedľajšou líniou knihy je  práca Browdera s informáciami. Vo všetkých zlomových bodoch príbehu sa dej posúva prostredníctvom práce s informáciami. Od náhodného zhliadnurtia tabuľky s privatizačnými projektmi v poľskom denníku, cez písanie článku ktoré ho priviedlo k Maxwelovi, triedenie dát z ruských databáz získaných od pouličného predavača za 5 dolárov až po kampane v médiách a na youtube. Uvádzame niekoľo fragmentov.
Poľská privatizácia
Onoho rána, když jsem napichoval kousky párku, mi přes stůl padlo oko na noviny, které četl Leszek. Nejdřív se mi zdálo, že pečlivé studuje seznamovací inzeráty, ale pak jsem se podíval lépe. V rámečcích byla čísla - peníze - a kolem nich slova, kterým jsem nerozume! Naklonil jsem se dopředu a zeptal se: „Leszku, co to je?" „To jsou první privatizace v Polsku," odpovédél mi hrdé. Zaslechl jsem, že Polsko privatizuje své dříve státem vlastnéné firmy, ale práce v Autosanu mé tak pohltila, že jsem se o to víc nezajímal. „To je pozoruhodné. Co znamená tohle číslo?" otázal jsem se a ukázal prstem na číslo nahoře na stránce.
„To je cena akcií."
„A tohle?" „Loňský zisk."
„A tohle?" „To je počet nabízených akcií."
Rychle jsem si to spočítal. Akcie této firmy byly ocenény na 80 milionů dolarů a loňský zisk firmy byl 160 milionů, což znamenalo, že polská vláda prodává firmu za polovinu jejích loňských zisků. Užasl jsem. Jednoduše řečeno to znamenalo, že když nékdo do firmy investuje a půl roku ji udrží v provozu, může v podstaté získat peníze zpátky. Zopakoval jsem otázky, abych mél jistotu, že jsem se nepřeslechl. Ale slyšel jsem dobře. Bylo to nesmírně zajímavé. Totéž jsme provedli i u dalších firem v novinách a výsledky byly totožné. Ještě nikdy v živote jsem si nekoupil jedinou akcii, ale myšlenek na polskou privatizaci jsem se nedokázal zbavit ani večer v posteli. Říkal jsem si: „Musím do toho jít. Vždyť pravé kvůli něčemu takovému jsem studoval obchodní školu."
Maxwell Central and East European Partnership
Po fiasku v Sanoku jsem se snažil moc nevyčnívat a doufal jsem přitom, že Wolfgang nahoře nepožádal, aby mě vyhodili. K mé velké úlevě měl bud něco důležitějšího, nebo zapomněl, protože do mé kanceláře nikdo s výpovědí nepřišel. V lednu 1991 už bylo jasné, že se nemusím ničeho obávat. John Lindquist mi navrhl, abychom spolu napsali článek. Kdyby mě chtěli vyhodit, proč by se mnou chtěl psát článek jeden z  nejvýznamnějších partnerů firmy? Měl v úmyslu psát o investování ve východní Evropě. Text jsme chtěli nabídnout obchodnímu časopisu, který se jmenoval Mergers & Acquisitions Europe. Podíval jsem se, co je to za tiskovinu, a ukázalo se, že vydává jen minimální počet výtisků, ale to mi bylo jedno. Chtěl jsem prozkoumat každou možnost, která by mi mohla pomoci zavést se jako znalec investování v tomto regionu.
V přípravě na článek jsem prostudoval všechno, k čemu jsem se dostal. Přečetl jsem více než dvě stovky novinových článků a brzy jsem přišel na to, že v uplynulém desetiletí bylo v bývalém sovětském bloku uzavřeno ani ne dvacet dohod. Nejčastěji tam investoval jistý Robert Maxwell, podivín, stošedesátikilový britský miliardář. Pocházel z Československa a uzavřel tři z oněch dvaceti smluv.
Napadlo mě, že by mohlo na Johna zapůsobit, kdyby se mi podařilo udělat rozhovor s někým z Maxwellovy organizace. Proto jsem zatelefonoval na tiskové oddělení a zmínil se o chystaném článku. Nejspíš si nezjistili, co to je, M&A Europe, protože k mému překvapení mi nabídli setkání s Jean-Pierrem Anselminim, místopředsedou představenstva Maxwell Communications Corporation (MCC).
O týden později jsem se dostavil do Maxwell House, moderní budovy ve Fetter Lane, mezi Fleet Street a Holborn Circus. Tam jsem se setkal s Anselminim, zdvořilým, anglicky hovořícím Francouzem něco před šedesátkou. Uvítal mě ve své luxusní kanceláři.
Zatímco jsme nezávazně klábosili, rovnal jsem si papíry. Avšak ve chvíli, kdy jsem se chystal položit první otázku, Anselmini ukázal na jednu z mých tabulek a zeptal se: „Co je to?"
„Seznam dohod ve východní Evropě," odpověděl jsem, spokojený, že jsem se tak dobře připravil. „A můžu se podívat?"
„Samozřejmě," řekl jsem a podal mu tabulku přes stůl. Prohlédl si ji a znervózněl. „Pane Browdere, proč si novinář dělá seznam fúzí a akvizic?" Nenapadlo mě, že jsem na schůzku připraven možná až příliš
dobře. „Můžete mi říct něco o tom časopisu, do kterého píšete?" „Víte, já... Já nejsem redaktor toho časopisu. Jsem z firmy Boston Consulting Group. A článek je jen příležitostná práce, protože investování ve východní Evropě mě fascinuje." Opřel se v křesle a zkoumavě se na mě zamračil: „Proč vás východní Evropa tak zajímá?" Vyprávěl jsem mu o tom, jak mě nadchla možnost investovat v úplně první  privatizaci v Polsku, také o Autosanu a o své ctižádosti zabývat se investováním ve východním bloku.
Když se Anselmini ujistil, že nejsem špion a že nechci kolem Maxwella a jeho firmy slídit, uklidnil se. „Víte, máte štěstí, že jste sem přišel právě dnes," pronesl a pohladil si přitom bradu. „Právě sestavujeme investiční fond, jmenuje se Maxwell Central and East European Partnership. A vy mi připadáte jako člověk, kterého bychom rádi najali. Neměl byste zájem?"
Prvýkrát v Moskve
Po příletu do Moskvy jsem si vyzvedl zavazadla, zašel do letištní trafiky a koupil si malý telefonní seznam firem v angličtině. V Moskvě jsem nikdy nebyl, neuměl jsem jediné slovo rusky a skoro nikoho jsem tam neznal. Na letišti jsem nasedl do taxíku a řekl řidiči, aby mé odvezl do hotelu Metropol na Rudém náměstí (určitě ve mné rozeznal snadnou kořist; po čase jsem se dozvěděl, že mi napočítal čtyřnásobek normální ceny). Na Leningradském prospektu jsme zůstali viset v zácpě. Ic to bulvár čtyřikrát širší než fotbalové hřiště, táhne se mezi stovkami stále stejných činžáků ze sovětské éry a billboardy s reklamami na firmy s podivnými názvy.
Po dvou hodinách zastavil taxík u hotelu Metropol, naproti Velkému divadlu. Když jsem vešel do pokoje, zavolal jsem příteli z Londýna, který pracoval v Moskvě. Doporučil mi řidiče a tlumočníka, každého za padesát dolaru denně. Druhý den ráno jsem prošel telefonní seznam a začal naslepo obvolávat všechny firmy, u kterých mělo smysl zkusit, jestli by s nimi nebyla řeč o ruském programu privatizace. Nakonec jsem se sešel například s úředníky velvyslanectví USA, s lidmi z firmy Ernst 3c Young, s nižším úředníkem ruského ministerstva privatizace a s absolventem Slaniordu, který pracoval ve firmě American Express. Za čtyři dny jsem absolvoval celkem třicet schůzek a pak už jsem si dokázal udělat poměrně přesný obraz o tom, jak ruská privatizace vypadá.
Zjistil jsem, že při přechodu od komunismu ke kapitalismu se ruská vláda rozhodla rozdat většinu stálnílio majetku lidem. Dělalo se to různými způsoby, nejzajímavější však byla - jak tomu říkali - „kuponová privatizace". V tomto programu dala vláda každému ruskému občanovi - zhruba 150 milionům lidí - jeden privatizační certifikát. Všechny kupony dohromady se daly vyměnit za třicetiprocentní podíl v téměř všech ruských firmách. 150 milionů kuponu král 20 dolaru - laková byla tržní cena kuponu to se rovnalo třem miliardám dolarů. Jelikož se kupony měnily za přibližně 30 % akcií všech ruských firem, znamenalo to, že celá ruská ekonomika byla ohodnocena na pouhých deset miliard dolarů] To byla šestina hodnoty obchodního řetězce Wal-Mart!
Přitom mělo Rusko - kromě jiného - 24 % světových zásob přírodního plynu, 9 % světových zásob ropy a zajišťovalo 6,6 % světové produkce oceli. A tenhle neuvěřitelný poklad zdrojů se nabízel za pouhých deset miliard dolarů!
A ještě víc mě ohromilo, že na prodej kuponů neexistovalo žádné omezení. Mohl jsem si je koupit já, mohli si je koupit Salomonové, mohl si je koupit kdokoli. Na tom, co se dělo v Polsku, se dalo velmi dobře vydělat, ale tohle, to bylo něco nevídaného.
Do Londýna jsem se vrátil jako posedlý. Chtěl jsem všem u Salomonů říct, že v Rusku rozdávají peníze zadarmo. Se svým objevem jsem šel za vedoucím východoevropského investičního bankovnictví. Vůbec mi neblahopřál, naopak se zamračil a zeptal se: „Kde je honorář za poradenství?" Jak mohl nevidět, že se to dá snadno zestonásobit? Honorář za poradenství? Myslel to vážně? Kdo by se o nějaké honoráře za poradenství staral?
Pak jsem oslovil jednoho člověka z oddělení investičního managementu. Čekal jsem, že mě obejme, jelikož jsem ho informoval o nejúžasnější investiční příležitosti, jakou kdy v životě viděl. On na mě ale zíral, jako kdybych mu navrhoval, aby firma investovala na Marsu. Zkusil jsem ještě jednoho obchodníka v oddělení nových trhů. Ten se na mě jen zkoumavě zadíval a pak se zeptal: „Jaký je spread a volume těchto kuponů?"
Cože? Koho by zajímalo, jestli je to jedno procento nebo deset procent? Dá se vydělat deset tisíc procent!
Druhýkrát v Moskve
Po příletu do Moskvy jsem si v pokoji hotelu Baltschug Kempinski na již­ním břehu řeky Moskvy, naproti chrámu Vasila Blaženého, zřídil improvizova­nou kancelář. Nejdřív bylo třeba dostat peníze do Ruska, k čemuž jsem potře­boval někoho, kdo by přijal hotovost a pomohl nám nakoupit kupony. Naštěstí jsme našli ruskou banku, která patřila příbuznému jednoho zaměstnance Sa­lomon Brothers. Bobby se domníval, že to bude lepší, než posílat peníze do nějaké neznámé ruské banky, proto někomu ve firmě řekl, ať připraví papíry, a schválil převod jednoho milionu dolarů na zkušební kolo.
Po deseti dnech jsme začali nakupovat kupony. Začali jsme v bance - výbě­rem hotovosti. Sledoval jsem, jak úředníci přinášejí z trezoru peníze ve zbru­su nových stodolarovkách a cpou je do plátěného pytle velkého jako taška na
tělocvik. Tehdy jsem poprvé viděl milion dolarů v hotovosti a kupodivu to na mě nijak nezapůsobilo. Z banky pak skupina ozbrojených strážců odvezla pytel pancéřovaným autem do směnárny kuponů.
Moskevská směnárna kuponů byla v omšelé, staré sovětské konferenční hale naproti velkému obchodnímu domu GUM, kousek od Rudého náměstí. Pod elektronickou informační tabulí stály v kruzích srovnané piknikové stolky. Všechny transakce se vykonávaly v hotovosti, a jelikož směnárna byla otevře­na veřejnosti, mohl tam obchodovat v podstatě každý, kdo přinesl peníze nebo kupony. Nikde žádná ostraha, proto tam měla banka neustále své strážné.
Už jenom to, jak se kupony dostávaly do Moskvy, bylo pozoruhodné samo o sobě. Rusové nevěděli, co by měli dělat s kupony, které dostali zadarmo od státu. Většinou je ochotně měnili za láhev vodky v ceně sedmi dolarů nebo za kus vepřového masa. Několik podnikavců vykupovalo bloky kuponů ve vesni­cích a pak je po dvanácti dolarech prodávali konsolidátorům ve větších měs­tech. Konsolidátor je pak odvezl do Moskvy a balík s tisícem nebo dvěma tisíci kuponů prodal u některého z těch piknikových stolků na obvodu směnárny za osmnáct dolarů kus. Nakonec je ještě větší dealer konsolidoval do balíků po pětadvaceti tisících kuponech nebo i větších a u stolků uprostřed směnárny je prodal po dvaceti dolarech. Někdo se občas pokoušel celý proces obejít, šmejdil kolem směnárny a snažil se získat slušnou sumu za menší množství. Mezi touto hojností hotových peněz a lejster se pohybovali podvodníci, byznysmeni, ban­kéři, zloději, ozbrojení hlídači, makléři, Moskvané, kupující i prodávající z ven­kova - všechno kovbojové na nové hranici.
Nejdříve jsme nabídli 19,85 dolaru za kupon v balíku deseti tisíc kusů. Když jsme sumu oznámili, nastal v hale rozruch a někdo zvedl cedulku s vytiště­ným číslem 12. Zaměstnanci banky a strážci mě odvedli k piknikovému stolku s dvanáctkou, kde naše skupina ukázala peníze a lidé u stolku zase kupony. Pro­dávající si vzal našich deset tisíc dolarů v balíčcích stovek a jeden po druhém je vložil do počítačky bankovek. Stroj vrčel a zastavil se na sumě 198 500 dolarů. Dva lidé z naší strany mezitím prohlíželi kupony, jestli nejsou padělané. Po asi půlhodině byla dohoda uzavřena. Odnesli jsme kupony do našeho pancéřova­ného vozu a dealer číslo 12 si odnesl peníze.
Tak se to opakovalo pořád a pořád, celé týdny. Firma Salomon nakoupila kupony za celkem pětadvacet milionů dolarů. V tu chvíli jsme však byli teprve v polovině cesty. Museli jsme ještě kupony investovat do ruských firem, což se dělalo na takzvaných kuponových aukcích. Tyto aukce byly naprosto unikátní, jelikož kupující do ukončení dražby nevěděli, kolik budou platit. Kdyby na auk­ci přišel jediný člověk s jediným kuponem, získal by za něj celý balík dražených akcií. Kdyby ale naopak přišli všichni obyvatelé Moskvy se všemi svými kupo­ny, pak by se balík akcií rovnoměrně rozdělil mezi všechny kupony předložené na aukci.
Tento postup se dal snadno zneužít a mnohé firmy, jejichž akcie se prodáva­ly, dělaly všechno možné, aby jiným zabránily v účasti na kuponové aukci a aby je lidé z firmy mohli levně nakoupit. Surgutněftěgaz, velká ropná společnost ze Sibiře, stála údajně za uzavřením letiště večer před dražbou svých akcií. Jiná ropná společnost prý zase zablokovala v den aukce silnici hořícími pneumati­kami, aby se zájemci nedostali na dražbu.
Toto dění bylo tak bizarní a tak obtížně analyzovatelné, že se jej účastnil jen málokdo - a lidé ze západu zvláště. Vznikl tedy akutní nedostatek poptávky a ceny výrazně klesly, dokonce i podle ruských měřítek. Přestože firma Salo­mon na každé aukci úspěšně licitovala v podstatě naslepo, pečlivě jsem analy­zoval všechny velké kuponové aukce v minulosti a ve všech případech byla cena akcií při začátku obchodování významně vyšší než cena zaplacená na aukci -někdy dvakrát i třikrát. Jestliže se něco významného nestalo, už samotná účast na aukci v podstatě zajistila slušný výnos z firmy.
Jakmile jsme začali akumulovat kupony, hlídal jsem sdělení vlády k aukcím jako ostříž. Nakonec jsem doporučil Bobbymu, abychom se zúčastnili půltuc­tu aukcí, mezi nimi prodeje ruské ropné společnosti Lukoil, státní energetic­ké společnosti Jedinaja eněrgetičeskaja sistěma a národní telefonní společnosti Rostelecom.
Než jsme skončili, Salomon Brothers na aukcích nakoupili za pětadvacet milionů dolarů ty nejpodhodnocenější akcie, jaké se kdy v dějinách nabízely. S Bobbym jsme byli přesvědčeni, že firma na tom vydělá majlant. Stačilo jen počkat.
A nemuseli jsme čekat dlouho. V květnu 1994 otiskl časopis Economist člá­nek s názvem „Je čas vsadit na Rusko?". Velmi prostými slovy popisoval tentýž odhad ceny ruských firem, k němuž jsem došel při své první cestě do Moskvy. V příštích dnech začali miliardáři, manažeři hedgeových fondů a další speku­lanti volat svým makléřům a vyptávali se na ruské akcie. Vzápětí se ruský ak­ciový trh rozpohyboval. A pohyb to byl dramatický.
Causa Potanin
Základem komunity expatů v Moskvě byli novináři a já jsem se s nimi se­známil, s některými velmi dobře, mezi nimi i s Chrystií Freelandovou, vedou­cí moskevské kanceláře Financial Times. Byla to atraktivní bruneta o pár let mladší než já, která vyrostla na ani ne půl druhého metru. Ale považovat ji za malou nebylo možné. Měla v sobě nadšení a zápal a to, co jí chybělo na vzrůstu, vynahrazovala přístupem k životu. Když jsem se s ní ve společnosti sešel, často dávala najevo, jak ráda by psala o nějakém oligarchovi, ale nedokázala najít ni­koho tak statečného (nebo tak hloupého, to podle toho, jak se na to kdo dívá), aby jí něco řekl. Zatím ne.
Zavolal jsem jí a domluvili jsme si schůzku v mém oblíbeném moskevském podniku, blízkovýchodní restauraci Semiramis. Když jsme si objednali, vytáhla malý černý diktafon a položila jej doprostřed stolu. Ještě nikdy jsem se s žád­ným novinářem pracovně nesetkal, nevěděl jsem, jak se to dělá, proto jsem začal vyprávět úplně od začátku. Číšníci nám nosili chummús a baba ganúš, a když jsem mezi sousty mluvil, Chrystia si občas načmárala nějakou poznám­ku. Pak přinesli jehněčí kebaby. Pořád jsem mluvil a ona pořád poslouchala. A pak jsem skončil. Její mlčení mě trochu zneklidňovalo a trochu jsem si říkal, jestli mé vyprávění bylo opravdu tak zajímavé, jak jsem se domníval. Na konci, u mátového čaje a baklavy, jsem se zeptal: „Tak co? Co myslíš?" Když rukama objala zlacenou sklenici s čajem, snažil jsem se tvářit klid­ně. Pak se na mě podívala a řekla: „Bille, to je ohromné. Na něco takového už čekám hodně dlouho." ...
Chrystia ještě téhož týdne napsala obšírný článek. Okamžitě jej převzaly Reuters, Bloomberg, Wall Street Journal a Moscow Times, místní noviny v ang­ličtině. V příštích týdnech se zředění akcií Sidanka stalo hlavním tématem roz­hovorů všech, kteří měli své zájmy na ruském finančním trhu. A stejní lidé také mluvili o tom, jak dlouho asi přežiju. V tu chvíli se zdálo, že Potanin bude muset ustoupit a zrušit vydání akcií, nebo nás do toho zahrnout. On však eskalaci naopak ještě vystupňoval. S Bo­risem Jordánem uspořádal několik tiskových konferencí a brífinků, na nichž se pokoušel své kroky ospravedlnit. Přesvědčit, že pravdu má on a já se mýlím, se mu moc nepodařilo. Ale pomáhal tím udržet případ při životě.
To, co jsem dělal, mělo jednu velkou nevýhodu. Veřejně jsem znevážil rus­kého oligarchu. A to mívalo v Rusku - v minulosti - smrtelné následky. Fanta­zie je strašná, když se zabývá tím, jak by mě mohl někdo zabít. Bomba v autě? Snajpr? Jed? Bezpečí jsem cítil jedině při cestách do Londýna, když jsem na le­tišti Heathrow vystoupil z letadla.
Moc mi nepomáhal ani nedávný případ podobný mému. Figuroval v něm Američan Paul Tatum, který působil v Moskvě od roku 1985. Dostal se do vel­kého sporu o vlastnictví moskevského hotelu Radisson Slavjanskaja. Přitom nechal v místních novinách otisknout celostránkový inzerát, v němž obvinil svého partnera z vydírání, udělal tedy něco podobného jako já, když jsem obvi­nil Potanina z pokusu mě okrást. Krátce po vydání inzerátu, 3. listopadu 1996, byl Tatum - přestože měl neprůstřelnou vestu - zastřelen v podchodu u hotelu. Za jeho vraždu nebyl nikdy nikdo stíhán.
Nebylo těžké usoudit, že dalším Paulem Tatumem se mohu stát já.
Analýza rozkrádání
Po návratu z Pa­říže jsem pocítil příliv nové energie. S Jelenou po boku jsem měl pocit, že si můžu troufnout na cokoli. V této době jsem chtěl především zastavit masivní rozkrádání firem, které měl fond ve svém portfoliu. Fond Hermitage už přišel vinou nedodržení závaz­ků ze strany Ruska o devadesát procent své hodnoty a oligarchové teď začínali rozkrádat těch zbývajících deset procent. Kdybych nic neudělal, fondu by ne­zbylo vůbec nic. Tyto krádeže se děly ve všech oborech podnikání, od bank po přírodní zdroje, ale jedna společnost v tom opravdu vynikala. A byla to ta největší v Rus­ku - ropný a plynový gigant Gazprom. Z hlediska produkce a strategického významu patřil Gazprom mezi nejvý-znamnější společnosti na světě. A přesto celková tržní cena společnosti - dva­náct miliard dolarů - byla nižší než u průměrně velké americké firmy zabýva­jící se ropou a plynem. Pokud šlo o rezervy uhlovodíků, byl Gazprom osmkrát větší než ExxonMobil a dvanáctkrát větší než BP, dvě největší ropné společnosti na světě - a přesto se ve srovnání s nimi v přepočtu na barel rezerv obchodoval o 99,5 % levněji.
Proč byl Gazprom tak levný? Jednoduchá odpověď zněla: většina investorů se domnívala, že 99,7 % majetku společnosti bylo rozkradeno. Jak je ale možné ukrást v podstatě jednu z největších firem na světě? Nikdo neměl ponětí, ale všichni to přijímali jako fakt. I když jsem už věděl, jak mohou být Rusové nepoctiví, pořád jsem nedoká­zal akceptovat, že všechno ukradl management Gazpromu. Kdybych nějak do­kázal, že se trh mýlí, pak by se dalo vydělat hodně peněz. Musel jsem tuto firmu prostudovat a zjistit, co se tam ve skutečnosti děje. A k tomu jsem potřeboval „analýzu rozkrádání". Jak ale provést analýzu rozkrádání ruské firmy? Nic takového mě obchod­ní škola na Stanfordu nenaučila. Nemohl jsem samozřejmě konfrontovat ma­nagement Gazpromu přímo. A také jsem se nemohl ptát rešeršních analytiků velkých mezinárodních investičních bank. Pro ně byla nejdůležitější práce za honorář, což znamenalo, že měli ústa pevně přitisknutá k zadnicím manage­mentu Gazpromu a nikdy by veřejně nepřipustili, že přímo pod nosem se jim dějí doslova donebevolající zlodějny.
Když jsem přemýšlel, jak to udělám, uvědomil jsem si, že se mi v této situaci mohou hodit zkušenosti z práce v BCG. Jako konzultant managementu jsem zjistil, že nejlepší způsob, jak řešit složité otázky, je najít lidi, kteří na ně znají odpověď, a promluvit s nimi. Sestavil jsme si proto seznam lidí, kteří o Gazpromu něco vědí: konkuren­tů, zákazníků, dodavatelů, bývalých zaměstnanců, pracovníků státních regulač­ních úřadů a tak dále. Pak jsem je jednoho po druhém zval na snídani, oběd, večeři, čaj, kávu nebo dezert. Nechtěl jsem je zbytečně odradit, proto jsem jim neřekl konkrétně, o co mi jde. Zmínil jsem se pouze, že jsem západní investor a že bych si s nimi rád popovídal. Kupodivu asi tři čtvrtiny ze zhruba čtyřiceti lidí se schůzkou souhlasily. První schůzku jsem měl s šéfem plánování jednoho menšího domácího konkurenta Gazpromu. Byl to holohlavý a mírně obtloustlý muž se sovětskými hodinkami na ruce, v pomačkaném hnědém obleku. Vadim a já jsme se s ním setkali u oběda v italské restauraci Dorian Gray, jen přes řeku Moskvu naproti Bolotnému náměstí.
Po obvyklém úvodním tlachání jsem bez obalu řekl: „Chtěli jsme s vámi mluvit, protože se pokoušíme zjistit, co bylo ukradeno z Gazpromu. Vy jste jedním ze znalců tohoto oboru a napadlo mě, že byste se s námi možná chtěl podělit o své znalosti."  Nastalo ticho a mě už napadalo, jestli jsem to nepřehnal. Pak se ale jeho tvář rozjasnila. Položil dlaně na bílý ubrus, naklonil se dopředu a řekl: „Jsem rád, že se ptáte. Vedení Gazpromu, to je ta nejhorší banda šejdířů, jakou si umíte před­stavit. Ukradnou všechno." „Například?"
„Vezměte si třeba Tarkosaleněftěgaz," řekl a bušil přitom lžící do stolu. „Ten ukradli přímo z Gazpromu."„Jaký Tarko...?" zeptal se Vadim.„Tarko-Sale," skočil Vadimovi do řeči.
„Je to naleziště plynu v Jamalo-ně-neckém autonomním okruhu. Je tam asi 400 miliard kubíků plynu."
Vadim vzal kalkulačku a převedl to na barel ropného ekvivalentu. Číslo, kte­ré mu vyšlo - 2,7 miliardy barelů -, znamenalo, že „Tarko-Sale" bylo větší než americká ropná společnost Occidental Petroleum, firma za devět miliard dolarů. Už jsem si vypěstoval docela tlustou kůži, ale ukrást z Gazpromu fir­mu v hodnotě devíti miliard dolarů, to mě šokovalo. Když ten muž probíral podrobnosti, dozvídali jsme se jména, data, řekl nám o dalších velkých nale­zištích plynu, která byla ukradena. Ptali jsme se na všechno, co nás napadlo, a nakonec jsme ve velkém kroužkovém bloku zaplnili sedm stránek. Po dvou hodinách jsme museli oběd ukončit, jinak by snad trval věčně.
Aniž jsem to věděl, narazil jsem na nejdůležitější kulturní fenomén postso-větského Ruska - rozšiřující se majetkovou propast mezi chudými a bohatými. Za sovětských dob byl nejbohatší člověk v Rusku asi šestkrát bohatší než ten nejchudší. Členové politbyra měli možná větší byt, auto a daču, ale to bylo více­méně všechno. Ale v roce 2000 už byl nejbohatší člověk 250 OOOkrát bohatší než ten nejchudší. Tato nerovnost v majetku, vzniklá za velmi krátkou dobu, otrá­vila psychologii národa. Lidé byli tak naštvaní, že si velmi ochotně vylili srdce každému, kdo byl ochoten naslouchat.
Většina našich schůzek probíhala zhruba stejně. Sešli jsme se s poradcem v ropném průmyslu a ten nám řekl o dalším ukradeném nalezišti plynu. Sešli jsme se s řídicím pracovníkem plynovodu a ten nám vyjmenoval, jak Gazprom odkláněl prodej veškerého plynu v bývalém Sovětském svazu na mlhavého pro­středníka. Sešli jsme se s bývalým zaměstnancem Gazpromu a ten nám popsal, jak firma půjčovala přátelům managementu velké peníze za netržní úroky. Prů­kaznými obviněními z krádeží a zpronevěr jsme nakonec popsali dva bloky.
Kdyby se dalo nasbíraným informacím věřit, jednalo by se pravděpodobně o největší krádež v dějinách byznysu. Byl v tom však jeden velký háček. Nevě­děli jsme, jestli jsou tato obvinění pravdivá. Ti lidé nám to možná říkali ze za-hořklosti, mohli přehánět, mohli nás úmyslně mást. Museli jsme najít způsob, jak to ověřit.
Jak ale v Rusku něco ověřit? Vždyť to vlastně byla sama podstata problému, kterému jsme při zkoumání Gazpromu čelili. Rusko bylo přece tak extrémně neprůhledné, že člověk měl občas pocit, jako kdyby ani neviděl svou ruku před vlastním obličejem. Vypadalo to tak, ale ve skutečnosti nebylo Rusko tolik neprůhledné. Kdo se dostal Rusku pod povrch, zjistil, že je to naopak jedno z nejprůhlednějších míst na světě. Stačilo se jenom naučit, jak získávat informace. A my jsme se to do­zvěděli skoro náhodou pár týdnů po skončení rozhovorů o Gazpromu.
Jednou jel Vadim ve svém Volkswagenu Golf do práce. V místě, kde se u Puškinova náměstí setkává Tverská ulice s Bulvárovým okruhem, zůstalo všechno stát. Na této křižovatce musí auto odbočit buď doleva, nebo dopra­va, a skoro pořád je to tam ucpané. Když řidiči zůstanou někdy i hodinu sedět v autech, objeví se malá armáda podnikavých uličníků, kteří prodávají všech­no - od pirátských DVD přes noviny po zapalovače.
Když tam toho dne tvrdnul Vadim, přišel k autu nějaký kluk a nabízel své zboží. Vadim neměl zájem, ale kluk byl neodbytný. „ No dobře, tak co prodáváš?" zeptal se Vadim opatrně. Kluk rozevřel špinavou modrou parku a ukázal kolekci CD v plastovém zá­sobníku. „Mám databáze." Vadim nastražil uši: „Jaké databáze?" „Všelijaké. Telefonní seznamy mobilů, daňová přiznání, dopravní přestup­ky, informace o penzijních fondech, co je libo." „Zajímavé. Kolik za to?" „Různě. Od pěti do padesáti dolarů." Vadim zaostřil na drobné popisky cédéček v klukově zásobníku a všiml si jed­noho, kde bylo napsáno „Databáze moskevského obchodního rejstříku". Vadim se podíval ještě jednou. Moskevský obchodní rejstřík je organizace, která sledu­je a shromažďuje informace o tom, komu patří všechny firmy sídlící v Moskvě. Vadim na disk ukázal: „Kolik stojí tenhle?" „Ten? Hmm... Pět dolarů." Vadim dal klukovi americkou pětidolarovku a vzal si cédéčko. Hned po příchodu do kanceláře vložil Vadim CD do počítače. Chtěl vědět, jestli si za pět dolarů nekoupil prázdný disk. Bylo to ale tak, jak kluk říkal: ob­jevilo se menu, v němž mohl Vadim vyhledat přímé vlastníky všech moskev­ských firem.
V tu chvíli jsme objevili druhou nejzajímavější kulturní anomálii Ruska: byla to možná nejbyrokratičtější země na světě. V Sovětském svazu se plánovalo cen­trálně, Moskva proto vyžadovala údaje o všech aspektech života, aby pak byro­krati mohli rozhodovat. A rozhodovali opravdu o všem - o tom, kolik vajec se spotřebuje v Krasnojarsku nebo kolik elektřiny mají mít ve Vladivostoku. A nic na tom nezměnil ani pád sovětského režimu. Moskevská ministerstva existovala dál a jejich byrokrati se velice snažili, aby odůvodnili, kolik toho mají na starosti.
Po Vadimově náhodném úlovku na Puškinově náměstí jsme se naučili ob­ratně získávat všelijaké informace, které nám pomohly potvrdit obvinění, na­sbíraná při rozhovorech o Gazpromu. S využitím takových databází jsme po­tom spočítali, že management Gazpromu prodal v letech 1996-1999 sedm velkých nalezišť plynu, a to skoro zadarmo. Tyto převody majetku nebyly pouze obrovské. Byly drzé a byly učiněny bez sebemenšího pocitu studu. Noví majitelé ukradeného majetku se ani nesnažili utajit, co vlastní.
Jedním z nejkřiklavějších případů byl příběh Sibněftgazu, dceřiné společ­nosti Gazpromu. Sibněftgaz, producent plynu na Sibiři, získal v roce 1998 li­cenci na naleziště plynu v objemu 1,6 miliard ekvivalentů barelu ropy. Na zá­kladě extrémně umírněného odhadu jsme stanovili, že tato dceřiná společnost měla hodnotu 530 milionů dolarů, přesto bylo skupině kupců umožněno kou­pit 53 % Sibněftgazu za celkem 1,3 milionu dolarů, o 99,5 procenta levněji, než byla - podle naší kalkulace - její tržní hodnota! Kdo to vlastně byl, tihle šťastní kupci? Gennadij Vjachirev, bratr Rema Vjachireva, šéfa Gazpromu. Gennadij - se synem Andrejem - využil firmu ke kou­pi pěti procent Sibněftgazu za 87 600 dolarů. Dalších osmnáct procent akcií koupila za 158 000 dolarů firma částečně vlastněná Viktorem Brjanskichem, manažerem oddělení strategického rozvoje Gazpromu.
A dalších deset procent Sibněftgazu koupila firma, kterou vlastnil jistý Vjačeslav Kuzněcov a jeho žena Natalija. Vjačeslav byl v Gazpromu šéfem odděle­ní interního auditu, právě toho oddělení, jehož hlavním úkolem bylo takovéhle věci vyhledávat a bránit jim. Odhalili jsme šest dalších velkých převodů majetku s využitím podobné metody. Když Vadim sečetl ropné a plynové rezervy, kterých se Gazprom vzdal, zjistil, že se Gazprom vzdal rezerv v objemu, který odpovídal Kuvajtu. A přitom se kvůli mnohem menším množstvím vedly docela normální války. Nejvíc nás však ohromilo další Vadimovo zjištění. Tyto obrovské ropné a plynové rezervy představovaly pouze 9,65 % celkových rezerv Gazpromu. Ji­nými slovy - více než 90 % rezerv Gazpromu nebylo ukradeno. O tom nevěděl žádný jiný investor. Trhy předpokládaly, že z Gazpromu bylo po troškách roz­kradeno všechno, doslova do posledního kubíku plynu a poslední kapky ropy. A právě proto se prodával o 99,7 % levněji než odpovídající firmy na západě. My jsme však dokázali, že více než devadesát procent rezerv v Gazpromu zůsta­lo - a nikdo jiný to netušil.
Co by měl v takové situaci udělat investor? Já vám to povím: měl by ty akcie skupovat jako divý. Ve světě, kde lidé zuby nehty bojují o to, aby vydělali dvacet procent, jsme právě objevili to, co mohlo generovat zisk tisíc, možná dokonce i pět tisíc pro­cent. Bylo to tak očividné, že fond zvýšil svůj podíl v Gazpromu až na dvaceti­procentní limit, nejvyšší procento v jedné firmě, které fond umožňoval. Skoro každý investiční profesionál by v této chvíli skončil. Udělal by analý­zu, provedl by investici a pak už by jen čekal, než ostatní přijdou na to, co on už ví. Ale to já jsem nemohl. Naše zjištění o Gazpromu byla tak důležitá, že jsem se o ně musel podělit se světem. Proto jsem udělal to, co bylo v mé profesi nezvyklé. Rozdělil jsem složku Gazpromu na šest částí a po jedné je předal významným světovým médiím. Jejich reportéři a editoři okamžitě pochopili, jaký mohou mít tyto informace význam, a naše zjištění byla tak obsažná, že neodolali. Ušetřili jsme jim měsíce investigativní práce, a proto netrvalo dlouho a naše informace přeměnili v řadu ohromujících článků. První se objevil 24. října 2000 ve Wall Street Journalu. Měl titulek „Poží­rač plynu?" a uváděl, že ukradená naleziště plynu mají takové zásoby, které by „Evropě vystačily na pět let". Druhý den přišly Financial Times s článkem „Vedení Gazpromu jedná o správě firmy". Tento článek rozebíral všechny trans­akce v Gazpromu mezi „přáteli a příbuznými". 28. října otiskly New York Times v rubrice o mezinárodním byznysu text nazvaný „Ředitelé jednají o prodejích aktiv v Gazpromu". 20. listopadu, ani ne po měsíci, se v BusinessWeeku objevil titulek „Gazprom na grilu". A Washington Post zveřejnil 24. prosince článek na­zvaný „Převody majetku mohou být pro Putina nepříjemné". Rozsah ničemností v Gazpromu ruskou i světovou veřejnost šokoval. V ná­sledujícím půlroce vyšlo více než pět set článků v ruštině a 275 v angličtině a všechny psaly o tom, co jsme o Gazpromu zjistili my. Tyto zprávy měly v Rusku pozoruhodný efekt. Když se mluvilo o korupci a zlodějnách abstraktně, Rusové se s tím vcelku smiřovali. Rozzuřilo je však, když viděli konkrétní příklady toho, kdo získává peníze a kolik peněz to je. Rozzuřilo je to tak, že ruský parlament v lednu 2001 požádal o uspořádání debaty o situaci v Gazpromu. Vyšlo z ní doporučení Revizní komoře, což je ruský ekvivalent brit­ského Státního kontrolního úřadu, aby v Gazpromu zahájila vyšetřování. V reakci na toto vyšetřování najalo vedení Gazpromu v USA na vlastní ne­závislou kontrolu velkou auditorskou firmu Pricewaterhouse Coopers. Po několika týdnech zveřejnila Revizní komora výsledky svého vyšetřování. Podle očekávání sdělila, že na činnosti managementu Gazpromu neshledala nic špatného. Převody majetku ospravedlnila výrokem, že „Gazprom měl nedosta­tek kapitálu a potřeboval kapitál zvenčí". Pak už zbývalo jen počkat, co zjistí PwC. Tato účetní firma vydělávala na auditorských službách Gazpromu miliony dolarů ročně, proto by auditoři ja­kýmkoli obviněním Gazpromu obviňovali sami sebe. Jak se dalo očekávat, zpráva označila jednání Gazpromu za čisté. Zpráva iracionálními a hloupými argumenty tvrdila, že to, co jsme odhalili, bylo správné a legální.
Causa Sergej Magnický

8. 10. 2009 Hermitage Reveals Russian Police Fraud	Russian Untouchables. Episode 1: Artem Kuznetsov
Russian Untouchables. Episode 2: Pavel Karpov	Russian Untouchables. Episode 3. Olga Stepanova
Russian Untouchables. Episode 4: The Magnitsky Files. Organized Crime Inside the Russian Government