Pomerne dôkladnú sondu ponúka autorka aj do psychológie ruského obyvateľa. Pre našincov je ruská spoločnosť málo známa, najmä to, do akej miery je presiaknutá väzenskou mentalitou. Od roku 1960 do konca 80-tych rokov bolo v Rusku uložených 35 miliónov trestov odňatia slobody. V čase Stalinovej smrti bolo na Gulagu 2.5 mil ľudí, ešte v roku 1997 bolo vo väzniciach 900 tisíc väzňov. Autorska prekvapuje informáciou, že v bezútešných mestách na Sibíri nie je zriedkavosťou ak väčšina mužskej populácie prešla väzením a pracovnými tábormi.

V celej spoločnosti vládne väzenská mentalita, neexistuje žiadna solidarita či spolupráca mezi jednotlivcami. Platí, že ľahšie prežije ten, kto sa nezaujíma o druhého. Rovnako ako v trestaneckých kolóniách i v civilnom svete prevláda pocit bezmoci a zraniteľnosti, nenávisť všetkých proti všetkým, škodoradosť z cudzieho neśťastia. Jeden z autorov ktorí prešli Gulagom, Varlam  Šalamov, popisuje ľudí vyprodukovaných komunizmom ako bezcitné trosky, neschopné sa zorientovať medzi dobrom a zlom, ako izolovaných ľudí žijúcich len pre prítomnosť, ktorí sa vždy rozhodnú pre okamžitú výhodu neschopní uvažovať o sebe v perspektíve, keďže plánovať budúcnosť je výsadou slobodných ľudí. Žijú v prchavých predstavách ako stroskotanci, oscilujú mezi agresivitou a skľúčenosťou. Zmes detskej krutosti a nenávisti je ppripravená kedykoľvek vzplanúť, čo Šalamov pokládá za najstálejšíu ich emóciu.

Všadeprítomný sovietizmus a zhubný vplyv táborov vedú k šíreniu nenávisti voči sebe i ostatným obyvateľom. Dôsledkom je, že ruský človek sa pozerá na spoluobčanov skepticky, bojí sa, že keby dostali slobodu, prebudili by sa v nich najhoršie pudy a nastal by chaos a vraždenie ("bezpredel"). Preto ruský človek optuje pre diktatúru, ktorá poskytuje aspoň aké-také istoty. Idea zastupiteľskej demokracie je dokonale skompromitovaná všadeprítomnou korupciou. Neexistuje konsenzus o spoločnom dobre a prirodzenom práve ani o zodpovednosti jedinca voči spoločnosti.

Väčšina ruskej spoločnosti náruživo sleduje televízne seriály, pravidelne sa opíja vodkou do nemoty, politicky je indiferentná a sústreďuje sa predovšetkým na to,  aby sa dožila zajtrajšieho dňa.

Základom ruského národného cítenia je podľa historika Borise Mironova pocit hanby a poníženia. Vladimír Putin stelesňuje v očiach Rusov človeka, ktorý sa dokáže postaviť nepriateľskému svetu a pomstiť všetky domnelé príkoria a poníženia. Putinov mentálny svet - adolescenta trpiaceho pocitom menejcennosti z ktorého sa stal zbohatlík vlastniaci krásne hodinky, autá, paláce, jachty, lietadlá a ďalśie hračky - je ich svetom, spoznávajú v ňom samých seba. Putin vsugeroval Rusom, že podvodom prišli o status veľmoci a rozpad ZSSR bol geopolitickou katastrofou. Spoločnosť ktorá za necelé desaťročie prešla zrýchlený kurz sexuálnej revolucie 60-tych rokov, konzumnej revolucie 70-rokov  a informačnej revolúcie 80-tych rokov, je veľmi tekutá, ľudia majú pocit že sú unášaní vírom udalostí a stratili pôdu pod nohami.

„Narodení ako lokaji a vrhnutí do slobody sa jedni ponořili do komatóznej rezignácie, iní do obyčajného nihilizmu" cituje autorka román "Takmer nula" Vladislava Surkova. V tomto zmätku Rusi veľmi hľadali istoty a tie našli v osobe Vl. Putina.
 
Čo sa týka perspektív režimu autorka si všimla, že hoci navonok sa režim snaží budiť dojem stability, samotní kremeľskí šéfovia sú posadnutí jeho vratkosťou. Moc ktorá nie je ukotvená v inštitúciách a zákonovch je slabá a môže sa kedykoľvek bez výstrahy zrútiť. Preto neustále mobilizujú doma i v zahraničí čím paradoxne približujú svoj pád. Farebné revolúcie vo svete ale najmä na Ukrajine vyvolali v Kremle skutočný šok. A nevedeli si ich vysvetliť inak, než pokusmi USA destabilizovať proruské režimy. "Komplotizmus" je ďalšou charakteristickou črtou ruského režimu.

V ruských lídroch je hlboko zakorenený strach z ľudu. Bolševická anarchia i jesenné nepokoje v roku 1993 živia tento pocit i dnes. Putin je presvedčený, že že ruský ľud je pripravený sa ktorúkoľvek chvíľu vrhnúť na mocenskú elitu a pozabíjať ju. Preto treba akýkoľvek odpor potlačiť v zárodku. A rozpáliť masy nacionalistickou ideológiou, geopolitickými fantazmagóriami a ideou zjednotenia ruských zemí. Propaganda vedie protizápadnú kampaň presviedčajúc Rusov že Západná Európa je dokonale zdegenerovaná a chaotická a vinou prílivu emigrantov speje k občianskej vojne. Ak je v Rusku zle, na Západe je ešte horšie - toto je obraz vysielaný propagandou.

Autorka cituje politológa Vladimíra Pastuchova, podľa ktorého sa režim vyvíja od autoritárskeho k totalitnému. Rozdiel medzi nimi je v tom, že kým autoritársky režim sa spolieha na ľahostajnosť a nezáujem, totalitný sa snaží podnecovať a fanatizovať masy a poskytnúť im ilúziu že sa podieľajú na moci.

Pritom Rusku sa v prvých cykloch prezidenta Putina celkom darilo. Zvyšujúce sa ceny ropy, ktorá tvorí 40% devízových príjmov, spolu s ekonomickými reformami premiéra Kasjanova v rokoch 2000-2003 spôsobili hospodársky rozkvet Ruska. Liberalizácia devízového trhu, fiškálna reforma, zdanenie ropných spoločností,  začiatkom 2001 schválená jednotná 13% daň z príjmu priniesli svoje plody. Boli zlikvidované daňové raje na území Ruska, bol prijatý zákon o privatizácii pôdy, boli poskytované exportné úvery, skrátené lehoty registrácie malých a stredných podnikov na 5 dní, bola znížená daň zo zisku z 35% na 23% a v decembri 2001 bol schválený prísny zákonník práce obmedzujúci odbory. V rovnakom čase však klesal podiel súkromného sektoru v HDP. Putinský systém sa usiluje o to, aby všetci Rusi boli ekonomicky závislí na štáte, čo mu zaručí totálnu  kontrolu. Podľa prieskumu v roku 2017 len 8% Rusov je pripravených zobrať svoj osud do vlastných rúk. Viac ako 100 miliónov z 132 milionov obyvateľov je platených štátom.

Značná je aj militarizácia spoločnosti. V roku 2017 malo ministerstvo vnútra 914,500 zamestnancov, armáda 1,900,000. 6. apríla 2016 Putin oznámil založenie Ruskej gardy (Rosgvardija) - národnej gardy o sile 340,000 mužov určenej na potláčanie nepokojov. Jej vedením poveril veliteľa osobnej stráže Viktora Zolotova.

Zahraničná politika Ruska sa nesie v znamení paranoidného komplotizmu a neschopnosti vidieť realitu objektívne. Rusko v zahraničí podniká "aktívne opatrenia" a vyjadruje poscit všemohúcnosti a beztrestnosti a súčane komplex menejcennosti. V blízkom zahraničí používa osvedčené prostriedky tradičnej politiky cárskeho Ruska  - vytváranie klientistických sietí, začleňovanie periférnych elít do establishmentu metropoly, zastrašovanie, uplatňovanie sily, sľuby bezpečnostných a energetických záruk výmenou za prokremeľskú politiku. Moskva dobre cíti problémy partnerov a snaží sa ich využiť. Po neúspechu referenda o európskej ústave sa zamerala na dvojstrannú displomaciu. Nemecko si zaviazalo energiami - 40% plynu a 30% ropy dovážalo z Ruska, Francúzsku v júli 2007 ponúkla spoluprácu na ťažbe plynu z ložiska Štokman.

Eskalácia udalostí na Ukrajine začala v novembri 2013, keď  Moskva presvedčila prezidenta Janukoviča aby sa výmenou za úver 15 mlrd. USD pridal k euroázijskej únii a ukončil rokovania o prístupovej zmluve s EU.
Ukrajinci ale začali hromadne protestovať a Janukovič neuposlúchol výzvy Kremla na násilné potlačenie protestov a 22. februára 2014 utiekol z krajiny. Prakticky od tohoto momentu trvá ruská propagandistická kampaň proti "fašistickej chunte v Kijeve".  Ruskojazyčné obyvateľstvo Krymu bolo nabádané k odporu proti Ukrajine čo vyvrcholilo  18. marca 2014 pripojením Krymu k Rusku.

---

Záverečná kapitola sumarizuje dve najpodstatnejšie rysy súčasného Ruska - podstatu ruskej propagandy a patológické javy v ruskej politike.

Jak si vysvětlit úspěch ruské agitace? Možných vysvětlení je několik. Začněme příčinami přímými. Kremelská propaganda je výlučně negativní, dovolává se strachu a nenávisti a promlouvá k našim pudům, takže je vlastně nemožné ji vyvrátit, a to zkrátka proto, že nás vede za hranice rozumu. Kreml nás nepřemlouvá - Kreml nás obrací na svou víru a vnucuje nám své strachy. Jeho propaganda využívá tísně postmoderního člověka, který si připadá pohlcen silami, jež ho přesahují (globalizace, mezinárodní finančnictví, nekontrolované přistěhovalectví atd.), a domnívá se, že mu politika byla vyvlastnéna a že rozhodování probíhá kdesi v zákulisí. Depolitizace - jak zaregistroval Pavlovskij - vede k ponoru do mýtu. Putinovští ideologové personalizují světové zlo, dávají mu tvář Spojených států (nebo bruselské byrokracie) a politickým věcem vracejí smysl tím, že ukazují, kdo je nepřítel. O všechno ostatní se pak už postará komplotismus - když člověk ví, kam se dívat, složitost světa mizí a vše má rázem jednoduché vysvětlení. Stejně jako když ve Spojených státech Trumpovi stoupenci mluví o „hlubokém státě" (ztělesňujícím establishment v protikladu k „lidu"), právě tak mluví v Rusku Dugin o „šesté koloně", tj. o nepřátelích prezidenta Putina, kteří pronikli do mocenských struktur.

Přitažlivost ruské propagandy má ovšem v našich společnostech i příčiny hlubší. Vývoj, který zakusilo postkomunistické Rusko, se týká i nás. Naše společnosti se podobně jako společnost ruská dělí na jedince, ze kterých globalizace udělala vítěze, a na ty, kdo se považují za poražené. Naše elity jsou stejně jako elity ruské vnímány jako společenství lidí arogantních, kteří jsou lhostejní k obecnému dobru a svoje krajany zrazují. I u nás lze pozorovat jevy svědčící o korozi státu - „nahoře" je to globalizace, „dole" prorůstání nejrůznější sebranky tam, kam nedosáhnou zákony. I u nás je vidět, že když jsou lidé posedlí touhou po okamžité odměně, neumějí myslet perspektivně a chovají se jako děti - v dnešních západních politických kruzích tento jev doslova bije do očí. Skutečnost, že se mohl prezidentem dát zvolit někdo jako Trump, ukazuje, jak daleko jsme na této nebezpečné cestě už pokročili. Posedlost „správnou komunikací" se u nás stejně jako v Rusku snoubí s absencí empatie. A v našich médiích i v našich politických kruzích hrubost nastupuje na místo smyslu pro humor (který vyžaduje inteligenci a svobodomyslnost) a dnes už přestává budit pobouření. Na sociálních sítích vídáme výzvy k hromadnému udávání, které připomínají pravidelné chvilky nenávisti z Orwellova románu 1984. K totalismu míříme např. i tím, že se vytrácí představa soukromí. Odpůrce brexitu neváhal deník Daily Mail nazvat „nepřáteli národa" a ve Spojených státech jsme dnes svědky války symbolů, připomínající bitvu o pomníky, kterou známe z Ruska - oba tyto případy jsou znepokojivým příznakem politického úpadku.

Pociťujeme i postupný úbytek svobody. Evropský občan je - podobně jako Gulliver u Liliputánů - spoutaný tisícem neviditelných nití, které mu brání konat i myslet. Příval nesmyslných předpisů je tak hustý, že si jejich nejapnosti člověk už ani nevšimne. Jsme zmatení a měníme se ve zbabělce. Máme dojem, že žijeme v absurditě a že kapitulujeme před šílenstvím; v každodenním životě to plodí agresivitu a hrubost, jež naši společnost čím dál tím více přibližují ke společnosti ruské. Šíří se lhostejnost k pravdě - lidé si myslí, že všechny názory mají tutéž hodnotu. V médiích je každé mínění vyvažováno míněním opačným i v případech, kdy by jedno z nich mělo být okamžitě diskvalifikováno jako hloupé nebo neupřímné. „Alternativní realitě" je přiznáváno stejné právo na život jako realitě pravé. Kvete cynismus - v diplomacii se otrlost vydává za realismus, jako by předpokladem zdravého úsudku a dobré politiky byla lhostejnost k rozlišování dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti. Na všech úrovních naší společnosti se šíří obdiv ke hrubé síle - důkazem je počet Putinových patolízalů.

V Rusku jsou všechny tyto procesy mnohem pokročilejší než u nás, protože bolševismus tam kulturní podloží dočista zničil. 1 v západních zemích se však kulturní podloží drolí velice rychle, a to především proto, že naše elity a naši senioři odmítají předávat mladým generacím to, co je základem naší civilizace. Jejím základem je studium starověkých jazyků, studium klasické filozofie, úcta k mluvnici a pravopisu (jež vede k respektování pravidel civilizovaného života), studium historie, členěné jasnou chronologií, studium evropského humanistického dědictví, našeho písemnictví a jeho dějin, zkrátka veškeré ono blahodárné úsilí, které dospívajícího méní v dospělého tím, že mu vštěpuje schopnost empatie, trpělivost, skromnost a zalíbení v dobře udělané práci. Naše školství vede už po desítky let válku proti inteligenci. Hlouposti, které jsou shora prosazovány, vzbuzují nevraživost. Právě dnes, kdy sociální sítě ničivě ovlivňují myšlení, etiku i politiku, je přitom řádné vzdělávání nezbytnější než kdy jindy. Jedině řádné vzdělávání může totiž působit proti našim špatným sklonům. Může nás učit, že se nemáme opírat o nenávist; že si nemáme libovat v urážkách, místo abychom přemýšleli; že máme zaujmout odmítavý postoj k exhibicionismu, k neschopnosti vyjadřovat se umírněně, k nezodpovědnosti a ke stádnímu instinktu. Bez tohoto úsilí naše společnosti už nebudou schopny přivádět mládež ke zralosti. A polarizace bude taková, že se demokratické instituce nebudou moci udržet v chodu a vztahy mezi muži a ženami přejdou v občanskou válku.

Konvergence s putinovským Ruskem pak propukne naplno. Kremelská propaganda zdárně pěstuje děsivé představy („nebude-li Putin, nebude Rusko", „s Evropou je konec"), které vedou ke lhostejnosti vůči pravdě a dobru, znemožňují klidné uvažování o těch či oněch problémech a snahu nacházet rozumná řešení a podněcují lidi k tomu, aby se bouřili, destruovali zastupitelské instituce, dobrovolně se vzdali svobody a hledali „silného muže". Eminentním příkladem využívání děsivých představ je v západním světě Donald Trump. „Víte, co naši potíž vyřeší? Až se ekonomika zhroutí, až se naše země potopí, až všechno zkrachuje, tehdy propukne vzpoura, která nás vrátí do doby, kdy jsme byli velcí," vykřikoval roku 2014. Pokud jde o úpadek, dezorientaci a demoralizaci Západu, kremelské vedení za ně sice není přímo zodpovědné, ale přispívá k jejich šíření a k jejich pustošivým politickým účinkům.

O Rusko se musíme zajímat, abychom pochopili, co nám hrozí. Rusko totiž ukazuje, k čemu vede šíření kom- plotismu, řízená nenávist, kult násilí a nahrazování politiky „vhodnou komunikací". Ruské obyvatelstvo jako by ztratilo schopnost logického myšlení, schopnost vnímat spojení mezi příčinou a účinkem. Je plně zasaženo hospodářskou krizí, kterou zavinila Putinova politika; vysvětluje si ji ovšem machinacemi Spojených států a svému prezidentovi opakovaně vyjadřuje podporu. Surrealitu, kterou jeho režim vytvořil, přijímá bez váhání - 1. března 2014 dala Duma prezidentu Putinovi jednomyslné svolení, aby poslal na Ukrajinu vojsko. Bez jediného projevu nesouhlasu, bez otázek, bez debaty.
 
Z utrpěných nezdarů není vyvozováno žádné poučení a s ohlupováním jde ruku v ruce nemorálnost. Než se Rusko stihlo vzpamatovat z debaklu s Janukovyčem, už si vzalo do hlavy, že dosadí do čela Spojených států svého člověka, a výsledek jsme všichni viděli. Vymývání mozků a autointoxikace elit, zdá se, v některých národech úspěšně „vyřazují z provozu" pud sebezáchovy. Úmrtnost se roku 2017 v Rusku během prvního pololetí ve srovnání s prvním pololetím roku 2016 ztrojnásobila - veřejné zdraví bylo obětováno cílům kremelské moci. Jeden poslanec strany Jednotné Rusko na tuto zprávu reagoval výrokem, že vést válku v Sýrii je důležitější než zvýšit plat lékařům. Ale pud sebezáchovy slábne i v Evropě. Velké mezinárodní krize Evropa prožívá jako pouhou zábavu, jako by zcela ztratila schopnost vycítit nebezpečí - tragické dějinné události ustoupily v našem vědomí do pozadí. Umí si někdo představit, že by Francie po Mnichovské dohodě prodala německému vojsku bombardovací letouny a pořádala na svém území výcvik říšských důstojníků? A přesto jsme pár měsíců po okleštění Gruzie - v době, kdy bilo do očí, že se Kreml chová čím dál tím útočněji - Rusku sestrojili vrtulníkové lodě Mistral.

Ruský stát dnes trpí nedostatky podobnými těm, jimiž trpěl Sovětský svaz, tedy zbytněním mocenského sektoru (který tvoří armáda, policie, státní bezpečnost a vojensko- průmyslový komplex), bláznivými výdaji na zbrojení, nerovnostmi mezi venkovem a hlavním městem a chudnu- tím obyvatelstva. Putinův systém dlouho fungoval tak, že mobilizaci proti Západu úspěšně kombinoval s využíváním západních zdrojů. Americké sankce vedou ovšem k tomu, že se Rusko z procesu globalizace vyděluje. Putinovský systém tedy už nebude moci nezbytné zdroje, které není schopen sám produkovat, čerpat zvenčí. Gleb Pavlovskij přitom správně podotýká, že „svrchované Rusko nemůže být deglobalizováno a zároveň zůstat nezničeno".
Nikdy neexistovali „Putin špatný" (počínaje třetím mandátem) a „Putin dobrý" (během mandátu prvního a druhého). Ruský prezident se v politice vnitřní i zahraniční rozhodoval od samého počátku svého vládnutí téměř vždy špatně. K moci se dostal tím, že rozpoutal občanskou válku.

Roznítil vášnivý nacionalismus, přiživoval jej paranoidní zatrpklostí a vyrobil tím nadmíru třaskavý koktejl. Soustavně v Rusku odstraňoval sebemenší ostrůvky svobody. Centralizaci dovedl do krajnosti. Moc a bohatství zkonfiskoval ve prospěch uzavřeného klanu, vedl krutou válku proti „evropskému Rusku" (tj. proti menšině sestávající z evropsky uvažujících Rusů) a snažil se prosadit iluzorní proasijskou orientaci. Hnal se za ničivou vidinou obnovy říše a obětoval jí vztahy k sousedům, k Evropě a ke Spojeným státům. Ekonomiku podřídil své nenasytné touze po moci a slávě. Myslel si, že velikost Ruska obnoví tím, že ze své země udělá sílu, která bude škodit všem okolo. Myslel si, že ruskou svrchovanost potvrdí tím, že se bude na mezinárodní scéně chovat jako hulvát. Skutečné ruské národní zájmy (resp. dobré vztahy s rozvinutými zeměmi a se sousedy) obětoval své touze mstít se nepřátelům, většinou imaginárním, a ponižovat partnery, kteří byli původně plni dobré vůle. Evropskou unii se snažil destabilizovat tím, že v ní rozdmýchával nacionalismy a iredentismy, a nechápal, že Rusku, vystavenému na jihu a na východě potenciálně predátorským sousedům (Číně, Turecku a Íránu), by bylo velmi ku prospěchu, kdyby se mohlo opřít o pevnou kvetoucí Evropu. Zatáhl Rusko do dvou bezvýchodných válek - na Ukrajině a v Sýrii - a přiblížil Moskvu k Číně, tedy k jediné zemi, která Rusko ohrožuje. Soustavně podporoval ty nejhanebnější diktatury - za předpokladu, že byly protizápadní.
 
Putin necouvl ani v době, kdy onu velkou lež o rozkvětu, dosaženém za cenu obětování základních svobod, realita už zpochybnila a kdy ruské hospodářství začalo navzdory vyšším cenám ropy prudce upadat. Rozhodl se naopak přidat do kroku. Zaplavil Rusko souvislým přívalem nenávistné propagandy. Patologii, kterou prosazuje na ruském území, chtěl navíc exportovat ven a v podrývání mezinárodního řádu se opřel o ruskou diasporu, takže v cizině dnes každý Rus budí podezření. Putin vsadil stejně jako Hitler na to, že demokracie jsou slabé; nedošlo mu, že jsou zvyklé na konsenzus a na civilizované způsoby, takže jim chvíli trvá, než pochopí, že mají nějakého nepřítele, ale když pak vezmou nebezpečí, v němž se ocitly, na vědomí, nakonec vždycky najdou sílu a zdroje, jimiž mu mohou čelit. Putin Rusko zavlekl do konfrontace s širokou koalicí zemí, ze kterých si dvojakým a hrubým chováním udělal nepřátele - to vše ve jménu ideologické kaše, v níž se sovětské fráze mísí s těmi nejzhoubnčjšími slavjanofil- skými a pravoslavnými klišé. Podobná jedovatá směs kdysi zahubila carské Rusko.

V Rusku je přitom patrně mnoho lidí, kteří chápou, že od roku 2012, kdy byl Putin znovu zvolen, míří jejich země ke katastrofě. Společnost je na všech úrovních putinismem už unavená. Mnozí Rusové si balí kufry a z Ruska odcházejí. Z čeho toto ochromení - tolik příznačné pro režimy, které se opírají o masovou propagandu a o kult vůdce - pramení? Atmosféra plná lži implantuje lidem chybné názory a je živnou půdou pro myšlenkový a morální zmatek, bez něhož se nemůže žádná ničivá diktatura udržet. Má-li se zrodit rázná činorodost a spolu s ní odvaha potřebná k tomu, aby člověk odolal poblouznění, jemuž se oddává dav a vůdcové, je nutno opět začít myslet jasně. V případě dnešního ruského režimu to znamená postupně demontovat budovu putinovské lži, rehabilitovat zdravý rozum a všeobecnou mravnost a hlavně se vyléčit z bažení po moci, které je prapříčinou ruského neštěstí.

---

História Ruska po roku 1985 v chronológii Watson.sk