Úvod / Nyitóoldal
   
 
Oto Psenak  14-04-07   3,919  
0
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR vydáva od roku 2003 zborníky štúdií pod redakciou Zdeňka Kárníka a Michala Kopečka s názvom "Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu".  Jedna z pozoruhodných štúdií sú dvojdielne spomienky historika Michala Reimana na svojho otca Polyho (Paul, Pavel Reiman), funkcionára KSČ, šéfredaktora predvojnovej Komunistické Revue, funkcionára Kominterny, svedka obžaloby v Slánskeho procese, riaditeľa Ústavu dějin strany v r. 1961-68, po r. 1969 umlčaného dôchodcu.  


Hodnota Reimanových spomienok je v tom, že ukazuje ideologického funkcionára KSČ ako človeka nesmierne vzdelaného, pritom rozpolteného a nešťastného v labirinte ideologických konštruktov, kde človek nikdy nevie, či za rohom nečíha stranícka čistka, alebo aspoň nejaký pogrom. Poly Reiman sa dvakrát znova narodil: Prvýkrát keď prežil stalinské čistky medzi emigrantmi v Moskve v r. 1937 (ktoré stáli život napr. B. Kuna)  a v  r. 1952, keď sa v Slánskeho procese ocitol na lavici svedkov a nie obžalovaných. Polyho príbeh je poučný i keď ho porovnáme s jeho vrstovníkmi a súdruhmi: Willym Münzenbergom, Ottom Katzom alias André Sismonom, Józsefom Pogányom alias Johnom Pepperom, Rudolfom Slánskym, Arturom Londonom či E.E. Kischom.
Na Polyho Reimana spomína Michal Reiman:
"Poly patřil ke zvláštnímu druhu intelektuálů, kteří se řízením osudu stali aktivními účastníky politického života, aniž přitom ztratili svůj osobnostní profil jako intelektuálové. Disponoval vyvinutým politickým myšlením, měl schopnost odhadnout věcný smysl a směr událostí. Chyběl mu však mocenský instinkt, schopnost mocensky manévrovat, spřádat aparátní kombinace a intriky. Osobně byl jemný, měkký, vzdělaný a vstřícný člověk. Když nebyl politicky zrovna „na dně" - a nebyl nikdy příliš nahoře - byl náš dům naplněn lidmi. V předválečné KSČ, která mezi svými politickými pracovníky neměla nadbytek vzdělaných lidí, nadělených myšlenkovou invencí, požíval vážnosti jako vzdělaný člověk. Měl obrovskou zásobu vědomostí. Když jsem potřeboval informaci o nějaké události, osobnosti nebo díle, byl mi ji schopen poskytnout na místě nebo mne odkázat na zdroj spolehlivých informací. K stranické ideologii měl velice zvláštní vztah. Byl schopen se zápalem obhajovat a rozvíjet její dogmata a aktuální poučky stranické politiky. Až do své padesátky byl často poplatný nezpůsobům partajní polemiky, neusiloval však o skalpy svých oponentů. I v tom postrádal mocenský instinkt, představu o polemice jako o nástroji mocenských ambicí..." začína M. Reiman svoje spomienky.
Generáciu jeho otca formoval kolaps monarchie a ľavicový radikalizmus, ktorý sprevádzal prvé roky ČSR.
Zesílily snahy prosadit radikální sociální změny, ve velkých vrstvách obyvatelstva získaly na popularitě socialistické projekty, slibující odstranění sociálních a politických nešvarů, na nichž ztroskotal předválečný svět....
Zvláštní odraz měl tento vývoj v prostředí levicové, německy mluvící židovské inteligence v ČSR, k níž Poly patřil. Nebyla politicky zanedbatelnou vrstvou. Její příslušníci většinou pocházeli ze zámožnějších středostavovských rodin. Snaha této židovské vrstvy po integraci do německého života utrpěla těžké rány již za Rakouska-Uherska. Aktivní antisemitismus, který doprovázel nacionální radikalizaci Němců, ji vytlačoval z německé komunity. Po rozpadu Rakouska-Uherska se tento proces značně prohloubil a získal příšernou dynamiku, když se moc v Německu ocitla v rukou Adolfa Hitlera. Mladší příslušníci židovské německy mluvící inteligence hledali - pokud nebyli ovlivněni specifickými sionistickými aktivitami - většinou místo na levici politického spektra, která byla odolnější vůči vlivům nacionalismu a antisemitismu. Jejich radikálnější část se hlásila ke komunismu, neboť komunisté tehdy vystupovali jako důslední kritici válečné politiky a zřetelněji nežli nacionálně rozštěpení sociální demokraté manifestovali svou národnostní toleranci.
Příslušníci této židovské inteligence byli nezřídka náchylní k ortodoxním postojům. Ty se projevovaly v radikalismu jejich ideových pojetí a tezí. Působily zde zřejmě tradice židovského náboženského myšlení. Tito příslušníci inteligence byli však také novou vrstvou v dělnickém hnutí, které chyběl smysl pro danosti českého i německého socialismu. Kvalifikovali je s despektem jako „sociáldemokratismus", resp. jako „šmeralismus". Rigorózně si vedli i v přístupu k národnostní otázce. Stavěli se za požadavek sebeurčení národů a jejich odpověď na vypjatý německý nacionalismus zněla: národní sebeurčení Němců, založené na vítězství „proletářské revoluce" v Německu. Ta měla rozbít „versailleskou soustavu" a zajistit rovnoprávnou existenci všech národů střední Evropy. Byla to vize, která se sotva dala srovnat s nerušenou existencí československého státu.

Radikalizace německého nacionalismu koncem 20. let a zejména po nástupu Hitlera k moci v Německu způsobila však v této vrstvě zřetelný posun směrem k Čechům, kteří se v ČSR již pouze z důvodů sebeobrany stali hlavní základnou antifašismu. Mladší příslušníci židovské inteligence, vstupující tehdy do veřejného a politického života, byli zpravidla bilingvní a ovládali dobře češtinu. Změnil se jejich postoj k československé státnosti, otevřel se prostor pro její diferencovanější posuzování i obhajobu. Doprovázely ho pokusy nově hodnotit německou kulturní a politickou tradici a vyzvednout v ní snahy po pozitivním německo-slovanském, resp. česko-německém soužití. Poly k nim přispěl svými statěmi o Johannu Gottfriedu Herderovi, které tehdy získaly v německém prostředí značný ohlas.2 Ačkoli se tato vrstva židovské inteligence nadále aktivně podílela na německém politickém životě, prohlubovalo se její odcizení německému prostředí, v němž sílily vlivy nacismu...
Svoje spomienky písal M. Reiman ako bezprostrednú výpoveď, druhú časť začína i končí vetou o tom, že v nich pôvodne nechcel pokračovať... Neprekvapí preto, ak sa hneď v úvodnej časti  dostávame k najproblematickejšej epizóde - k účasti P. Reimana v Slánskeho procese.
Působilo však i Polyho postavení v KSČ. Byl v komunistickém prostředí ideologickou institucí a osobností, jejíž stanoviska se nedala přehlédnout a přejít mlčením. Platilo to rovnou měrou pro situace, kdy partajní politiku hájil, i pro dobu, kdy se od ní „odchyloval". Poly si však - právě pro svou povahu, o níž jsem hovořil - nikdy nevybudoval v KSČ pevnější mocenskou pozici, z níž by mohl své názory a postoje obhájit a jistit ty, kdož ho podporovali. Měli zřejmě často dojem, že je nechává „ve štychu", ve skutečnosti však od něho očekávali něco, co jim nemohl poskytnout a zajistit ani tehdy, když se pro ně angažoval.
To vše se ještě prohloubilo po roce 1945, když v Praze zmizelo německé a německé židovské prostředí, k němuž patřil. České prostředí jeho činnost dost neznalo, vnímalo ji fragmentárně a hlavně tehdy, když z jeho hlediska působila rušivě. Nikdy ho plně nevzalo za svého. Zůstal Němcem a Židem v zemi, která se po válce nestavěla zrovna přátelsky k Němcům ani k německy mluvícím Židům. Jeho vlastní politické zázemí se přitom velmi ztenčilo. Přátelé, známí a čtenáři, pokud přežili válku, odcházeli do Německa a do Rakouska, nebo zůstávali trvale v zemích, které je přijaly jako emigranty. Neměl přílišný výběr při volbě činnosti nebo zaměstnáni. Byl to velký handicap, který mu nepřidával na jistotě. Byl zcela odkázán na podporu své strany. Dosadila ho přitom do funkcí, z nichž jako „Němec" zasahoval do „českých záležitostí". Působil v ústředním agitpropu a kulturní politika, na které se tehdy bonajide podílel a kterou podporoval, byla ze zásady Ipatná. Také jeho tehdejší publicistika byla z větší části plochá, konformní a poplatná době. Tady není co vylepšovat a není co ospravedlňovat nebo omlouvat. Je ovšem třeba říci, že o základním smyslu a obsahu této politiky nerozhodoval a mohl ji ovlivňovat pouze zčásti. Jeho odchod z tehdejších funkcí byl nevyhnutelný a jemu osobně umožnil pozitivní činnost. Nebyl však v pořádku způsob, jakým byl z funkcí odstraněn. Jeho součástí byla hrubá antisemitská kampaň a pokusy vyrovnat se s ním prostředky procesové doby.
Nemám však zde v úmyslu hodnotit poválečné události. Zmiňuji se o nich hlavně proto, že souvisí s epizodou, která dlouhodobě ovlivnila názor veřejnosti na Polyho. Jde mi o Polyho hrozné trauma z procesu s Rudolfem Slánským. Jeho vlastní strana neuvedla ani v roce 1968 na pravou míru dojem, který sama vzbudila u veřejnosti, že totiž v tomto procesu nebyl obětován, ale že svědčil o své vůli a že své svědectví nikdy neodvolal. Ve skutečnosti byl prvním, kdo ještě v tzv. Innemanově komisi na jaře 1956 vypověděl o okolnostech svého svědectví a komise nikterak nepochybovala, že šlo o svědectví brutálně vynucené.3 Ležel tehdy po celodenních výsleších na gauči a třásl se po celém těle. Počítal zcela jistě s tím, že bude zatčen. Vyprávěl mi o svém posledním telefonickém rozhovoru s Ludvíkem Frejkou: „Nazdar Poly, rád tě slyším. Doneslo se ke mně, že jsi zatčen" a Poly na to: „Vidíš, já to zase slyšel o tobě." Oba se tomu zasmáli. Nebylo to moc k smíchu, oba věděli, že ty pověsti nejsou nikterak náhodné. Frejka byl za pár dnů zatčen. Ta třesavka, o níž jsem se právě zmínil, byla zřejmě z nervového vypětí. Trvalo to den, snad dva a žádný doktor u toho. Kdo by se také namáhal k někomu, kdo stojí právě před zatčením?
Text svého svědectví dostal Poly do ruky pár dní před procesem. Netušil do té doby, že bude „svědčit". Jednali s ním hrubě, neurvale. Protestoval, že si věci takto nepamatuje, nemohl ostatně již z pouhého pudu sebezáchovy připustit, že „o něčem" věděl. Vadilo mu zdůrazňování „židovského původu", uráželo ho to. Nepomohl ani protest u Bruno Kóhle-ra, odbyl ho mezi dveřmi, „vedení" o tom prý ví. Měl na vybranou, buď svědčit nebo jít do vězení. Byli asi lidé, kteří se ve shodné situaci rozhodovali pro to druhé, já jsem v ní však nebyl a neosobuji si právo soudit, co by býval měl a co mohl tehdy udělat. Bylo to hrozné, traumatizující. Nervový stav, v jakém jsem ho tehdy viděl, jsem u něho zažil pouze jednou, v moskevském „Luxu", pravděpodobně v roce 1935.4 Byl tehdy, jak dnes zpětně vím, prohlášen za jednoho z hlavních „pravičáků" v Kominterně.

Až potom začne chronologický prehľad činnosti P. Reimana, ktorý stál  na V. zjazde KSČ v r. 1929 na strane Gottwaldových prívržencov ako člen "zjazdovej trojky" Klement Gottwald, Evžen Fried, Poly Reiman. Ešte v tom istom roku cestoval do Moskvy  ako zástupca KSČ v Kominterne, kde bol zvolený za kandidáta EKI a za kandidáta politického sekretariátu KI. Tam sa v Šmeralovej izbe v Hoteli "Lux" zoznámil so svojou budúcou manželkou Šurou, ktorá sa priatelila so Šmeralovou mladou manželkou Soňou. Rovnako dobré vzťahy mal neskôr syn Michal so Šmeralovým synom Honzou (bližšie pozri aj tu...)
Náš vztah s Honzou byl bratrský, naše cesty se však postupně rozešly. Po skončení vysoké školy Honza odjel do ČSR. Stalo se tak na žádost tehdejšího československého ministra zahraničí Viliama Širokého. Bylo po procesech a československému vedení nebyl proti mysli plán vrátit Šmeralova syna do ČSR. Honza se však cítil sovětským občanem a na ministerstvu vystupoval jako sovětský poradce. Po roce nebo dvou se vrátil do Moskvy, kde nastoupil jako vědecký pracovník v Akademii věd. Zabýval se dějinami ČSR a do Československa již jezdil jako sovětský vědec. Jeho stanoviska se u jeho československých partnerů nesetkávala s přílišným porozuměním, čpěla postoji oficiální sovětské politiky. V spektru sovětské vědy Honza ovšem patřil k nekonformním lidem, s nimiž se dalo mluvit. Zemřel již za Michaila Gorbačova, když ho jeho politické ambice vyštvaly z pohodlné židle zástupce ředitele v akademickém ústavu do židle referenta na oddělení ÚV KSSS. Rozkmotřili jsme se v roce 1969. Za své tehdejší návštěvy v Praze se vyhnul setkání se mnou. Nebyl jsem pro něho politicky přijatelný a nebylo v tom žádné nedorozumění. Vztahy se Soňou zůstaly přesto v pořádku, dopisovala si nadále se Šurou.

Politický zápas prebiehal medzi šmeralistami a gottwaldovcami, ale aj vnútri gottwaldovej "ľavice". Gottwald bol nielen najskúsenejší, ale jediný z trojice Čech.
K výhradám přispívaly i nálady komunistů z jiných národnostních skupin: Němců, Maďarů, Židů, Slováků a také Rusínů. Projevilo se to ostatně i ve formáliích V. sjezdu KSČ, ve složení vedoucí sjezdové „trojky" - Klement Gottwald, Evžen Fried a Poly Reiman. Byla ve skutečnosti nejenom zastoupením „levice", ale i zastoupením třech národních složek strany: české, sloven-sko-maďarské a německé. Fried a Poly byli ovšem Židé, což nečinilo jejich pozici nikterak lehčí.

Poly sa zaplietol do sporu funkcionárov neskôr pomenovaného „Fried-Reiman", keď tí pricestovali za arbiterským rozhodnutím do Moskvy.
Podrobnosti o konfliktu v Praze se Poly dozvěděl teprve ve chvíli, když do Moskvy dorazila delegace KSČ (Gottwald, Guttmann, Evžen Fried a Ota Synek) najednání, za nichž se mělo rozhodnout, který ze dvou svářících se proudů dostane za pravdu. Poly se přidal k Friedovi údajně proto, že Fried byl po příjezdu tím, kdo ho o střetnutí ve straně a o jeho podstatě informoval; stalo se tak ovšem zřejmě proto, že oba navzájem dobře vycházeli. Zajednání v Kominterně Poly vehementně podporoval Frieda, ač se předchozího zápasu nikterak neúčastnil. Tím vzniklo označení „skupina Fried-Reiman"; mělo nicméně hlubší politický význam. Dodalo „případu" na závažnosti, neboť opozici tak zastupovali dva ze tří představitelů sjezdové „trojky". Stalo se zřejmé, že vedení nezbývá jiná volba než se „přeskupit". Poly postoupil své funkce v Kominterně J. Guttmannovi a činnost E. Frieda v KSČ byla prakticky zcela ukončena. Stal se funkcionářem Kominterny a získal později značný vliv ve francouzské KS jako „Clément". Významně přispěl k úspěchu francouzské „lidové fronty" v 30. letech a ve Francii o něm dnes existuje rozsáhlá literatura...
Fried musel z KSČ zmizet, což nikterak nevadilo tomu, aby pokračoval ve své činnosti v Kominterně a v KS Francie... Fried byl za války jako odbojář zastřelen ve dveřích svého ilegálního bytu v okupované Belgii. Tvrdilo se, že vraždu spáchalo gestapo, které se tak zbavilo nepříjemného protivníka. Gestapo to však zřejmě nebylo, neboť proč by mělo vraždit, aniž by vyslýchalo? Československý historik-emigrant Vilém Kahan, který se tímto případem dlouho zabýval, dospěl nakonec k přesvědčení, a nesdílel ho sám, že vraždilo NKVD, které zřejmě přeřadilo Frieda do škatulky s „trockisty". V procesu se Slánským byl E. Fried v každém případě jmenován jako „trockista" a bůhví co ho v dějinách KSČ mohlo jako „trockistu" kvalifikovat. Polyho to i v jeho tehdejší složité situaci vyprovokovalo, aby protestoval proti tiskařskému „šotku" v Rudémprávu. Domníval se, že nebyl míněn Evžen, ale Dezidér Fried. Nešlo však o žádný omyl a Rudéprávo se v té věci nikdy „neopravilo".

Poly sa po svojom návrate z Moskvy v r. 1930 stal vedúcim agitpropu a redaktorom teoretického časopisu Komunistická Revue.
Vyjadřovalo to sice uznání jeho kompetence v ideových otázkách, avšak nebyl to úkol, s nímž by se býval mohl úspěšně vyrovnat. Problémem bylo již pojímání stranické ideologie. Soudilo se, že je „vědecká" a že má schopnost tlumočit společenské „pravdy". Rozlišovalo se sice mezi pojmy „propaganda" a „agitace", avšak pouze málo, ne-li vůbec mezi pojmy „ideologie" a „teorie". Do toho vstupovala skutečnost, že Stalin nejen intenzivně zneužíval ideologie jako nástroje ve vnitrostranickém zápasu, ale snažil seji přetvořit v soubor postojů, jež měly přesně určit hranice „stranického myšlení". Funkcí ideologie se tak stalo zdůvodnění aktuálních usnesení a stanovisek vedení VKS(b) a prevence jejich zpochybňování. Avšak protože se stranická politika neustále „vyvíjela", měnily se i obsahy ideologie. Co platilo včera, nemuselo platit dnes. Agitprop se tak stával rizikovým zaměstnáním a dostával se nezřídka do dvojí palby. Nebyl příliš oblíben u stranické inteligence, neboť vystupoval jako instituce, která reglementovala její myšlení, a byl současně terčem časté kritiky ze strany Kominterny. Agitprop odpovídal za tisk a tisk informoval o aktuálních politických postojích KSČ. Ta ovšem nestačila na dálku „včasně" registrovat měnivé postoje VKS(b). Kdykoli se v tisku objevovalo něco, co se Kominterně nelíbilo, byl z toho malér, i když inkriminovaný materiál vyjadřoval stanovisko stranického vedení a byl publikován z jeho rozhodnutí. Vedení jako celek mohlo být pouze výjimečně činěno zodpovědným za postoje, které odporovaly momentální linii Kominterny, neboť by to bývalo rozleptalo její členské strany. Zodpovědný byl tak povětšině agitpropčik, který „připustil", aby se „ten blud" publikoval v stranickém tisku.

V r. 1931 zostavil Poly Dějiny KSČ a v r. 1933 spolu s Janom Švermou a Gustavom Barešom vydal aj zborník Marx, Engels, Lenin, Stalin: 0 Rakousku a české otázce.
Obě práce dělily navzájem dva roky, v nichž se ovšem mnoho stalo. K moci v Německu přišel Hitler a v ČSR právě vybujela úchylka „Gutt-mann-Reiman", o níž budu ještě hovořit. Vydavatelé sborníku se pohybovali ve složitém poli: na straně jedné tradiční záporná marxistická stanoviska vůči českému národnímu hnutí a negativní postoje vůči ČSR, vlastní značným vrstvám nečeských národů. K nim přistupovala nevyřešená otázka uznání SSSR dejure, která ovlivňovala kominternovská hodnocení ČSR jako „výplodu versailleského systému" a „imperialistického státu". Na straně druhé silný tlak z českého komunistického prostředí usilujícího o to, aby se československá státnost pojala jako pozitivní jev. Polyho Dějiny KSČ a sborník 0 Rakousku a české otázce byly jistě díly velmi rozpornými, poznamenanými dobou.

V r. 1933 vznikla aféra „skupiny Fried-Reiman", keď obecnú líniu KSČ kritizujúcu sektárstvo nemeckých komunistov zoči-voči nacizmu, musel Gottwald v rámci sebakritiky odmietnuť a za vinníka bol podstrčený Poly.

Postoje KSČ byly proto v Kominterně napadány již v roce 1932 a o to více v roce 1933, když se Hitler chopil moci. Vedení KSČ však v této věci uhnulo a nastavilo Guttmanna a Reimana jako původce „falešné linie".
V prosinci 1933 jela do Moskvy na XIII. plénum EKI delegace, do níž vedle Gottwalda a Švermy byl zařazen také Poly. Gottwald dělal „sebekritiku", Šverma byl mezi kritizovanými, byl ovšem členem vedení, což se nedalo ignorovat. Hůře dopadl Poly. Bylo mu tehdy jedenatřicet. Učím celý život na vysokých školách a vím leccos o této věkové kategorii. Její příslušníci nejsou zpravidla psychicky dosti zralí, aby si poradili s nepřátelsky pokřikujícím mezinárodním fórem „stajgích a zkušených politiků", předstírajících „pobouření". Četl jsem záznam z Polyho vystoupení na tomto plénu. Vím o sovětských politických „móresech" leccos, co si mnohý český historik, který vyrostl za režimu Antonína Novotného nebo Gustava Husáka, nedovede představit. Při čtení tohoto zápisu mi nebylo dobře, neboť vůči Polymu praktikovali přesně ten způsob polemiky, jaký v SSSR používali vůči odepsaným „opozičníkům": hrubé přerušování a urážející pokřiky. Do zveřejněného zápisu přitom nepřišlo zdaleka vše, co se zde odehrálo. Poly byl nucen předat československé delegaci prohlášení, v němž své „sebekritické" vystoupení v plénu dodatečně „korigoval". Ani to však nestačilo a československá delegace se v plénu od této Polyho „opravy" distancovala. Napaden byl také Šverma...
Polyho pobyt v Moskvě trval dlouhé tři roky. Koncem roku 1934 byl zavražděn Kirov a rozjely se hromadné represe, které bezprostředně ústily v politické procesy. Připravoval se proces se Zinověvem a Kame-něvem a Zinověv byl dlouhá léta předsedou Kominterny. Zatýkání tak zasáhlo i Kominternu, její vedoucí kádr, pracovníky aparátu a představitele komunistických stran. Byli zatčeni Polyho spolupracovníci, rodina, pocházející z Čech, s níž byl osobně spřátelen. Nemohl v té věci učinit zhola nic. Atmosféra v „Luxu" se stala nesnesitelnou, denně „mizeli" lidé.
Poly nebyl v Moskvě jako zcela regulérní „představitel strany", byl zde za trest a na to se přirozeně nezapomínalo. Nemohl působit doma a jeho politický styk s domovem byl kontrolován Kominternou. Strávil v Moskvě dobu, kdy činnost KSČ doma za vedení Švermy a Slánského byla nejplodnější. Zasáhlo ho to hned z několika stran. První zásah byl způsoben novým pokusem KSČ koncipovat politiku obrany proti nacistickému nebezpečí. KSČ byla zrovna ve svérázné situaci pololegality, způsobené jejím obratem doleva, který nastal po „případu Guttmanna". Gottwald a Kopecký, na něž byl v ČSR vydán zatykač, se v polovině roku 1934 ukryli do Moskvy a zůstali zde do února 1936. Politickou práci bezprostředně v zemi řídila skupina Šverma-Slánský. Z toho rezultovalo rozdvojení politiky: koncipovalo ji sice vedení jako celek a není třeba pochybovat, že směrodatnou postavou byl Gottwald, odpovědnost však měli Šverma a Slánský. Ti po odchodu TGM podporovali volbu dr. Edvarda Beneše za prezidenta ČSR a stavěli se pozitivně k eventualitě vojenské obrany republiky. Byli ochotni učinit koncese při schvalování rozpočtu. Pro Moskvu, která se ani po VII. kongresu KI nerozhodla pro širší pojetí „protifašistické jednotné fronty", to však bylo příliš. Opakovala se situace z doby „úchylky Guttmann-Reiman". Gottwald a Kopecký pod tlakem Kominterny uhnuli a byla z toho „úchylka Šverma-Slánský". Poly ovšem neměl stejné privilegium jako Gottwald a Kopecký. „Případ Guttmann-Reiman" nebyl v Kominterně zdaleka zapomenut, uplynuly od něj sotva dva roky. Neznám všechny podrobnosti, Poly mi vyprávěl, že byl učiněn spoluodpovědným za Švermovu a Slánského politiku. Stýkal se ovšem v Moskvě s Gottwaldem a Kopeckým, hrály se opět taroky. Kritika na adresu Polyho proto mohla znamenat pouze dvojí: buď sloužila nátlaku na Gottwalda a Kopeckého, aby se distancovali od Švermy a Slánského, nebo naopak neshody mezi Gottwaldem a dvojicí Šverma-Slánský měly reálný základ (mohlo jít např. o Benešovu amnestii, do níž Gottwald a Kopecký nebyli původně zahrnuti) a Poly v nich byl jako jedna z hlav „Guttmannovy opozice" pokládán za stoupence Prahy. Po Gottwaldově návratu do ČSR byli Šverma a Slánský odstraněni z ústředního sekretariátu KSČ.

Poly sa ocitol v spleti intríg, ktoré ho len-len že nestáli život.

Překvapilo mne svého času, že nefiguroval na VII. kongresu KI (1935), ač byl právě v Moskvě a tehdejší obrat v politice Kominterny mu zdánlivě dával za pravdu. Vysvětlení se našlo až za rozpadu SSSR. Ocitl se tehdy totiž na kominternovské listině „pravičáků"...
Přichází mi na mysl, že těžké nervové onemocnění, o němž jsem se již zmiňoval, postihlo Polyho asi na podzim roku 1935. Před pohromou ho zřejmě zachránila okolnost, že byl členem legální komunistické strany a byl v SSSR „legálně", tj. jako československý občan, na československé cestovní doklady. Rodinná legenda praví (snad se zakládá na pravdě), že si Gottwald při odjezdu z Moskvy Polyho vyreklamoval jako člověka, kterého potřebuje v Praze. V každém případě Poly odjel z Moskvy ve značném spěchu, neboť rodina za ním cestovala teprve později.
Tato záležitost měla po roce 1987 dovětek. Jeden z mých nových známých, petrohradský historik mladší generace, mi poskytl xeroxovou kopii prvních stránek záznamu o prohlídce materiálů vyšetřovacího spisu proti Bélovi Kunovi. Jeho obsahem bylo konstruování žaloby proti pracovníkům Kominterny (Pjatnický a spol.). Jednalo se zřejmě o tehdy plánovaný proces proti „bloku trockistů a pravice" v Kominterně. Kopie byla špatná, sotva čitelná. Mám ji ve svých papírech také dnes. Polyho jméno v tomto spisku stojí na osmém místě listiny „spiklenců"...

Lidé, kteří žili v „Luxu" a pracovali v Kominterně, přicházeli do styku se sovětskou skutečností pouze okrajově. Na rozdíl od komunistů polských, německých, maďarských či jugoslávských se českoslovenští komunisté jen zřídka setkávali s případy přímé represe proti příslušníkům KSČ. Lze vážně pochybovat, že sovětské vedení přiměřeně informovalo zahraniční komunisty, a to i vedoucí komunisty, o svých vnitřních záležitostech. Svědčí o tom ostatně publikovaný „Deník" G. Dimitrova. To, co Polyho tehdy potkalo v „Luxu", nebyla přímá represe, ale stav akutního ohrožení. Odjel z Moskvy před procesem proti Zinověvovi a Kameněvovi a v době, kdy se o jeho přípravě ještě sotva hovořilo v kuloárech. Vědělo se ovšem o zatýkání, které -jak jsem se o tom zmiňoval - zasáhlo Kominternu a „Lux"... Odjezd z Moskvy znamenal nicméně pro Polyho velkou úlevu. Nikdy se k ní přímo nepřiznal, byla však cítit z jeho vyprávění ještě dlouho po válce.

O tri roky bola situácia iná. Funkcionári prvej línie po Mníchove emigrovali do Moskvy, na funkcionárov 2. línie sa zabudlo.
V tomto zacházení se židovskými funkcionáři nevidím ovšem žádný zlý úmysl. Většina politicky angažovaných Židů tehdy nechtěla, a platilo to i o Polym, žádné výjimky, podceňovali rozsah nebezpečí, jemuž se vystavovali. Platilo to zejména pro období „druhé republiky". Byl v tom však také velký kus komunistické nomenklaturní mentality.

Poly na poslednú chvíľu s gestapom v pätách stihol ujsť cez Poľsko do Londýna. Jeho žena a syn Michal, ktorí boli sovietski občania v máji 1939 dorazili do Moskvy. Rodina sa znova stretla v decembri 1945 v Prahe.

Po válce zůstal v ČSR, byl zde doma, tehdejší Německo a Rakousko mu byly cizí. Rozhodnout se pro život v Německu nebo v Rakousku dovedlo tehdy pouze málo Židů. Poly za války ztratil své početné příbuzenstvo a také jeho obnovená rodina (tj. Šura a já) by se sotva byla rozhodla stěhovat se do některé z těchto dvou zemí. Nicméně Poly později jezdil do Německa i do Rakouska rád a kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Měl tam četné známé a přátele a stál o ně. V němčině hodně publikoval a všechny své významnější práce psal německy. Nebylo to z neznalosti češtiny, ačkoli jeho mluvená čeština zněla „německy", dovedl se českydobře a přesně vyjádřit. Jeho oblíbená témata však byla v německé literatuře a němčina zde byla případná...  Poválečné řešení „německého problému" akceptoval jako nevyhnutelnost, vnitřně se však s ním nikdy plně nevyrovnal. Trápil se tím i na konci svého života. V roce 1976, již po záchvatu mrtvice, který se mu stal osudným, posteskl si tuším Jaroslavu Opatovi: „Vždyť zde žily tři miliony Němců, kam se nám v dějinách poděly?"...
Na Polyho silně zapůsobil čerstvý patos stranického vítězství v únoru 1948. Vnímal je jako událost, která uzavře období vzedmutého poválečného nacionalismu a vysvobodí ho ze stísněného postavení Němce, působícího v homogenním slovanském světě. Jeho pocit stísněnosti měl přitom dobré důvody. Z předválečné doby byl ve veřejnosti dobře znám jako „Němec", v denním životě ho prozrazovala jeho výslovnost. Kolovala o tom dlouhá řada nejrozmanitějších, většinou dobromyslných, nezřídka však diskvalifikujících vtipů. Jako funkcionář se sotva mohl uplatnit mimo stranický aparát. Byl pověřen vedením mezinárodního oddělení ÚV KSČ. Kvalifikovala ho k tomu znalost řečí - kromě němčiny angličtina, ruština a francouzština - a znalost mezinárodní komunistické scény. Stranická diplomacie však nebyla jeho parketou, chtěl do agitpropu. Počítal, že se uplatní v publicistice a ve stranickém vzdělávání. Dělal si iluze, že tím získá čas pro literární studia a pro studium dějin dělnického hnutí, o něž se dlouhodobě zajímal.

V skutočnosti sa Poly nedostal do diplomacie, ale priplietol sa do kultúrnej politiky, pôsobil na vedúcom poste v Národnej edičnej rade, ako cenzor, kde rozhodoval o tom, ktorý autor môže byť vydávaný ak ktorý nie. Obskúrnosti tejto funkcie zodpovedali aj invektívy a antisemitské útoky, ktorým po odvolaní z funkcie na prelome rokov 1951/52 čelil.
Dotkl jsem se však tématu antisemitismu a jeho místa v tehdejších událostech: „chyby" agitpropu a Polyho osobně byly objasňovány vlivy sionismu, a toto téma by proto nemělo být bagatelizováno. Poly byl v politice a v soukromém životě zcela asimilovaným Židem a své židovství vnímal jen tehdy, když byl konfrontován s nezastřeným antisemitismem. Problém antisemitismu v ČSR není nikterak jednoduchý. Po válce měl výrazný vliv na Slovensku, v českém prostředí se však veřejně projevoval pouze sporadicky: působila masarykovská tradice i čerstvá zkušenost z vyhlazovací protižidovské politiky nacistů. Česká veřejnost tak akceptovala poválečnou aktivitu česky i německy mluvících Židů, akceptovala ji však spíše jako faktum než jako pozitivum společenského života. Hlavním zdrojem agresivního antisemitismu v ČSR po válce se proto nestalo čs. prostředí samo, ale stalinská politika, která po roce 1948 získala nezastřeně antisemitské zabarvení. Na její vrub spadá hlavní odpovědnost za poválečné antisemitské kampaně, pronásledování a popravy. Přesto by bylo zbytečné popírat, že antisemitismus tehdy získal podporu vlivné části společnosti.
Byla to zvláštní doba, která vykloubila český a slovenský svět. Dobová atmosféra a její tlak, masová psychóza a represe jsou hrozné věci. Svádějí i jinak dobré a slušné lidi k činům, jichž později zcela upřímně litují. Fakta však bohužel nemizí ze světa tím, že jich lidé litují. Míním tím zejména proces Slánského a jeho doprovodné jevy. Byl špatným svědomím vládnoucí strany a ta ho v následujících čtyřiceti letech, v nichž ještě vládla, nikdy důsledně nerevidovala. Jeho role není zcela objasněna ani dnes; je sice pokládán za výrazný projev komunistické zvůle, ale pokud jde o obžalované, je rozšířen názor, že to byli komunisté a že si svůj osud zavinili sami. Nebyli však souzeni pro svůj komunismus, ale pro „sionismus", jímž měli podvracet republiku. Problém se nevyřešil, když se režim po mnohaletých tahanicích rozhodl přezkoumat právní aspekty žaloby a rozsudků; rehabilitační řízení pojednalo roli antisemitismu pouze okrajově a výsledné závěry zlehčily spáchané bezpráví. Nebyli tím postiženi pouze obžalovaní sami a jejich památka, ale i další části židovské populace v ČSR, která se tehdy ještě nevzpamatovala z války a z nacistické vyhlazovací politiky. To zanechalo trvalé morální a psychologické následky. Nedovedu posoudit, kolik lidí bylo tímto postupem přímo nebo nepřímo postiženo, a není mi ani známo, zda někde existuje přesná evidence Židů, kteří byli v ČSR po roce 1945 diskriminováni, vyhnáni ze zaměstnání, vězněni, popraveni nebo přinuceni emigrovat. Většina z těch, kteří zůstali, se cítila poškozená a pošpiněná, zklamaná ve svých nejlepších úmyslech a nadějích; činilo jim značné obtíže veřejně se exponovat. Valná část postižených už nežije, jejich děti skončily zpravidla v zahraničí a jsou tam natrvalo.

Obdobie po Slánskeho procese bolo jedným z tých pokojnejších, Poly sa mohol venovať písaniu knihy o nemeckej literatúre. Doma ho nevydávali, našiel si vydavateľa v NDR. Jeho literárne skúsenosti sa opierali o časy londýnskeho exilu, keď spolupracoval s emigrantmi - nemeckými literátmi z ČSR - básnikom Rudolfom Fuchsom (zahynul počas bojny v r. 1942), s F. C. Weiskopfom, ktorý sa usadil v New Yorku, L. Fürnbergom v Jeruzaleme a E. E. Kischom v Mexiku. Prácu konzultoval s L. Fürnbergom a F. C. Weiskopfom, predtým, než sa obaja vysťahovali z Prahy do NDR (1953-1954). Knihu vydali v NDR v r. 1959, následne aj jej český preklad v Prahe.
Poly bol v tom čase "odložený" v Ústave dejín KSČ. V r. 1961 po odvolaní riaditeľa Jindřicha Veselého  (býv. náčelník Štb, po odvolaní spáchal samovraždu) sa stal jeho riaditeľom. V r. 1955 v ústave začali práce na Dejinách KSČ. V prac. skupine boli historici Karel Bartošek, Jiří Doležal, František Janáček, Jan Křen, Vilém Prečan, Zdeněk Bradáč, Věra Holotíková, Bohuslav Graca, Miloš Gosiorovský, Vojtěch Mencl, Věra Olivová, Michal Dzvoník, Koloman Gajan, Zdeněk Kárník, Zdeněk Šolle, Ivan Dubský, Vladimír Kašík, Jiří Kořalka, Drahomír Bárta, František Jordán a ďalší. Členovia autorského kolektívu získavali poznatky priamo od pamätníkov a niektorí dostali aj prístup do archívu ÚV KSČ.
V r. 1961 vydal Polly knihu Literární podobizny. Ústav a jeho riaditeľ sa v r. 1963 zviditeľnili zorganizovaním kafkovskej konferencie V Libliciach. Udalosť býva považovaná za štartér Pražskej jari. V r. 1965 nasledovala konferencia o pražskej nemeckej literatúre.  Polly v r. 1966 publikoval spomienky "Ve dvacátých letech". Polly stál na čele Ústavu dejín KSČ od r. 1961 do 1968, práve v období, keď po srti Stalina dochádzalo ku generačnej i ideologickej zmene. V tom čase prebiehal aj konflikt medzi straníckym vedením a profesorským zborom Vysokej školy politickej. Novovymenovaný prorektor VŠP Milan Hübl udržiaval styky so skupinou okolo G. Husáka, okrem toho publikoval v Literárních novinách články o moskovských procesoch r. 1937 a vtedajśích postojoch Gottwaldovského vedenia KSČ na základe dokumentov, ktoré získal ako člen rehabilitačnej komisie. Na zásah A. Novotného bol Milan Hübl spolu s ďalšími pracovníkmi z VŠP prepsutený.
Okrem toho, že šéfoval Ústavu, bol Poly aj šéfredaktorom časopisu ústavu Příspěvky k dějinám KSČ, neskôr premenovaného na Revue dějin socialismu. Keď autori zistili, že časopis nepodlieha dohľadu cenzúry, začali publikovať i sporné materiály, napr. diskusiu o VII. kongrese Kominterny (1/1966) a diskuso o ľudových frontách. V časopise v r. 1965/66 vychádzali aj prvé kapitoly z knihy Michala Reimana o ruskej revolúcii (kniha bola publikovaná v r. 1967)

Poly bol iniciátorom listu veteránov, ktorý 18. januára v mene 175 predvojnových členov strany delegácia v zostave Poly, M. Švermová, J. Pavel, M. Zápotocká, B. Rattinger, J. Wagsteinová, J. Václavková odovzdala Dubčekovi a v ktorom žiadali rozdelenie funkcií prezidenta a prvého tajomníka, demokratizácia straníckeho a spoločenského života, návrat obetí represálií do verejných funkcií.
Napriek tomuto angažovaniu sa boli proti Polymu v súvislosti s jeho činnosťou v 50-tych rokoch podnikané útoky, hlavne dvomi slovenskými funkcionármi - novinárom Bohuslavom Chňoupkom a spisovateľom Vojtechom Mihálikom. Poly žiadal predsedu revíznej komisie ÚV Miloša Jakeša o prešetrenie obvinení a súčasne požiadal o odchod do dôchodku. Z funkcie odišiel krátko po sovietskej okupácii, vo funkcii ho striedal Miloš Hájek.

V r. 1970 Polyho počas previerok vylúčili z KSČ.

Zbytek života trávil Poly v bytě v Praze Na Topolce a občas také na chalupě v Kvítkově u České Lípy, kterou nám zprostředkoval přítel Ladislav Lis, sídlící v sousedním Pekle. Poly usedl k psaní. Tehdy se zrodil jeho Ponořený svět. Napsal delší pojednání Ztraceně iluze, v němž se vyrovnával se svými dřívějšími představami a představami hnutí, k němuž dlouhá desítiletí patřil. Přistoupily k tomu již vzpomínané fragmenty z jeho vzpomínek na anglickou emigraci. Měl rozsáhlou korespondenci s ruskými, rakouskými a německými přáteli a s kolegy-germanisty. Stýkal se pravidelně, i když ne často, s F. Krieglem a přicházel za ním Jiří Hájek: hovořili nejen o politice, ale i o situaci v ČSAV. Scházel se s Marií Švermovou, pravidelně se objevoval Jiří Sládek. Na začátku normalizace ho navštívil přítel z Vídně Leopold Grünwald, před válkou člen KSČ a po válce člen KPÖ. Měl v ČSR bratra, čs. úřady mu však zakrátko zakázaly vstup na území republiky. Poprask způsobila návštěva Herberta Steinera, s nímž se Poly dobře znal z doby londýnské emigrace. Steiner byl ve Vídni ředitelem pracoviště, které se zabývalo protifašistickým odbojem a současně byl tajemníkem mezinárodní komise pro dějiny dělnického hnutí. V Praze navštívil řadu přátel a také Polyho a mne. Na hranici byl demonstrativně „profilcován" čs. pohraničníky, musel sundat šaty i boty. Co u něho hledali a co chtěli najít, to ví pánbůh... Nový rok 1976; byl to tuším první návrat K. Krolopa po vynuceném odjezdu z ČSR. Častěji do bytu nebo na chalupu přicházeli - žili jsme opět ve společné domácnosti - přátelé J. Křen, V Kural, K. Kaplan, J. Opat, J. Dienstbier, L. Dobrovský, M. Hájek, H. Mejdrová, R Slánský, P. Kohn a další. Proud lidí se časem zmenšoval, pokračovaly čistky a začaly existenční starosti. Přivalily se zatýkací vlny, které postihly mnoho přátel rodiny. Začala hra na schovávání knih a manuskriptů. Psaly se protestní dopisy a prohlášení, které Poly, kdykoli byl o to požádán, podepisoval.

Končí svoje spomienky na otca Michal Reiman a text uzatvára otázkou:
Máme demokratický řád, v němž je povoleno psát o všem, přidržujeme se však často zásady, že jsou témata, o nichž je lepší nepsat. Proč?

Michal Reiman, O Poly Reimanovi (místo vzpomínek) II. str. 63-83, IV. 145-177

Předmluva (Zdeněk Kárník)
Úvod (Michal Kopeček)
Zdeněk Nejedlý a Komunistická strana Československa v letech 1921–1925. Příspěvek k historii vztahů mezi KSČ a levicovou inteligencí (Jiří Křesťan)
Zásady ochrany a boje nezaměstnaných v kontextu programu KSČ v letech 1921–1938 (
Jakub Rákosník)
KSČ – úspěchy a neúspěchy v klíčově významných parlamentních volbách v roce 1935 (Zdeněk Kárník)
Tribun lidu, který se bál: Antonín Zápotocký (Karel Kaplan–Pavel Kosatík)
Změny sociálního systému v Československu po druhé světové válce v kontextu vývoje ve vyspělých zemích (Lenka Kalinová)
Proměna dělnické strany v organizaci moci. Problematika dělnického charakteru KSČ v letech 1945–1953 ve světle stranické statistiky (Jiří Maňák)
Komunistická strana Československa a školstvo na Slovensku v rokoch 1948–1953 (Soňa Gabzdilová)
Obraz vnitřního nepřítele – revizionismus na stránkách Otázek míru a socialismu v letech 1958–1969 (Michal Kopeček)
Československo a Vatikán za Pražského jara (Jaroslav Cuhra)
Sociální hnutí jako problém soudobé historické vědy v kontextu sociálních věd. Příspěvek k interdisciplinárnímu studiu (Michal Pullmann)
Poznámky
Úvod (Zdenek Kárník)
Kompatibilní či nekompatibilní? Vztah svobodných zednářů a KSČ (Jana Čechurová)
Ženy v KSČ a stávkové hnutí textilních dělnic v Čechách ve 20. letech Ze stránek komunistického tisku pro ženy (Eva Uhrova)
Reflexe společenského postavení žen v komunistické ideologii a politice ve 20. a 30. letech 20. století v Československu (Jana Burešová)
O Poly Reimanovi (místo vzpomínek)  (Michal Reiman)
KSČ, Společnost pro hospodářské a kulturní styky s SSSR a obraz Sovětského svazu v prostředí české levicové inteligence (1925-1939) (K. Křesťan)
Orientace KSČ na vytvoření socialistické inteligence (JiříMaňák)
Dvě strany téže mince. „Radikálové" a „umírnění" v kulturní politice KSČ po únoru 1948 (Jiří Knapík)
„Za čistotu marxistického myšlení". K problematice tzv. revizionismu v České marxistické filozofii ve druhé polovině 50. let (Michal Kopeček)
Reakce československých studentů v době Pražského jara na protestní hnutí na Západě (Jaroslav Pažouť)
Srpnová intervence a role intervenčních armád v systému velmocenského nátlaku Moskvy a varšavské pětky v plánech na porážku reformního hnutí (Antonín Benčík)
Srovnání vývoje, specifických odlišností a podobností opozice v ČSSR a NDR 1968-1989 (Tomáš Vilímek)
Poznámky
Úvod (Zdeněk Kárník, Michal Kopeček)
Pravé a levé politické extrémy v Českých zemích a Československu především meziválečné doby, zvláště pak fašismus a komunismus(Zdeněk Kárník)
KSČ, spolek Dělnická pomoc a vnímání ideje proletářské solidarity v prostředí levicové inteligence v Československu (1928–1932)(Jiří Křesťan)
Kominterna, KSČ, KSS a komunisti na Slovensku po Mníchove a na začiatku vojny (Xénia Šuchová)
Šedesát let od vzniku Předvoje (Vojtěch Mencl)
Poslanci Komunistickej strany Slovenska v povojnovom československom parlamente v rokoch 1945–1948 (Marek Syrný)
Sovietsky zväz, komunisti a riešenie maďarskej otázky na Slovensku v rokoch 1945–1950 (Michal Barnovský)
Poznámky
Úvod (Zdeněk Kárník, Michal Kopeček)
Sociální (socialistický) a národní radikalismus v poválečné Plzni (říjen–prosinec 1918) (Karel Řeháček)
Bolševizace odborů v roce 1929 očima „poražených“ (Jakub Rákosník)
Pomnichovská politika KSČ a její reflexe v Kominterně (Jan Gebhart, Jan Kuklík)
Úvahy a poznámky o problémech politiky KSČ v letech 1938–1945 (Václav Kural)
Národní fronta žen a Rada československých žen – dva proudy ženského hnutí v českých zemích a jejich zájem o sociální a právní postavení žen Květen 1945 až únor 1948 (Eva Uhrová)
Komunistická strana Slovenska – územná organizácia Komunistickej strany Československa na Slovensku (1948–1989) (Jan Pešek)
O Polym (pokračování). Místo vzpomínek. (Michal Reiman)
Otto Šling – pokus o politický portrét komunistického funkcionáře(Radek Slabotinský)
Kauza Skupiny revoluční akce. Letáková kampaň na podporu polské Solidarity ve světle dokumentů StB (Petr Blažek)
Poznámky
Úvod (Zdeněk Kárník, Michal Kopeček)
Intelektuálové bez rozumu? Učenec Zdeněk Nejedlý a fascinující půvab komunismu (Jiří Křesťan)
Obraz sovietskeho Ruska a jeho funkcia v slovenskom ľavicovom diskurze 1917-1921 (Juraj Benko)
Česká novinářka Barbora Rezlerová-Švarcová. Neznámá postava v zrcadle známých událostí v 1. polovině 20. století (Eva Uhrová)
Kampaň proti pravicovému oportunismu před VII. sjezdem KSČ.
Případ Stanislava Budína (Vítězslav Sommer)
Socialistické strany a komunisté v semtínské Explosii meziválečné doby (Marta Kohárová)
KSČ vo svetle výsledkov parlamentných voleb v rokoch 1925, 1929 a 1935 na Slovensku (Karol Fremal)
Vzpomínky Josefa Smrkovského na události z konce 2. světové války (Stanislav Kokoška)
KSČ a volby 1946 (Michal Pehr)

Vývoj ženskej otázky na Slovensku po roku 1945 (Elena Londáková)
Výkladní skříň socialismu. Obchod s potravinami v Praze v 50. a 60. letech 20. století (Martin Franc)
Proces tzv. normalizace a horní vrstva byrokracie v Československu v roce 1970 (Jiří Maňák)
Vnímání helsinského procesu v ČSSR a NDR ze strany moci, opozice a obyvatelstva (Tomáš Vilímek)
Doslov (Zdeněk Kárník)
Poznámky
Úvod (Zdeněk Kárník)
I. Komunistická strana Československa v opozici a ilegalitě (1921–1945)
Revoluce nebo spolupráce? KSČ a otázka sjednocení levice před VII. kongresem Kominterny (Vítězslav Sommer)
Světem sovětů – k vlivu sovětské propagandy na utváření obrazu Sovětského svazu v meziválečném Československu ve dvacátých
a třicátých letech 20. století (Jan Lomíček)
Dětství a studentská léta JUDr. Alexeje Čepičky (1910–1938) (Jiří Pernes)
Represie slovenských komunistov v rokoch 1939–1943(Matej Medvecký, Marek Syrný)
II. Komunistická strana Československa na cestě k moci a jako strana moci (1945–1989)
Rivalita komunistické strany a sociální demokracie na Plzeňsku v letech 1945–1948. Poválečné dědictví prvorepublikových tradic (Jakub Šlouf)
Sítě vazeb a způsoby vyjednávání uvnitř KSČ po únoru 1948.
Rekonstrukce osobních kontaktů mezi funkcionáři Krajského výboru KSČ Brno a Okresního výboru KSČ Brno I v letech 1948–1952 (Václav Kaška)
Převzetí sovětského modelu sociální správy v Československu v letech 1950–1956 (Jakub Rákosník)
Kulturní politika KSČ mezi jejím XII. a XIII. sjezdem (1962–1966)(Jan Mervart)
Poznámky
Úvod (Jakub Rákosník)
I. Komunistická strana Československa jako strana moci (1948–1989)
Volby a komunistické Československo (v komparativní perspektivě)(Jakub Charvát)
Výbory žen při místních národních výborech – pokus komunistického vedení o novou etapu „ženského hnutí“ v Československu (Denisa Nečasová)
Komunistická strana Československa a proces přestavby v letech 1985–1989(Martin Štefek)
II. Komunistická strana Slovenska (1939–1989)
Organizačné aspekty Komunistickej strany Slovenska v rokoch 1939–1943 (Marek Syrný)
Komunistická strana Slovenska v rokoch 1945–1948 (Jan Pešek)
Prvá a druhá ekonomická reforma v Československu a miesto KSS a Slovenska na ich pripravách (1953–1967) (Miroslav Londák)
Antonín Novotný a Komunistická strana Slovenska v rokoch 1963–1967 (Stanislav Sikora)
Komunistická strana Slovenska 1969–1985 (Norbert Kmeť)
Poznámky
Úvod (Jakub Rákosník)
I. Komunistická strana Československa před uchopením moci (1921–1948)
Obraz KSČ v lidoveckém tisku druhé poloviny 30. let na příkladu publicistiky Lidových listů (Michal Pehr)
Odraz propagandy Kominterny v ilegálním tisku ostravských komunistů na počátku II. světové války (1939–1941)(Mečislav Borák)
Levicové mládežnické organizace na Moravě v protinacistickém odboji (Vladimír Černý)
Nechtění soudruzi. Němečtí komunisté v poválečném Československu (1945–1946) (David Kovařík)
Předseda MNV v Kroměříži (Alexej Čepička v letech 1945–1947) (Jiří Pernes)
II. Komunistická strana Československa a proměny její politiky v letech 1948–1989
Komunistická strana Slovenska: od roku 1948 do začiatku 60. rokov. Vzťah KSČ a KSS, členská základňa, organizačná štruktúra, stranícky aparát, pomery v straníckom vedení (Jan Pešek)
Jihomoravský krajský výbor KSČ v Brně v letech 1967–1968. Od nástupu reformních sil k okupaci Československa a počátkům normalizace (Radek Slabotínský)
„My ľudí krágľovať nebudeme, ale ani krágľovať našu spoločnosť nedovolíme.“ Projev Gustáva Husáka na aktivu funkcionářů KSČ
z obvodu Prahy 9 v závodě ČKD v Praze-Vysočanech 31. května 1969 (Zdeněk Doskočil)
KSČ a SED – vzájemné vztahy a kontakty v letech 1969 až 1989 (Tomáš Vilímek)
Poznámky

 
 

Posledné čítané / Legutóbb olvasott / Last seen:
18:04:30 Spomienky Michala Reimana o Polym Reimanovi [2014-04-07; 3,919 x]
18:04:01 Címlap lány: a párkányi Janszó Orsolya operaénekesnő [2023-08-13; 847 x]
18:03:08 Kto tu nemá kamaráta ten nemá šancu... Zastupiteľstvo opäť rokovalo o dotáciách, tentokrát s prekvap... [2018-06-28; 3,616 x]
18:01:51 ÉRSEKÚJVÁR Készülj fel... 2023. nov. 17-én jön a NAGY MAGYAR RETRO PARTY! [2023-10-16; 1,657 x]
18:01:25 Kauza mestskej skládky: Na predbežnom prejednaní sporu k uzavretiu zmieru medzi stranami nedošlo [2023-04-11; 1,082 x]
17:59:55 Komu sa máli plat primátora?! - alebo ako to vidím ja... [2016-01-22; 4,268 x]
17:59:32 Z histórie priemyselných a poľnohospodárskych podnikov novozámockého okresu V. Konzerváreň Nové Zámk... [2014-01-22; 6,259 x]
17:59:27 Zákazníkom Jednoty, ktorí si nevyberú úspory z vernostných kariet do 30.06.2024, tieto prepadnú... [2024-06-29; 657 x]
17:59:03 Výzva poslancom mestského zastupiteľstva, alebo ako to vidím ja... [2015-06-23; 4,417 x]
17:58:57 Podpísal primátor zmluvu na 800 tis. Eur bez verejného obstarávania a bez súhlasu zastupiteľstva?... [2019-09-24; 4,053 x]
17:58:28 Krátka správa zo zasadnutia zastupiteľstva... [2020-12-17; 2,022 x]
17:57:59 Beszámoló: A Mosoni Esperesi Kerület híveinek és papjainak zarándoklata Győrött [2023-08-24; 856 x]
17:57:35 Povolebný guláš? ... alebo ako to vidím ja... [2016-03-08; 2,808 x]
17:57:29 Toto je už dno, alebo sa dá klesnúť aj hlbšie? [2023-09-09; 1,397 x]
17:57:08 Bizarné stavby regiónu - Hotel Gbelce [2018-04-07; 26,534 x]
17:57:03 Kandidáti z Nových Zámkov v predčasných parlamentných voľbách 2023 (aktualizované) [2023-09-03; 2,122 x]
17:56:03 Őrizzük és adjuk tovább emlékeinket [2015-08-24; 2,819 x]
17:55:33 Spoznajte históriu a súčasnosť Nových Zámkov prostredníctvom jedinečnej mapy [2024-03-29; 642 x]
17:53:49 Mesto má ďalší prehratý spor. Kauza pokazenej dražby Holotovho domu z r. 2008 skončila katastrofou p... [2022-05-23; 2,015 x]
17:49:41 Prehľad pohrebných obradov v Nových Zámkoch / Temetési szertartások Érsekújvárban [2013-09-07; 20,046 x]
17:48:32 Nagyboldogasszony, avagy a Szűzanya mennybevételének ünnepe az őrvidéki Boldogasszonyban [2023-08-21; 888 x]
17:48:02 Meghívó - Mega mulatós parádé Érsekújvár [2023-08-27; 889 x]
17:47:56 Na zastupiteľstve sa našiel kľúč. Má číslo 13... [2018-12-12; 3,756 x]
17:45:54 Könyvismertető: Az üzenet a szívben él - könyv az egykori vereknyei plébániaalapító, Drška Augustín ... [2023-10-13; 784 x]
17:43:34 Gratulálunk Prohászka Marcell 100. születésnapjához [2024-06-03; 453 x]
17:42:25 Migračná kríza v Nových Zámkoch kulminuje... [2023-08-27; 1,939 x]
17:41:54 Kniha týždňa: Martin Odkladal, Dych vyrážajúce svedectvo (Könyvklub 2019) [2023-09-10; 1,052 x]
17:38:19 Po výrube stromov v areáli i mimo areálu starej nemocnice zostala holá pláň... [2019-02-24; 2,820 x]
17:33:47 Ako byť aktívnym občanom (diskusia v Nových Zámkoch) [2024-03-29; 674 x]
17:32:06 Historické názvy novozámockých ulíc / Történelmi utcanevek Érsekújvárban [2012-11-27; 11,505 x]
17:31:55 Az Egy Csésze Kávé mai vendége Ludovic Maquet, Makki Lajos, Jan Mesensky [2023-01-22; 3,407 x]
17:31:23 Patrubány Miklós, a Magyarok Világszövetsége elnökének pozsonyi előadása - beszámoló [2023-04-18; 1,143 x]
17:31:19 Realitný biznis pána primátora... [2024-06-25; 772 x]
17:31:18 Galéria umenia pozýva na výstavu Ernest Zmeták – Talianske cesty [2024-07-03; 411 x]
17:31:17 Egy csésze kávé: Kadarkai Endrével, a Felvidékről indult TV-riporterrel [2014-08-18; 21,497 x]
17:31:14 Medjugorjei és mosztári vonatos zarándoklat - beszámoló [2019-09-25; 1,608 x]
17:31:13 Ako sa nestať kolóniou Západu... [2024-05-30; 700 x]
17:31:12 14 hodinový rokovací maratón mestského zastupiteľstva - miesto v dozornej rade Hotela Korzo už nikt... [2019-09-05; 3,782 x]
17:31:11 Kniha týždňa: Ivana Havranová, Som Jozef Majský (Marenčin PT Brat. 2013) [2024-06-16; 377 x]
17:31:10 Mediálne púšte: vytráca sa lokálne spravodajstvo? [2024-06-21; 312 x]
17:31:08 Opustené objekty na Slovensku [2024-06-24; 351 x]
17:31:07 Film týždňa: Máme, čo sme chceli (SR, 2023) [2023-10-26; 1,023 x]
17:31:00 Ste už na pokraji šialenstva zo zlých správ? Niekto odviedol svoju prácu a zinkasoval za Vás svoje 4... [2024-07-12; 306 x]
17:30:59 Ennyi volt, véget ért. Ropovod Družba skončil [2024-07-22; 190 x]
17:30:54 Beszámoló és fotók Nagyszombati 11.születésnapi szentmise és baráti találkozó Farkas Zsolt szőgyéni ... [2024-05-26; 389 x]
17:30:52 Situácia na realitnom trhu v Nových Zámkoch [2024-07-01; 637 x]
17:30:51 Kto povie STOP hazardu v Nových Zámkoch? [2019-07-07; 2,399 x]
17:30:47 Primátor O. Klein tretí mesiac monitoruje situáciu a hľadá riešenia... [2023-08-28; 1,270 x]
17:30:45 Privet, eto Navaľnyj...  [2024-06-05; 473 x]
17:30:44 Prosím, nechcite ma presvedčiť, že v samospráve ide aj o niečo iné než o peniaze - alebo ako to vidí... [2016-09-09; 3,500 x]

The index.php: SIZE[b]: 29,969 MODIFIED: 2024.01.09 22:06:48.MD5: a96b9c14c093fe1384de07847e3e01bc STATUS: FALSE  This window is : x