Ivo Pejčoch a Jiří Plachý: Masarykovy oprátky. Problematika trestu smrti v období první a druhé Československé republiky 1918-1939. Svět křídel, Praha 2012
Boje na Slovensku probíhaly již od počátku listopadu 1918. Československé jednotky s diplomatickou pomocí dohodových velmocí dokončily obsazování Slovenska koncem ledna 1919. V březnu se však v Budapešti dostali k moci bolševici, proti nimž téměř okamžitě vojensky vystoupilo Rumunsko. Slabé československé jednotky podpořily své rumunské spojence a obsadily některá příhraniční území severovýchodního Maďarska. Početně mnohem silnější maďarská Rudá armáda však přešla v květnu 1919 do protiútoku a pronikla hluboko na slovenské území. Válka byla ukončena až novým diplomatickým tlakem Dohody,
Čtvrtá baterie 7. dělostřeleckého pluku na Slovensku (1919). (VÚA-VHA)
Polní kuchyně 34. střeleckého pluku italských legií na Slovensku v létě 1919. (VÚA-VHA)
který vyústil v podepsání Bratislavského příměří 4. července 1919. Boje definitivně skončily až československým obsazením Petržalky v polovině srpna 1919.
Ve stejný den, kdy byla v Prešově vyhlášena vazalská Slovenská republika rad, 16. června 1919, zahájily československé jednotky druhý útok na postavení maďarské Rudé armády u Levic.[14]
O dobytí tohoto, z hlediska obou stran strategicky nesmírně důležitého města, se Čechoslováci neúspěšně pokoušeli již od 7. června a ani tentokrát neodpovídal průběh bojů zcela představám čs. štábů. Třetí československá brigáda pod velením plk. Louise Kieffera[15]
pronikla 17. června za těžkých ztrát do Podlužan a Hronských Klačan
Bojiště u Vrábli v červnu 1919. (VÚA-VHA)
(jen zhruba dva až tři kilometry od Levic), kde však Maďaři přešli do protiútoku a Kiefferovy jednotky zatlačili až na úroveň Čajkov- Rybník. Ty v noci na 18. června 1919 zcela vyklidily levý břeh Hronu.[16]
Co bylo vážnější, těžké ztráty posledních dní a houževnatý odpor silnějšího nepřítele podlomily morálku československých vojáků. Množily se případy sebepoškozování a rabování civilního majetku. Za této situace se plk. Kieffer rozhodl tvrdě zakročit a obnovit kázeň i za použití těch nejdrastičtějších metod. [17]
Dne 17. června rozkázal podezřelé případy zranění (průstřely končetin), kterých bylo v té době v jeho jednotkách více než šest desítek, odeslat na obvaziště do Zlatých Moravců (I. sekce 207. zdravotnického oddělení), kde mělo být podle ožehnutých okrajů ran zjištěno, kdo si je způsobil sám a kdo k nim přišel skutečně během bojů. Ještě téhož dne označil kpt. MUDr. Viktor Lyčka tři případy za zcela zjevné sebepoškození a odeslal je pod eskortou zpět k brigádě. Šlo o vojíny Aloise Heise, Josefa Foglatance a Aloise Hanzáka (první dva byli příslušníky 6. ženijního praporu, třetí pak 1. slovenského pluku). Plk. Kieffer následně sestavil z důstojníků brigády „náhlý soud", který všechny tři odsoudil k trestu smrti. Rozsudek vykonalo polní četnictvo ještě téhož dne.
Skupina čs. námořníků na břehu Dunaje (1919). Druhý z leva kpt. Jan Durda, který padl 18. června 1919 v bojích u Levic. (VÚA-VHA)
O tři dny později zasedal náhlý soud v poněkud změněném personálním složení znovu. Tentokrát projednával případ šesti vojínů trénu 3. baterie 7. pluku polního dělostřelectva, kteří byli dopadeni při drancování vinného sklepa v nejmenované obci nedaleko Vráblí.
Maďarští parlamentáři v Bratislavě na mostě přes Dunaj (červen 1919). (VÚA-VHA)
Při zásahu polního četnictva se sice rozprchli, ale v poměrně krátké době se je podařilo vypátrat a pozatýkat. Také tady byl verdikt mrazivě jednoznačný - trest smrti zastřelením, vykonaný ještě téhož dne u obce Vel'ký Lapáš. Jestliže v prvním případě šlo o příslušníky domácích jednotek, ocitlo se 20. června 1919 před popravčí četou šest bývalých italských legionářů. Ani zásluhy ze zahraničního odboje však nebyly polehčující okolností.[18]
Podle hlášení velitelství 3. čs. brigády splnily exemplární tresty svůj účel. Disciplína byla obnovena a další případy sebepoškození nebyly zaznamenány (v té době však již druhý boj o Levice - pro CSR neúspěšně - končil). Věc měla ovšem pro její aktéry nepříjemnou dohru. Novelizace vojenského trestního řádu, přijatá nedlouho po vyhlášení čs. nezávislosti (zákon č. 89/1918 Sb. z 19. prosince 1918) totiž institut náhlých soudů u polních jednotek rušila. Plk. Kieffer i důstojníci, kteří u soudu zasedli, tedy zcela jasně překročili svoji pravomoc, když zatčené neeskortovali k řádnému diviznímu soudu do Bratislavy, ale vynesli a hlavně vykonali nad nimi rozsudek sami.
Jak plk. Kieffer, tak i důstojníci, které delegoval do obou „náhlých soudů", měli být povoláni k zodpovědnosti. Ještě před uzavřením Bratislavského příměří se však za svého tehdejšího podřízeného postavili: velitel 7. čs. divize gen. Louis Herbert Schuhler, velitel západní skupiny čs. armády na Slovensku gen. Eugéne Mittelhauser a nakonec i vrchní velitel čs. vojsk gen. Maurice Pellé. Ten jednání plk. Kiffera odůvodnil tím, že jako francouzský důstojník nebyl dostatečně znalý čs. právního řádu a jeho podřízení prostě jen poslechli
Současná podoba hrobu zastřelených legionářů ve Veíkém Lapáši. (OU Vel'ký Lapáš)
rozkaz: "
Oceňuji, že učiněná opatření přispěla k záchraně země a žádám, aby kvůli nim nebyl nikdo stihán. " S tímto stanoviskem se ztotožnil i ministr národní obrany, národně socialistický politik Václav Klofáč, když v návrhu na udělení milosti 9. října 1919 (všem zúčastněným) zašel ještě dál a ustavení „náhlého soudu" označil jen za pochybení co do formy a nikoliv co do obsahu. Vojenské kanceláři prezidenta republiky došla žádost o omilostnění 20. října. Klofáč ještě následujícího dne pro jistotu u VKPR intervenoval. Na vynesení rozsudku se totiž jako členové soudu podíleli mimo jiné nadějní legionářští důstojníci, mající před sebou perspektivní budoucnost (mezi soudci bychom např. našli jméno pozdějšího brig. gen. Václava Kuneše nebo slovenského generála Augustina Malára). Aféra byla nepříjemná i vzhledem k Francouzské vojenské misi v Praze, jejímž členem plk. Kieffer byl. Ostatně v té době došlo i k jeho povýšení do hodnosti čs. generála. Následně byl v lednu 1920 pověřen vybudováním a vedením tzv. Důstojnické školy, transformované o měsíc později na Vojenskou akademii, v jejímž čele stál až do srpna 1920, kdy se vrátil do Francie. Každopádně prezident republiky T. G. Masaryk již následujícího dne, 22. října 1919, gen. Kiefferovi i jeho podřízeným milost udělil. Jedná se zatím o jediný známý případ popravy československých vojáků (a dokonce legionářů) během celé československo-maďarské války v roce 1919. [19]
Další dva muži, popraveni v horkém létě roku 1919, nebyli exekvováni na základě rozhodnutí vojenského soudu, nýbrž pouze velícího generála Edmonda Hennocqua. Důvodem bylo to, že měli údajně připravovat atentát na velitele zemského vojenského velitelství, generálmajora Františka Schöbla.[20]
V národnostně smíšených Košicích nedočkavě očekávala většina maďarského obyvatelstva a zbolševizovaných dělníků vstup jednotek Rudé armády do města. Dne 2. června 1919 vypukly nepokoje, jichž se účastnilo více než pět tisíc obyvatel. Jen s vypětím sil se
Pátá baterie dělostřeleckého pluku během bojů proti Maďarům (1919).
podařilo čs. jednotkám obnovit ve městě pořádek. Osmadvacetiletý truhlářský pomocník Jozef Teper (někdy psán i Tepper) a teprve čtrnáctiletý učeň Vojtech Tirpák byli zatčeni a následně 3. června 1919 za úsvitu zastřeleni přímo na jedné z košických ulic:
„
Jozef Tepper klečel u zdi a neustále křičel, že je nevinný. Vojtech Tirpák se zhroutil a ležel na zemi. Jeho matka prosila na kolenou důstojníka o chlapcův život, ten ji poslal na velitelství s tím, že počká s popravou, až se vrátí. V okamžiku, kdy matka odešla, zazněly výstřely. Civilní obyvatelé, přítomní popravě, se obrátili proti vojákům, ale ti je rozehnali. Generál Hennocque, který souhlasil s vykonáním popravy, údajně netušil věk odsouzených a namítal, že pouze souhlasil s vykonáním rozsudku, který mu předložil župan Dr. Sekáč",popsal události slovenský historik Martin Durišan.[21]
Jak ukázalo následující vyšetřování, podkladem pro odsouzení k smrti bylo oznámení velitele vojenské policie v Košicích, nadporučíka v záloze Vladimíra Struppla, o jehož právní relevanci však záhy vznikly pochybnosti. Již 11. července 1919 zavedl vojenský prokurátor v Košicích proti Strupplovi trestní řízení pro nešetření služebních předpisů.[22]
To bylo zastaveno, ovšem generální vojenský prokurátor nařídil obnovit trestní řízení. Tentokrát pro trestný čin vraždy. [23]
Řízení však bylo nakonec zastaveno, protože nadporučíku Štrupplovi nebyl prokázán úmysl a eventuální přečin z nedbalosti byl již omilostněn amnestií prezidenta z 24. října 1919. Vdova Katarína Teperová se roku 1926 obrátila na kancelář prezidenta republiky s žádostí o finanční vyrovnání. Argumentovala, že živí nedospělou dceru a tvrdila, že po psychickém otřesu následkem popravy manžela přišla o nenarozené dítě. Definitivní výše případné uznané náhrady však není v dochovaných dokumentech uvedena.[24]
Případ popravy Tepera a Tirpáka připomněl i tehdejší generální inspektor československé armády Josef Machar ve svém díle Pět roků v kasárnách, dvakrát se stal i předmětem interpelací v poslanecké sněmovně. Za zločin vzpoury v době stanného práva byl odsouzen 22. srpna 1919 divizním (náhlým) soudem v Rožňavě a následně popraven vojín československé armády Ján Žatko, jenž sloužil jako střelec 1. střeleckého pluku. Jan Žatko dne 21. srpna 1919 obcházel ubikace mužstva v Joleszu a vybízel vojáky, aby se vydali k prapornímu vězení a osvobodili vězně, což se v několika případech po přemožení stráže skutečně stalo. Žatko byl zatčen a obviněn, že se dopustil výroků pobuřujících k jednání, směřujícího ke spolupůsobení jiných. Tím mohlo podle názoru soudu dojít k vzepření se rozkazům představených a hlasitým vyzýváním k násilí proti stráži se snažil překazit trest, jenž byl na uvězněných vykonáván. Žatko byl soudem prohlášen vinným trestným činem vzpoury[25] a odsouzen k trestu smrti kulkou
.[26]
Velitel východní skupiny Slovenska neudělil odsouzenému milost a ten byl 26. srpna 1919 v 7.51 zastřelen v obci Jovice (maďarsky Jolesz). [27]
Nejdéle trvajícím reliktem československo-maďarské války byla vojenská diktatura na Podkarpatské Rusi. Ta byla formálně ukončena 9. ledna 1922. Fakticky však trvala až do prvních parlamentních voleb v této nejvýchodnější části předválečné republiky, které se zde konaly až v roce 1924. Roku 1921 zde mělo dojít k poslední „mimořádné" popravě, která se údajně odehrála v pohraničním Berehovu. Tento případ je však dosud obestřen závojem tajemství.[28]
K nejméně dvěma popravám však došlo již během tzv. Sedmidenní války s Polskem o Těšínsko na konci ledna 1919. Polské zdroje, které však nelze považovat za zcela >objektivní, hovoří o číslech mnohem vyšších. Podle některých náznaků se hrdelní exekuce konaly i u jednotek čs. legií v Rusku ještě před vznikem samostatného státu. Výhradně se však měly týkat českých zrádců z řad bývalých legionářů, kteří přeběhli na stranu bolševiků, a byly odpovědí na krutosti, jichž se především „internacionální" bolševické oddíly dopouštěly na zajatých legionářích. Tato problematika však patří k nejméně probádaným a teprve čeká na objektivní zpracování.[29]
[13] Jde o zákon č. 11/1918 Sb., kterým byl z důvodu právní kontinuity převzat rakouský právní řád pro české země a uherský právní řád pro ostatní území nového státu (tedy Slovensko a Podkarpatskou Rus).
[14] Text věnovaný popravám čs. vojáků během bojů u Levic vyšel jako studie v časopise Historie a vojenství (Jiří PLACHY, „Náhlé soudy" v čs. - maďarské válce v roce 1919. HaV, 2/2009, s. 150-151.)
[15] Louis Jules Fréderic Kieffer (1872-1950). Francouzský důstojník, absolvent Ecole speciále militaire v Saint Cyr, veterán několika koloniálních válek a I. světové války, od února do června 1919 náčelník odboru pěchoty Francouzské vojenské mise v ČSR, v červnu velitel brigády, od července do září 1919 velitel 9. čs. divize a poté až do července 1921 první velitel Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. V té době mu byla propůjčena hodnost československého brigádního generála. Po odjezdu z CSR působil ve Francii a francouzské severní Africe. Dosáhl hodnosti divizního generála. V prosinci 1934 penzionován. Účast plk. Kieffera v bojích o Levice byla v hlášení gen. Pellé z 15. července 1919 hodnocena velice kladně. (Srov.: Mission miiitaire francaise auprés de la République Tchécoslovaque 1919-1939 - Francouzská vojenská mise v Československu 1919-1939 /edice dokumentů/. Série I, svazek 2 A. Praha 1999, s. I 19-122.)
[16] Pavel J. KUTHAN, „V těžkých dobách...", 13. část,
http://www.valka.cz/newdesign/v900/1146.html
[17] Vojenský ústřední archiv - Vojenský historický archiv Praha (VUA - VHA Praha), fond (f.) Vojenská kancelář prezidenta republiky, karton 14, inventární číslo 1622 (1919 - Všeob.). Jde o podklady pro řízení o udělení prezidentské milosti, v nichž je celá událost poměrně podrobně několikrát popsána.
[18]Pohřbeni byli do společného hrobu na hřbitově ve Velkém Lapáši u Nitry.
[19] Otakar LIŠKA a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Sešity č. 2, Praha 2006. V době vydání tohoto seznamu vykonaných trestů smrti (šlo o 2. rozšířené a upravené vydání) byly např. známy pouze tři z výše popsaných devíti případů.
[20] František Schóbl, nar. 6. června 1868 v Jindřichově Hradci, zemřel 7. srpna 1937 tamtéž. Důstojník z povolání rakouské armády (naposledy v hodnosti plukovníka velel 37. pěší brigádě na italské frontě). Nositel vysokých vyznamenání (např. rytíř Řádu Marie Terezie). V čs. armádě jmenován do generálské hodnosti v polovině března 1919. Roku 1923 penzionován.
[21] Martin ĎURIŠAN, In: Peter ŠVORC a kol., Velká doba a jej dósledky. Prešov v 20. rokoch 20. storočia, Prešov 2012, s. 73. (Překlad ze slovenského jazyka do češtiny J. Plachý.) [22] Podle § 272 vojenského trestního zákona.[23] Podle § 413 vojenského trestního zákona.
[24] VÚA - VHA Praha, f. Vojenská kancelář prezidenta republiky, 1926 všeob, k. 79, č.j. 4069, dokumenty k žádosti vdovy Teperové.
[25] § 159 vojenského trestního zákona.
[26] VÚA - VHA Praha, f. Vojenská kancelář prezidenta republiky, 1932 dův. k. 81, č.j. 1536, Data o provedení rozsudků smrti na příslušnících armády.
[27] VÚA - VHA Praha, f. Vojenská kancelář prezidenta republiky, 1938 dův., k. 179, č.j. 795, Zpráva o popravách vojenských osob.
[28] Zprávu o tom přinesl např. článek, 12 poprav od převratu", který vyšel 9. března 1937 v Poledním listu na straně sedm. V něm jsou taxativně vypočteny všechny hrdelní případy, které skončily vykonáním nejvyššího rozsudku. Ani zde však nejsou uvedeny bližší údaje, takže neznáme ani jméno a osobní data popraveného. Naproti tomu Vladimír Šindelář v pamětech kata Leopolda Wohlschlágera uvádí: Teprve v průběhu roku 1920 se opět objevilo mé jméno v novinách, a sice diky tomu, že jsem byl povolán do Bereghasu [správně má být Beregszász, což je maďarský název pro Berehovo - pozn. J. P.] na Podkarpatské Rusi, kde bylo kvůli velkým nepokojům vyhlášeno stanné právo. Naštěstí tam k žádné popravě nedošlo a já se tedy po čtrnácti dnech vrátil v klidu do Prahy." (Vladimír ŠINDELÁŘ, Syn pražského kata. Praha 2006, s. 170.)
[29] Zprávy o tom probleskly do denního tisku např. v roce 1937, v souvislosti s procesem se šrtm. Josefem Krejzou (srov. níže). Podle nich např. po dobytí Pemzy legionáři v červnu 1918, byli popraveni tři zajatí českoslovenští rudoarmějci - dezertéři z legií. ( Revoluční armáda trestala smrtí vlastizrzdu. Polední list, 23. 2. 1937.)
Oto Psenak 
13-07-03 
7,891 
