---

Počas vojny so synmi Herbertom (nar. 1921) a Leonardom (nar. 1922) odcestovali do Anglicka, kde synovia narukovali do britskej armády (čo bolo v prípade švajč. št. príslušníkov podľa švajčiarskych zákonov trestným činom) a v poslednom roku vojny obaja tragicky zahynuli. Manželovi príbuzní stratu následníkov starobylého rodu, ktorých smrť mala nepriamo zaviniť, Oľge nikdy neodpustili. Oľga sa po vojne ešte objavila v ČSR, ale po (samo)vražde ministra zahraničných vecí - brata Jana Masaryka v marci 1948, sa už do vlasti nikdy nevrátila. Ďalšie tri desaťročia žila bizarným sťahovavým spôsobom života nie príliš dobre finnačne zabezpečená. Jej cestovanie azda súviselo s členstvom v sekte Christian Science ku ktorej sa pripojila ešte počas londýnskeho exilu na jar r. 1917. Do politického ani spolkového života exilu sa nikdy nezapojila, rozhovor žiadnemu rádiu nikdy neposkytla (okrem jediného prípadu, keď od nej pražské Svobodné slovo v apríli 1968 podvodne vylákalo rozhovor). O jej smrti médiá informovali s oneskorením, keďže v záveti výslovne zakázala pozvať na pohreb svojich českých krajanov. Jej popol bol rozsypaný v záhrade krematória v Anglicku teda ani neskôr nemohol byť prevezený do Masarykovskej rodinnej hrobky do Lán.
Autorka knihy LibuŠe Paukertová-Leharová je vnučkou voľakedajšieho čsl. ministerského predsedu Františka Udržala, jej rodina vo švajčiasrkom exile udržiavala intenzívny styk s Oľgou Masarykovou-Revilliodovou. Asi polovicu knihy tvorí korešpondencia rodiny s pani Oľgou. Čitateľ sa môže presvedčiť o absolútnej poctivosti autorky, ktorá sama upozorňuje na niektoré podivné stránky a ťažko vysvetliteľné motívy správania sa Oľgy Masarykovej. Autorka vyslovuje napríklad domnienku, že falošnú verziu o samovražde Jana Masaryka šírili komunisti spolu s rodinou Masarykovou - keďže obe strany - každá z iného dôvodu - boli zainteresované v legende o samovražde. Uvádzame krátke úryvky z knihy.
 

Olga Masaryjová-Revilliodová v 60-tych rokoch

---

1968 Causa rozhovor pre "Svobodné slovo"
... Dost krátce potom mě paní Olga požádala, abych ji zavezla do Světové rady církví, kam ji pozval člen sekretariátu, dr. Milan Opočenský, tehdy ve funkci tajemníka Světového sdružení křes­ťanského studentstva. Údajný důvod byl představit jí doc. Mi­lana Machovce, který navštívil Ženevu a chtěl jí věnovat exemplář své nové knihy o TGM.⁷⁸ Řekla jsem, že ji samozřejmě ráda zavezu kamkoliv, pokud se budu moci uvolnit z úřadu, ale že si nejsem jistá, zdaje možno mít v dr. Opočenského důvěru. Or­ganizace, kde působí, má celkem špatnou pověst, co se týče po­litické orientace a činnosti svých úředníků, zvláště těch z Vý­chodu.⁷⁹ Své varování jsem několikrát opakovala, ale paní Olga byla rozhodnuta na smluvenou schůzku jít. Zavezla jsem ji tam tedy v určený čas. Ona nechtěla, abych ji doprovodila, tak aby měla svědka o průběhu jednání. Řekla, že si vezme zpátky ta­xíka, a že na ni nemám čekat. Toto setkání mělo nepříjemné následky. S určitým zpožděním (21. dubna 1968) přineslo praž­ské Svobodné slovo dlouhý článek nadepsaný Setkání v Žene­vě - o návštěvě u dcery T. G. Masaryka.⁸⁰ Údajně to byl rozho­vor dr. Josefa Špičáka s autorem nové knihy o TGM, doc. Milanem Machovcem. Ten podle článku dr. Špičákovi řekl: „... paní Olga nezapomněla připomenout a zdůraznit, že Masaryk nikdy nebyl proti socialismu, ba ani proti komunismu..." To ovšem paní Olga nikdy neřekla a, jak jsem ji znala, ani říci nemohla. Když člá­nek vyšel a paní Olga ho dostala do rukou, byla z něho zdrce­ná - opravdu nemocná, ve smyslu původním i přeneseném. Jak jsem se dozvěděla od rodičů, velice ji toto nekorektní, pod­vodné jednání mrzelo. Také o tom svědčí dopis, který jí posla­la Ruth Crawford Mitchell 21. června 1968. Jeho začátek zněl: My dear Olga: Ruth Petříček has written me about the unfortunate interpretation of your courtesy in accepting a book written about your father by a certain Dr. Machovec. Anyone who knows you at all well knows that you have been adamant in your opposition to the Communist regime in Czechoslovakia. They know that you have refused to return to Czechoslovakia as long as a Com­munist regime is in power, even though this means that you can-not visit the graves of your mother, father and brother. ⁸¹
Zdá se, že v ďábelsky vymyšleném scenáriu byla zneužita důvěra jak doc. Milana Machovce, tak paní Olgy. Milan Machovec byl totiž zcela na straně Pražského jara a po něm za normali­zace se stal pronásledovaným disidentem. Podle jeho přátel a známých je skoro nemožné, že by byl něco podobného řekl, nebo že by předem věděl o připravovaném zneužití své cesty do Ženevy. Spíše byla jeho přítomnost v Ženevě zneužita ke zkom­promitování paní Olgy a zároveň jeho vlastnímu bez jeho vě­domí. Dálo se to asi za režie KGB, - více než StB, tehdy v de-fenzivě - a za spolupráce dr. Opočenského. Jestli to ovšem nebyla přemrštěná snaha redaktora Špičáka!⁸² Rozhodně jméno Mi­lana Opočenského lze dnes nalézt v různých seznamech agen­tů StB.⁸³
Paní Olga s námi věc nechtěla nikdy podrobně rozebírat. Poprosila dr. Lumíra Soukupa, aby napsal opravný dopis do redakce. Je možné, že překroucené interview a jeho okázalé zve­řejnění byla reakce východních tajných služeb na manifestaci u pomníčku a na několik dalších událostí, kdy paní Olga zača­la veřejně vystupovat, i když prozatím dosti diskrétně. Mohlo to být jakési upozornění, aby - jako až dosud - se neangažocala.
 

---

 
Causa Olgino prvé manželstvo, jej rozvod a pokus zničiť stopy
... S postupem Pražského jara byla paní Olga stále více ob­klopena jak krajany z ciziny, tak návštěvami z Československa. Jednou se sešla ve Veigy s dr. Marií Tumlířovou, kdysi poslan­kyní za agrární stranu a po roce 1950 dlouholetou redaktorkou Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Byla právě na návštěvě v Ženevě u svého syna, dr. Jana Tumlíře, který jako americký občan zastával vysokou funkci v systému OSN. Do Veigy přije­la se svou snachou paní Libuší Tumlířovou. Paní Olgu velice za­jímalo její vyprávění o RSE, o jeho začátcích, budování, dopa­du a různých zvlášť zdařilých akcích i nezdarech. Dr. Tumlířová mluvila o svých pořadech, které se doma těšily značnému zájmu, zejména pořad „Horačka a Novačka". Paní Olga pozorně na­slouchala jejím názorům na politický vývoj a chtěla znát její analýzu situace doma. Pak se řeč stočila na vzpomínky z mládí. Dr. Tumlířová připomněla, že byly spolu na Filozofické fakul­tě Univerzity Karlovy v letech těsně před 1. světovou válkou. Tehdy tam bylo velmi málo dívek a proto se všechny znaly, i když nestudovaly stejný obor. Dr. Tumlířová, tehdy Marie Kuklová, studovala přírodní vědy, zejména biologii. Nyní ve Veigy zača­la s radostí líčit první svatbu Olgy Masarykové s JUDr. Vende­línem Halíkem v lednu 1913, na kterou se přišly podívat kole­gyně z fakulty. Tu se stalo něco nečekaného. Paní Olga se vzpřímila v křesle, kde seděla, ztuhla, nejprve zrudla, pak zbělela a s tvrdým výrazem v tváři řekla: „Ale..." - a nabrala dech - „ale to ... se přeci neříká!" Nastalo ticho, za okamžik přerušené hlasem hostitelky, tedy mé matky, asi v tom smyslu, že už je to tak dávno, že to ani snad pravda není. Krátce potom se dr. Tum­lířová a její snacha zvedly a měly se k odchodu. Doprovodila jsem je k autu. Když jsme přišly ven, dr. Tumlířová vyslovila své politování nad incidentem, který u nás nechtěně způso­bila. Domnívala se však, že po tolika letech si paní Olga ráda zavzpomíná a že se jistě už dávno vyrovnala s nezdarem svého prvního manželství, které v roce 1914, několik měsíců před jejím odchodem s otcem do exilu, skončilo rozvodem. Ujistila jsem dr. Tumlířovou, že jsem jí naopak vděčná za prvořadou informaci, kterou paní Olga potvrdila, i když jí to bylo pře­kvapivě nemilé.
Zmínku o prvním sňatku Olgy Masarykové lze nalézt ve sbír­ce korespondence TGM, nedávno vydané v Praze. TGM o svat­bě dcery Olgy informoval svého spolupracovníka, Bedřicha Hla­váče dopisem takto: 25. ledna 1913. ...Naše Olga se dnes přeměnila v paní Halíkouou. A 1. února 1913 poděkoval za jeho blahopřá­ní: Děkuju Vám, kollego Hlaváči, za zprávu a za přání - vyřídím Ole. Oddavky byly zcela rodinné, potichu, na radnici civilní -dr. Groš to vykonal, údajně aby si svůj jinak fádní úřad pozná­ním rodiny naší trochu zpříjemnil. Ostatně, byl jsem jen já a Her-bert, Herbert svědkem, já, abych neplnoleté dal svolení k sňat­ku. Dr. Halík je koncipista u dr. Schauera.^8e
Na oddacím listu Olgy Masarykové s dr. Henri Revillio-dem z 9. prosince 1920 je rodinný stav v jejím případě uveden jako „rozvedená", zatímco v jeho případě jako „vdovec".
Podle Máni Žďárské, mé tety, které jsem se na to ptala, man­želství Halíkových v Kostelci nad Černými lesy, kde bydleli, trvalo velmi krátce, spíš by se dalo počítat v týdnech než v mě­sících. Bylo prý katastrofální ve všech směrech. Ovšem Máňa Žďárská měla tyto informace z „druhé ruky", pravděpodobně od jedné z kolegyň nebo kolegů na Hradě, protože jí bylo v době této svatby teprve deset let a chodila do školy v Rovni. Ať je tomu jakkoliv, krátký čas po svatbě se Olga vrátila ke svým rodi­čům do Prahy. Pro rozvod měla nakonec plnou podporu svého otce, který se přesvědčil, že manželství se nedá zachránit.⁸⁷ Brzy poté začala mít Olga zdravotní problémy, kvůli kterým odjela v prosinci 1914 s otcem do Itálie.
Byl by omyl se domnívat, že TGM byl proti rozvodu, jak se objevilo v některých současných publikacích. Již v roce 1907, když kandidoval do vídeňského parlamentu na Valašsku, vy­stupoval pro uzákonění manželské rozluky, o čemž se tehdy vedla v Rakousko-Uhersku ostrá debata. Měl proti sobě lidovce a, jak on říkal, „panáčky". Podle záznamu Karla Čapka, „Na vo­lební schůze jsem jezdil s Písmem v kapse; když některý farář nebo kaplan hájil nerozlučitelnost manželství, přečetl jsem v evan­geliu Matoušově, že Ježíš rozluku připouští; pan páter byl hotov. "⁸⁸ Zmíněný citát zní: „Pravím Vám, kdo propustí svou manžel­ku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizolo­ží." (Mt 19,9). Avšak jiná varianta textu, která je už v páté kapitole Matoušova evangelia, tedy v Kázání na hoře, zní: „...Každý kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, ci­zoloží." (Mt, 5, 32) Odvěká debata se tedy točí kolem výrazů „než pro smilstvo" a „mimo případ smilstva" a kolem jejich správné interpretace. Interpretace TGM je nejenom možná, ale poměrně obvyklá, přijatelná pro řadu náboženských denominací.⁸⁹ Je také jednoduchá a přímočará. Avšak moravský „panáček", který „byl hotov", protože nedokázal vysvětlit, že „mimo případ smilstva" znamená „mimo nelegitimní soužití" těch, kdo se rozvádějí, - jinak by zejména druhá část věty v Mt, 5, 32 ne­dávala smysl, - byl asi dost neobratný a Písma neznalý. Na temže místě Hovorů si konečně TGM stěžuje na nedostatky ve vzdělání kněží v tehdejším mocnářství, ve srovnání například s Německem.
Byl-li názor TGM a asi i ostatních členů rodiny, zejména Jana Masaryka takový, proč se o prvním sňatku Olgy Masarykové „přeci neříká", a proč se jí přátelská zmínka o něm tolik dotkla? V prosinci 1914 vycestovala s rakouským pasem na jméno Olga Halíková,⁹⁰ ale již předtím byla zřejmě rozhodnuta s neúspěš­nou životní zkušeností co nejrychleji a definitivně skoncovat a vzít si zpět své dívčí jméno. Musela být nezdarem tohoto krát­kého soužití po dost dlouhé známosti⁹¹ nesmírně raněná, pro­tože tehdy nosit Masarykovo jméno neskýtalo žádné jasné vý­hody. Naopak se očekávalo, že na profesora Masaryka bude vbrzku vydán zatykač. Deset dní před odjezdem z Prahy do exilu, 7. prosince 1914, šla Olga v Praze na policii, kde se představi­la jako Olga Masarykova, a oznámila ztrátu peněženky, ve které mimo několika korun a dvou lístků na koncert byly dva zlaté prsteny, jeden s briliantem a jeden hladký snubní - pravděpo­dobně její snubní a zásnubní prsteny. Dá se předpokládat, že se jich zbavila úmyslně.⁹² Při tom si možná také chtěla ověřit - ona i její otec - jestli jménu Masaryk věnuje policie nějakou zvlášt­ní pozornost. To se však nestalo. Pak 16. prosince 1914 šla Olga Masarykova znovu na policii, tentokrát oznámit nález stříbrné brože v pražské tramvaji. Oznámení opět prošlo bez povšimnutí.
Tak TGM s dcerou Olgou v klidu odjeli 17. prosince 1914 z Prahy do Vídně a tato cesta proběhla bez nejmenšího incidentu. Až příští den, když odjížděli z Vídně do Benátek, snažila se je za­držet rakouská pohraniční služba na rakousko-italské hranici. Jen rozhodné a odvážné jednání TGM, který se vykázal posla­neckým průkazem a nakonec naskočil do rozjíždějícího se vlaku, zachránilo situaci.
Začátkem roku 1915, podle policejního záznamu, peně­ženka Olgy Masarykové stále nebyla nalezena. Tou dobou však ona již byla s otcem nějakou dobu ve Švýcarsku. Tehdy srbská vláda nabídla TGM a jeho dceři Olze srbské pasy, vystavené vyslanectvím Srbského království v Bernu. Bylo to důležité přá­telské gesto, protože bez těchto pasů by nemohli vůbec vyjet ze Švýcar, ani do Francie a přes ní do Británie, kam měli namíře­no. V obou zemích by totiž byli považováni za občany nepřá­telského státu, Rakouska, a podle platných předpisů interno-váni. Olga tak obdržela srbský pas na jméno Olga Masaryk. Tento dokument si ponechala celou válku, zatímco TGM dostal v roce 1917, před odjezdem do Ruska, pas britský na jméno Thomas George Marsden. Olga cestovala se srbským pasem ještě do USA v roce 1918. Až v prosinci 1918, při návratu z Ameriky a během zastávky v Londýně obdržela československý diplomatický pas na jméno Olga Garrigue Masarykova, vydaný československým vyslanectvím v Londýně, kde byl čerstvě jmenovaným vyslan­cem dr. Štefan Osuský.⁹³ Tak se Olze podařilo překonat hlavní administrativní následky nepodařeného sňatku a následného rozvodu a získat zpět své rodné jméno, které se nyní stalo slav­né! S diplomatickým pasem na jméno Olga Garrigue Masary­kova se 18. prosince 1918 vrátila s otcem do vlasti. Během roku 1919 s tímto pasem ještě hodně cestovala. Zejména obstará­vala kurýrní službu mezi československou delegací na mírové konferenci v Paříži a Prahou. Někdy se cestou zastavila i ve Švý­carsku, zejména v Ženevě a v Lausanne.
Celá epizoda týkající se rozvodu Olgy Masarykové by ná­sledně mohla upadnout zcela v zapomnění a bylo by to dobře.
Zdá se však, že někteří „horlivci" nové republiky se pokusili vy­mazat stopy po rozvodu nejmilejší dcery prezidenta úplně: úřed­ní matriční záznamy jako by dnes neexistovaly, rozhodně ne­jsou snadno dostupné, což vyvolává řadu otázek.⁹⁴ Je pravda, že jisté hradní kruhy na začátku republiky se snažily vytvořit ideál­ní obraz celé Masarykovy rodiny, aby mohla být vzorem pro národ. V takto budované „image" Olga hrála přirozeně roli krás­né mladé manželky úspěšného lékaře a vzorné maminky vnuků TGM. Hrála ji zcela právem a velmi efektivně. Výborně vypa­dala, byla velmi fotogenická, sportovní a uměla se chovat, jak mezi diplomaty ze Společnosti národů, tak mezi členy krajan­ského spolku. Oba chlapci byli roztomilí a perfektně vychova­ní. Je však pravděpodobné, že někomu připadal její rozvod ve věku třiadvaceti let poněkud nevhodný pro žádoucí dojem o „první rodině" a rozhodl se věc systematicky zastírat, třeba­že rozvod byl tehdy v ČSR již dost běžný. Kdokoliv za to nesl zod­povědnost, si neuvědomil krátkozrakost takového jednání. Do jaké míry se to dělo se souhlasem, alespoň tacitním, TGM a dr. Alice Masarykové, tehdy první dámy republiky, může být předmětem spekulace. TGM poslal v roce 1915 bez váhání ze Že­nevy vzkaz domů, aby některé tiskoviny, např. Ůas, byly posí­lány na jméno Olga Halíková a na její adresu v ženevském ho­telu Richmond, kde oba bydleli.⁹⁵
V roce 1968 byly ovšem společenské poměry úplně změ­něny. Ve všech hospodářsky vyspělých zemích se stal rozvod naprosto běžný - a pro veřejnost banální a nezajímavý. Avšak nutnost - nebo osobní rozhodnutí - se držet půl století sta­rých představ a legend mohl vzbudit dojem, že paní Olze jde víc o příznivou „image" než o pravdu. A to byla škoda.
Paní Olga ovšem nemohla znát dopis, který poslal TGM své přítelkyni, paní Oldře Sedlmayerové, 28. prosince 1928 z Lán, kde se zabýval rozvody ve vlastní rodině: ...Není to divné, P(aní) O(ldro): Jenda má rozvedenou ženu s třemi dětmi (hochy, nej-starší již na univerzitě); Herbert měl vdovu paní Slavíčkovou s třemi dětmi (dva hoši a dívka, která se provdala za malíře Beneše, roz­vedla se a je teď Medkovou), naše Ola musila se rozvést také a má vdovce. To je pro mě svět nový, vyrostl jsem v malých patriar­chálních poměrech, kde nebylo rozvodů atd. - žijeme dále, jinde. Doufejme, lépe; to staré nebylo lepší, bylo jiné, v mnohém horší...⁹⁶
 
 

---

 

 
Causa Smrť Jana Masaryka
... V množství událostí roku 1968 epizoda dávného rozvodu rychle ustoupila do pozadí. Vynořila se jiná a daleko důleži­tější témata. Jedním z nich byla příčina smrti Jana Masaryka. Paní Olga od roku 1948 tvrdila, že její bratr spáchal sebevraž­du. Názor změnila až v roce 1976, dva roky před svou smrtí, kdy se přiklonila k přesvědčení, že byl zavražděn. V letech 1948-1949 zastávala pozici, že příčinou smrti byly důvody psychologické a morální. Ty se v hlavních rysech shodovaly s motivy uvádě­nými a zveřejněnými dr. Lumírem Soukupem a dr. Antonínem Šumem, bývalými tajemníky Jana Masaryka, tedy sebevražda jako oběť a způsob zburcování národa a světa, uskutečněná sko­kem z okna bytu v druhém patře Černínského paláce.⁹⁷ V roce 1968, když různé publikace a média - česká i mezinárodní - při­nesla řadu podrobností, které zpochybňovaly možnost sebe­vražedného skoku z okna koupelny ministerského bytu v Čer­nínském paláci, paní Olga přidala další vysvětlení: Při její poslední návštěvě v Praze, o Vánocích 1947, jí ukázal bratr Jan prsten s jedem a vysvětlil jí způsob jeho použití, aby nastala okamžitá smrt. Prsten měl prý připravený pro nejhorší pří­pad. V roce 1968 paní Olga poskytla tuto informaci nejenom naší rodině,⁹⁸ ale řadě lidí, včetně přátel - členů své církve.⁹⁹
Začala hájit názor, že její bratr Jan Masaryk se otrávil jedem, který měl v prstenu. Toto tvrzení však nebylo potvrzeno výsledky pitvy, zveřejněnými jak v roce 1948, tak v roce 1968 nebo i po sametové revoluci. Podle těchto výsledků nebylo v organismu Jana Masaryka nejmenší stopy po jedu.¹⁰⁰
Paní Olga v roce 1968 odmítala všechna svědectví a zprá­vy otištěné v tisku, které se příčily tezi sebevraždy, jako vy­myšlené nebo prostě urážlivé. Netrvala však na verzi skoku z okna. Tam byla na pochybách. Konečně koupelnu bratrova bytu dobře znala a jistě si uvědomovala, že její korpulentní, dva­ašedesátiletý bratr by se poměrně malým, vysoko položeným oknem těžko protáhl. Avšak nebyla schopna připustit tezi vraž­dy. Nebylo přece možné, aby Jan Masaryk měl tak hrozný a ne­důstojný konec, jaký byl popsán v některých pramenech.¹⁰¹ Vždyť se snažil s komunisty dosáhnout kompromisu a byl čle­nem Gottwaldovy vlády! Proto nikdo, kdo je loajální k masa­rykovské tradici, nemůže připustit, že by s ním takto brutálně a cynicky bezohledně nakládali.
Osobně se mi zdál tento názor poznamenán řadou vad, pra­menících za a) z nedostatečných informací o významu sovět­ského dobytí střední Evropy a výkonu moci v satelitních stá­tech, za b) z povrchních znalostí komunismu včetně jeho krvavé historie a konečně za c) z ne dost realistických představ o Sta­linovi a jeho zločinném způsobu vlády. Hlavně se mi však zdálo těžké „vymazat" nebo ignorovat existující fakta, tedy materi­ální důkazy a četná zveřejněná svědectví, týkající se polohy těla po dopadu na nádvoří, a stavu ložnice a koupelny, jak je na­lezli věrohodní svědci. Ty se mi zdály neslučitelné s tezí sebe­vraždy. Paní Olga se však svého názoru pevně držela a okolí dá­vala nezastřeně najevo přání, aby opakovalo totéž.
Naše rodina již od roku 1948 přijímala počáteční tvrzení paní Olgy o Janově smrti mlčky a s úctou k jeho tragickému konci a k smutnému osudu Revilliodovy rodiny. Nikdo z nás jí nechtěl odporovat. Bylo by to krajně netaktní - a ovšem bezpředmětné.
Můj otec totiž s sebou nesl přes hranice různé písemné mate­riály včetně dokumentace o vraždě Jana Masaryka, spáchané NKVD pod kontrolou Valeriana A. Zorina, který za tím účelem přijel začátkem března 1948 znovu z Moskvy do Prahy. Předtím tam byl v době únorového puče, i když už nebyl sovětským vel­vyslancem v ČSR. Profesor Hájek, který podepsal pitevní nález, jej asi provedl pod přímou hrozbou a snad jej ani nepodepsal.¹⁰² Jan Masaryk měl připravený útěk letadlem do Anglie, Sověti se o tom dozvěděli a chtěli tomu za každou cenu zabránit. V po­slední chvíli se jim to podařilo.
Je nutné si uvědomit, že by stačil nejmenší náznak o úmys­lu Jana Masaryka nebo pouhé sondování možnosti týkající se poskytnutí letadla na příslušných místech v Londýně, tehdy dost infikovaných agenty NKVD, aby Stalin dal rozkaz k „se­bevraždě". NKVD muselo jednat velmi rychle a nestihlo zahla­dit včas všechny stopy. Nebyl to „perfect crime", perfektní zlo­čin z detektivních příběhů. Většinu přímých svědků pak postupně s pomocí StB zlikvidovalo, ale ne všechny a okamžitě. Akci nakonec dokončilo důkladně promyšlenou dezinformační kam­paní, vedenou s pomocí schopných jedinců, získaných u nás i v zahraničí. Můj otec dokumentaci o smrti Jana Masaryka, svě­řenou mu v Praze před útěkem, předal při první příležitosti západním službám a dál o ní nemluvil, ani s paní Olgou.
Informace, které se o smrti Jana Masaryka objevily v mé­diích kolem roku 1968, a zejména knihy Marcie Davenporto-vé¹⁰³ a Claire Sterlingové¹⁰⁴ způsobily, že jsem se osobně klo­nila k tezi vraždy, o které mi také už kdysi v hlavních rysech řekl táta. Máma k tomu ještě tenkrát dodala, že jestli jsou zprávy přinesené tátou pravdivé, velmi Jana Masaryka lituje, protože při své smrti strašně zkusil.¹⁰⁵ Ačkoliv jsem na to nezaváděla řeč, paní Olga můj názor pochopila. Poslala mi množství vý­střižků z pražských novin na téma „byla to sebevražda" a na­konec o tom jednou sama začala debatu - poprvé a naposledy. Ten den byla obzvlášť mentálně svěží. Také už měla předtím možnost si přečíst o případu mnoho věcí a byla dobře infor­movaná. Věděla, že vzhledem k poloze těla na dlažbě nádvoří, JGM sám neskočil a že smrt nastala vprostřed noci nebo v brz­kých ranních hodinách 10. března 1948. Byla ochotna přijmout to, že Jan Masaryk nespal s nebezpečným prstenem na ruce a že v případě přepadení ve spánku by ho asi těžko včas našel a po­užil. Kdyby se otrávil jedem o samotě a byl pak nalezen mrtev někým ze svého okolí, proč by byl přenesen na nádvoří a navíc v pyžamu. Byla připravena se mnou projít a prozkoumat různé další možnosti či scénáře sebevraždy. Avšak s pokračující de­batou bylo čím dál jasnější, že odmítá „a priori" tezi vraždy a že není ochotna ve věci ustoupit. Nabyla jsem dojmu, že chtěla při­jít během diskuse na takový způsob sebevraždy, který by nebyl v (přílišném) rozporu s dosud zveřejněnými fakty. O těch jsem já, z jejího okolí v Ženevě a díky své práci v OSN, byla dost dobře -asi poměrně nejlépe - informovaná. Když jsem to pochopila, za­mrazilo mě. Řekla jsem jí, že chápu a respektuji její názor a že o něm budu nadále informovat všechny, kteří se o něj budou za­jímat. (Skutečně se mne na něj dotazovalo dost lidí.) Ale že svoje stanovisko nezměním, i když pro ně nemám po ruce nezvrat­né důkazy. Navrhla jsem nepokračovat v debatě, protože prav­da vyjde najevo, jakmile se otevřou archivy západních i vý­chodních služeb, což se jednou musí stát. Naštěstí - jak už jsem uvedla a jak jsem doufala - paní Olga dovedla respektovat ná­zory druhých a snažila se držet principů svého otce, i toho, že „demokracie je diskuse". Pochopila, že jsem rozhodnuta si stát ve své pravdě a při tom dočasně zůstalo.
Ovšem, pronásledovala mě přece jenom hlodavá myšlenka: Co kdyby se paní Olze zdály tyto názory naprosto neúnosné nebo z nějakého důvodu nebezpečné a rozhodla by se vyvodit z na­stalé situace praktické důsledky? Pak by se například mohla odstěhovat někam daleko. To v roce 1970 opravdu udělala. Ale přitom s námi nepřerušila styky, ani osobní, pokud jsme přije­li do Londýna, ani korespondenční, jak plyne z řady dále cito­vaných dopisů a lístků. Ovšem přestala s námi korespondovat čtyři roky po svém odstěhování ze Švýcarska. S rostoucím věkem se rychleji unavovala, čím dál tíž se jí psalo a stále s většími těž­kostmi se o sebe dokázala v každodenním životě postarat.¹⁰⁶ Tehdy přestala, jak jsem během času zjistila, korespondovat i s dalšími známými.
 

Avšak vraťme se do Ženevy v červenci 1968.
Dvacátého července 1968 mi paní Olga napsala: Drahá Líbo, aspoň třikrát jsem si připravila papír Ti napsat. Ale vždy telefo­ny atd. - mám tu ještě návštěvy ze zámoří. A tak to bude celé léto. I z Prahy, fe to někdy dojemné. Když já nemohu jet za nimi, oni přijedou sem. - Dnes už musím napsat a přidat Lumírův dopis. Už moc potřebuju stránku druhou a ovšem přidáš k druhé strán­ce první, kterou jsem Ti tam nechala. Poněvadž jsme obě napřed myslely, že druhá asi leží někde na pracovním stole Felixově, co chybělo v tom, co's mi dala. Budu za ni moc vděčná. Mám taky plno nových výstřižků i celých novin z Prahy. Většinu asi máš. Ale něco snad by se Ti hodilo. - Jistě se máte dobře s „dětmi" z Prahy a Čech. - Je zas krásně. Přeju Vám všem zde i ve Veigy -čili v Rovni - krásný weekend - Srdečně Olga M. R.
Návštěvy z Československa si v červenci 1968 i u nás k velké všeobecné radosti podávaly dveře. To však nebyl nejdůležitěj-ší bod právě citovaného dopisu paní Olgy. Daleko důležitější byl zmíněný dopis dr. Lumíra Soukupa z 8. června 1968. Paní Olga nám ho přinesla pro informaci a také proto, že potřebovala zho­tovit fotokopie. Zarazil nás obsah dopisu. Připadalo nám, že by se neměl rozšiřovat bez rozmyšlení. Podle dr. Soukupa, měla paní Olga „svoje znění toho, co se stalo kolem puče 1948" a tedy kolem smrti jejího bratra. Přitom v té době nebyla v Praze, ale v Ženevě a do Prahy pak už nikdy nepřijela. Naopak odjela 18. března 1948 do Anglie a později se tam sešla s dr. Souku­pem, když se tam dostal začátkem července 1948 z Českoslo­venska.¹⁰⁷ Podle druhé stránky dopisu dr. Soukup vždy opako­val to, s čím (paní Olga) souhlasila, když se naposled viděli v Horsham. Byli jsme s manželem názoru, že svědectví o pravdě nepotřebuje souhlasu ani dohody. Naopak dohoda pravdu jaksi „a priori" logicky vylučuje. Bylo-li potřeba dohody, nejednalo se o pravdu, rozhodně ne o čistou pravdu nebo o celou pravdu. Dále dr. Soukup citoval nějaký předešlý dopis paní Olgy: Raději ted napíšu svůj obraz o Janově smrti. Ovšem jsou dvě možnosti od mo­mentu co Ty's odešel, a co dr. Špaček dal Janovi - na jeho přání čaj. Uvidíš na přiložených stránkách. Dr. Soukup pokračoval: Ale opět jste zapomněla napsat. Prosím Vás, dobře nerozumím těmto řád­kům a velmi, velmi bych Vás prosil, abyste je vysvětlila.
Podle našeho mínění, jakmile byly „dvě možnosti", nemoh­lo se jednat o pravdu. Paní Olga musela být zřejmě pod velkým tlakem. Odkud však šel tento tlak a přes koho byl uskutečňován, to zůstává otázkou.
Není jasné, jestli dr. Soukup někdy dostal žádané vysvět­lení. Jisté je, že Claire Sterlingová ve své knize The Masaryk Case dost přesvědčivě uvedla, že v den smrti Jana Masaryka a vět­šinu týdne dr. Soukup nebyl z důvodu nemoci v úřadě.¹⁰⁸ Také nedoprovázel Jana Masaryka v neděli před jeho smrtí, 7. břez­na 1948, do Lán, jak to později tvrdil. Paní Olga se velmi rezo­lutně snažila zamezit prodeji a šíření knihy Claire Sterlingo­vá. Dr. Soukup podal žalobu pro urážku na cti¹⁰⁹ a paní Olga mu přispěla důležitým, ne-li rozhodujícím svědectvím. Kniha byla opravdu tři roky po prvním anglickém vydání v Americe sta­žena v Británii z prodeje. Není jasné, jestli proto, že dr. Soukup soudní při vyhrál, nebo proto, že došlo k mimosoudnímu vy­rovnání, jak to zůstalo v paměti některých přátel usazených v Anglii. To se jednou také vyjasní, až bude zpřístupněna do­kumentace z Revilliodova archivu, který je nyní pod klauzu-rou v Národním archivu v Praze.
Nás s manželem soudní řízení proti knize Claire Sterlingové velmi mrzelo. Kniha je totiž výborně napsaná a založená na obšírném, metodickém, poctivém výzkumu, přestože se au­torce dostalo v Praze občas mylných informací, což bylo o to horší, že neuměla česky a pracovala v cizím prostředí. Vzhle­dem k situaci, ve které kniha vznikala, tedy krátce před a po srpnové invazi, je pozoruhodně dobře informovaná a hluboce promyšlená. Navíc je stoprocentně a v té době výjimečně pří­znivá demokratickému Československu, Pražskému jaru a na­kloněná masarykovské tradici. Hypotézu sebevraždy nevylu­čuje, třebaže v závěru shrnuje soukromý názor autorky, tedy že šlo o vraždu. Napadnout takto pročeskoslovensky orientova­nou publikaci se nám zdálo nesprávné a zbytečné, i když zpo­chybňovala některé výroky dr. Soukupa a brala s odstupem svě­dectví dr. Suma, dvou mladých tajemníků ministra Masaryka, kteří oba pro něj pracovali jen velmi krátce....
Až při shromažďování materiálů k této studii jsem se do­zvěděla klíčový fakt, již zaznamenaný v úvodu a během vyprá­vění, že totiž v posledních dvou letech svého života, tedy asi od roku 1976, paní Olga v Anglii běžně tvrdila, že její bratr Jan Ma­saryk nespáchal sebevraždu, protože takovou věc jako věřící nemohl udělat. To opakovala při několika příležitostech před řadou svědků.¹¹¹ Proč změnila paní Olga svou verzi o bratrově konci? Přesvědčily ji o jeho vraždě dokumenty z archivu Bla­žeje Vilíma, se kterým byla v Londýně v pravidelném úzkém styku až do jeho náhlé smrti roku 1976? Nebo na ni přestal být činěn nějaký záhadný nátlak? Anebo se rozhodla nátlak na konci života ignorovat?
Blažej Vilím byl velice významnou osobností třetího exilu. Před odchodem z ČSR v roce 1948 byl poslancem za ČSSD a ge­nerálním tajemníkem strany. Značně se zasloužil o porážku Fier-lingerova prokomunistického křídla na Brněnském sjezdu soci­ální demokracie v roce 1947. Po odchodu do západního Německa v roce 1948 začal systematicky varovat sociálně demokratic­ké strany na Západě před spoluprací s komunisty. V temže roce se zúčastnil schůze Socialistické internacionály v Londýně na pozvání Denise Healeyho. Bylo mu pak dovoleno se usadit v Bri­tánii. Pracoval nejprve v továrně jako specializovaný kovo­dělník. Tím se vyučil v Praze ve 20. letech, než začal být činný na plný úvazek v odborovém hnutí a v politice. Jeho politic­kou kariéru přerušila 2. světová válka, během níž byl vězněn nejprve v Praze, pak v Berlíně a nakonec v Bavorsku, kde ho osvobodila americká armáda. V Londýně později založil také vlastní firmu na výrobu uměleckých kovaných předmětů ur­čených zejména pro luxusní bytové zařízení. Po odchodu do dů­chodu v roce 1971 se opět soustředil na politickou činnost. Začal vydávat čtvrtletník Perspektivy socialismu, v čemž mu účinně pomáhala jeho žena Mirka, Honza Svoboda a další přátelé.
V archivu Blažeje Vilíma, nyní uloženém v Britské knihov­ně (British Library), lze nalézt mimo jiné toto:
Masaryk měl připravený odlet do Anglie s MUDr. Oskarem Klingerem, svým osobním lékařem. Letadlo poslané z Anglie na ně mělo čekat na malém letišti v Panenských Břežanech, nedaleko Gbel. Přípravy k útěku nemohly být prozrazeny těmi, kteří orga­nizovali letadlo, protože druhá osoba, která měla odletět s Ma­sarykem (údajně dr. Klinger), nebyla zatčena.
Po nálezu těla bylo předběžně konstatováno, že smrt nasta­la v 5.20. Tělo bylo nalezeno v 6.30. V 6 hodin šli kolem místa dělníci pracující v paláci - tělo tam nebylo. Na místo se dostavi­la normální kriminální služba. Dvacet minut po ní přišlo sedm osob ze zpravodajství vnitra, z toho tři Rusové. Komisi sebrali snímky zhotovené na místě.

Zjištění komise:
a)dole Masaryk v pyžamu. Zamazán. Nohy vraženy do těla.
b)Nahoře v pokoji naprostý nepořádek, léky rozházené po celém pokoji i pod postelí. V posteli Bible a Švejk. Na zemi, smě­rem ke koupelně a na rámu okna stopy rozmazaných výkalů.
c)Na rámech okna otisky prstů, na jedné straně dokonce bříš­ka celé ruky, nasvědčující tomu, že o rám se opíral někdo, kdo zdví­hal těžké břemeno.
MUDr. Oskar Klinger se za krátkou dobu dostal do Anglie a vy­pověděl toto:
a) „Nevěřím, že to byla sebevražda. Oknem v koupelně, pří­liš úzkým, by se živý Masaryk neprotáhl (nevyloučil vyhození jiným oknem). Člověk rozhodnutý k spáchání sebevraždy se nepo... Znám zažívací ústrojí Masarykovo."
b) Dr. Klinger odjel nejprve k Benešovi. Chtěl být příto­men pitvě. Byla stanovena na 3/4 na 5. Odjel uvědomit Dr. Alici. Když od Alice telefonoval, aby s pitvou půl hodiny počkali, bylo mu sděleno, že byla provedena ve 4 hod. a tělo je odvezeno do Černínského paláce."¹¹²
Pitevní protokol podepsal prof. Hájek. Studenti zjistili, že pitvu neprováděl.
Reakce čs. komunistů ve vládě: „Byla to pro ně rána. Nosek plakal, Gottwald byl konsternován. Smrt Masarykovu nemoh­li politicky potřebovat, dokud nevěděli, že chce prchnout. To zřejmě nevěděli."
Po příchodu do exilu dr. Oskar Klinger dále Blažeji Vilí­movi napsal: „Ohledně Masaryka je nutno uvážit toto: většina lidí Papánek, Skácel, Němec stále váhají s konečnou stylizací o něm ... Kdyby bylo možné dokázat, že Masaryk byl zavraž­děn - hypotézy nestačí - pak by bylo dobře to dokázat. Jinak ostatní myslí, že Masarykova pověst bude poškozena tím, že byl zavražděn. Že je mnohem důležitější podporovat sebevraždu Masarykovu - k níž byl donucen všemi událostmi a v níž viděl jediné východisko čestného vyřešení."
Některým našim exilovým politikům zřejmě nešlo o prav­du, ale o nejvýhodnější verzi, a přijali tezi strany a vlády. Šlo tedy o jakýsi komplot proti pravdě, ze strany demokraticky na­kloněných lidí dosti krátkozraký a vyhovující hlavně sovět­ské linii. Podle mého názoru, na základě pozdějších informa­cí, verze o sebevraždě mezinárodní pověsti Jana Masaryka a pozici demokratického Československa nepomohla, spíš na­opak. A dlouhodobě uškodila české veřejnosti, jako každá sys­tematická lež o důležité události národní historie. Zdá se mi to vážnější než podvrh Rukopisů. Ovšem šlo zde o výborně zor­ganizovanou a bezvadně provedenou dezinformační akci so­větských tajných služeb na mezinárodní úrovni. Jak řekl šéf NKVD Lavrentij P. Berija, „každý hlupák dovede provést vraž­du. Ale je zapotřebí umělce k tomu, aby z ní byla náhoda nebo sebevražda."¹¹³
Blažej Vilím měl jiný, daleko moudřejší a charakternější, názor: „...Myslím, že rozjímání nad tím, jak se v tomto případě máme chovat, nemá již valného významu. Nekolují jenom zprá­vy a pověsti, ale vycházejí najevo některá nová fakta, která ani nám nebyla známa. Ať chceme nebo nechceme, pravda jed­nou vyjde najevo. Nezapomeň, že v Praze je stále ještě velmi mnoho cizích žurnalistů, kteří znají naše poměry a dovedou si opatřovat zprávy. Měl jsem příležitost s jedním z nich hovořit. Byl jsem překvapen, jak byl informován. Prof. Hájek je prý za­vřen. Proto také v zahajovacím projevu v Caxton Hall, kde jsem se musel o Masarykovi zmínit, jsem konstatoval, že se chystal k odletu za hranice, aby se tam postavil v čelo našeho odboje za obnovení svobody v Československu. Nic více. Myslím, že tento fakt v zájmu Masarykovy pověsti je třeba dokázat. Byl jsem a jsem pochopitelně dotazován, zda k tomu mohu říci více. To ovšem závisí od toho, co mi napíšeš. Myslím však, že to má být řečeno. Lze říci, že útěk plánoval s Tebou? Nevím proč i ostatní fakta, která jsou nám kolem jeho smrti známa, by jednou ne­měla být zveřejněna. Nemyslím, že by to měl dělat někdo z nás, z politických lidí. Bude to nepochybně senzace a to je věc žur­nalistů. Nemůžeme se však jednou dostat do situace, že pro naše politické kalkulace jsme mlčením zastírali skutečnou pravdu..."¹¹⁴
Přání vyslovené Blažejem Vilímem v roce 1948 bylo splně­no až o 56 let později - a prozatím jen částečně. Počátkem roku 2004 bylo vydáno oficiální prohlášení Úřadu pro dokumenta­ci a vyšetřování zločinů komunismu, ÚDV, že Jan Masaryk byl zavražděn. Dokumenty NKVD o této události ovšem poskytnu­ty nebyly. Celá pravda tedy ještě najevo nevyšla. Avšak zdá se, že úsilí některých našich politických činitelů, zejména Petra Pitharta, místopředsedy Senátu PCR, bylo korunováno úspě­chem: V říjnu 2004 bylo oznámeno rozhodnutí ruské vlády ote­vřít složky KGB týkající se roku 1968. Na konkrétní výsledky to­hoto rozhodnutí však bude potřeba ještě nějaký čas počkat. ÚDV připravilo publikaci Shrnutí výsledků vyšetřování smrti minist­ra fana Masaryka 1948-2004, dokument, který podrobně a pře­svědčivě dokazuje tezi vraždy, a přináší řadu nových zajíma­vých poznatků.¹¹⁵
Není cílem této knížky rozebírat záhadu smrti Jana Masa­ryka. O té bylo - a jistě ještě bude - napsáno množství knih a člán­ků. Mé vzpomínky mají za cíl jen podat svědectví o tom, co paní Olga věděla a říkala o bratrově smrti. Zaznamenávají tedy po­stupné změny jejích názorů na Janův konec, i když důvody těch­to změn nejsou doposud jasné. Jedno však jasné je: paní Olga neznala pravou příčinu smrti svého bratra. Mnoho let o ní tvr­dila věci, které pro ni osobně byly asi nejméně bolestné a šo­kující, či spíše ze všech hrozných alternativ jí připadaly jako nejmíň nedůstojné a nepříznivé pro bratrovu památku. Ale buď čerpala informace ze své fantazie, jako že Jan použil prsten s jedem, který se ovšem nikdy nenašel, ani prsten, ani jed v or­ganismu JGM, nebo je měla z druhé ruky od osob, kterým dů­věřovala. Navíc její tvrzení vyplývala ze záhadných dohod ze­jména s dr. Soukupem, o kterých je dosud málo známo. Svůj názor během doby, kdy jsme se s ní stýkali, paní Olga dvakrát změnila. Na konci svého života se přiklonila k tezi vraždy.
 

---

Spomienky na Hilsnerovu aféru a Spor o Rukopisy
 
O tři dny později následoval další dopis od paní Olgy mámě: Neděle, 23. března 1969. - Má drahá Libčo, moc jsem myslela na Tebe a na Vás všechny. A tyhle citáty a verše mi přišly na mysl! Petra jsem našla jednou (byla jsem ještě v „Minervě"), když můj starší bratr Herbert mne potřeboval - před první válkou -. Žádal mne, abych s ním šla do nemocnice, protože mu umřel malý To­mášek a neměl nikoho, kdo by šel s ním. - Otevřela jsem Bibli a oči mi padly právě na verše 6-7 z I. Petra, páté kapitoly. A pak jsem četla dál a šla s Herbertem do nemocnice nemluvňátek. Jestli mám humor a i v těžkých chvílích se umím smát - to není, že jsem po­vrchní a prostě jen tancuju životem bez myšlení a citu, nebo na křídlech nerealistického optimismu! Jak mi Břeťa párkrát vyčí­tal! - Vždyť už od dětství jsme všichni trpěli s Masarykem a rádi! Vždyt on stál úplně sámzaprandou, aby budil národ, který měl rád! Tak jako boje o Zelenohorské Rukopisy, kdy musel nutit pro­fesory Golla a Gebauera veřejně říci, co dobře vědí jako znalci dějin a čes. řeči - A pak Hilsner. - Nevím, jestli jsem Vám to kdy řekla: Když jsme byly s Alicí už v šedesátých letech v Americe, přišla nám z Čech zpráva, že bratr Anežky Polné - na smrtelné posteli se vy­zpovídal knězi, že on zabil svou sestru, aby dostal její peníze! Mohla bych psát celou knížku o mnoha věcech. Tak jako Sokrata od­soudili, tak i Prof. Masaryka, že prý kazí universitní mládež. - Teď už chci hodit tohle psaníčko. Tak jen přidám, že zítra Mme Barde a Věra zatelefonují Břetovi do UNO, aby jste přišli na večeři k nim ve čtvrtek. „Bon voyage" a „Au revoir" party pro Věru. Přijďte, budeme moc rády. - Líbá Tě Olinka
Tento dopis sděluje řadu velmi zajímavých faktů, počína­je postojem členů Masarykovy rodiny k politickým bojům TGM. Těmi děti - jak už bylo řečeno - hodně trpěly. Dopis také ilus­truje chování rodiny v tragických situacích. Zmiňuje se o jejím zvyku, lépe řečeno reflexu, otevírat v kritických okamžicích Bibli. Jsou to velice cenné informace, poskytující důvody k za­myšlení. Je také poučné číst z pera Olgy Masarykové, jak TGM musel nutit profesory Golla a Gebauera, aby se angažovali v boji o rukopisy. V rakousko-uherských poměrech angažovaný boj za nějakou politicko-kulturní kauzu určitě vybočoval z běžné­ho chování univerzitních profesorů, rozhodně daleko více než tomu bylo ve 20. století. Ovšem v Čapkových Hovorech je za­čátek boje o rukopisy popsán jinak: Gebauer - jako první - v ně­jaké odborné publikaci vyslovil své pochybnosti o rukopisech. Byl za to napaden a chtěl se bránit. Jeho obranný článek uve­řejnil TGM v Athenaeu. Pak „z toho byla patálie, která trvala léta". Je pravda, že někteří z těch, co se obrátili proti Gebaue-rovi a Masarykovi, v rukopisy sami nevěřili, jen chtěli být na straně vlastenců a báli se nařčení ze zrady národa. K těm však nepatřil prof. Goll. O něm se - alespoň v Hovorech - v souvislosti se začátkem boje o rukopisy nemluví.¹¹⁸ Co se týče Hilsneriády, zmínka o „Anežce Polné" je lapsus -ve vysokém věku paní Olgy zcela omluvitelný. Dívka zavražděná v Polné se jmenovala Anež­ka Hrůzová. Celá pravda asi nevyšla najevo, dodnes se neví, kdo byl vrah. Až v Americe se Olga dozvěděla, že k vraždě se na konci života údajně přiznal bratr oběti, Jan Hrůza, který to udělal kvůli penězům. Informace o Hrůzově přiznání se objevily v 60. letech také v exilovém tisku.
Vraťme se však k dopisu paní Olgy. Podtrhla v něm, že TGM stál v boji za pravdu úplně sám. To bylo vcelku správné. Roz­hodně se ocitl v minoritě. Zauvažovala však paní Olga o tom, jestli za ni beze zbytku a bez ohledu na nebezpečí stála vždy ona, - i když by nemusela být nutně sama? Zdá se, že o tomto problému tehdy dost přemýšlela. Co jí bránilo následovat otce a být jeho pokračovatelkou?
V závěrečné fázi shromažďování dokumentace k této kníž­ce jsem se dozvěděla, že jméno Olgy Masarykové-Revilliodové se nenalézá v archivu ÚV KSČ jako jméno osoby nepřátelské re­žimu. Také se nenalézá v archivech Ministerstva vnitra ČR. Na mou otázku, jak je to možné, mi bylo řečeno, že přeci ne­dělala politiku. Existovala prý tichá dohoda mezi stranou a vlá­dou a členy Masarykovy a Benešovy rodiny, že budou necháni v klidu, dokud nebudou vyvíjet politickou činnost. To se ovšem týkalo přímo těch, kdo byli v ČSSR. Ale paní Olga byla v cizině a k exilu se vždy hrdě hlásila. V kritických dobách, zejména v 50. letech se členy své rodiny doma ani nekorespondovala. Co bylo důvodem, že se nechtěla - ani v pozdějších dobách „tání" -politicky angažovat? Nabídek přitom obdržela množství.
 
 

---

 

 
Okolnosti smrti Olgy Masarykovej-Revilliodovej

My jsme po roce 1974 dostávali prostřednictvím Vilímových a Honzy Svobody stručné zprávy, které nás v hlavních obrysech informovaly o stavu paní Olgy. Tímto způsobem jsme se dozvěděli, že paní Olga postupně ztrácí mobilitu a že se často cítí unavená. Na podzim roku 1976 náhle zemřel Blažej Vilím. Jeho žena Mirka srovnala pečlivě jeho archiv a pak spáchala sebevraždu. Z „troj­lístku" na Muswell Hill v severním Londýně, který na začátku 70. let pomáhal paní Olze a poskytoval jí české rodinné prostředí, zbyl Honza Svoboda. Ten však také onemocněl a málo vycházel z domu. Zemřel v únoru 1979. Přežil tedy paní Olgu o necelého půl roku. Ještě v lednu 1978 od něho rodiče dostali tento dopis:
9. ledna 1978. Drazí přátelé, ve vánočním pozdravu jsem při­psal, že Vám napíši, dovím-li se něco o Olince. Poslal jsem jí vá­noční gratulaci na adresu: E. Kerrigan, /.../. Paní Kerriganová mi telefonicky potvrdila, že dopis došel. Olinka prý z toho měla veli­kou radost a sama prý mi co nejdříve napíše. To se také stalo a v so­botu jsem skutečně dostal odpověď. Olinka pěkně píše, jak vzpo­míná na Vánoce prožité u Vilímů. Z obsahu je zřejmé, že je duševně velmi čilá, což mi paní K. také telefonicky potvrdila. Jistě Olinku potěší, napíšete-li také na uvedenou adresu. - Doufám, že jste všich­ni zdrávi a těším se, že se zde při cestě za Janou do USA určitě zastavíte. Oba Vás srdečně zdraví Váš Honza.
Když jsme se 18. září 1978 z dopisu paní Kerriganová a z tisku dozvěděli o úmrtí paní Olgy, řekli jsme si, proč nám někdo z je­jího okolí okamžitě nepodal zprávu. Rádi bychom jeli na pohřeb, alespoň manžel a já. O dost později jsme se dozvěděli, že Honza Svoboda byl o úmrtí paní Olgy také informován se značným zpož­děním. V podobné situaci byl i jeho synovec Vladimír Janata s manželkou a dětmi. Velice rádi by se vypravili na pohřeb a „strejdu Honzu" vzali s sebou, i když měl zdravotní potíže. Ne­věděli jsme komu a kam napsat kondolenci (s PhDr. Annou a paní Herbertou Masarykovou jsme se znovu s matkou sešly a ob­novily s nimi styky až v roce 1991 v Praze) a na poslání květin bylo už pozdě. Měli jsme pocit zaskočení a bezradného smutku.
Kerriganovi byli v den úmrtí paní Olgy na dovolené na Korsice. Po spěšném návratu zorganizovali pohřeb podle svých ča­sových možností. Přitom vzali v úvahu i to, že při podepisová­ní poslední vůle v jejich domě v prosinci 1974 prý paní Olga prohlásila, že nechce na svém pohřbu žádné Čechy, protože jsou všichni komunisti. To je velice podivné a těžko uvěřitelné. Při­tom paní Kerriganovou jsem poznala v létě 2004 jako osobu ne­jenom obětavou, ale naprosto čestnou a na věk jednaosmdesáti let mentálně svěží. Rozhodně Vilímovi a Honza Svoboda, kteří paní Olze byli v Anglii velmi blízko, jak dokazují dopisy dnes uložené v archivu¹³⁵, poslané paní Olgou během asi čtrnácti let, si takové nařčení nezasloužili. Proti komunismu bojovali celý život a měli v tomto směru velké zásluhy, jak doma, tak v cizi­ně. V roce 1974 byli ještě všichni živi a zdrávi. Navíc v čerstvě vyhotovené a podepsané závěti OMR odkázala všechny své české knihy a publikace právě Blažeji a Mirce Vilímovým. Ovšem není zcela jisté, zda své přání nepozvat žádné Čechy na pohřeb paní Olga vyslovila skutečně v roce 1974 anebo později, kdy už Vi­límovi nebyli naživu. Je totiž možné, že v jednaosmdesáti letech paměť paní Kerriganové částečně selhala. Na mou otázku, kdy paní Olga vyslovila toto přání, paní Kerriganová nejprve zavá­hala a začala lovit ve svých vzpomínkách. Dr. Lumír Soukup také nebyl pozván na pohřeb. Ten žil v posledních letech živo­ta paní Olgy většinou stále ve Skotsku. O několik let později se definitivně odstěhoval do jižní Francie a ještě se dožil ná­vratu do svobodné vlasti. Jemu paní Olga odkázala svůj archiv spisů, dokumentů a rodinných fotografií, jakož i své cizoja­zyčné knihy. Zdá se, že vztah paní Olgy k dr. Lumíru Soukupo­vi během 70. let v Británii poněkud ochabl. Alespoň ten dojem získala G. Kerriganová, která však nikdy neporozuměla, proč k tomu došlo. Náznakem proměněného vztahu byl změněný názor paní Olgy na smrt Jana Masaryka. Z Čechů byla na pohřbu jedině paní Markéta Nosková, která se o jeho konání dozvě­děla, když sama telefonovala, aby se zeptala, jak se paní Olze daří. S Kerriganovými se nakonec rozešla ve zlém, protože jí -učitelce klavíru - nedovolili zahrát na varhany alespoň kousek české hudby, kterou měla paní Olga tak ráda, a protože nepo-zvali na pohřeb žádné Čechy. Kerriganovi však byli pevně pře­svědčeni (paní Kerriganová je dodnes) o přání OMR vyloučit všechny Čechy z posledního rozloučení. To způsobilo, že čs. exu­lantská a krajanská obec v Londýně a česká veřejnost doma a ve světě byly uvědomeny o odchodu Olgy Masarykové-Revillio-dové s takovým zpožděním.
Naši letci a vojáci z 2. světové války, z nichž mnoho dožívalo a dožívá v Británii, měli většinou slavné, důstojné pohřby, do­provázené hudbou rodné země, s projevy významných osobností a zakončené hymnami. Čs. exilový tisk o nich obyčejně přinesl zprávu. Paní Olga, jejíž synové mezi tyto hrdiny určitě patřili, a která tolik podpořila jejich boj, by si zasloužila, aby ve velké počtu přišli vzdát čest její památce, a zároveň památce jejího otce. Jistě by to mnozí rádi udělali. Jelikož však paní Olga od­mítala se veřejně angažovat, a údajně udělala u Kerriganů to podivné prohlášení, odsuzující všechny Čechy za komunis­mus a tudíž nehodné posledního sbohem, její pohřeb se odehrál jako tichý obřad v přítomnosti několika málo skoro jen ang­lických přátel, s proslovem místního baptistického duchovní­ho. Po kremaci byl její popel rozprášen v „zahradě vzpomínání" [garden of remembrance), rozsáhlém travnatém prostoru s ozdob­nými stromky kolem krematoria ve Slough. Nemůže tedy být převezen na hřbitov do Lán. Zatímco přání o zpopelnění je uve­deno v poslední vůli OMR, o rozprášení tam není nejmenší zmín­ka. Zůstává otázka, zda to opravdu chtěla, ona, která s takovou pietou vybrala krásnou urnu pro sestru Alici v roce 1966, jak nám o tom tehdy napsala v dopise.
Olga Masaryková-Revilliodová, výjimečná osobnost, tolik podobná otci, které celý život šlo o věrnost masarykovským ideám a tradicím, a která si vždy byla vědoma svého poslání i zá­sluh o zrození republiky po boku TGM, měla až do konce zvlášt-
ní tragický osud. Mnoho věcí v něm je opředeno tajemstvím a zů­stává prozatím otazníkem. Jedno je jisté: Jako prach Mistra Jana Husa i ten její, daleko od vlasti, do „všech končin světa byl rozmetán".¹³
 

---

 
Poznámky:

78 Machovec, M: Tomáš G. Masaryk. Praha 1968.
79 Způsob, jakým KGB a StB využívaly, resp. zneužívaly Světovou radu církví pro svou činnost v mezinárodních organizacích a vůbec v Ženevě, byl popsán v několika pramenech, např. v sešitech Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.. Z cizích zdrojů lze uvést knihu Andrzeje Grajewského, Rusko a Kříž. Praha 1997, s. 103 a 133.
80 Svobodné slovo, 21. 4.1968, Praha, s. 3
81 Má drahá Olgo, Ruth Petříčkova mi napsala o nešťastné interpretaci Tvého zdvořilostního gesta, kterým jsi přijala knihu jistého dr. Machovce o Tvém otci. Kdokoliv Tě jen trochu dobře zná, ví, jak jsi byla nesmlouvavá ve své opozici ke komunistickému režimu v Československu. Ví, že jsi odmítla se vrátit do Československa, pokud bude komunistický režim u moci, i když to znamená, že nemůžeš navštívit hrob své matky, svého otce a svého bratra.
82 Logicky by o tom měla existovat následná korespondence mezi prof. Machovcem a paní Olgou, z léta, eventuálně z podzimu 1968, kdy my už jsme byli v Americe. Ta však je dosud nedostupná, asi uložená v Revilliodově archivu uschovaném v Národním archivu v Praze a na mnoho let pod klauzurou.
83 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Sešity, č. 7, Praha 2003. s. 34, a č. 11, Dinuš P, Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB. Praha 2004, s. 103. Krycí jméno M. Opočenského bylo: Asistent nebo Milan. Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB. Necenzurované noviny č.14/1992, Praha, s. 94.
86 Korespondence T. G. Masaryk - Bedřich Hlaváč, ed. Doubek V., Kučera M., Pra­ha 2001, s. 208. V archivu AÚTGM je také uloženo svatební oznámení (česko-anglické) Olgy Garrigue Masarykové a JUDr. Vendelína Halíka, 25. ledna 1913.
87 Hájková D., loc. cit.
88 Čapek K., op.cit, s. 129
89 Zvláště těch, které neuznávají manželství jako svátost, ale i těch, které je za svátost uznávají. V pravoslavných církvích například je možné „zneplatnění" manželství z důvodů jako je opakované cizoložství partnera, týrání partnera apod.. Nevinná strana pak po jistém čase a církevním vyjádření k případu může opět uzavřít církevní sňatek.
90 Archiv Ústavu T. G. Masaryka ve správě Masarykova ústavu AVČR.
91 Hájková, D., op. cit.
92 Národní archiv (dříve Státní ústřední archiv) v Praze. C. k. policejní ředitelství v Praze. Záznam o ztrátě peněženky dne 6.12.1914, cestou z Václavského náměstí Ferdinandovou třídou k Národnímu divadlu.
93 AÚTGM, Praha. Materiály dané k dispozici dr. Luborem Jílkem.
94 Soubigou A., Thomas Masaryk. Paris 2000. V této jinak bohatě dokumentované, i když občas nepřesné knize je jako evidence o rozvodu Olgy Masarykové citován pouze zápis rakouské policie o velezrádné činnosti TGM a Cechů v zahraničí během 1. světové války, z roku 1917. Podle tohoto zápisu Olga a Vendelín Halík byli rozvedeni (gerichtlich geschieden) v prvním pololetí 1914.
95 Beneš E., Světová válka a naše revoluce, vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa, třetí díl. Dokumenty, 7. vydání, Praha 1935.
96 Z dopisů T. G. Masaryka Oldře Sedlmayerové. D. Hájková (ed.), Masarykův sborník, Praha 2004
97 Sum A., op. cit. Soukup L. Chvíle s Janem Masarykem
98 Morávková-Udržalová L., op. cit.
99 Již citované svědectví paní Reginy Bergt a prof. W. K. Medlina. Také další tehdejší členka církve v Ženevě a přítelkyně OMR, paní Sally Aldersonová, dostala tuto odpověď, což v únoru 2004 autorce potvrdila.
100 A. Sum (ed.), Otec a Syn II., Praha 2003
101 Sterlingová C, op. cit. Viz také svědectví MUDr. Oskara Klingera.
102 Prof. Hájek byl přizván Němci do Katyně, kde se v hromadných hrobech našlo mnoho tisíc polských důstojníků, které na zafiátku války postříleli nebo jinak zlikvidovali Sověti na Stalinův rozkaz. Jejich propaganda však systematicky svalovala vinu za tento masakr na nacisty. Proto Němci zorganizovali šetření a průzkum na místě. Tam také odvezli prof. Hájka, nespornou kapacitu v oboru soudního lékařství. Po válce tak byl prof. Hájek kvůli pravdivému svědectví, které tehdy podal a podepsal, komunisty snadno pronásledovatelný a vydíratelný.
103 Davenportová M., Too strong for fantasy. New York 1967
104 Sterlingová C, 1968, op. cit.
105 Obě autorky o vraždě přesvědčily také diplomata a spisovatele Viktora Fischla, jak uvádí v již citované knize, Hovory s Janem Masarykem, ve vydání z roku 1991.
106 Svědectví paní G. Kerriganové při návštěvě autorky. V roce 1974 paní Olga také obdržela povolení k trvalému pobytu v Británii a uvědomila si, že už nikdy nebude chtít bydlet v Ženevě a potřebovat naší pomoc.
107 Dr. Lumír Soukup nastoupil 24. 9.1945 do služeb Ministerstva zahraničních věcí, resp. československého velvyslanectví v Londýně, kde poté dva roky pracoval. Do kabinetu ministra Masaryka byl jmenován 15. 9.1947. Jelikož však ministr Masaryk odjížděl tou dobou na dva a půl měsíce, čili až do prosince, na zasedání Valného shromáždění OSN ve Spojených státech, pracoval dr. Soukup nadále hlavně v Londýně. V prosinci 1947 se pak vrátil do Prahy. Během Vánoc hostil Jan Masaryk Revilliodovy v Černínském paláci a hodně se jim a dalším přátelům věnoval. Tak se dá říct, že dr. Lumír Soukup pracoval přímo pro Jana Masaryka jako jeho tajemník asi dva a půl měsíce do jeho smrti 10. 3.1948. Později, 11. 5.1948 byl přeložen z kabinetu ministra na jinou práci v MZV a 6. 7.1948 s pomocí určitých míst odjel do Skotska za manželkou a zůstal v exilu. Proto byl 27. 7.1948 z MZV propuštěn. (Archiv MZV ČR)
108 Sterlingová C, op. cit.
109 Sum A., ed., Osudný krok Jana Masaryka. Praha, 1996, s. 68
110 Claire Sterlingová se stala díky svým dalším knihám velice známou a vysoce ceněnou spisovatelkou. Když 17. června 1995 zemřela, dostalo se jí výjimečné pocty ve formě Tribute v Senátu Spojených států. Smuteční řeč přednesl senátor Moynihan. Deník New York Times přinesl dlouhý nekrolog, podle kterého William J. Casey, ředitel CIA za prezidenta Reagana, ukázal jednou exemplář její knihy The Terror Network skupině svých podřízených expertů a řekl ironicky, že se z ní dozvěděl víc než od nich všech dohromady. Také její další knihy (The Time of the Assassins; Octopus: the Long Reach of the International Sicilian Mafia; Thieves' World: The Threat of the New Global Network of Organized Crime) došly vysokého uznání a mezinárodního ocenění. Toho se jí nedostalo pouze v případě Jana Masaryka a jeho malé okupované země, které se ona v roce 1968 odvážně zastala a přitom možná osobně riskovala pro pravdu nejvíc. Byla napadena za urážku na cti jednoho mladého úředníka MZV a za zveřejnění odlišného názoru od jeho. On ovšem jako schopný diplomat dokázal přesvědčit řadu lidí, ať už jakoukoliv metodou. Názor Claire Sterlingové se však hlavně neshodoval s pozicí strany a vlády a nevyhovoval Kremlu a tajným službám východního bloku, což asi bylo v tomto případě rozhodující.
111 Svědectví paní G. Kerriganové při autorčině návštěvě 14. 7. 2004.
112 Jedná se o odpolední hodiny, podle anglického zvyku vyjadřovat čas.
 

113 ÚDV 69/VvK-95, případ Jan Masaryk, pomocný materiál sv. 2.
114 Dopis Blažeje Vilíma dr. Klingerovi z 10. 6.1948. Materiál z Vilímova archivu laskavě získaný z British Library a poskytnutý autorce paní Sylvou Šimsovou v létě 2004.
115 Pravda L, Kalous J., Shrnuti výsledků vyšetřování smrti ministra Jana Masaryka 1948-2004. Praha 2005
118 Čapek K., op. cit., s. 96
119 Citát dne: Odvahu, bratře! Neklopýtej, i když Tvá stezka je černá jako noc. Existuje hvězda, která řídí pokorné; důvěřuj v Boha a jednej spravedlivě.
120 Nic není dobré nebo špatné, ale myšlení je tím činí. Shakespeare

135 Archiv Churchill College, Cambridge, Velká Británie.
136 TGM, Jan Hus, op. cit., s. 121
 

Svobodné slovo, 21. 4.1968, Praha, s. 3