---

V r. 1940 (11.10.1940) legálne na protektorátny pas spolu s manželkou emigroval do ZSSR, kde sa zapojil do práce Gottwaldovskej emigrácie. Po sformovaní Svobodovej československej jednotky v Buzuluku sa ako osvetový dôstojník zapojil do jej činnosti. Jeho hviezdna kariéra začala v januári 1945, keď NKVD presadila vznik sebe-podobnej štruktúry v Svobodovej armáde - tzv. Obranného spravodajstva, ktorého sa stal Reicin šéfom. Činnosť tejto zložky charakterizovala úzka spolupráca so sovietskym velením vnútorných vojsk a bezohľadný  brutálny postup proti skutočným aj domenlým politickým oponentom v Svobodovej armáde. Na jar 1945 sa okrem trestnej činnosti vojakov, pátraní po spolupracovníkoch a archívoch gestapa, abwehru a okupačných úradov, venovali aj odhaľovaniu a odstraňovaniu čsl. občanov nemeckej a maďarskej národnosti zo Svobodovho armádneho zboru. Tieto osoby boli odovzdávané do zajateckých táborov Červenej armády. V marci-apríli 1945 na oslobodenom území Slovenska operovali aj jednotky NKVD ktoré internovali tisíce civilistov, ktorých odsúvali do sovietskych internačných táborov. OBZ pod vedením Bedřicha Reicina, Karla Vaša, Viliama Šalgoviča lustrovala i slovenských vojakov, ktorí na základe mobilizačnej vyhláśky na oslobodených územiach nastupovali do Svobodovej armády. Veľkú pozornosť venovali aj vyhľadávaniu ruských emigrantov, žijúcich v ČSR od 20-tych rokov a odovzdávali ich sovietskym orgánom. Ako predĺžená ruka NKVD malo OBZ právomoci zasahovať aj proti vojakom Červenej armády, zachovali sa svedectvá o bití sovietskych vojakov a dôstojníkov prichytených napr. pri krádežiach.

V posledných mesiacoch vojny sa jednotky OBZ pod velením Reicina a jeho pobočníka Karla Vaša angažovali v zadržiavaní, mučení a vraždení civilistov - politických odporcov, páchali masové vraždy v pohraničí a vymkli sa akejkoľvek politickej kontrole.

Od léta roku 1945 působila v severozápadním pohraničí „létací skupina" OBZ pod vedením kpt. Dovary, která byla rovněž podřízena přímo Reicinovi. Štáb skupiny sídlil v České Kamenici. Její příslušníci se dopouštěli provokací, násilí, krádeží i vražd. Na počátku roku 1946 byla skupina podřízena oblastní správě OBZ 1. vojenské oblasti s tím, že bude i nadále plnit úkoly stanovené Reicinem. Činnost skupiny se stala i předmětem interpelace v Parlamentu. Proto byla na jaře roku 1946 zrušena. Příslušníci bezpeč­nostních oddílů OBZ se podíleli také na masakrech německých zajatců a německého obyvatelstva v Postoloprtech i na jiných místech republiky. Sám Bedřich Reicin po svém zatčení v roce 1951 při výslechu označil tuto akci za „...nesmyslné pobíjení německého obyvatelstva, které prováděli uvedení na vlastní pěst".

Další svědectví přináší obsah Zprávy ministra národní obrany a ministra vnitra o po­měrech v pohraničí v roce 1945. Tento dokument vypracovala vyšetřovací komise usta­vená na základě usnesení Ústavodárného národního shromáždění. To bylo iniciováno stížnostmi občanů a interpelacemi poslanců. Výsledky vyšetřování předložili parlamentu ve společném projevu ministři obrany a vnitra v létě roku 1947. Dokument obsahoval i tajnou část, která nebyla při projevu čtena. Tato část obsahovala konkrétní případy pro­kázaného, mírně řečeno „nezákonného" postupu příslušníků armády, OBZ a rudých gard proti Němcům, Maďarům i ostatním občanům od 5. května 1945 do konce roku. Jedním z mála odsouzených příslušníků OBZ za nezákonné jednání byl ppor. OBZ Smetana, který sám bez soudu zastřelil v pohraničí bez soudu asi 80 osob.

Při působení v pohraničí zatýkaly bezpečnostní oddíly OBZ nejen příslušníky bývalé německé armády a podzemního hnutí, ale i osoby, které se podílely na rabování v obdo­bí divokého odsunu sudetských Němců, tzv. zlatokopy. Do rukou příslušníků bezpeč­nostních oddílů OBZ se tak dostávaly rovněž značné finanční částky a cenné předměty. Při zatýkání osob a provádění domovních prohlídek docházelo téměř vždy k zabavování cenností i dalšího majetku. I když došlo později k propuštění mnohých z nich, cennosti již navráceny nebyly. Při prošetřování činnosti Reicina a OBZ bezprostředně po válce bylo zjištěno, že v létě 1945 vznikl tajný fond OBZ, jímž disponoval Bedřich Reicin podle vlastního uvážení a bez jakékoliv evidence téměř až do roku 1947. Výslechem důstojníků, kteří o vzniku a existenci fondu věděli, se podařilo zjistit, že jeho základ tvořily finance, které pochá­zely z nálezu sovětských peněz poblíž města Bochov u Karlových Varů. Na základě rozsáhlého vyšetřování vznikla přísně tajná zpráva o nálezu sovětských peněz, o vytvoření tajného fondu OBZ a o použití finančních prostředků fondu do roku 1951.

V polovině června 1945 našli vojáci jednotky, která obsazovala pohraničí, při pátrání po německých zbraních v rybníce nedaleko Bochova pytle se sovětskými penězi. Pod dozorem velitele posádky mjr. Josefa Pospíšila peníze přepočítali a usušili. Pytle obsahovaly cel­kem 23 470 desetičervoncových bankovek z roku 1937. Na základě rozhodnutí mjr. Pospíšila odvezl dne 15. června 1945 bankovky npor. Karel Suchý se třemi důstojníky na velitelství 11. divize do Plzně. Po dohodě s Národní bankou českosloven­skou je 18. června 1945 odevzdal filiálce národní banky v Plzni.

Služebním hlášením podřízených důstojníků OBZ se informace o nálezu peněz dostala k před­nostovi Hlavní správy OBZ pplk. Reicinovi. Na základě jeho rozhodnutí převzal bankovky v Plzni po předložení plné moci příslušník OBZ npor. Pavel Fiala a odvezl je do Prahy na Hlavní správu OBZ. Podle vyjádření Reicina měly být bankovky odevzdány sovětským orgánům, protože se jednalo o bankovky protisovětských německých zpravodaj­ských skupin. Podle údajů uvedených ve zprávě činila celková hodnota červoncových bankovek 2 348 300 rublů. V přepočtu podle tehdy platného kurzu šlo o více jako 10 500 000 korun. Postupně byla celá částka vyměněna za československé koruny. Podle vyjádření gen. Oldřicha Kvapila ponecha­li Reicinovi peníze vedoucí činitelé Rudé armády na hrazení výdajů, které nebylo možno platit z ofi­ciálních zdrojů přidělených OBZ. Ke vzniku fondu a jeho účelu se při vyšetřování vyjádřil i Reicinův nástupce gen. Josef Musil: „Podle sdělení gen. Reicina byl tento fond utvořen se souhlasem nejvyšších stranických orgánů a nejvyšších vojen­ských funkcionářů za tím účelem, aby v případě, že by reakční strany nechtěly v parlamentě povolit úvěr pro zpravodajskou službu, aby zde byl fond, ze kterého tato by byla dotována. "

Až do konce roku 1946 měl peníze uloženy ve svém trezoru Reicin a využíval je podle svého rozhodnutí. V té době upozornil anonymní pisatel dopisem zástupce Reicina plk. gšt. Josefa Černíka na existenci tajného fondu. Zároveň uvedl, že pení­ze jsou uloženy u Reicina v trezoru a že s nimi disponuje podle vlastního uvážení. Po jeho rozho­voru s Reicinem, který pravdivost této informace potvrdil, doporučil plk. Černík, aby byly peníze uloženy ve městské spořitelně v Bubenči a využí­vány dále na základě rozhodnutí Reicina. Ve zprá­vě o tajném fondu je uveden i přehled výdajů. Značné částky byly použity na činnost Sdružení zahraničních vojáků 2. odboje, který ovládala KSČ. Výdaje činily více než 770 000 korun. Nákup auto­mobilu pro gen. Moskalenka v lednu 1949 a jeho přeprava do SSSR stála více než 335 000. Menší částky byly vydány na jiné účely. Např. dar mini­stru národní obrany k narozeninám 25 000 Kčs, dar maršálu Vasilevskému 34 607 Kčs, dary pro návště­vu z SSSR 100 000 Kčs, rozloučení gen. B. Reici­na při odchodu z OBZ na místo náměstka ministra národní obrany 17 000 Kčs.

Z tajného fondu OBZ se hradily i výdaje Okres­ního národního výboru v Přerově ve výši 69 870 Kčs na exhumaci a pohřbení více než 250 Karpat­ských Němců ze Slovenska, zastřelených příslušní­ky OBZ pod velením ppor. K. Pazúra v Lověšicích u Přerova dne 17. 6. 1945. Po zatčení Bedřicha Reicina a vyšetřování okolností vzniku a použití tajného fondu OBZ byly zbývající finanční pro­středky ve výši více než 7 000 000 korun převede­ny do paušálu vojenské kontrarozvědky.

OBZ malo vytvorené aj kanály na predávanie ulúpených cenností v zahraničí.

Zdeněk Toman, původním jménem Zoltán Goldberger, byl šéf zahraniční rozvědky ministerstva vnitra. Úz­ce spolupracoval s B. Reicinem. Vletech 1946-1947 řídil nelegál­ní získávání finančních prostředků ve prospěch KSČ pašováním cen­ností do Anglie a jejich prodejem.

Reicin rýchlo pochopil aj možnosti skryté v odpočúvaní funkcionárov politických strán, armády a štátu. A vysvitlo, že to bola dávna čsl. tradícia...

Jedním ze zdrojů informací, které dokázal Reicin dovedně využít k prosazování svých záměrů, byly i odposlechy telefonických hovorů. V řadě případů získal takto, vět­šinou nezákonným způsobem, informace, které nebylo možno získat jiným způsobem. Na přelomu roku 1945-1946 zjistil Reicin, že existuje odposlouchávací zařízení tele­fonních stanic, které za protektorátu vybudovalo a používalo gestapo. V té době patřilo odposlouchávací zařízení do pravomoci ministerstva pošt. Na počátku roku 1946 zahá­jili B. Reicin a K. Vaš akci, jejímž cílem bylo získat odposlouchávací zařízení do podří­zenosti OBZ. Cestou ministrů obrany a vnitra iniciovali jednání vlády o těchto otázkách. Dne 10. ledna 1946 na své 10. schůzi povolila vláda odposlech telefonních linek osob důvodně podezřelých z protistátní činnosti zpravodajskými službami. Největší zájem o využívání odposlechu projevovalo soustavně vojenské obranné zpravodajství. Ještě v průběhu ledna 1946 urgoval ministr národní obrany gen. L. Svoboda u ministra pošt splnění usnesení vlády o umožnění odposlechu vojenskému obrannému zpravodaj­ství. V březnu 1946 adresoval náčelník HS OBZ pplk. B. Reicin předsedovi vlády stížnost na ministerstvo pošt odůvodněnou tím, že pracovníci pošt údajně z příkazu náměstka předsedy vlády Msgre. Šrámka znemožnili odposlechy v průběhu návštěvy J. B. Tita v Československu.

Spory mezi OBZ a ministerstvem pošt pokračovaly i nadále. V červenci 1946 B. Rei­cin znova požadoval důsledné splnění usnesení vlády z ledna 1946. Rozsáhlé zdůvodně­ní potřeby předání odposlechových zařízení obrannému zpravodajství vypracoval škpt. JUDr. Karel Vaš. Mimo jiné argumentoval skutečností, že odposlouchávací zařízení vybudovala německá zpravodajská služba abwehr spolu s gestapem v průběhu druhé svě­tové války a majetek po německé armádě patří ministerstvu národní obrany a je tudíž neoprávněně užíván ministerstvem pošt. Dále Vaš namítal, že podle zjištění OBZ ministerstvo pošt od dubna 1946 odposlouchávalo služební hovory vojenské, hovory vojenských důvěrných stanic, hovory zpravodajských důstojníků a dokonce hovory před­sedy vlády a diplomatických osobností.

Vojenské obranné zpravodajství v jeho snahách podpořil také odbor pro politické zpra­vodajství a StB ministerstva vnitra. Ve svém výnosu vyjádřil názor, že ministerstvo pošt provádí odposlechy organizované přímo ministrem pošt Hálou a z toho důvodu brání zpravodajským orgánům vstupovat do odposlechových síní. Nezbytnost provádění odpo­slechů zdůvodňovaly zpravodajské služby i argumentem, že i v době předmnichovské republiky na základě příkazu T. G. Masaryka odposlouchávaly tajné služby asi sto linek osob, na kterých měl zájem a s jejichž výsledky se denně seznamoval.

Na podzim roku 1946 se zřejmě podařilo obrannému zpravodajství prosadit požada­vek na převzetí odposlechových zařízení od ministerstva pošt. Od té doby provádělo obranné zpravodajství masivní odposlechy nikoliv jen osob podezřelých z protistátní čin­nosti, ale osob podle seznamu, který vypracoval Bedřich Reicin a který průběžně doplňo­val.

OBZ viedlo špeciálnu kampaň aj proti býv. vojakom Slovenského vojska a funkcionárom Demokratickej strany.

Obranné zpravodajství disponovalo značným množstvím kompromitujících materiálů na důstojníky slovenské národnosti. Pocházely z archivů gestapa, které obrannému zpra­vodajství poskytly sovětské zpravodajské služby, z archivů SD z Rakouska, rovněž pře­dané OBZ sovětskými zpravodajskými službami. Dále OBZ disponovalo materiály slo­venské technické divize, která působila koncem války v Itálii, a materiály týkající se působení slovenské armády na východní frontě za války.

V první fázi se objevily požadavky na odstranění a znovu prověření důstojníků na Slo­vensku. Situace ve slovenských národních jednotkách byla mnohem komplikovanější a z hlediska vztahu k vládnímu programu nepříznivější než v jednotkách dislokovaných v Čechách a na Moravě. Převážná část příslušníků důstojnického a rotmistrovského sboru na Slovensku podporovala demokratickou stranu Slovenska. OBZ ve zprávách o situaci na Slovensku záměrně zveličovalo negativní jevy vyskytující se v armádě. Přesto zůstá­vá faktem, že se v celém období let 1945-1947 ve slovenských národních jednotkách vyskytovaly v široké míře protičeské a protikomunistické tendence, ale i antisovětismus a antisemitismus. Komunistická strana Slovenska neměla ve slovenských národních jed­notkách téměř žádný vliv. Poměry v jednotkách dislokovaných na Slovensku vyplývaly z předcházejícího vývoje. Podle dokumentů komisí pro přijímání důstojníků a rotmistrů do armády působilo na východní frontě v průběhu války 3 300 slovenských důstojníků po dobu od tří měsíců do dvou let. Mnozí z nich, kteří v armádě vykonávali vysoké funk­ce, se prokazatelně zkompromitovali spoluprací s fašismem a byli nositeli vysokých fašistických vyznamenání. Převážná část slovenských důstojníků viděla v možném vítěz­ství komunistů bezprostřední ohrožení vlastní existence v armádě.

Ve dnech 18. a 19. srpna 1947 se konala celoslovenská konference Svazu slovenských partyzánů. Bývalí partyzáni žádali opětné prověření šesti vysokých slovenských důstojníků. Těmito i dalšími požadavky konference se zabývala 99. schůze III. vlády NF dne 28. srpna. Kampaň pokračovala zemskou konferencí partyzánů v Olomouci v září 1947. Její účastníci požadovali, aby z velitelských míst byli odstraněni všichni důstojníci, kteří se nezúčastnili odboje nebo nebyli vězněni v koncentračních táborech. Taktéž v měsí­ci září 1947 předkládá Svaz slovenských partyzánů ministerstvu národní obrany seznam 93 důstojníků s požadavkem jejich odstranění z armády. Podobné požadavky vzešly také z jednání partyzánských organizací v Revúcej v říjnu a z jednání českých partyzánů v Táboře v listopadu 1947. O tom, že kampaň vedenou partyzánskými svazy ze Slo­venska řídilo a koordinovalo vedení KSS, svědčí zápisy zjednání předsednictva ÚV KSS z 15. a 29. září i z 11. a 18. října 1947.

Začátkem září 1947 odhalily bezpečnostní orgány protistátní spiknutí na Slovensku. Z trestné činnosti byli obviněni někteří z vedoucích činitelů Demokratické strany Slo­venska, ale také důstojníci armády (aktivní i záložní). V mnohých soudobých publikacích je odhalení tohoto spiknutí považováno jednoznačně za provokaci StB a obranného zpra­vodajství. Většina autorů se zmiňuje o situaci kolem dvou vedoucích činitelů Demokra­tické strany Slovenska, Bugára a Kempného, a dokazuje, že jejich obvinění bylo vykon­struováno. Z dokumentů, které předložil gen. M. Ferjenčík, slovenský pověřenec vnitra na zasedání bezpečnostního výboru parlamentu, dne 29. září 1947 a ze závěrečné zprávy předložené 29. ledna 1948 vyplývá, že ze strany důstojníků a vojáků zatčených v tomto případě šlo skutečně o prokázanou, byť vyprovokovanou trestnou činnost. Fakta, která obsahovaly uvedené dokumenty, nezpochybňovali ani poslanci Demokratické strany Slo­venska a mnozí z nich žádali přísné potrestání viníků.⁴⁹³ Ani výše uvedené skutečnosti však nevylučují možnost, že se jednalo o záměrnou, předem připravenou provokaci OBZ.

Na jeseň 1948 bol Reicin vymenovaný za námestníka ministra obrany. V tejto funkcii napomáhal v organizovaní pomoci štátu Izrael (tzv. akcia Hagana).

Krátce po únoru 1948 informoval Reicina přednosta pátracího oddělení 5. odd. hl. št. plk. Ludvík Klen, že se v Praze zdržují zástupci sionistických organizací z Palestiny, kteří jednají o poskytnutí pomoci ve sporu s Anglií o vytvoření samostatného židovského stá­tu. Zanedlouho sdělil Klen Reicinovi, že žádají o přijetí a chtějí Reicina informovat o svém poslání. Ten se schůzkou souhlasil. Do jeho kanceláře na hlavním štábu se dosta­vil dr. Otto Felix. Odvolával se na své známosti se stranickými funkcionáři a především na známost s brněnským krajským tajem­níkem KSČ Šlingem. V delším rozhovo­ru Felix podrobně informoval Reicina 0 poměrech v Palestině. Další návštěvy u Reicina se zúčastnil i vedoucí celé mise Avriel Uberall, pozděj­ší velvyslanec Izraele v Praze. Jednání byl přítomen i plk. Ludvík Klen. Uberall vysvětlil Reicinovi, že všude, kde se snaží získat pomoc, především nákupem zbraní, vyvíjí intenzivní činnost anglická tajná služba Inteligence Service (dále IS) a maří tyto dodávky cestou sabotáží, jejich zadržováním a ničením. S takovýmto postupem IS počítali vyjednavači Hagany i v Československu. Uberall a Felix zdů­vodňovali svoji návštěvu u Reicina skuteč­ností, že jednají u čs. zbrojních podniků o dodávkách zbraní a střeliva s tím, že oče­kávají jeho podporu v této věci i podporu v dalších požadavcích, týkajících se odjez­du židovských dobrovolníků do Palestiny. Za tuto podporu nabízeli veškeré informace o anglické IS, které měli k dispozici.

Již při tomto jednání sdělili Reicinovi informace o dr. Bretholzovi, žurnalistovi, jenž podle nich pracoval v Praze pro plk. Gibsona z anglického velvyslanectví a pro prezi­denta Beneše. K rozhovoru Reicin uvádí: „Dotázal jsem se Uberalla zda by byl ochoten o těchto okolnostech vypovědět pro úřední záznam, s čímž souhlasil. Záznam byl potom použit v případě Píky. Pika tohoto Bretholze se snažil dostat do služeb čs. vojenského zpravodajství a zakročoval proti tomu, že byl Bretholzovi odňat čs. pas. "

Na dotaz zástupců Hagany, zda mohou počítat s podporou Československa ve věci nákupu zbraní a případně i jiné pomoci ze strany čs. armády, je Reicin odkázal na minis­terstvo zahraničních věcí. Oba Reicinovi sdělili, že již s ministerstvem zahraničí jednali a že jsou uznáváni za oprávněné zástupce budoucího izraelského státu. Poté nařídil Reicin pplk. Stanislavu Pallovi, přednostovi průmyslové skupiny 5. odd. hl. št., aby s ni­mi udržoval kontakty a aby celou záležitost s dodávkami zbraní sledoval.

Z dochovaných dokumentů a z výpovědí dalších aktérů akce Hagana vyplývá, že na její realizaci se podíleli nejvyšší funkcionáři KSČ - Bedřich Geminder, Rudolf Slánský, Karel Šváb, dále představitelé ministerstva zahraničí Vládo Clementis a sekční šéf JUDr. Rudolf Bystrický, představitelé ministerstva financí v čele s náměstkem ministra O. Fischlem a další. Realizaci požadavků, které se týkaly armády - dodávky zbraní, jiného materiálu a výcvik dobrovolníků, měl na starosti náčelník hlavního štábu gen. Šimon Drgač, který vše potřebné projedná­val s ministrem národní obrany gen. Ludví­kem Svobodou.

K nejinformovanějším osobám, pokud se týkalo pomoci Izraeli, patřil kpt. Vilém Kahan. Od léta 1948 vykonával funkci zpravodajského důstojníka výcvikového tábora dobrovolníků Hagany na Libavě a poté rok působil v Izraeli. Při návštěvě generálního tajemníka komunistické strany Izraele Shmuela Mikunise brzy zjara 1948 v Praze se náhodně sešel s mjr. Augustinem Schrammem, kterého dobře znal z působení v SSSR za války. Schramm Kahanovisďelil, že při jednání s Mikunisem bylo dohodnuto, že v Československu a v dalších lidovědemokratických státech budou ze židovských občanů, kteří mají bojové zkušenosti, vytvořeny a vycvičeny jednotky, které budou jako mezinárodní brigády poslány do Izraele k posílení komunistického hnutí a komunistické strany Izraele. Zároveň požádal Kahana, aby se akce zúčastnil. Ten Schrammovu výzvu akceptoval. Kahan se setkal se Schrammem ještě jednou na sekreta­riátu ÚV KSČ, kde mu Schramm sdělil, že organizováním náboru dobrovolníků byl pověřen ing. Samson Schachtner - Šachta. Šlo o bývalého důstojníka 5. odd. hl. št., který až do roku 1946 vykonával funkci hospodáře pátého oddělení hlavního štábu. Krátce po tom byl mjr. Augustin Schramm zavražděn.

V červnu 1948 se na sekretariátu ÚV KSČ konala porada za účasti zainteresovaných osob, které byl přítomen i generální tajemník komunistické strany Izraele Shmuel Mikunis. Účastníkem porady byl i Vilém Kahan. Na této poradě rozhodli její účastníci o zří­zení výcvikového střediska pro dobrovolníky židovského původu v Československu. Realizací úkolů spojených s vojenskou pomocí Izraeli byl pověřen šéf. 5. oddělení hlav­ního štábu plk. Bedřich Reicin. Páté oddělení odpovídalo za realizaci celé akce jak po stránce organizační, tak i po stránce zpravodajské. Mimo jiných povinností řešilo i otáz­ky udělování vstupních víz pro osoby ze zahraničí, které v akci Hagana figurovaly, a také udělení víz pro všechny dobrovolníky, kteří odjížděli počátkem roku 1949 do Izraele.

Pro řízení akce Hagana vyčlenil Reicin pplk. Stanislava Pallu, jehož povinností bylo koordinovat veškerou činnost související s výcvikem dobrovolníků a dodávkami zbraní i ostatního materiálu. Pplk. Palla po celou dobu trvání akce Hagana podrobně informo­val Reicina o jejím průběhu. Velmi často jednal s Uberallem a Felixem. Z příkazu Reici­na navštívil několikrát i Izraelské velvyslanectví, kde byly řešeny „choulostivé" případy vzniklé v souvislosti s akcí Hagana. Šlo například o vyhoštění izraelského letce, který nedovoleně přistával na jiných letištích, než bylo určeno. Při plnění různých úkolů jednal dále Palla především s Geminderem a s náměstkem ministra financí Fischlem.

V létě 1948 začala příprava dobrovolní­ků ve výcvikovém prostoru na Libavě. Velitelem výcvikového tábora byl jmeno­ván Hrdina SSSR, mjr. Antonín Sochor. Nábor dobrovolníků prováděly různé sionistické organizace po celé republice. V průběhu akce Hagana se vyskytla celá řada komplikací, které musel řešit Bedřich Reicin a 5. odd. hl. št. Na jeden z případů vzpomíná i Vilém Kahan: „Koncem října 1948 povolal mne Reicin do Prahy a ostře mi vytýkal to, že došlo k tomu, že existence jednotky byla vyzrazena, takže egyptská vláda protestovala u čsl. vlády. "

Reicin pomoc Izraeli vehementně podporoval. Z titulu své funkce k tomu měl možnosti. Uberall a Felix patřili k jeho častým návštěvníkům na hlavním štábu. Zřejně pod jejich vlivem se snažil Reicin dosáhnout zastavení dodávek zbraní Sýrii a Egyptu, které realizovaly naše zbrojovky v roce 1948. O situaci, která vznikla na jaře Velitelem výcvikového tábora na Libavě 1948, se zmiňuje Karel Veverka, který v té době působil ve Zbrojovce na funkci vedoucího zahraničního prodeje zbraní.

Uberall a Felix v rozhovoru s Veverkou zdůraznili, že Reicin je proti vývozu zbraní do Egypta a Sýrie. Veverka jako zástupce Zbrojovky vývoz zbraní do Egypta a Sýrie naopak podporoval, protože z ekonomického hlediska přinášely značný profit. Pojednání s Uberallem a Felixem naopak pochyboval, zda MNO nebude mít k dodávkám zbraní do Pales­tiny zásadní námitky. O celé transakci hovořil s náčelníkem hl. št. gen. Drgačem a se sekčním šéfem ministerstva zahraničí JUDr. Rudolfem Bystrickým. Ten Veverkovi ozná­mil, že je nutno celou věc projednat politicky a dotázat se Moskvy. Za tři dny obdržel Veverka informaci, že souhlas Moskvy přišel. Dodávky zbraní a vojenského materiálu stejně jako výcvik dobrovolníků dostaly zelenou.

Při realizaci dodávek do Egypta a Sýrie nastaly problémy. Dodávky do Palestiny pro­bíhaly hladce. Karel Veverka byl v listopadu 1949 nenadále zatčen a až do léta 1950 držen ve vězení v Mladé Boleslavi. Podle názoru Veverky byl zatčen a držen ve vězení orgány ministerstva národní obrany. V průběhu věznění nebyl vůbec vyšetřován, nebylo mu sděleno žádné obvinění a nikoho ze strážců neznal. Ke konci věznění byl převezen do věznice StB na Karlově náměstí a potom na Pankrác. „Při propuštění mi byl předlo­žen list, na kterém jsem potvrdil, že nebudu uplatňovat žádné nároky a pro případ, že bych odmítl podepsat, bylo mi řečeno prokurátorem, jménem mi neznámým, že tam budu tak dlouho, dokud nepřijdu k rozumu," uvádí Veverka. A dále říká: „Pokud se týká mého tehdejšího téměř ročního bezdůvodného věznění, jsem osobně přesvědčen, že to byla akce Reicina ve spojitosti mého stanoviska k dodávkám zbraní do Egypta a Sýrie.

Skutečný důvod věznění Veverky byl zřejmě jiný. Svědčí o tom obsah dokumentu z 10. července 1948, uloženého v Archivu bezpečnostních složek, který je podepsán zkratkou Šv. S největší pravděpodobností se jedná o zkratku Karla Švába. Zástupci Haga­ny, kteří realizovali obchody se zbraněmi pro Palestinu, vypláceli dvacetiprocentní pro­vize zprostředkovateli transakce. Tím byl v tomto případě Karel Veverka. Později pokles­la provize na 6%. Celkový objem dodávek činil v létě 1948 asi 700 milionů dolarů. Pro­vize, tzv. kalorie, tak představovaly vysokou finanční částku. Provize byly deponovány podle přání zprostředkovatele v kterékoliv bance kdekoliv na světě.

Karel Veverka se v červenci 1948 obrátil na bezpečnostního referenta Zbrojovky s tím, že polovinu částky věnuje buď podniku, státu nebo na jiné účely. Informace o nabídce se dostala i k Reicinovi a Švábovi. Šváb ji projednával s Geminderem. Ten dal po poradě s Josefem Frankem Švábovi pokyn, aby zjistil podrobnosti a možnosti využití peněz na podporu protiimperialistického hnutí v Řecku, ve Španělsku nebo i jinde. Nakonec Šváb sdělil bezpečnostnímu referentovi Zbrojovky, že strana sama nemá na věci zájem, ale že by finanční prostředky mohly být využity na shora uvedené účely. Zároveň uvádí stano­visko Reicina: „K věci samotné projevuje R. názor, že když se takovéto věci nabízejí, je třeba je bráti." O osobní angažovanosti Reicina ve věci Veverky svědčí i skutečnost, že po návratu z vězení Veverka zjistil své vyškrtnutí ze stavu členů KSC. Podle sdělení jed­noho z funkcionářů KSC Zbrojovky tak učinila základní organizace na telefonický pří­kaz Reicina.

Okolnosti věznění Karla Veverky nasvědčují tomu, že iniciátorem jeho nezákonné internace byl skutečně Bedřich Reicin. Tyto praktiky používalo obranné zpravodajství v letech 1949-1950 zcela běžně. Desítky důstojníků byly podobným způsobem vězněny v pověstném „domečku" na Hradčanech. Otázkou zůstává, kam směřovaly provize z obchodů se zbraněmi po zatčení Veverky. Někteří příslušníci obranného zpravodajství ve svých dopisech Čepičkovi podezřívali Reicina z toho, že vlastní konta ve Švýcarsku a dokonce v Izraeli. Žádné konkrétní důkazy však neuvedli. O jeho údajných kontech v zahraničí nejsou uvedeny žádné informace ani v rozsáhlých zprávách vyšetřovatelů Aloise Dřevíkovského a Ladislava Rendla.

Základní informace o rozsahu vojenské pomoci Izraeli v letech 1948-1950, na níž se obranné zpravodajství v čele s Reicinem podílelo, přináší správa o vzniku a činnosti Hagany v ČSR v letech 1948-1950", která byla zpracována na počátku sedmdesátých let. Výcvikem na Libavě, kde se připravovali důstojníci a vojáci dělostřelectva, pěcho­ty a spojovacího vojska prošlo 1250 členů Hagany. Z toho 53 důstojníků, 190 poddůs­tojníků a 1007 vojínů. Mezi nimi bylo i 281 žen.

Výcviku se účastnili i dobrovolníci ze zahraničí. V tankovém učilišti ve Vyškově pro­šlo výcvikem 43 osob (25 čs. příslušníků, 12 Poláků, 4 Izraelci a 2 Bulhaři). Letečtí mechanici spojovacích specializací se připravovali v Chrudimi. Z 24 dobrovolníků mělo 16 čs. státní příslušnost, 4 polskou a 4 bulharskou. Dalších 60 dobrovolníků Hagany absolvovalo přípravu leteckých mechaniků v Liberci (57 čs. státních příslušníků a 3 Polá­ci). V Kumru u Zákup absolvovalo 43 dobrovolníků výsadkový výcvik.

Značná pozornost byla věnována výcviku pilotů na letištích v Žatci, Hradci Králové, Olomouci a v Českých Budějovicích. Podle ne zcela přesných informací absolvovalo výcvik nejméně 200 dobrovolníků. V případě letců byla jejich státní příslušnost ještě různorodější než u ostatních druhů vojska (112 izraelských státních příslušníků, asi 30 čs. státních příslušníků, 31 Američanů, 13 Švédů, 4 Holanďané, 3 Angličané, 2 Kanaďané, 2 Jihoafričané, 1 Belgičan a 1 Ital.

Na základě dohod mezi ministerstvem národní obrany, ministerstvem vnitra a izrael­ským velvyslanectvím byly po výcviku členům Hagany a jejich rodinným příslušníkům vystaveny cestovní pasy a drtivá většina z nich odjela v letech 1948-1949 do Izraele.

Aktivní vojáci požádali o udělení trvalé dovolené a byli z armády propuštěni. Odjezdy z Československa byly organizovány hromadnými transporty přes Německo do Francie nebo Itálie a odtud do Haify.

Akce Hagana proběhla úspěšně. Nesplnila však původní očekávání československých komunistů a především Moskvy. Přispěla sice významnou měrou ke vzniku a stabilizaci státu Izrael, ale vnitropolitický vývoj se ubíral zcela jiným směrem, než předpokládala Moskva. V Izraeli se nepodařilo nastolit komunistický režim, který by v oblasti prosazo­val zájmy SSSR. Proto došlo ve velmi krátké době i ke změně oficiální politiky Sovět­ského svazu vůči Izraeli.

Pro mnohé, kteří se podíleli na realizaci akce Hagana, měla tato skutečnost zane­dlouho velmi neblahé důsledky. Také v Československu následovala vlna stalinských čistek s antisemitským podtextem ve všech oblastech života společnosti, armádu ne­vyjímaje. Většina z těch, kdo se podíleli na pomoci státu Izrael, se ocitla ve skupině osob, které postihla perzekuce největší měrou.

Reicinova enormná pracovitosť, fenomenálna pamäť a úzke väzby na Svobodu, Slánskeho a neskôr aj séfa evidenčného oddelenia KSČ Karla Švába, mu umožňovali držať v hrsti dôstojníkov armády i mnohých politikov. Jeho moc ešte vzrástla, keď mu Sovieti odovzdali nemecké archívy s množstvom kompromitujúcich materiálov. V jeho rukách skončili aj londýnske archívy Benešovej vlády. Jeho moc a vplyv predčili vplyv ministra obrany, hoci nominálne bol iba jeho námestníkom. Reicinova hviezda začala zapadať, keď v apríli 1950 nahradil Svobodu v kresle ministra obrany Gottwaldov zať Alexej Čepička. Reicina zatkli  8.2.1951, odsúdili na smrť v procese so Slánskym 27. novembra 1952 a popravili 3. decembra 1952. Súdne bol rehabilitovaný v r. 1963. Veľkým paradoxom zostáva, že ho súdili a popravili za zločiny, ktoré nikdy nespáchal, kým za svoje skutočné skutky nikdy súdený nebol...

Kniha Františka Hanzlíka sa veľmi dobre číta, je nabitá faktami a veľmi zaujímavá. Môže byť vzorom ako písať monografiu o významných funkcionároch predchádzajúcich režimov. Autor, absolvent Vojenskej politickej akadémie Klementa Gottwalda v Bratislave s titulom RSDr., učil históriu na vojenských vysokých školách a v súčasnsti je profesorom histórie na brnenskej Univerzite obrany.

Pomerne zaujímavé je, že autor sa nijako nezmienil o možnej Reicinovej účasti na "samovražde" Jana Masaryka. Meno býv. ministra zahr. vecí sa v knihe nevyskytuje vôbec... Je tiež pomerne prekvapivé, že kniha nemá menný ani vecný register.
 

---

Chronológia udalostí viažúcich sa k obsahu knihy: