---

Polák od r. 2000 vydáva mnohozväzkový Masarykov životopis pod názvom "Za ideálem a pravdou" (v r. 2012 vyšiel jeho 6-ty zväzok) a bolo preňho zrejme jednoduchšie sa s témou vyrovnať týmto spôsobom, než ju prejsť mlčaním.  Argumentačný rámec, ktorým operuje v tejto nadmieru prekérnej záležitosti je primeraný jeho situácii. Sú tu fakty, s ktorými nič nenarobí: nemecká matka-panská kuchárka, ktorá už predtým porodila nemanželské dieťa, bola od svojho slovenského negramotného manžela staršia o 10 rokov a ich syn Tomáš sa narodil 7 mesiacov po svadbe nevedno kde. Je tiež nepochybné, že v matrike bolo Tomášovo priezvisko zapísané v inom tvare (Massařik), než ho neskôr používal, ako aj to, že Masaryk svojimi intelektuálnymi schopnosťami vysoko vyčnieval spomedzi svojich neskôr narodených súrodencov. Naopak, jeho politická dráha i habit sa náramne podobali práve na toho Josefa Redlicha, ktorého dedo bol nájomníkom statku, kde Terézia Kropáčková slúžila. Redlich vo svojom životopise tvrdil, že sa narodil s odstupom dvadsiatich rokoch v rovnakom dome ako Masaryk.
Žiadne ďalšie fakty nemožno tvrdiť s určitosťou, pritom je isté, že aj vyššieuvedené vieme nie zásluhou Masarykovou, ani jeho životopiscov-apologétov.

Naopak z iných zdrojov vieme, že najmenej v jednej ďalšej, pritom oveľa menej citlivej záležitosti (prvé manželstvo a rozvod dcéry Olgy), boli po r. 1918 zámerne zničené dokumenty z čsl. matrík a archívov s cieľom "zamiesť stopy". [Ref.]
Všetky ďalšie, nepriame indície, Stanislav Polák popiera spôsobom "tvrdenie proti tvrdeniu". Podľa neho nie je pravda, že sa mladomanželia nevedeli dohovoriť. Vedeli a to hneď oboma jazykmi, keďže Terézia trošku vraj po česky vedela (i keď na inom mieste spomína, že niektoré listy písal Tomáš otcovi po česky špeciálne preto, aby ostali skryté od mamy) a otec trochu po nemecky. Na správy, ktoré hovoria a náramnej podobnosti Redlicha s Masarykom, Polák tvrdí, že vôbec nie, naopak. Nevyužije pritom veľmi jednoduchú možnosť a nepublikuje vedľa seba fotografie Masarykových pravých a nepravých súrodencov - len on vie, prečo.
Intenzívne tiež psychologizuje. Z hľadiska existencie "antisemitského mýtu" o Masarykovi považuje za rozhodujúcu spoločenskú objednávku na dehonestáciu T.G.M. zo strany jeho názorových oponentov nezávisle od reálnych faktov (aj keď nevedno prečo takýto mýtus nazýva antisemitským a nie antičeským, prípadne filosemitským...). Robí exkurzie do oblasti spoločenskej psychológie, v pochybnostiach o Masarykovi vidí psychologickú projekciu a pod. Tiež sa snaží vystopovať reťazec historikov, ktorí si vo svojich publikáciách odovzdávali "závadné" informácie o Masarykovom pôvode a uviedli ich do obehu. Nachádza medzi nimi klerikálov, monarchistov, fašistov a komunistov.
Čo i len trochu vnímavý čitateľ najneskôr na tomto mieste musí pojať voči autorovi určitú nedôveru - veď ako by mohol brať vážne prácu zamestnanca Masarykovho ústavu ak ten u oponentov spochybňuje schopnosť objedktívnej reflexie o Masarykovom pôvode už len v dôsledku ich svetonázoru či spoločenského postavenia.
Miestami sa Polák spolieha na malú informovanosť čitateľa: Dôveryhodnosť jedného z oponentov - Willyho Lorenza spochybňuje tým, že ten prvé vydanie svojho spisu o Masarykovi vydal anonymne (až  druhé vydanie publikoval pod svojim menom). "Anonymita dodává kuráže každému autorovi, jehož úmysly jsou víceméně nekalé" piše S. Polák spoliehajúc sa, že čitateľ nevie ako samotný Masaryk publikoval anonymne nielen pred r. 1918 ale i po ňom.
Polák sa tiež snaží vysvetliť tajomstvo financovania Masarykových štúdií na viedenskom gymnáziu. Mala prispieť matka i miestny katolícky kňaz a potom sa prihodilo veľké šťastie a financovanie sa vyriešilo samé. Toto veľké šťastie sa prihodilo aj neskôr, keď Masaryk získal dedičstvo svojho śtudenta-samovraha aby mohol vydávať časopis... V každom prípade, keby Masaryka chcel nejaký bohatý sponzor anonymne obdarovať, presne takýmito legendami by svoj dar skryl...
Hodnotu spisu Stanislava Poláka treba vidieť v tom, že disponujúc obrovským archívom  a v tejto otázke takmer neobmedzenými možnosťami akademickej inštitúcie - Masarykovho ústavu AV ČR, ukázal len veľmi obmedzenú schopnosť vzdorovať tomu, čo nazýva "antisemitským mýtom".  Z knižky sme sa dozvedeli aj niektoré biografické údaje o širšej rodine Masarykovej, ktorú sa nám (s použitím ďalších zdrojov) podarilo rekonštruovať nasledovne:



Azda najhodnotnejšou časťou publikácie je zhrnutie práce rakúskeho historika - Čecho-Nemca Willyho Lorenza, ktorý v 1964 publikoval svoju knihu o vtedy prakticky zabudnutom Masarykovi a z ktorej podľa Poláka čerpali ďalší autori.

---

Lorenzův Masaryk

Willy Lorenz opakovaně klade otázku: „Wer war T. G. Masa­ryk?" Začněme tedy otázkou analogickou: kdo je Willy Lorenz? V ní totiž najdeme klíč k pochopení našeho problému, neboť autor se netají velmi subjektivním přístupem k látce.
Ač narozen r. 1914 ve Vídni, rodovou tradicí je spjat s českými zeměmi, jeho předkové ze strany otcovy i matčiny byli, podle jeho vlastního pojetí, „národnostní míšenci" (nationale Mischlinge) česko-němečtí. Po studiích práv a historie na univerzitách ve Vídni, Praze a Berlíně získal r. 1938 doktorát práv, 1941 doktorát z oboru historie. Po druhé světové válce se stal novinářem, později obchodním vedoucím vídeňského nakladatelství Herold a vydavatelem katolic­kého týdeníku „Die Furche" (patřícího zmíněnému nakladatelství), v 1. 1975-1985 působil jako kulturní a tiskový rada na rakouském vyslanectví v Praze. R. 1978 se habilitoval na univerzitě ve štýrském Hradci pro obor rakouských a českých dějin. 4) Svou knihu Monolog uber Bohmen (vyšlou rovněž ve zmíněném nakladatelství Herold) věnoval, jak hlásá nápis na čelném místě knihy, památce svého pra-strýce Albína Bráfa a své pratety Libuše Bráfové, dcery Fr. L. Riegra a vnučky Františka Palackého.
Genealogicky se tedy hlásí ke svým českým předkům; ideově navazuje na klerikálně aristokratické tradice habsburské monar­chie.^ Z tohoto stanoviska soudí i T. G. Masaryka. Ten - podle Lorenzových slov - byl kdysi zahrnován nejvyšší chválou, a nyní (= roku 1964) je už zapomenuty a protože o něm neexistuje žádná kritická biografie ani objektivní zhodnocení, podává W. Lorenz pokus vyložit jeho počátky a duchovní vývoj, které z něho učinily rozhodného protivníka katolické církve a „velkého ničitele" rakous-ko-uherské říše - člověka, který svým činem „způsobil politický roz­vrat nemající sobě rovného".
Nenávist proti pánům, kteří jeho - oficiálního - otce ponižovali a jeho matku svedli ke hříchu [?] - tento „velký afekt", jak čteme, se v Masarykovi probudil již v dětství a on ho nikdy nepřekonal. Vedle této nenávisti klíčila v něm od dětství druhá fixní idea - sémě, které do jeho srdce zasela vlastní matka: touha sám se stát pánem. K tomu však bylo nutno zbohatnout; a ke zbohatnutí zas pro něho nebylo jiné cesty než hromadění vědomostí; a proto se už malý Tomáš stává „fanatickým čtenářem" - a zůstává jím po celý život. Toto vzdělávání z něho konečně opravdu učinilo „pána", „grandseigneura": odívá se elegantně, na katolicismu oceňuje jeho internacionálnost a univerzál­nost, na vlastní manželce se mu líbí její starobylý a kosmopolitní rodokmen, její jméno Garrigue přejímá proto, že „zní velmi nóbl, má v sobě skoro cosi aristokratického", šedesátiletý se ještě přiučuje sportu „pánů" - jízdě na koni. A ještě třetí celoživotní afekt v něm vzplanul již v dětství: hrůza z fenoménu sebevraždy. Lék proti sebe-vražednosti viděl v náboženství, ale sám se rozešel s katolicismem -   což bylo „velikou tragédií jeho života". Jeho „antikatolický afekt" se v něm spojil s afekty dalšími - antiklerikálním a antiaristokratic-kým; a tak Masaryk, „vyrostlý bez domova, bez rodičovského domu, bez srdce, duchovně osamocený, lidmi zlomený", marně touží po Bohu, lásce, mravnosti, nikde se necítí doma, ani ve svém národě, státě, církvi, až zakotvuje v manželství s unitářkou a odtud se dostá­vá k ideologii Palackého, skrze niž se mu zdají jeho vlastní afekty -   antiaristokratický a antikatolický - být ospravedlněny; jako spásu pociťuje poznání anglosaského světa a tím i [ běda! ] zásad demokra­cie (zásad podle Lorenze patrně zlých). Ale v té vzpouře proti kato­lické církvi podlehl: „na konci svého života se Masaryk dalekosáh­lým způsobem navrátil zpět k víře svého dětství" [ ? ]. Kdo způsobil jeho obrácení? - touto tajuplnou otázkou uzavírá W. Lorenz svůj výklad - Kdože to byl? Snad nějaký zdánlivě bezvýznamný člověk, snad významní církevní preláti? Historie to už asi nikdy neodhalí...
Hle - Masaryk nazíraný objektivem pravověrného klerikála sta-rorakouského ražení. Netřeba zkoumat, kolik má ten obraz společné­ho s Masarykem skutečným (téměř nic). Ostatně autor se neobtěžo­val ani tím, aby svou barvitou portrétní fresku, vrženou na papír tak smělými tahy, opatřil přiměřeným vědeckým aparátem - nezbytnou pomůckou ke kontrole jeho myšlenkových postupů. Poutavost jeho líčení v nás budí spíše potřebu ocenit kvality umělecké. Fiktivní vývoj Masarykův před námi probíhá podoben dobře vybudované tragédii: nevšední jedinec, ale fatálně vykolejený, posedlý jedno­strannou vášní ("afektem" - to slovo se opakuje znovu a znovu), žene sebe i okolní svět nezadržitelně do záhuby. V úvodu nechybí ani osudové zneuctění matčino, v závěru pak zase nápověď hříšní­kovy zázračné konverze v hodině dvanácté (vzpomeňme na Goetho-va Fausta). - Jsme zcela mimo obor historické vědy. Při autorově ortodoxii je to pochopitelné: Masaryk vystupoval proti církvi - tudíž jeho motivy musely být temné a neblahé. Autorův postup je ryze deduktivní: z apriorní teze, že Masaryk byl „veliký ničitel", jsou vyvozovány odpovídající psychologické procesy v Masarykově nitru a na doklad vyhledávány vhodné citáty z jeho spisů. Není to přínos k poznání Masaryka, zato výmluvný dokument autorova přístupu k látce. Jím poučeni přistupme k našemu vlastnímu tématu.
Již dříve (v r. 1957) W. Lorenz poprvé zveřejnil svou úvahu o Masarykových předcích, totiž o údajné „záhadě jeho původu". Rekapitulujme stručně, o čem nás chce přesvědčit. 1. Masarykova matka byla Němka; Masaryk sám to původně (r. 1875) doznával, ale později se snažil to popírat. 2. Jeho legitimní otec pravděpodobně nebyl otcem faktickým, neboť (a) byl o deset let mladší než Terezie Kropáčková a (b) navíc mezi oběma novomanželi zela sociální pro­past, nadto pak (c) ona neuměla slovensky, on zase neuměl německy - novomanželé se tedy nemohli ani pořádně domluvit, a konečně (d) ve chvíli uzavření sňatku byla Terezie už druhým měsícem těhot­ná. - Summa summarum: skutečného otce nutno hledat mezi těmi hodonínskými „pány", u nichž Terezie Kropáčková (podle Masary­kovy zmínky) sloužila jako kuchařka. Zde pak jsou pouze dvě mož­nosti: buď to bylo ono jediné skutečné panstvo v tehdejším Hodoní­ně - úřednictvo císařských statků, nebo některá ze zdejších zámožných židovských rodin. V Československu (podle Lorenze) „ustavičně kolovala pověst" [Lorenzem samým akceptovaná - ergo:], že 3. Masaryk z otcovy strany pochází z rodu hodonínského žida Nathana Redlicha. Důkazy: a) v Redlichově rodině byl prý tento Masarykův původ vždycky znám a nikdy nebyl popírán; b) Terezie Masarykova prý prostřednictvím advokáta Aloise Pražáka dostávala od Redlichovy rodiny zvláštní finanční podporu pro syna Tomáše studujícího na brněnském gymnáziu. - Závěr: Tomáš Masaryk co do  původu byl snad stoprocentní Němec (a zpola žid), přinejmenším však (uznáme-li původ po meči za nejistý) Němec poloviční. Věděl to, ale musel tento svůj původ zamlčovat, aby byl ve svém národě brán vážně. A to byla „nejen jeho osobní tragédie", nýbrž vedlo to k „veliké tragédii českých zemí 19. a 20. století". Masaryk nedokázal najít v sobě dost odvahy k tomu, aby řekl: „Ano, jsem Čech, ale mám německou matku a doznávám, že patřím k oběma národům této země, že bych nebyl naživu, kdybych neměl tyto dva konkrétní rodi­če. Pokládám tento původ z obou národů za osobní bohatství, právě tak jako je bohatstvím této země skutečnost, že je obývána dvěma národy." Nuže, tolik odvahy Masaryk neměl. [Oč statečnější (dodá­vám já) je Willy Lorenz, jenž naopak se ke svým českým předkům a národnostnímu míšenectví hlásí přímo demonstrativně!]...