Išlo o niekoľkosto adresátov, ročný objem sa začiatkom 80-tych rokov pohyboval okolo 400.000 švédskych korún. O výške príspevkov rozhodovala tzv. FOP - štvorica vedúcich predstaviteľov disentu na čele s V. Havlom.

Pokud jde o podpory jednotlivým osobám, členové FOPu se dohodli na třech kritériích: podporovat lidi, kteří „něco dělají pro Chartu", „něco dělají pro nezávislou kulturu" a „kdo hmotně doplácejí na své občanské postoje", a píše, že některé podpory „by bylo třeba pozvolna a citlivě snížit a některé možná i zastavit", ale návrh nedává. Připouští ale, že zvýšení peněz na Operativní fond, představuje si 50 000 švédských korun ročně, by mělo vést ke snížení podpor. Pro podpory pak navrhuje jmenovitě Václava Malého, Martina Palouše, Andreje Kroba a Jána Langoše. V PS se přimlouvá za nejvyšší podpory pro Petra Cibulku, který investoval do nahrávání nekonformní hudby na pásky už všechny úspory svoje i své matky.

 


Pracovný zoznam Nadace Charty 77 pre posielanie podpôr
 
Od začiatku 80-tych rokov sa do podporných akcií zapojil aj George Soros, ktorý pred pádom režimu financoval už tretinu všetkej pomoci zo zahraničia, ktorú disent dostával.

Největším přispěvatelem na počítačovou techniku byl George Soros, do velké míry dotoval počítače pro Medkovu agenturu ve Vídni, pro Prečanovo dokumentační centrum, pro nakladatelství Index a pro Pelikánovy Listy. V srpnu 1988 posílá Janouch Havlovi tajnou zprávu o svém jednání s Georgem Sorosem, který se domnívá, že Československo musí mít velkou prioritu v podpoře a že je tak řečeno na řadě, aby se tam něco začalo dít. Soros nabídl vytvořit v Praze nadaci podobnou těm, které už zřídil zejména v otevřenějším Maďarsku, ale i v Cíně, SSSR a Polsku. „Nadace by měla mít oficiální status, sekretariát v Praze, štědře podporovat kulturní a vědeckou výměnu mezi CSSR a Západem, financovat nákupy moderního západního umění pro československé galerie, poskytovat stipendia pro studium v zahraničí, nakoupit pár tuctu či stovek počítačů pro československé školy... měla by se pohybovat někde na rozhraní mezi oficiálními a neoficiálními strukturami." Byl to projekt učiněný rok a půl před československým převratem.
 

Když v únoru 1986 George Soros navštívil Prahu jako host velvyslance USA, setkal se mimo jiné i s   představiteli českého disentu. „Vrátil se z Prahy ještě více motivován pomáhat," konstatuje František Janouch.
 

O činnosti Nadace Charty 77 vyšla v r. 1988 útla knižka vo vydavateľstve Atlantis, záujemca v nej môže nájsť aj kompletný zoznam podporených diel v exilových vydavateľstvách a pod.

---

Druhá knižka pomôže nadvihnúť oponu nad činnosťou zakladateľa Nadace Charty 77. Vyšla v r. 2008 a ide o knihu spomienok Františka janoucha "Ne, nestěžuji si". Obsahuje množstvo dokumentov, ktoré ilustrujú roky márnych zápasov s normalizačným režimom. Janouch ako bývalý prominent rozosielal množstvo protestov a sťažností a dovolával sa svojich práv. Žiadal svojich známych - sovietskych akademikov -  o podporu a možnosť zamestnať sa, bez väčšieho úspechu. Písal správy o svojej nemožnej situácii do prestížnych zahraničných odborných časopisov. Podaril sa mu dokonca malý husársky kúsok, keď cez telex pražskej pošty poslal podporný telegram k Sacharovovej nominácii na Novelovu cenu do londýnskych The Times. Úrady sa nikdy predtým s ničím podobným nestretli... neskôr už bol tento komunikačný kanál pre bežných občanov zablokovaný... Janouch sa po celý čas obával možného zatknutia, ako sa to prihodilo jeho priateľovi novinárovi Karlovi Kynclovi, miesto toho sa úrady prekvapivo v r. 1973 rozhodli súhlasiť s jeho žiadosťou o emigráciu. K tej došlo 28. 12. 1973, keď rodina zbalená do škodovky čakala pol dňa na hrančnom priechode v Rozvadove a uvažovala či zo strany úradov nejde o nepodarený žart. Nešlo. Po mnohohodinovom čakaní a prehliadkach mohli pokračovať na Západ.

V roku 1975 bola na Západe v niekoľkých jazykoch publikovaná kniha "Sedem listov z Prahy". Autor je v nej označený za českého intelektuála, ktorý v období december 1973 - apríl 1974 popisoval v listoch priateľovi pomery v Československu počas normalizácie. Autorom bol Janouch. Kniha je dostupná na internete v ruštine napr. tu...

V poslednej časti Janouchových spomienok autor podáva podrobnú správu o návśteve Sovietskeho zvázu v r. 1987 počas Gorbačovovej perestrojky. Janouch bol dôverne znalý pomerov v ZSSR zo 60-tych rokov, keď tam študoval. Z  moskovskej nomenklatúrnej rodiny pochádzala aj jeho žena Ada, dcéra akademika Kolmana. Janouchove postrehy sú cenným svedectvom doby.

---

Druhá dobrovolná cesta na Sibiř (Anno 1987)

Po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968 koloval po Praze vtip: optimisté soudí, že nás všechny odvezou na Sibiř, pesimisté - že tam budeme muset dojít pěšky.
Patřil jsem zřejmě k nemnohým optimistům na druhou, kteří se za uplynulých dvacet let vydali na Sibiř dobrovolně dvakrát. Můj nenapravitelný optimismus sahal dokonce tak daleko, že jsem si pokaždé koupil i zpáteční letenku.

Má první dobrovolná cesta na Sibiř se uskutečnila v roce 1970. V té době začínala v Československu proslulá normalizace a čistky. Byl jsem již zbaven místa šéfa oddělení teoretické fyziky a vyloučen z KSČ. Po roce 1968 jsem odmítal do SSSR jezdit. Z druhé strany mi bylo ovšem jasné, že budoucnost mé země závisí velice na situaci v zemi, která nás okupovala. Znal jsem tu zemi, Sovětský svaz, důvěrně a dobře. Strávil jsem tam přes deset let na studiích, prožil jsem tam i Stalinovu smrt i Chruš-čovův referát na 20. sjezdu KSSS, jezdil jsem tam několikrát ročně na různé konference a zasedání, o prázdninách i na horolezecké výpravy do středoasijských velehor.

Na jaře 1970 mi přišlo ze sovětské akademie pozvání, abych se zúčastnil vědeckého sympozia v Novosibirsku. Když jsem se o tom zmínil řediteli ústavu, podíval se na mne jako na blázna: „Měl bys být rád, udržíš-li se vůbec v ústavu. Víš přece, že se jedná o tvém vyhazovu z práce."
Rozhodl jsem se tedy, že ústav a ČSAV o povolení cesty na Sibiř žádat nebudu - že tam pojedu soukromě a v době své dovolené. Znal jsem tenkrát dokonale všechny předpisy a bylo mi jasné, že alespoň teoreticky by mé soukromé pouti na Sibiř nemělo nic stát v cestě.

Mezi teorií a praxí v tomto případě nebyl žádný rozdíl. Má první dobrovolná cesta na Sibiř se uskutečnila na vlastní náklady a prošla úspěšně. Když se v Praze dozvěděli o tom, že jsem dobrovolně na Sibiři, považovali to za provokaci „pravicových živlů". Patřilo k absurditám tehdejší doby, že Československá akademie věd - místo aby byla ráda, že se zbavila jednoho z nenormalizovaných elementů, a že ho má již na Sibiři - požadovala od sovětské akademie, aby mne poslala supem domů. Sovětské akademii se do toho moc nechtělo - poslala pouze na konferenci telegram, upozorňující, že nereprezentuji zájmy československé vědy - jejich reprezentace byla svěřena druhému československému účastníkovi a budoucímu normalizátorovi doktoru Adamovi, který mou přítomnost na konferenci „oznámil" úřadům v Praze.

Až se jednou v Praze otevřou soudní archivy, historikové najdou zajímavý soudní dokument. Byl jsem vyhozen ze zaměstnání a žaloval jsem ústav pro neplatnou výpověď. Ústav odůvodňoval oprávněnost výpovědi tím, že jsem soukromě a na svůj účet odjel na Sibiř. Bylo to zvláště absurdní v době, kdy nás v tisku obviňovali z nepřátelství k Sovětskému svazu a z bojkotování vědeckých styků se sovětskými vědci.
Nemusím snad proto popisovat své vzrušení, když jsem na jaře roku 1987 otvíral dopis z Novosibirsku. Obsahoval pozvání, abych přijel na vědeckou konferenci o jaderné fyzice a přednesl na ní referát. Konference 
měla skoro stejný název a měla být zahájena v Novosibirsku přesně 17 let poté, co jsem toto město opustil.
Přirozené jsem se na konferenci přihlásil. Nebudu skrývat, že jsem měl jisté pochyby, zda dostanu vstupní vízum. Za třináct let, co jsem v nedobrovolném exilu, jsem uveřejnil desítky kritických článků o SSSR, o pronásledování Andreje Sacharova, o Československu. Maďarský konzulát mi jednou odmítl vydat vízum (později, v roce 1985, jsem ho dostal), československé úřady mě nepustily do Prahy ani na zasedání rady Evropské fyzikální společnosti, kterého jsem se měl zúčastnit jako zvolený delegát, zastupující 3000 individuálních členů.

Když mi vízum nebylo vydáno ještě týden před odjezdem, napsal jsem sovětskému velvyslanci dopis, ve kterém jsem ho upozornil na neomluvitelné průtahy kolem mého víza. Vyslovil jsem pochybnost, zda perestrojka a glasnosť, jejichž uplatňování s takovým zájmem, vnitřním uspokojením a sympatiemi sleduji, dosáhly již sovětského konzulátu ve Stockholmu, a upozornil ho, že nevydání víza účastníkovi vědecké konference by bylo v příkrém rozporu s duchem Helsinských dohod a politikou Michaila Gorbačova. Rád jsem poopravil svůj názor. Zavolal mi totiž pracovník sovětského konzulátu, vyslovil politování nad nedorozuměním, ujistil mě, že v budoucnosti se to nebude opakovat, a okamžité vízum vydal. Perestrojka zasáhla tedy i sovětské zastupitelské úřady.

Po sedmnácti letech


Dlouhý pobyt či časté cesty do nějaké země otupují dojmy. Člověk přestane vnímat a oceňovat klady, zvykne si a přestane se rozčilovat nad nedostatky. Skoro čtrnáctiletý pobyt ve Švédsku, v zemi s vysokým životním a civilizačním standardem, v zemi, kde prakticky všechno funguje, změnil radikálně mou optiku. Na rozdíl od náhodného západního návštěvníka či novináře jsem však měl někde hluboce uvnitř a zřejmě navždy zabudován referenční a korelační systém, vytvořený mými desetiletými zkušenostmi s touto zemí, její ideologií i její politikou. Nedostatky djilasovské „nedokonalé společnosti" vyvstaly najednou ve srovnání s „dokonalou či mnohem dokonalejší společností", na kterou si člověk zvykl, mnohem plastičtěji a ostřeji.

Letiště Šeremeťjevo 2 (neplést s letištěm Šeremeťjevo 3, jak se dnes v Moskvě říká Rudému náměstí, na kterém přistál německý mladík Mathi-as Rust) je moderní vstupní branou do Sovětského svazu. Je to dokonalá kopie letiště v Hannoveru. Na rozdíl od Hannoveru jsou tam pro celníky přidány pulty s rentgeny, které mají překontrolovat, zda někdo nepřiváží nějakou nedovolenou literaturu (praxe je však vcelku liberální), je tam nedostatek zavazadlových vozíků a nefungují televizní obrazovky, které by měly informovat, na kterém z pásů si máte vyzvednout svá zavazadla.

První dojmy z Moskvy po 17 letech jsou rozporné. Na první pohled zaráží zchátralost a neupravenost budov, špatná kvalita silnic a neuvěřitelná rozkopanost města. Tytam jsou doby, kdy byla Moskva, vytápěná hlavně zemním plynem, proslulá svým čistým ovzduším. Po několika hodinách jsem měl pocit, že se dusím. Soukromý automobilismus zasáhl také SSSR, Moskva je přeplněna osobními a nákladními auty. Nedostatek servisů a náhradních dílů způsobuje, že motory jsou zpravidla špatné seřízeny a za auty se táhnou oblaka výfukových plynů. Za těžkými dieselovými náklaďáky jsou to oblaka černá, úctyhodných rozměrů, zatemňující výhled i slunce na nebi. O strašném hluku, který tato zastaralá a špatně vypérovaná vozidla produkují na rozbitých silnicích, ani nemluvě.

Zchátralost, řekl bych dokonce zpustlost domů, bytů, veřejných prostor mne neustále šokovala. Částečně je způsobena velice nízkou úrovní řemeslných prací. V podchodu v samotném centru Moskvy, na kterém si jistě dali záležet, je asfalt deformován jako plechová roleta, ze stropů se loupají a padají velké kusy barvy, kachlíky jsou křivé a padají. Vchody a schodiště bez výjimky ve všech domech, které jsem navštívil, byly deprimující: křivá schodiště, zapáchající roury na odpadky, špinavé stěny, hrubě udělané dveře, okna, schránky na dopisy. Podobné dojmy jsou i z hotelů: Belgrad (60 rublů, tj. 95 dolarů za noc, úrovní a vybavením odpovídá londýnskému, pařížskému či frankfurtskému hotelu za 20-30 dolarů) má prošlapané koberce, nedovírající se okna a dveře, seprané maličké ručníky a toaletní papír po třetí reklamaci. O snídani se raději ani nezmíním.
Neuspořádanost života se projevovala všude. Fronty na jídlo, a to hlavně zeleninu a ovoce, a poloprázdné obchody. Ve velkém obchodě s ovocem a zeleninou na Arbatu je počátkem července pouze zelí, povadlá cibule a pomačkané malé meruňky. V sousedních obchodech nejvýše  jeden druh salámu, pouze v některých máslo. Pekařství jsou zásobena dobře. V Novosibirsku je zelenina a ovoce pouze na kolchozním trhu - ceny na sovětské platové poměry horentní: rajčata 3,5 rublu, jablka a meruňky 10 rublů za kilo. Před sedmnácti lety jsem si poznamenal do zápisníku, že v centrálním obchodě privilegovaného novosibirského akademgorodku byl na pultě pouze jeden druh salámu, a to pouze dopoledne. Po sedmnácti letech bylo oddělení masa a uzenin zrušeno, neboť tam již po léta neměli co prodávat. V novosibirském akademgorodku dostávají vědečtí pracovníci potraviny přes akademický raspredélitěl, dělníci přes továrny, a zbytek má nějaké potravinové lístky.
„U nás přitom ale nikdo nehladoví - maso, máslo je rozdělováno přes továrny..." říkal mi jeden starý funkcionář. Namítl jsem mu, že tohle ale přece nemůže být normální stav - že to spíše připomíná ekonomiku válečného údobí nebo hluboké krize. Ale i zde se situace zhoršila.

„Dříve nám dávali balíčky třikrát týdně, dnes pouze jedenkrát," říká mi žena jednoho fyzika. Toto privilegované zásobování se uskutečňuje pozoruhodným způsobem: přijdete do uzavřeného obchodu, vydají vám balík, zaplatíte, a teprve doma se dozvíte, co vám úřady přidělily, na co máte mít vlastně chuť.
„Jednou jsou to vajíčka, podruhé salám, potřetí sýr či nějaké maso, v naší zásobovací situaci se nakonec všechno hodí a spotřebuje," pokračuje novosibirská žena v domácnosti.
Snažím se zjistit, zda jim tento způsob nepřipadá urážející a ponižující. Mé otázky se míjejí cílem: nechápou, o čem vlastně mluvím.

Fronty. Fronty. Fronty. Fronty až na ulici prakticky před každou jídelnou, zakusočnou, restaurací. Fronty u stánků na ovoce. Před obchody s nábytkem. V Gastronomu č. 1 na Gorkého ulici bylo tolik lidí, že jsem se za chvíli vzdal pokusu zjistit, co tam vlastně mají. Když jsem se o své poznatky dělil s přáteli v Leningradě, odpověděli mi, že si na to zvykli: je to součást jejich života. Mají radost, když něco seženou nebo když fronta je malá: „Podívej, a na tyhle krásné pomeranče jsem stála ve frontě jen hodinu." Kladl jsem si mnohokrát otázku, a za své poslední cesty častěji než dříve, v čem je hlubší příčina této neuspořádanosti sovětského života. Svalovat všechno na nedostatek zboží či potravin zřejmě nejde. Prodavač v obchodě začne obsluhovat, až se utvoří fronta. Za desítky let se fronta stala způsobem existence sovětské společnosti. Tam, kde fronta není nebo by být nemusela, pociťuje společnost jakousi instinktivní potřebu ji vytvořit. Strávil jsem den v leningradském hotelu Pribaltijskaja. Je na něm na první pohled vidět, že ho vystavěli Skandinávci - je perfektně doveden až do finiše, kachlíky jsou rovné, okna a dveře se zavírají, zdviže fungují. Ačkoliv byl hotel projektován podle západních norem a má řadu velkých restaurací, jídelen, barů, ráno na snídani byla fronta. Snídaně pro „individuální" turisty byla vydávána v jedné malé místnosti bez oken - v téže době řada velkých restauračních sálů, s výhledem na Baltské moře, byla prázdná. Když se člověk dostal do malé a přeplněné místnosti, musel stát několik dalších front: na jídlo, na kávu či na čaj, na chleba a nakonec na stolek, za který by si mohl sednout. Předtím ovšem musel odklidit špinavé nádobí, které zbylo od hosta předešlého. To vše za 130 dolarů za noc. Řekl bych, že jde o jakousi psychologickou bariéru a manažerský problém.

Připomíná mi to jiný klasický sovětský neřešitelný problém. Problém dveří. Na první pohled se většina sovětských budov neliší od budov kdekoliv jinde na světě. Ať už je jejich architektura moderní nebo zastaralá, kvalita stavebních prací různé úrovně, sledují sovětští architekti v zásadě stejné principy jako jejich západní kolegové: každá budova musí mít určitý počet oken a dveří. S okny nejsou závažné problémy. Problémy jsou s dveřmi. Architekt si spočte, že budova mající řekněme 30 pater a 3000 místností musí mít 5 či 10 vchodů. Když budovu převezme do správy manažer, začne počet otevřených dveří redukovat. Neuspokojí se, dokud nebudou uzavřeny všechny vchody a východy, kromě jednoho. Zřejmě instinktivně cítí, že dál jít nemůže. Tento konflikt mezi architektovou vizí „otevřené" společnosti a manažerovou snahou o „uzavřenou" společnost jsem měl možnost pozorovat v SSSR během 40 let. Nakonec vždy zvítězil manažer s principem jedna budova - maximálně jedny otevřené dveře.

Kladl jsem si také ustavičně otázku, zda můj hlavní a nejotřesnější dojem - že totiž úroveň života v SSSR výrazně poklesla, že se kvalita života výrazně zhoršila - je objektivní, zda není způsoben mou novou optikou. Michail Gorbačov přispěchal, aby rozptýlil mé pochybnosti: „(...) nemáme jiného východiska. Abychom udrželi existující životní úroveň a zajistili potřeby obrany země, potřebujeme minimální roční přírůstek 4 % místo  současných 3 % (...)" A protože na obranu a zbrojení se v SSSR nikdy v minulosti nešetřilo, musel být pokles životní úrovně v SSSR i ze statistického hlediska značný.

Moskva se urychleně rozrůstá. Stavby z posledních let vypadají podstatně lépe než deprimující a zpustlé činžáky za uplynulých 30-40 let. Získat nový byt již není takový problém, jako to bylo před 20-30 lety. Ne každý si to však může dovolit. Před 15 lety se za malý třípokojový družstevní byt (cca 45 metrů čtverečních) platila první splátka (40 % celkové ceny bytu) ve výši 7000 rublů. Dnes je to již 18 000 rublů. Navštívil jsem rodinu dvou odborníků. Oba pracují ve vědeckých ústavech, ona je kandidátem věd. Mají tři děti, dvě odrostlejší, jedno malé. Žijí v maličkém, naprosto nevyhovujícím dvoupokojovém bytě. Nabízeli jim třípokojový družstevní byt. Nemohou si to dovolit: stál by je měsíčně kolem 80 rublů. Protože ona vydělává 170 rublů a on pouze 130, zbylo by jim 220 rublů, a to by bylo již pod oficiálním existenčním minimem (50 rublů na osobu a měsíc).
Sehnání nábytku do nových bytů je také problém, těžko řešitelný běžnými způsoby. Trochu lepší nábytek, z NDR, ČSSR, Jugoslávie je natolik deficitní zboží, že se zase pozoruhodným způsobem rozděluje přes podniky.
Kolik tato ekonomika válečného stavu stojí energie, pracovního času a zdraví, lze těžko odhadnout.
Krize a rozklad sovětské společnosti, její nefungování, byly odhaleny i v několika „náhodných" katastrofách, při nichž vyšla najevo skutečná situace. Nejznámější z nich byl Černobyl. Černobylská katastrofa otřásla zřejmě i Gorbačovem a představovala vážnou hrozbu pro realizaci jeho politiky i ekonomických reforem. Teprve Černobyl ukázal Gorbačovovi faktickou šířku a hloubku krize, kterou by měl překonat. Černobyl se mohl proměnit z katastrofy průmyslové a ekologické v katastrofu politickou. Pro Gorbačova nesporně znamenal citelnou ztrátu důvěry - jak doma, tak v zahraničí. Trvalo skoro tři týdny, než se Gorbačov odvážil pronést televizní projev k národu. Byl to jeden z nejméně přesvědčivých projevů, které kdy Gorbačov pronesl. Z perspektivy více než roku však můžeme říct, že se Gorbačov z černobylského šoku plně vzpamatoval, a že ho naopak velice obratně využil k podpoře glasnosti a perestrojky. Stejně jako přistání Mathiase Rusta na Rudém náměstí, které je ještě dodnes předmětem živých diskusí a námětem pro nesčetné vtipy pro sovětské lidi.
V den mého příjezdu zasedal právě v Moskvě Ústřední výbor KSSS a Nejvyšší sovět SSSR. Na cestě po Sovětském svazu mě doprovázelo číslo Pravdy s Gorbačovovým referátem. Říkal v něm, že se sovětská společnost dostala do předkrizového stavu. Mám příliš chudou fantazii na to, abych si dokázal představit, jak by mohla vypadat krize.

Šofér, který mě načerno vezl první večer, byl pro Gorbačovovy reformy. Studuje dálkově ekonomii, na život si vydělává jako řidič. Na jeho černé taxikaření podnik hledí skrz prsty.
„Dělají to správně, ale pomalu. Tímhle tempem bude náprava trvat 20 let, a lidi potřebuj ou žrát teď. Jediné východisko - dát půdu do rukou rodin."

O něčem podobném opatrně mluvil ve svém referátu i Gorbačov a snažil se plénum přesvědčit, že to socialismus neohrozí. Místo zobecnění a závažných teoretických závěrů dával však Gorbačovův projev tucty dobrých i špatných příkladů. Snažil jsem se Gorbačovův referát přečíst do konce. Nepodařilo se mi to, byl na to moc dlouhý. Politické myšlení v SSSR ještě zřejmě nedorostlo do jednohodinového zobecňujícího referátu generálního tajemníka a já mnohahodinovým politickým referátům už zcela odvykl.

Pražské jaro v Moskvě?


Od prvního večera jsem kromě zápachu výfukových plynů cítil ve vzduchu ještě něco jiného. Chemicky by se to zřejmě nedalo zanalyzovat, ale Čechoslovákovi, který prožil Pražské jaro roku 1968, to hned něco připomnělo.
„Četl jsi tohle?" ukazoval mi přítel v sauně poslední číslo Ogoňku s několikastránkovým článkem o Fjodoru Raskolnikovovi s jeho dopisem Stalinovi, ve kterém ho obviňuje, že zničil sovětskou diplomacii, armádu, kulturu i komunistickou stranu. Ještě před několika měsíci by přepisování či pouze vlastnictví textu takového dopisu znamenalo zatčení a odsouzení. Nyní je uveřejněn v časopise vycházejícím nákladem jednoho a půl milionu výtisků.
„Musíš si přečíst tohle a tohle," říká mi jiný přítel a dává mi dlouhý seznam nejpozoruhodnějších literárních a politických textů.
Nakladatelství a redakce literárních časopisů jsou zaplaveny rukopisy. Zřejmě všechno, co bylo za posledních 20-30 let napsáno a často uchováváno  v zásuvkách, v tajných skrýších, v lahvích zakopaných v zemi, bylo nyní odesláno do tisku.

Jedenáctého června byl v Moskvě uspořádán večer věnovaný památce Alexandra Galiče. Skupina jeho přátel požádala kulturní oddělení moskevského sovětu, aby jim takovýto večer povolili. Odpověděli, že jim to nemohou povolit ani zakázat. Najdou-li však nějaký klub, který jim propůjčí sál, nemají nic proti. Před nedávnem by to byl alibistický způsob zákazu. Pro moskevské jaro 1987 bylo charakteristické, že se bez potíží našel ředitel domu kultury, který jim sál propůjčil. Sešlo se tak přes pět set lidí, z pásků se hrály i velice kritické Galičovy písně (třeba Karaganda, Pasternak), jeho básně přednášeli a zpívali známí umělci, vyprávěli o něm jeho přátelé a kritici. Koncert trval do jedné v noci a v budoucnu prý bude Galič, před nedávnem ještě oficiálním tiskem přezíraný emigrant a zrádce, v SSSR vydáván.

Před několika měsíci jsem byl překvapen, že Litěraturnaja gazeta uveřejnila článek Miloše Formana, ve kterém si stěžoval, že se v jeho původní vlasti, Československu, kromě Amadea nehraje žádný z jeho filmů natočených v USA. Nyní je v Moskvě promítán jeho nejslavnější film - Přelet nad kukaččím hnízdem. Dříve sovětští turisté v Československu chodili na filmy, které zakázala sovětská filmová cenzura. Že by tomu bylo nyní naopak? Že by Čechoslováci pořádali zájezdy do Moskvy ke zhlédnutí Formanových filmů? Inu, v Praze Franze Kafky a Jaroslava Haška je i nemožné možné.

Román Vasilije Grossmana Život a osud, který vyšel po jeho smrti v zahraničí, byl považován za jeden z nejprotisovétštějších textů, které byly kdy napsány, a KGB se snažilo všemi prostředky zničit všechny existující kopie rukopisu. Snad jenom Solženicynovo Souostroví Gulag vyvolávalo větší nenávist - a strach - sovětských úřadů. Nyní bylo oznámeno, že román začne vycházet, že časopis Okťabr začne tento román uveřejňovat na pokračování. O vydání Pasternakova Doktora Živaga bylo rozhodnuto již dříve.

Během mého pobytu v Moskvě uspořádala skupina literátů a bývalých politických vězňů tiskovou konferenci, na které bylo rozdáno první číslo nezávislého bulletinu Glasnosť. Mezi iniciátory této skupiny jsou spisovatelé Grigorjanc, Timofejev a další. Měl jsem příležitost zúčastnit se diskuse o tomto časopisu mezi zástupcem redakčního kruhu Glasnosti a Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem a Jelenou Bonnerovou. Zástupce časopisu se snažil akademika Sacharova přimět k tomu, aby podpořil, alespoň několika slovy, jejich iniciativu. Sacharov pozorně poslouchal, kladl otázky, snažil se pochopit, v čem spočívá novost, původnost či cennost tohoto časopisu, a potom laskavými, ale rozhodnými slovy, skoro s provinilým úsměvem odmítl nějaké prohlášení dát:
„Víte, já mám takovou zvláštní pozici. Myslím, že by nebylo správné zaujímat stanovisko v této etapě. Kdybyste ovšem začali mít problémy, no kdyby vás začali zavírat, potom byste uslyšeli můj hlas..."
Ještě před třemi lety se Černénko pokoušel rehabilitovat Stalina, a město Volgograd prý mělo být přejmenováno zpět na Stalingrad. Dnes se o Stalinových zločinech mluví v tisku ostřeji a otevřeněji, než si to dovolil Chruščov ve svém nikdy nezveřejněném projevu na 20. sjezdu KSSS.

Vůbec se zdá, jako by v Moskvě přestala existovat jakákoliv tabu. Před nedávnem začaly noviny psát i o „nepřátelích lidu", popravených Stalinem v třicátých letech - Kameněvovi, Zinověvovi, Bucharinovi a dalších. Nedávno bylo možné přečíst si i zprávy, že to byl zřejmé Stalin, kdo dal zavraždit Kirova. O nejbližším Leninově spolupracovníkovi Trockém však donedávna nepadlo ani slovo. Ještě v roce 1980 měl sovětský encyklopedický slovník půlstránkové heslo trockismus, o Trockém však ani řádku. Nyní došla řada i na rehabilitaci Trockého, začalo se o něm psát jako o významném revolucionáři.

Po Moskvě obíhají desítky nových rukopisů, zápisy ze schůzí a různých projevů, například generálního prokurátora SSSR nebo Jelcina: informace obsažené v jejich zprávách jsou těžko uvěřitelné. V jedné korupční aféře v Moskvě bylo prý zatčeno na 600 osob. Inu, Moskva je velká, ale takhle velká zatýkání nebyla ani při proslulých raziích proti mafii. Při zatýkání zkorumpovaných funkcionářů v Buchaře a Samarkan-du, kteří žili ve vilách obklopených vysokými zdmi a hlídaných vlastními ozbrojenými oddíly, musely úřady přivézt z Moskvy několik čet speciálních gardových oddílů s automaty. Připomíná to pověsti, které kolovaly po Moskvě krátce po zatčení a popravě Beriji - tenkrát prý také musely být do Moskvy staženy speciální vojenské útvary - Berijova vlastní vnitřní vojska by ho prý jinak nevydala.
 
Komsomolská pravda uveřejnila sérii článků o prostituci. Články obsahovaly interview s prostitutkami, které si vydělávají až 100-200 rublů za den, kromě různých dárků a jiných výhod. Do 30 let si šikovná dáma vydělá až 100 000 rublů, a z toho může pohodlně žít zbytek života. (Při 3% úrocích tak dostává taková dáma více než vysoce postavený inženýr s platem kolem 200 rublů měsíčně. Plat staršího vědeckého pracovníka bez doktorské dizertace je 220-270 rublů, doktora věd 400 rublů.) Právníci krčí nad prostitucí rameny, legálně prý prostituci nelze podle sovětských zákonů stíhat. (Teprve po mém návratu z Moskvy se otázka zákonů, které by mohly postihovat prostituci, začala diskutovat na stránkách Litě-raturnoj gazety.) Prostitutky jsou většinou mladé, pohledné dívky, které říkají, že se jim normální život zdá nudný, že hledají zajímavé zážitky a zajímavé lidi a že za to je nikdo nemůže stíhat. Potrestat je však lze jedině, pokud budou přistiženy při spekulaci s valutou. Komsomolská pravda nemohla uvést ještě jednu nemálo důležitou okolnost: velká většina těchto děvčat, pokud ne vůbec všechna, se zabývá prostitucí se souhlasem KGB a musí jim za to něčím platit. Nedávná aféra s příslušníky námořní pěchoty, střežícími americké velvyslanectví v Moskvě, to přesvědčivě dokazuje. Tito američtí vojáci umožnili svým ruským přítelkyním jako protislužbu za poskytnuté sexuální služby přístup do nejtajnějších šifrovacích a odposlechuvzdorných místností.

Přilétl jsem z Novosibirsku pozdě večer, hladový a žíznivý. Lety Aeroflotu na vnitřních linkách se nevyznačují žádným zvláštním pohostinstvím. V hotelu Belgrad II byl otevřen pouze jeden restaurant, na jehož dveřích bylo napsáno U NAS SPECOBSLUŽIVANIJE! Vešel jsem dovnitř a hrál roli žíznivého, hladového a rusky nemluvícího cizince. Metrdotěl mi s úsměvem přidělil místo u stolku, kde seděly dvě pohledné ruské třicátnice. Čtvrté místo bylo prázdné, stála však u něho načatá láhev vína a nějaký salát. Mé spolustolovnice se v ničem neomezovaly: karafa s vodkou a koňakem, uzený jeseter, saláty, víno. Netrvalo ani pět minut a byl jsem dotázán, zda mluvím francouzsky. Odtušil jsem, že pouze trochu anglicky. Zklamaně se spolu začaly bavit bez zábran rusky. Seděl jsem poprvé v životě u jednoho stolu se dvěma profesionálními prostitutkami -z jejich řeči to bylo naprosto zřejmé. V restauraci hrál hlučně, skoro jako v nějaké diskotéce jazz, bylo nakouřeno, tančilo se. Za chvíli k našemu stolu přišel nějaký blonďák a začal pořádat velký biftek. Usmíval se na mě, za chvíli jsme se dali do anglického hovoru. Řekl mi, že je z Finska - nabídl jsem mu přejít na švédštinu, která nám umožní nerušenou konverzaci. Je v Moskvě již deset dnů, líbí se mu tam, dá se dobře a levně pít a jíst, děvčat je plno. Zda umí rusky? Několik slov, ale na dorozumění se zdejšími slečnami to stačí. Sedím zády k tanečnímu parketu, skoro u dveří. Fin, pořádající steak, se najednou usmívá, krčí rameny a ukazuje na talíř. Dívám se na něj trochu udiveně. Za chvíli se jeho grimasa opakuje, Fin ukazuje na talíř, myslím, že posunky patří mně. „Nechutná vám jídlo?" ptám se ho.

„Ne, ale támhle mě slečna zve k tanci. Když s ní půjdu tancovat, budu muset zaplatit její účet - to nevadí, to je málo, ale potom bude chtít, abych s ní šel domů nebo na pokoj, a to se mi dnes nechce." Koukám na něj překvapeně a pak si pomalu prohlížím ostatní stolky. Řada děvčat, sedících v párech a usmívajících se na single cizince. U jiných stolů pozoruhodné ruské smíšené společnosti, které mají dostatečné množství peněz na velkou, vzhledem k ruským mzdovým relacím, útratu. Rozdávají štědře spropitné. Jak se dostali do hotelu a do restaurace? U vchodu stojí vrátný a milicionář, u vchodu do restaurace maitre ďhótel, který vypadá jak vrátný z pornoklubu na Montmartru. Číšníci jsou celkem moderně oblečeni, v červených košilích, šedých kravatách, tmavých kalhotách. Obsluhují rychle, jsou pohotoví. Totam je pověstné ruské sejčas. Méně pohotoví jsou při vracení peněz zpět, ačkoliv na účtence jsou hosté žádáni, aby platili přesně podle účtu, 5 % obsluhy je již připočítáno. Platím, odcházím brzo spát a hlavou se mi honí desítky otázek, týkajících se této nové ruské turisticko-podnikatelské mafie.

Při nákupu předmětu dražšího než 10 000 rublů se musí kupující prokázat „správkou" z finančního úřadu, povolující tento nákup. Žadatel musí dát zprávu, jaká je jeho finanční situace, a vysvětlit, odkud pocházejí jeho prostředky. Pro osoby se slušným příjmem, vedlejšími příjmy či několika pracujícími v rodině získání „správky" není žádný problém. Pro pracovníky obchodní sítě, restaurace či veřejného pracovníka, jejichž příjem se pohybuje kolem 100-150 rublů měsíčně, znamená zavedení této praxe velkou překážku při získávání nemovitostí, působí jako značný zdržující faktor. Vede to například k absurdním situacím: za los z loterie,  který vyhrál řekněme deset tisíc rublů, se platí, zvláště na jihu země, až čtyřnásobek výhry. Takovou cenu má legalizace - na Západě se tomu říká tuším „washing the money". Fantastické úplatky se platí - také zvláště na jihu, ve Střední Asii a na Kavkaze - za místo experta či pracovníka na nějakém sovětském zastupitelství v zahraničí. Tato většinou dobře a navíc ve valutě placená místa umožní šťastlivci po zbytek života odvolávat se na velký příjem, který oficiálně měl.

Zprávy o zatýkání v souvislosti s korupčními aférami, rozkrádáním, černým trhem jsou časté a tresty často drastické. Není divu, že otázka trestu smrti vyvolala na stránkách Moskevských novostí velice vášnivou diskusi. V člověku to skoro vyvolává dojem, jako by nomenklatura začala ztrácet jedno ze svých hlavních privilegií: beztrestnost za spáchané činy.

Také složení nomenklatury se rychle mění. Tytam jsou stalinské či brežnévovské doby, kdy se místo či příslušnost k nomenklatuře udělovaly skoro jako šlechtický titul: na doživotí. Těžko dnes kdo spočte, kolik ministrů a jejich náměstků, tajemníků na všech stupních, členů ústředních výborů a vyšších funkcionářů v centru či v provincii bylo vyměněno od doby, kdy začal Gorbačovův velký jarní úklid. Před více než rokem oznámil člen politbyra Gajdar Alijev, že již bylo vyměněno přes 82 000 pracovníků stranického aparátu. Představovalo to celých dvacet procent. Odhadoval bych, že dnes bude toto číslo nejméně dvojnásobné. A kolik jich ještě bude vyměněno? Nezlomí to Gorbačovovi vaz? Gorbačov je tvrdý a neúprosný: „Ti, co se nechtějí přizpůsobit a překáží nám, musí jednoduše jít z cesty... Uvolněte nám cestu. Nepřekážejte nám!"
„Gorbačov je velmi šikovný a ví, co chce. Na rozdíl od vašeho Dubčeka dovede být rozhodný, tvrdý, až nemilosrdný a má kolem sebe schopné spolupracovníky. Jednají rychle a bez rukaviček," řekl mi jeden ze starých a dobře informovaných přátel.

Andrej Sacharov vyjádřil podobný názor: „Gorbačov je schopný, ví, co chce, řekl bych, že je dokonce cynický..." Andrej Dmitrijevič se zamyslel, usmál se a dodal: „Používám slovo cynický v nejlepším smyslu slova."
Nejhmatatelnější změny, vlastně úspěchy, jsem viděl v Gorbačovové protialkoholické politice. Na ulicích nejsou vidět válející se opilci. Touha po alkoholu přirozeně nezmizela. Před těmi nemnohými obchody prodávajícími alkohol se již dlouho před druhou, kdy prodej začíná, tvoří nekonečné fronty. Jediné, čeho byl v několika desítkách obchodů, do kterých jsem nakoukl, dostatek, byly minerálky, limonády a nejrůznější ovocné šťávy. Dováží se ze všech zemí východního bloku, Kuby, Vietnamu, zmobilizován byl zřejmě i vlastní průmysl. Nikdy předtím neviděli sovětští lidé takové množství a takovou rozmanitost nealkoholických nápojů, jako za poslední rok. Řekl bych, že alespoň tuto část Gorbačovo-vy politiky podporuje nadpoloviční většina sovětského obyvatelstva: ženy. Alkoholismus mužů na ně doléhal obzvláště těžce. Jak ovlivnila tato suchá politika domácí výrobu samohonu? V některých částech Ruska je prý nedostatek cukru, je skupován pro pálení kořalky. A jak nahradí sovětský stát prostředky, které mu přinášel prodej vodky? A kolik bude stát léčení následků požívání nedostatečné očištěného samohonu?

Poměr k alkoholu se skutečně výrazné změnil. Mohu to dosvědčit z vlastní zkušenosti. Byl jsem zřejmé jedním z mála, kteří strávili 10 let v SSSR, aniž by ochutnali vodku nebo víno. Zřejmě bych měl být vystaven v muzeu. Nikdo si nedovede představit, co jsem musel vytrpět: nechtěl jsem pít ani na Stalina, ani na Gottwalda, ani na vítězství, ani na přátelství, dokonce ani na úspěchy při budování komunismu.

V Novosibirsku jsem byl požádán, abych pronesl přípitek na velkém konferenčním banketu. Řekl jsem přítomným, že vlastně nevím, za koho mám mluvit, koho reprezentuji: můj vědecký život byl, podobně jako Galie v době Caesara, rozdělen na tři skoro stejné části. První jsem strávil v SSSR, druhou v Československu a poslední ve Skandinávii. Řekl jsem, že bych rád připil nejen na úspěch naší vědecké konference, ale i toho, co se dnes děje v SSSR. Bohužel jsem to musel udělat sklenicí kavkazské minerální vody Narzan. Na oficiálních banketech se dnes v SSSR nenalévá ani víno. Rusko předčilo i puritánsko-luteránské Švédsko. Nelitoval jsem toho nijak zvláště. I bez alkoholu byla atmosféra na banketu výborná.

Banket byl uspořádán v Novosibirsku, jeho účastníci tam byli dopraveni v několika velkých autobusech. Seděl jsem v prvním, hned za řidičem. Před námi se objevil policejní džíp s modrým světlem na střeše a dvěma silnými amplióny. Milicionář zapjal světla a začala ďábelská jízda. Bezohledně a hrubými slovy, která byla slyšet až do našich autobusů, nutil osobní auta, těžké náklaďáky s přívěsy, cisternové vozy a dokonce i vojenská auta, aby nám uvolnily cestu a daly přednost. Auta, jakmile uslyšela  hlas z policejního vozu, poslušně zahýbala na neasfaltovanou část silnice, zpomalovala a zviřovala oblaka prachu. Ti, co hned neuposlechli, byli okřikováni:

„Ty, copak neslyšíš? Okamžitě uvolni silnici, nebo si zapíšu tvoje číslo a seberu ti řidičák..."
Na křižovatkách vjížděl náš milicionář na červenou a oznamoval všem účastníkům, že světla neplatí - jeli jsme z akademického městečka do Novosibirsku na zelené vlně a v mračnech prachu a všichni nám pokorně uvolňovali cestu.

O několik dnů později v Leningradě jsem byl svědkem podobné scény. Město navštívil Gándhí, milice vytvořila naprostý dopravní chaos. Nějaký řidič nepochopil, co se od něho vlastně chce. Stál u něho milicionář a řval:
„Seš slepej nebo co? Kam se cpeš? Seberu ti řidičák, roztrhnu a zahodím..."

Řidič pokorně seděl s řidičským průkazem v rukou, a snažil se vysvětlit, že nepochopil milicionářův signál. Milicionář pokračoval ve svém řvaní, najednou hrubě vytrhl z řidičových rukou průkaz a strčil jej do kapsy. Čím se to všechno skončilo, nevím. Milicionář si najednou všiml, že ho pozoruji otevřeným okýnkem z vozu Inturistu - stáli jsme metr od něho -, a dal pokyn mému řidiči, abychom jeli.

Když se mnou dělal interview reportér místních sibiřských novin a ptal se i na obecné dojmy, zmínil jsem se o této aroganci místní moci, nikterak slučitelné s principy, o kterých mluvil Gorbačov ve své dlouhé řeči na plénu. Byl překvapen. Nechápal dobře, co mě na tom vzrušuje:

„Bylo to přece pro vaši vlastní bezpečnost. Co kdyby do vás nějaký náklaďák vjel, řidiči jsou nedisciplinovaní.
Možná že měl pravdu. Jízda po sovětských silnicích je zřejmě daleka od toho, aby mohla být nazvána bezpečnou. Projel jsem v Novosibirsku asi 150 km po silnicích mimo město. Na těch sto padesáti kilometrech jsem viděl čtyři vážné havárie. Bylo to těžko vysvětlitelné: na rovné, široké silnici ležela převrácena na bok či na střechu těžká nákladní auta. Byly příčinou špatné brzdy, pérování auta či zoufale špatný stav vozovky? Výraz „arogance moci" můj spolubesedník nechápal a já měl co dělat, abych mu jeho význam vysvětlil.
„Nebude to mít Gorbačov lehké," říkal jsem si již po kolikáté a pociťoval jsem úctu před odvahou, se kterou se pustil do vymetání těch nekonečných Augiášových chlévů. Zdá se, že Gorbačov si je plně vědom obtížnosti úkolů, do kterých se pustil. V jednom ze svých projevů je charakterizuje jako titánské.

Dvěma z mých přátel, M. a A., právě odvedli syny. Je to dnes v Rusku skoro rodinná tragédie. Snaží se zjistit, kam byli odvedeni, a daří se jim uvidět se s nimi ještě před odjezdem. A. celý den čekal na letišti Domodě-dovo. Nakonec brance přivezli, a on mohl strávit se synem ještě pár hodin před jeho odletem někam na Ural.
„Naštěstí to nebyl Semipalatinsk," konstatuje, když jsem se s ním setkal v sauně.

Semipalatinsk - to je polygon na pokusné výbuchy jaderných zbraní. Ještě obávanější je Afghánistán. O něm se v Rusku příliš nemluví, je však cítit všude. Podaří-li se Gorbačovovi skončit afghánskou avantýru, bude to krok rozhodně populárnější než polosuchý režim, který v Rusku zavedl.

Loňský a letošní odvodový ročník byl v Rusku slabý a úřady se rozhodly, že budou brát na dva roky na vojnu i studenty vysokých škol, obyčejně z 2. a 3. ročníku. Až do nedávné doby byli totiž studenti privilegováni, odbývali si službu v armádě během studií a během jednoho dvou kratších prázdninových cvičení. Nový ministr vysokých škol se prý nedávno chlubil, že odváděni jsou i studenti IMO - Institutu mezinárodních vztahů, nejelitnější školy, vychovávající sovětské diplomaty a pracovníky ministerstva zahraničního obchodu či jiných zahraničních služeb. IMO je oblíbené místo pro sovětskou zlatou mládež, děti vyšší nomenklatury - otvírá jim nejvíce ceněnou kariéru v SSSR: práci v zahraničí.

Komsomolská pravda píše nejen o prostituci. I narkotika jsou na pořadu dne. Ačkoliv klasických narkotik snad není v SSSR tolik co v jiných zemích, představují velice vážný společenský problém. Noviny píší o organizovaných bandách mládeže, které jedou do Střední Asie, aby získaly konopí, ze kterého potom vyrábějí narkotika.

Mládež se omamuje i jinými, velice primitivními způsoby. Oblíbený způsob je třeba nalít si na hlavu aceton a přikrýt hlavu těsným kloboukem - aceton pronikne póry do krve a způsobí jakési opojení či omámení.
 
Dýchání benzinu v plastickém pytlíku má podobný účinek. Jiný způsob je dýchání jistých druhů organických lepidel, rozpouštěných v organických vysoce těkavých látkách. Používány jsou i různé léky, jejichž omamný účinek je sice neklasifikuje jako narkotika, ale mají podobný, i když slabší účinek. Potom že není v Sovětském svazu žádný vývoj. Za mých mladých let se na souostroví gulagu opájeli vězňové jediným prostředkem, který byl v zónách k dispozici: balíčkem levného čaje. Recept na přípravu čefiru byl jednoduchý: Nasyp balíček čaje (50 g) do litru vařící vody a chvíli vař. Po ochladnutí vypij. Působí skoro jako nějaký fenmetrazin. Pravděpodobně má pouze méně škodlivé účinky.

Sovětská společnost se radikálně mění. Lidé se méně bojí, objevují se zcela nové společenské jevy. V Izmajlovském parku se každou neděli ráno pořádá nikým nedovolený trh, snad spíše bazar, s uměním. Můžete se nechat namalovat či nakreslit, můžete si koupit obraz či grafiku. Většina z nich je špatných. Chybí tradice, zkušenosti. Desetiletí socialistického realismu zanechala zřetelné a hluboké stopy. Chybí etalon. Chybí léta experimentování a konfrontací. Na vystavovaných obrazech je zřetelně vidět mezera třiceti či více let. Vidíte obrazy připomíjající mladého Chagalla, Maleviče, Petrova-Vodkina, Kandinského, Larionova a desítky dalších. Některé nejsou bez talentu, chybí jim však technika a disciplína. V jiných převažuje technické experimentování, chybí však talent. Důležité je, že lidé získali volnost a chuť k experimentování. To ostatní přijde snad samo sebou.

Již řadu let působí v Moskvě a jiných městech společnost PAMJAŤ. Vznikla před několika lety jako celkem neškodná výzva k záchraně ruských tradic. V inzerátech místních novin byli občané vyzýváni, aby přišli v neděli na subotnik zvláštního typu: pomoc při opravě, úklidu nebo čištění nějakého polorozpadlého kostelíku, kaple, historické budovy či památníku. Lidé se scházeli k přednáškám a diskusím o historii. Nikdo vlastně neví, jak se z podobných iniciativ utvořila jakási společnost, či občanská iniciativa, která najednou začíná vystupovat s určitými společenskými - nechci je nazývat politickými - požadavky. Nedávno dokonce uspořádali i demonstraci v Moskvě, a jejich zástupce přijal tajemník moskevského stranického výboru Jelcin. Nikdo o nich pořádně nic neví. Jejich světový názor je zřejmě krajně konzervativní, patriarchálně ruský.

Mezi jejich názory se objevuje i antisemitismus, i nálady proti-inteligent-ské. Nelíbí se jim západní kultura, hlavně moderní hudba a umění, dnes tak populární mezi sovětskou mládeží. Někteří z příslušníků této skupiny by nejraději zavedli úplnou prohibici, jiní se zasazují za to, aby se na počítačích nepoužívala latinská písmena. V Novosibirsku byl údajně jeden člen této skupiny vyloučen z komunistické strany za příliš otevřenou propagaci antisemitismu. Z toho, co se mi o této skupině podařilo zjistit, k ní nemám žádné sympatie. Potěšitelné je, že existuje. Je to zřejmě něco, co nebylo předem schváleno stranickými orgány a není jimi totálně řízeno a ovládáno. A to je důležitý výhonek něčeho nového, co dosud v SSSR neexistovalo a ani existovat nemohlo.
Nechci tvrdit, že to, co se dnes odehrává v Moskvě, je nějaké opakování Pražského jara. Historie, jak známo, se nikdy neopakuje, a pokud, tak pouze jako fraška. Historické a politické tradice Ruska a Československa jsou zcela rozdílné. Politické, národnostní, náboženské, ekonomické i vojenské problémy jsou v Sovětském svazu zcela odlišné, než byly či jsou v Československu. Sovětští občané nikdy neprošli školou demokratického a liberálního státu, kterou poskytla našemu obyvatelstvu dokonce i konstituční monarchie Rakousko-Uhersko, a hlavně pak svobodná a samostatná republika v údobí mezi dvěma světovými válkami a během krátkého údobí po druhé světové válce. Přes to všechno se nemohu ubránit dojmu, že mezi tím, co se dnes odehrává v Moskvě, a co se odehrávalo skoro před dvaceti lety v Praze, existuje hluboká analogie. Velká země se probudila z letargického spánku, který ji paralyzoval po mnoho desetiletí. I u obyvatelstva, otupělého a vystrašeného dlouhým terorem a mocenskou zvůlí, se projevil záblesk naděje, zájem a angažovanost. Poprvé za padesát a možná i sedmdesát let se dostává do rukou homo sovieticus relativně úplná a ne zcela jednostranná informace o společenských i ekonomických problémech, o zahraniční politice, o neštěstích a katastrofách, které dříve „neexistovaly" či existovaly pouze v zemích zahnívajícího kapitalismu, o historických událostech ve vlastní zemi. Poprvé je homo sovieticus vlastně nucen si dělat sám vlastní úsudek o problémech, zaujímat stanoviska. Poprvé jsou propouštěni političtí vězňové, poprvé, i když velice opatrně a zřejmě v omezeném rozsahu, jsou i vysoce postavení viníci veřejně hnáni k odpovědnosti.
 

Věda a vědci


Českoslovenští cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund procestovali před dvaceti lety Sovětský svaz křížem krážem. Po skončení jejich snad dvouleté cesty je s velkou slávou přijal i sám veliký Leonid Iljič Brežněv, dekoroval je vysokými řády a požádal je, aby mu napsali zcela otevřenou zprávu o svých dojmech ze Sovětského svazu. Vznikla z toho velice zajímavá asi padesátistránková zpráva, která nebyla nikdy uveřejněna. Zpráva začíná následující větou: „Sovětský svaz nám připomíná ohromný a silný náklaďák, jehož řidič současně a vší silou šlape na plyn a brzdu."

Těžko bych mohl nalézt lepší a konciznější přirovnání pro situaci v sovětské vědě. Sovětský svaz vynakládá na védu ohromné prostředky. Má početnou armádu vysoce kvalifikovaných vědeckých pracovníků, schopných vyřešit i nejsložitější vědecké problémy. V teoretických oblastech, tam, kde vědecké výsledky záleží hlavně na nadání a znalostech, má sovětská věda světovou úroveň. Patří k nim matematika, teoretická fyzika, astrofyzika, kosmologie. Ale i v těchto oblastech je sovětská véda handicapována nedostatkem informací a vědeckých kontaktů. Podstatně horší je však situace v experimentálních oblastech, které závisí na pohotové a plynulé průmyslové dodávce přístrojů, chemikálií, speciálních látek a jiného zařízení.
Tyto faktory vedou k značně nízké efektivitě práce v sovětských vědeckých ústavech. To není žádný nový objev. Akademik Kapica o tom mluvil a psal již před třiceti lety a docházel k závěru, že sovětská věda je nejméně dvakrát až třikrát méně efektivní než věda americká. Jiná srovnání, třeba podle počtu Nobelových cen, by vedla k závěrům ještě horším.

Mám dojem, že od padesátých let, kdy Kapica pronášel svá odvážná a varovná slova, se situace dále zhoršila. Zatímco efektivita vědeckého výzkumu na Západě v posledních letech velice rychle roste (hlavně vlivem závratné computerizace), v Sovětském svazu pouze stagnuje. Vede to k tomu, že sovětská věda může držet krok s vědou západní (mimochodem do značné míry velice efektivně mezinárodně integrovanou a kooperovanou) pouze v několika málo vybraných oblastech - fakticky pouze v oblasti raketové techniky a kosmického výzkumu. Těžko říct, jakou za to sovětská věda musí platit cenu. Řekl bych, že toho dosahuje ohromnou koncentrací hmotných prostředků a vědeckých pracovníků na několika málo vybraných problémech. Odhadl bych, že k vyřešení stejného vědeckého úkolu za stejnou dobu musí Sovětský svaz soustředit nejméně desetkrát více prostředků a specialistů než třeba Spojené státy.
Během nedávného pobytu v Moskvě jsem několikrát slyšel vyprávět tuto anekdotu: japonští experti byli pozváni, aby posoudili stav rozvoje sovětské elektroniky a počítačové techniky a odhadli, za jak dlouho bude SSSR schopen v této oblasti Japonsko dohnat.

„Mysleli jsme si, že zaostáváte na 15-20 let, ale teď jsme došli k přesvědčení, že je to navždy."
Jeden známý a seriózní vědec, se kterým jsem o tomto problému diskutoval, mi s ustaraným výrazem řekl, že má obavu, že v sovětském vývoji bylo zanedbáno cosi, co se nedá vůbec napravit, co má neodčinitelné následky.

Jiný profesor mi vyprávěl o tom, jak někdy ve čtyřicátých letech byla vyhlášena všesvazová soutěž na výrobu nejlepšího zapalovače pro dýmku soudruha Stalina.
„Tenkrát se soutěže zúčastnilo několik stovek továren a konstruktér-ských kanceláří. Dnes by podobnou soutěž - vyrobit osobní počítač pro soudruha Gorbačova - vyhlásit ani nemohli. Těžko by se v Sovětském svazu našel jediný podnik, který by dokázal vyrobit moderní a spolehlivý osobní počítač."

Starý profesor měl zřejmě pravdu. Personální computery se v SSSR prakticky nevyrábějí. V ústředních novinách byl uveřejněn článek, podle kterého by bylo nutno zvýšit kvalitu produkce nejméně 20-25krát (sic!), aby bylo možné zahájit sériovou produkci malých počítačů a dát je na trh. Gorbačov v jednom ze svých projevů řekl, že sovětský průmysl vyrábí neuspokojující počítače. „Musíme se podívat pravdě do očí," dodal. Myslím, že pravda je ještě mnohem horší. Za svého pobytu v SSSR jsem neviděl ani jedno skutečné PC sovětské provenience. Vědci z několika ústavů mi řekli, že prototypy malých počítačů, vyrobených či sestavených v jejich dílnách, byly odvezeny a demonstrovány někde v Moskvě, na ministerstvu či na ústředním výboru, s cílem dokázat, že situace není tak zlá.

S tímto problémem zápolí vlastně celý sovětský blok. Pokus o vytvoření společného počítače RJAD, který by byl vyvíjen v zemích sovětského bloku, zřejmě ztroskotal. 90megabytové harddisky, které mělo vyrábět  Bulharsko, se nikdy nepodařilo uvést do plynulého provozu. Měl bych raději pomlčet o jejich rozměrech: západní 90megabytové harddisky, které naprosto spolehlivě pracují řadu let, jsou velké jako krabička od doutníků. Bulharský výrobek bylo monstrum jako velký noční stolek. Ve vědeckých ústavech NDR bývá jedno PC na 10-15 vědeckých pracovníků a musíte čekat ve frontě týden i více, než se k němu na několik hodin dostanete. Přitom jde o PC s parametry, jaké byste dnes na západním trhu našli těžko - tak zaostalé výrobky by již nikdo nekoupil. Starší vědecký pracovník má přiděleno 1000 archů papíru pro printer na rok. Maďarská PC se montují prakticky cele z dovážených součástek.

Navštívil jsem v Novosibirsku počítačovou laboratoř jedné z místních škol. Ve středisku není ani jedno PC. Několik terminálů je napojeno na výpočetní středisko sibiřské filiálky akademie věd přímými telefonními linkami. Používají počítač Hewlett-Packard 2006. Jeden polský printer, který vypadá jak předpotopní obluda, dokáže tisknout velká písmena latinkou i azbukou. Věčně však nefunguje.
„Naše laboratoř obsluhuje 150-200 žáků starších tříd a několik desítek žáků z vědeckých kroužků."
Tedy čtyři pět terminálů na 300 osob. Učitelka mi ukazuje kartotéku programů, které sestavili žáci. Jsou zajímavé, svědčí o jejich znalostech i živém zájmu. Proč je kartotéka v krabičce na nařezaných lístcích ze  sešitu? Učitelka se na mne nechápavě dívá. „Nebylo by přirozenější ji mít uloženou v počítači?"
Na pomoc přispěchal jeden z úplně mladých chlapců: „Nestačila by nám paměť." „Jak velkou máte paměť?"
Chvíli se dohadujeme a snažíme se nalézt společný jazyk. „Jeden megabyte," zní výsledek diskuse.
Mám s sebou v Novosibirsku maličkou přenosnou Toshibu 1100 Plus. Váží 4 kg a má paměť nejméně dva megabyty, tedy větší, než má laboratoř vyhrazeno pro 300 žáků novosibirské školy. Maličká Toshiba je také rychlejší, než je novosibirský počítač.

„Šok kulturalny", jak říká můj polský přítel při podobných příležitostech, byl vzájemný. Můj byl dále prohlouben o několik hodin později, když jsem o svém zážitku vyprávěl jednomu příteli. „Musíš vzít v úvahu, že škola, kterou jsi navštívil, je velice privilegována. Těžko najdeš, co se výpočetní techniky týče, lépe vybavenou školu v celém Sovětském svazu."

Děti se učí programovat v Basicu, Algolu, Fortranu a také trochu v Pascalu. „Poslední jazyk učíme pouze teoreticky, nemáme totiž ani jeden počítač, kde bychom jej mohli vyzkoušet," dodává učitelka.

Pro sovětské zaostávání je charakteristické, že se používají pouze západní programovací jazyky. Programuje se v latince, což vede přirozeně k dalším komplikacím při pořizování terminálů, printerů, klávesnic atd. Sovětská věda zřejmě vzdala pokus vytvořit nějaký vlastní programovací jazyk v azbuce. Řekl bych, že sovětské zaostávání v softwaru je ještě větší než zaostávání v hardwaru. Není však ještě tolik cítit. Jeho hloubku pochopí naši kolegové na Východě, teprve až budou mít k disposici modernější a výkonnější počítače.
Není proto divu, že se vědecké ústavy v zemích sovětského bloku snaží orientovat na počítače západní provenience. Nehledě na embargo jsou každoročně nejrůznějšími způsoby dopravovány do zemí sovětského bloku desítky větších počítačů. Vede to někdy k paradoxním situacím. Jeden západní kolega mi vyprávěl, že dostali levně nový VAX a starý VAX byl odkoupen za velice slušnou cenu. Příčina byla prostá: na starý VAX bylo zrušeno embargo a dodavatelská firma jich měla nedostatek - mohla je totiž prodávat za horentní ceny na Východ.

Když jsem vyprávěl svým sovětským kolegům o závratném rozvoji počítačové techniky, o laserových printerech, o světové počítačové síti, o elektronické poště, o možnostech pracovat na velkém ústavním počítači z domova, s pomocí domácího počítače a modemu, o tom, že máme přes ústavní počítač volný přístup do desítek centrálních světových databází, o možnostech okamžité výměny dopisů a článků s kolegy na celém světě, kroutili nedůvěřivě hlavou. Bylo to pro ně nepochopitelné nejen z technického hlediska. Snad ještě více z hlediska administrativně-byro-kratického či ideologického. Ještě více než nedostatkem moderního vybavení, zejména (avšak nejen) počítačového, je sovětská věda handicapována sovětskou byrokracií a předpisy. Pravidla a praxe, regulující zahraniční cesty sovětských vědců, jejich korespondenci s kolegy na Západě, výměnu výsledků, diskusi společných projektů, jsou natolik zastaralé, absurdní a kontraproduktivní, že naprosto znemožňují efektivní zapojení sovětských vědců do mezinárodní vědecké spolupráce. Zdá se, že perestrojka a glasnosť tuto část sovětského vědeckého života ještě vůbec nezasáhly. Oddělení zvláštních úkolů neboli první oddělení, jak se jim v SSSR říká (je to ve skutečnosti krycí název pro pracovníky KGB pověřené kontrolou toho kterého vědeckého pracoviště), mají stále absolutní moc a poslední slovo při neuvěřitelně zdlouhavém mnohaměsíčním rozhodování o  povolení zahraniční cesty či jiných styků.

Čtenář může namítnout, že můj pohled je snad až příliš černý. Sovětský svaz má přece kosmické lodě, balistické rakety, které se bez moderní počítačové a měřicí techniky neobejdou. Má i nemá pravdu. Uvedené oblasti jsou většinou ve vojenské nebo podobně preferované oblasti, kterou neznám a ke které jsem nikdy - dodám, že díky Bohu - neměl přístup. Myslím, že instituce zabývající se úkoly natolik důležitými z vojenského
prestižního hlediska mají téměř neomezený přístup k západní technice nebo jsou pro ně vyvíjeny a na kolenou vyráběny zvláštní prototypy přístrojů a počítačů, sestavovaných zřejmě ze západních komponent.
Podobná praxe nakonec není v SSSR vůbec neobvyklá. Většina vědeckých přístrojů je vyráběna v ústavních dílnách. V dílnách novosibirského ústavu jaderné fyziky je zaměstnáno skoro tisíc lidí (celý ústav má kolem 3000 zaměstnanců). Je nabíledni, že podobná praxe je velice problematická a málo produktivní. Navíc sovětská věda může jenom těžko soutěžit s ústavy na Západě, kterým desítky podniků dodávají hotové přístroje a komponenty v nejširším výběru a špičkové kvalitě. Šetří to čas, energii, nakonec i peníze.
Novosibirský ústav jaderné fyziky je dobrým příkladem toho, jak neproduktivní je podobná praxe. Tento ústav totiž patří k jednomu z mála sovětských ústavů, které udělaly skutečně průkopnické práce ve fyzice. V tomto ústavu byly navrženy a poprvé uskutečněny experimenty na vstřícných elektron-pozitronových svazcích, vyvinuty principy magnetického chlazení atd. Fyzikové a inženýři tohoto ústavu si však museli veškerou aparaturu vyrobit sami. Objev, který v Novosibirsku udělali, je dnes používán, a mnohem úspěšněji, na celém světě. Ne proto, že by vědci a inženýři v Novosibirsku byli méně schopní nebo výkonní. Prostě proto, že si musí dělat všechno sami. Že jim sovětský průmysl není schopen dodat výrobky dostatečně rozmanité a dostatečně kvalitní, splňující vysoké požadavky kladené na fyzikální experimenty.

Vlastně, nic nového pod sluncem. Vzpomínám na svá učednická léta na nejlépe a nejmoderněji vybavené sovětské univerzitě - Lomonosově státní univerzitě. Českoslovenští aspiranti, kteří tam v roce 1955 přijeli studovat nukleární chemii, propadali zoufalství. Výběr chemikálií v laboratořích byl neuvěřitelně chudý, většinu z nich si museli připravovat a čistit sami. Řešili to kompromisem: začali si přivážet, neoficiálně a vlastně načerno, potřebné chemikálie z Československa. O několik let později jeden z nejznámějších a nejvlivnějších sovětských chemiků napsal o neú-nosnosti této situace rozhořčený článek do Pravdy. Charakterizoval to jako situaci skandální a neuvěřitelné plýtvání vědeckou kapacitou.
Mám důvodné podezření, že se situace dodnes podstatně nezměnila. Sovětští chemici a biologové, navštěvující stockholmské vědecké instituce, si stěžují na stejné problémy a jsou celí šťastní, když si mohou odvézt domů třeba několik miligramů restrikčních enzymů, bez nichž jsou moderní genetické experimenty nemyslitelné. A sovětský akademik F, ředitel jedné z největších jaderných laboratoří v Sovětském svazu, byl štěstím bez sebe, když při nedávné zahraniční cestě dostal několik lahviček bílé korekční tekutiny Tipp-Ex. Elektrické psací stroje s korekční páskou v sovětských vědeckých ústavech ještě zřejmé nejsou známy. O laserových printerech raději nemluvím.

Andrej Sacharov


Kdyby mi někdo v prosinci 1986 řekl, že se do půl roku setkám v Moskvě s Andrejem Dmitrijevičem, považoval bych ho já, proslulý a notorický optimista, za snílka či za blázna. Budu muset zřejmě zkorigovat svůj optimismus. Směrem k optimismu ještě většímu.
Přes půl roku už je Andrej Sacharov v Moskvě. Pro přijíždějící státníky a hlavy států představuje větší atrakci než Leninovo mauzoleum. Absolutní „must" pro všechny politiky, kteří chtějí či potřebují doma dokázat, že to s lidskými právy myslí vážně.
Jsem již čtyři hodiny v Moskvě. Sacharovův telefon neodpovídá, a tak prosím přítele, aby mě po deváté hodině večerní vysadil u jeho domu.
 
Zkusím to naslepo. Ulice Čkalovova, dům 48, ruské B. Nakonec nacházím vchod, kde je kvartira 68. Vede přímo na Sadovoje koko. Zvoním, jsem rozrušen. Ozývá se štěkot psa, otvírá mladá dívka.
„Vy navernoje ošiblis. Varn nado v drugoj dom, sledujuščij, kotoryj paralelen koku," říká mi s milým úsměvem a pochopením. Nejsem zřejmě ani první, ani poslední, kdo se v chaotickém číslování na Čkalovově ulici nestrefil do správných dveří.
Nakonec jsem ve správném domě a ve správném vchodě. Znovu zvoním u zašlých, všelijak záplatovaných dveří. Nakonec slyším za dveřmi kroky. Otvírá Jelena Georgijevna. Je zřejmé zvyklá na pozdní návštěvníky, neznámé lidi z Ruska i z ciziny, kteří u těchto dveří zvoní bez pozvání a předběžné domluvy. Neviděli jsme se od roku 1977, i když jsme spolu mnohokrát mluvili telefonem.
„Postojtě, ja vas znaju, kto vy? František?"
Jelena Georgijevna mé objímá a vede do obývacího pokoje.
„Andrej Dmitrijevič spí, ale hned ho vzbudím."
Za chvíli přichází ADS, v ošoupaných manšestrových kalhotách, bílé košili a červeném svetru. Objímá mě po ruském zvyku a líbá. Mám slzy v očích.
Před šesti lety, u příležitosti Sacharovových 60. narozenin, jsem sepsal malý článek o svých „setkáních" s akademikem Sacharovem. Psali jsme si, telefonovali, diskutovali o různých otázkách, ale nikdy jsme neměli možnost si spolu zblízka a pořádně popovídat.
U Sacharovových se dveře netrhnou. Za chvíli přicházejí další návštěvníci. Dvé dívky z londýnského sekretariátu Amnesty International. Rozhovor se soustřeďuje na otázku politických vězňů a na amnestii, která byla právě vyhlášena. Sacharov není spokojen s jejím textem. Je formulován nejasné, každý náčelník tábora může fakticky z amnestie vyloučit všechny politické vězně, protože ti vždy měli nějaké konflikty s vedením tábora.
„Je nezbytné propouštět politické vězně bez jakýchkoliv podmínek. Jsou to úřady, kdo má vinu na jejich nespravedlivém uvěznění."
Zástupkyně AI diskutují o otázce počtu politických vězňů, kteří ještě nebyli propuštěni. Podle AI mělo v únoru 1987 být 144 zatím nepropuštěných politických vězňů, podle seznamu Jeleny Bonnerové je to 167-169.
Seznam obsahuje ovšem pouze osoby, které jsou známé - nelze vyloučit, že existuje ještě mnoho dalších politických vězňů - Sacharov je konsek-ventně nazývá vězni svědomí (uzniki sověsti) -, o kterých nikdo v Moskvě neví. Andrej Sacharov vypráví, že koncem ledna tohoto roku napsal nový dopis Gorbačovovi, ve kterém žádal bezpodmínečné propuštění všech politických vězňů - dodnes na něj nedostal žádnou odpověď. Členky Amnesty International se snaží zjistit, zda Sacharov dostal dopisy od jejich generálního tajemníka. (Je to mimochodem první návštěva pracovnic AI v SSSR. Při žádosti o vízum neskrývaly, že jedou do SSSR jako členky AI. Sacharov je v rozpacích: „Dostávám takové množství dopisů, nepamatuji si všechny. Vzpomínám, že jsem jeden dostal. Víte, dostávám moře dopisů, jsem z toho trochu popleten. Nestačím na všechny odpovídat. Jistě bych měl. Lev Nikolajevič Tolstoj seděl v Jasné Pohaně a odpovídat na všechny dopisy. Ale mé síly jsou omezené, a čím starší člověk je, tím méně sil má."
„Jak jste na tom zdravotně?" ptá se jeden z nás.
„Já se cítím dobře, horší je to s Jelenou Georgijevnou, měla tři infarkty a několik těžkých záchvatů."
Andrej Dmitrijevič opakuje, jak si váží práce Amnesty International, a prosí, aby neustávali ve své užitečné a konkrétní práci. Děvčata z Amnesty odcházejí, blíží se již půlnoc.
„Měli bychom něco pojíst a popít čaje," navrhuje Andrej Dmitrijevič. Přecházíme do kuchyně, Jelena Georgijevna připravuje krabí salát, dává na stůl zcela v ruském stylu nejrůznéjší zákusky a přirozeně čaj a ruskou zavařeninu. Rozhovor skáče z jednoho tématu na druhé. Andrej Dmitrijevič si krabí salát ohřívá na malé pánvičce. Dívám se na něho trochu nechápavě, směje se a říká, že si ohřívá všechno, jinak že ho bolí v krku. Matka Jeleny Georgijevny vypráví, že si Andrjuša i slanečka ohříval ve sklenici čaje - Sacharov se brání, že to dělal jenom proto, aby rozesmál Táňu.
Táňa Jankelevičová, Sacharovova nevlastní dcera, která již řadu let bydlí v Bostonu, dostala povolení navštívit rodiče v Moskvě spolu s vnuky. Připadá mi to všechno neskutečné jako sen, jako nějaká radostná noční můra. Táňa, která jezdila po celém svété a byla přijímána prezidenty, královnami a králi, předsedy vlád a ministry zahraničí. Táňa, která poskytovala stovky interview, ve kterých obviňovala Sovětský svaz z mnoha  zločinů. Táňa, se kterou jsme před čtyřmi lety seděli u Olofa Palmeho a diskutovali problém Andreje Dmitrijeviče a jeho ženy. A tato Táňa je již třetí týden v Moskvě.

Ptám se Andreje Dmitrijeviče, zda mu dovolí cestovat do zahraničí.
„Mám stovky nejrůznéjších pozvání, ale sám o to povolení žádat nebudu. Myslím, že to souvisí s mou úplnou rehabilitací."
„Co myslíte úplnou rehabilitací?"
„Vrácení všech řádů a cen. A zrušení výnosu, kterým jsem byl poslán do vyhnanství."
Ačkoliv Sacharov, jak řekl, „fyzicky" všechny své řády má, formálně je nemá. Situace je zřejmé složitá. Výnos prezídia Nejvyššího sovětu z 8. ledna 1980, podle kterého byl poslán do vyhnanství a byly mu odebrány veškeré dekorace, nikdo nikdy neviděl. Existuje dokonce podezření, zda vůbec na papíře existuje. V posledních letech Brežněvovy éry byla totiž široce rozšířena praxe telefonických příkazů shora dolů. Je to pohodlné: v archivech nezůstává ani stopa, nikdo si nemusí dělat starost s odpovědností a s budoucností. Hlavní účetní Fyzikálního ústavu, který dostal pokyn, aby akademiku Sacharovovi přestal vyplácet plat, požádal ředitele, aby mu dal písemný příkaz. Ředitel písemný příkaz dát nechtěl, odvolal se na výnos prezídia. Hlavní účetní chtěl tedy jeho kopii. Tu nikdy nedostal. Prohlásil proto, že bez písemného právního podkladu Andreje Sacharova ze mzdových listin vyškrtnout nemůže. V džungli brežně-vovského bezpráví právo najednou zafungovalo v této nejnižší instanci. Účetní zachránil „čest" akademie a Andrej Dmitrijevič dostával plný plat celých šest let.

Sacharov plným právem trvá na své úplné rehabilitaci. Není ovšem vyloučeno, že otázka zrušení neexistujícího výnosu může být pro sovětské vedení poněkud nepříjemná. Stejné jako je otázka Sacharova nepříjemná pro sovětskou akademii. Když během mého pobytu v Moskvě Sacharov na francouzském velvyslanectví obdržel diplom člena Francouzské akademie věd, poděkoval za solidaritu, kterou mu projevili vědci z celého světa. Potom se ale opravil: Akademie véd SSSR se k této solidaritě nepřipojila. Naopak, v létě 1983 uveřejnili čtyři významní členové sovětské akademie věd pomlouvačný článek v Pravdě. Sacharov očekává, že se od svého paskvilu distancují. Byl to hlavní vědecký tajemník Skrjabin a akademici Tichonov, Dorodnicyn a nositel Nobelovy ceny za fyziku Procho-rov. Skrjabin zřejmě čisté svědomí nemá a po návratu z Gorkého nabídl Jeleně Bonnerové, aby pracovala na prezídiu AV SSSR na úseku mezinárodních vědeckých styků. Bezpochyby by to nesmírně zvýšilo prestiž sovětské akademie. Právě z tohoto důvodu to paní Bonnerová odmítla.
Ptám se Sacharova, zda již bylo uveřejněno interview, které s ním udělala Litěraturnaja gazeta. Zatím nebylo. Sacharov si kladl jako podmínku, že musí celý text před uveřejněním autorizovat. Pokusů ze strany sovětských sdělovacích prostředků udělat se Sacharovem interview bylo několik. Loni k němu do Gorkého přišel novinář Jakovlev, který o něm © napsal několik paskvilů (a který později uveřejnil i pomlouvačnou knížku), a chtěl také interview:
„Přišel s takovou mlčenlivou slečnou, která neustále kouřila. Dal jsem mu pár facek a vyhodil ho z bytu."
Dívám se na drobného a jemného Sacharova - z jeho očí září taková dobrota a ušlechtilost, že si nedovedu tu facku představit.

„Dal jste mu skutečně fyzicky facku?" ptám se znovu.
„Ano, fyzicky, a jsem na to hrdý. Byl to nejmužnější čin v mém životě," odpovídá a směje se.
Mél jsem možnost pozorovat Andreje Dmitrijeviče a mluvit s ním mnoho hodin. Zdravotně vypadá dobře - snad trochu unaven, ale kdo by nebyl při způsobu života, který s Jelenou Georgijevnou vedou. Každou chvíli zvoní telefon. Sacharov pozorně poslouchá, klade otázky, potom říká: Budeme muset trochu finančně pomoci X. Y. Před večeří diktoval Andrej Dmitrijevič telefonicky telegram náčelníkovi jednoho ze sibiřských lágrů - žádal informace o osudu politického vězně B. Největší požitek však byl pozorovat jeho způsob myšlení, jeho sršící intelekt. Nebyl to nějaký velkolepý ohňostroj vypočítaný na vnější efekt. Místy jsem mél potíže sledovat jeho logiku a formulace, jejichž vnější podání bylo obyčejné a skromné.
Byl jsem však bez přehánění a nadsázky Sacharovem fascinován. Fascinován jeho ušlechtilostí, jeho uměním poslouchat, klást otázky, soustředit se na podstatu. Byl jsem udiven šíří a hloubkou jeho odborných znalostí. Jeho informovaností. Rychlostí jeho reakcí a svérázností jeho myšlení. Vzpomínám, jak mi můj školitel (teprve Sacharov mi řekl, že při obhajobě  doktorské dizertace mého školitele byl jeho oponentem) jednou řekl, že způsob Sacharovova myšlení je zcela výjimečný Při oslavě jeho 60. narozenin na sympoziu v New Yorku někdo řekl, že Sacharov navrhoval řešení problémů tam, kde většina ještě vůbec žádné problémy neviděla.
Řeč přichází na některé vědce-disidenty, kteří Sacharovovi více škodí, Q než pomáhají. Jedním z nich je Lozanskij, který se prohlásil za Sacharovova přítele a který se v USA stal ředitelem Sacharovského institutu.
„Je to avanturista, absolutní ,dělec' a člověk, který nemá vůbec žádné zásady. Veřejná činnost se má dělat ideálně, zdarma, a on si bere plat a zřejmě nemalý. Bohužel se mu podařilo ,chytit na udičku i řadu poctivých vědců. Uveřejnil jsem o tom v roce 1982 dopis v Nature, ale bohužel to nepomohlo - lidé mu stále posílají peníze, aby vyjádřili svou solidaritu se Sacharovem."

Mluvíme také o Stefanovi Marinovi, bulharském fyzikovi a „disidentovi", který jednou, již když byl na Západě, navštívil Sacharova v Moskvě a potom uveřejnil vlastním nákladem knihu vyvracející teorii relativity, s fingovanou „Sacharovovou" předmluvou, kterou si napsal sám. Vyprávím Andreji b Dmitrijeviči o svých zkušenostech s Marinovem: jak mi ještě do Kodaně v roce 1975 napsal dopis, že udělal velký objev a že má Nobelovu cenu v kapse - jen abych mu trochu pomohl. Vyprávím také, jak se Marinov objevil na sympoziu o vědě a vědcích v SSSR a ve východní Evropě, které jsem organizoval v roce 1977 na bienále v Benátkách, ačkoliv nebyl pozván a ačkoliv organizační výbor nedoporučil jeho žádost o vstupní vízum. Na mou otázku, jak se do Itálie dostal, odpověděl, že koupil pas jednoho zemřelého Belgičana. Musel jsem mu tenkrát říct, že neopustí-li Benátky během pěti hodin, budu muset jeho přítomnost oznámit italským úřadům. Sacharov poslouchá s hlubokým zájmem a potom začíná celou historii opakovat Jeleně Georgijevné, která zatím myla nádobí.

„Slyšela jsem to, Andreji, nemusíš mi to opakovat."
„Když já ale strašné rád opakuji fantastické (potrjasajuščije) historky a miluji, když je můžu poslouchat."
Během třetí návštěvy v Sacharovově bytě jsem se dozvěděl, že jim někdo během odpoledne, když byli na francouzském velvyslanectví, rozbil kamenem zadní sklo nového žiguli, které si právě koupili. Jezdili jsme s Táňou po Moskvě ještě ve starém autě, do kterého Andrej Dmitrijevič starostlivě přendal rezervní kolo, lékárničku a hasicí přístroj. Táňa byla rozčilena, jak špinavé, nedodělané a jak špatné vybavené auto jim vydali ve valutovém obchodě. Inu, za 10 let i Táňa si navykla koukat se na věci americkou optikou. Mínění o tom, zda rozbité sklo bylo dílem KGB, či náhodným chuligánstvím, bylo u Sacharovů rozděleno: Jelena Georgijevna byla přesvědčena, že šlo o provokaci, její matka byla proti, Sacharov to považoval za nepravděpodobné, ale účast KGB zcela nevylučoval.

„Diktoval jsem Jeleně Georgijevné svůj projev pro francouzskou oslavu den předtím, takže ho jistě znali předem," říká. S tím, že je stále ještě odposloucháván, zřejmě počítá jako s nevyhnutelnou realitou moskevského života. Mnoho se změnilo, ale ještě zdaleka ne všechno.
Rozhovor se stáčí na situaci v Československu. Sacharov se ptá na počet politických vězňů, na činnost Charty, zda se v posledních měsících začala situace měnit. Vyprávím mu o činnosti Charty, o oslavách jejího desetiletí, o Havlovi a jeho politických esejích - žádný z nich se mu nikdy nedostal do rukou, ačkoliv nejméně tři byly přeloženy do ruštiny. Pražské jaro a osud Československa Andreje Dmitrijeviče velice zajímá, jeho faktická informovanost je však po letech exilu v Gorkém minimální. Vzpomínám, jak jsem před Vánocemi v roce 1980 jeho jménem posílal peníze dětem československých politických vězňů. Sacharov dostal do Moskvy několik děkovných dopisů z Československa, které mu udělaly velkou radost. Stejně jako mnoho dalších sovětských lidí cítí spoluodpovědnost za situaci a vývoj v zemi, na kterou se dívali s takovou nadějí a jejíž jaro bylo jejich zemí tak brutálně rozdrceno.

„Domnívám se, že vaše návštěva v Moskvě může být důležitým příznakem dalekosáhlých změn," říká.
Když jsem po návratu ze SSSR vyprávěl o svých dojmech telefonicky Václavu Havlovi, podotkl, že je zajímavé, jak egocentrické či na sebe soustředěné jsou obrodné procesy ve východní Evropě. Měl plnou pravdu. Ani Andrej Sacharov, ani nikdo jiný nepovažoval dnes, 19 let po sovětské okupaci naší země, československou otázku za natolik důležitou, aby v některém ze svých projevů, interview či článků například požadoval stažení sovětských vojsk z Československa nebo politické řešení československého problému.
Postupně se v našich rozhovorech dozvídám podrobnosti o proslulém Gorbačovově telefonátu. Vypráví o tom Sacharov, jeho žena i Táňa,  které Sacharov ihned zavolal do Bostonu a řekl jí všechny podrobnosti. Bylo to v den jejího odjezdu z Bostonu, 16. prosince. V deset hodin večer u Sacharovů v Gorkém někdo zazvonil. Bylo to nezvyklé, před dveřmi seděl ve dne v noci milicionář, který nikoho dovnitř nepouštěl. Přišli tři muži a prohlásili, že jim nainstalují telefon. Andrej Dmitrijevič se bránil, že si žádný neobjednali, ale nedalo se nic dělat. Telefon byl nainstalován narychlo. Když odcházeli, jejich náčelník, zřejmé důstojník KGB, jim řekl, aby nikam neodcházeli, že zítra ráno v deset hodin budou mít důležitý hovor. O desáté zavolala slečna z centrály, a oznámila jim jejich číslo. O hodinu později zavolala znovu a řekla jim, že jejich číslo bylo změněno na jiné. Ve tři se Sacharov rozhodl jít pro chleba, ale v televizi začal nějaký zajímavý program, proto se na chvíli zdržel. Najednou zazvonil telefon.

„Akademik Sacharov, s vami budět razgavarivať Michail Sergejevič Gorbačov."
Sacharov zakřičel na ženu, která v rozčilení popadla cigarety a začala kouřit, ačkoliv po operaci by-passu na radu lékařů kouřit přestala. Od té doby zase kouří jak tovární komín. Gorbačov řekl, že dostali Sacharovův dopis a rozhodli dát mu možnost vrátit se do Moskvy. Co se týče Bonnero-vé, její případ se také řeší. Sacharov mu uraženým tónem řekl, že Jelena Georgijevna Bonnerová je přece jeho žena. „Byt tam máte, s tím nebudou žádné problémy. Můžete přistoupit k plnění svých vlasteneckých povinností. Posílám za vámi Marčuka (prezidenta Akademie véd SSSR), který se s vámi domluví o všech podrobnostech." Sacharov mu poděkoval, řekl, že toto rozhodnutí považuje za znovunastolení historické spravedlnosti, ale že ve svém dopise také žádal Gorbačova o vyhlášení všeobecné amnestie pro všechny politické vězně a že před několika dny byl v čistopolském vězení zločinné zabit jeho přítel Anatolij Marčenko, který byl jako první na seznamu osob, které by měly být neodkladně osvobozeny. Gorbačov odpověděl, že tyto problémy jsou řešeny, že již řadu osob osvobodili, ale že seznam obsahuje všelijaké lidi. Sacharov mu řekl, že všichni v jeho seznamu jsou politickými vězni a že je nutno je osvobodit okamžitě. „Je to nutné z hlediska prestiže naší země, pro úspěch vaší politiky a také z hlediska vašich osobních zájmů." Gorbačov na to řekl něco formálního, Sacharov se vylekal, aby jeho dopis neodmítl, řekl mu, že ho ještě jednou snažně prosí (umoljaju), aby se Gorbačov k otázce politických vězňů znovu vrátil.

Ještě jednou mu poděkoval za zavolání i za dovolení vrátit se do Moskvy, řekl nashledanou a zavěsil.
„Nebylo to asi z mé strany nějak zvláště slušné, kak-to néudobno polučilos," řekl Sacharov a zase se tak zvláštně provinile usmál.

Za několik dnů přijel do Gorkého prezident akademie véd Marčuk a pozval Sacharova k audienci do jednoho z vědeckých ústavů akademie. Z delšího rozhovoru, který se mezi dvěma akademiky uskutečnil, stojí za zmínku pouze jedna část. Marčuk řekl Sacharovovi, že má mezi vědci vysokou autoritu, ale že je nebezpečí, že by se mohl octnout ve vakuu, kdyby pokračoval ve svých ostře formulovaných vystoupeních. Sacharov mu odpověděl, že vždy říkal to, co si myslí, a že nevidí žádnou příčinu, proč by měl nyní, v údobí glasnosti, své zvyky měnit.

O triumfálním příjezdu Sacharova do Moskvy toho bylo napsáno již hodné - snad se jenom zmíním o tom, že hned první den se zúčastnil velkého semináře ve fyzikálním ústavu. Když přišel, uvítali ho účastníci potleskem. Potlesk se ozval znovu, když přednášející začal svou přednášku slovy: „Jak ukázal v roce 1967 Sacharov, baryonovou asymetrii vesmíru lze vysvětlit..."
Noční rozhovor o budoucnosti jaderné energie
Široké veřejnosti je Andrej Sacharov znám hlavně jako otec sovětské vodíkové bomby. Neodborníkům je mnohem méně známa klíčová role, kterou sehrál v oblasti mírového využívání termojaderné energie. Termojaderný reaktor má simulovat na zemi procesy, které se uskutečňují na Slunci či při výbuchu vodíkové bomby. Například vytvářet z jader deuteria a tritia jádra helia.
Uskutečnění řízené termojaderné reakce však naráží na řadu nesmírně obtížných technických problémů. Aby termojaderná reakce začala, je zapotřebí zahřát plazmu na značnou teplotu - řádově stovek milionů stupňů. Protože žádný existující materiál tak vysokou teplotu nevydrží (fakticky jde o teplotu, která existuje na Slunci), vzniká problém, v jaké „nádobě" plazmu na nezbytnou teplotu zahřívat. Sacharov spolu se svým bývalým učitelem akademikem Tammem byli zřejmě první, kdo přišli nejen s myšlenkou, ale i s praktickým návodem: plazmu lze udržet během  zahřívaní v nádobě, jejíž stěny budou tvořeny speciálně vypočítaným magnetickým polem, které nedovolí nabitým částicím plazmy, aby se při zahřívání rozlétly. Myšlenka TOKAMAKU38 je dodnes jedním z nejper-spektivnějších směrů při pokusech dosáhnout v laboratorních podmínkách řízené termojaderné reakce a použít ji pro získávání energie v průmyslovém měřítku.

Podíváme-li se podrobně na vědeckou kariéru Andreje Sacharova, uvidíme, že se jí jako červená nit táhne usilovná snaha využít některé z idejí, se kterými Andrej Sacharov přišel či se kterými se setkal při práci na výrobě jaderných zbraní, k mírovým účelům: ať již při fundamentálních výzkumech, či při získávání energetických zdrojů pro lidstvo. Připadá mi dokonce, jako kdyby Sacharov cítil jakousi vinu za to, že pomohl zkonstruovat tak strašné zbraně masové zkázy, a chtél to něčím kompenzovat. Toto jeho chování lze ukázat na několika příkladech:
Sacharov byl jedním z prvních, kdo si v SSSR uvědomil, jak škodlivé genetické účinky mají atmosférické pokusy s jadernými zbraněmi, a začal bojovat za jejich omezení - již koncem padesátých let neváhal jít do konfliktu s tehdejším sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem v otázce uskutečnění dalších atmosférických výbuchů sovětských superbomb. Během našeho rozhovoru jsme se dostali i k tomuto tématu - zmínil se o atmosférické zkoušce termojaderné bomby (zřejmě nejsilnější, která byla kdy vyzkoušena), výbuchu v Semipalatinsku v roce 1953, který přirozeně značně zvýšil radioaktivní zamoření naší planety. Zeptal jsem se čistě mechanicky, jaký byl její TNT ekvivalent.
„Oj, to bych vám asi neměl říkat," usmál se Sacharov. Přerušil jsem ho, že to přirozeně nechci od něho vědět, protože tento údaj lehce najdu v tabulkách např. v ročenkách SIPRI. Sacharov byl překvapen: „Skutečně jsou tam uvedeny všechny výbuchy i jejich síla? A odkud mají všechny údaje?" Přisvědčil jsem a slíbil jsem Andreji Dmitrijevičovi tyto tabulky poslat. Andrej Dmitrijevič projevil velký zájem:
„Bylo by velice zajímavé takové tabulky mít." Ale potom se unaveně usmál a dodal: „I když je to dnes již uplynulá etapa..." Zkratka ruského názvu: TOroidalnaja KAmera s MAgnitnymi Katuškami - toroidní komora s magnetickými cívkami.

Sacharov byl také jedním z prvních, kdo si uvědomili možnost použít miony jako katalyzátor pro uskutečnění termojaderné reakce při nízkých teplotách - i toto schéma je dnes usilovně experimentálně studováno a patří také k perspektivním myšlenkám, které by mohly pomoci řízenou termojadernou reakci uskutečnit.
Při konstrukci jaderné bomby hraje velkou roli i řada technických detailů. Jedním z nich je způsob, jak shromáždit nadkritické množství uranu 235 a udržet je pohromadě dostatečně dlouho, aby se řetězová reakce proměnila ve výbuch. Jedním z mechanismů, kterými je toho dosahováno, je tak zvaná imploze: pomocí klasických výbušnin jsou podkritická množství uranu, umístěná na sféře, „vstřelena" do středu. V roce 1966 uveřejnil Andrej Sacharov v UFN článek, ve kterém diskutuje možnost použití stejného mechanismu pro vytvoření krátkodobého ultrasilného magnetického pole, majícího velký význam pro fundamentální fyzikální výzkumy.
Andrej Sacharov se zamýšlel i nad jinými způsoby, jak využít energii uvolňovanou při výbuchu jaderné nálože k nevojenským účelům. Jedním z nich je návrh na vytvoření urychlovače elementárních částic, který by získával energii z podzemního jaderného výbuchu.
Uvádím tyto na první pohled nesouvisející oblasti, abych ukázal, jak velice leželo Andreji Sacharovovi na srdci nevojenské využití idejí a nápadů, které tak podstatně přispěly k vytvoření sovětské vodíkové bomby a tím i k rozpoutání závodů ve zbrojení. Rekl bych, že Andrej Sacharov se octl ve stejném konfliktu, jaký pocítili mnozí západní fyzikové. Jejich účast na vytvoření a výrobě jaderných zbraní byla především zdůvodněna obavami, že by hitlerovské Německo mohlo vyrobit podobnou zbraň jako první. Důvody, které Andreje Dmitrijeviče vedly k účasti na tomto projektu, byly zřejmě podobné: obavy, aby se jeho země, Sovětský svaz, neocitla v nerovnoprávné situaci, aby jí Amerika nemohla diktovat své podmínky. Podobný patriotický přístup byl krátce po skončení druhé světové války zcela přirozený a těžko ho kdo může odsuzovat. I když nutno říct, že ne všichni sovětští fyzikové byli v té době ochotni se podobného projektu zúčastnit. Je např. známo, že Kapica odmítl účast na sovětském projektu, a byl proto celou řadu let u Stalina v nemilosti, a dokonce v jakémsi domácím vězení. Sacharov mi vyprávěl, že se snažil s Tammem  přimet k účasti na výrobě vodíkové bomby mého prvního učitele, akademika Focka, ale Fock se všemi možnými způsoby z podobné práce vytáčel. Při rozhodování o účasti na výrobě jaderných zbraní hrála u mnoha vědců - nepochybné také u Andreje Sacharova - nemalou roli i intelektuální výzva, jakou tento enormní projekt představoval, vědecká zvědavost, či zvídavost.

Shodou okolností jsem v Moskvě 13. února 1960 obhajoval dizertaci jen několik hodin po pohřbu šéfa sovětského jaderného projektu akademika Kurčatova. Po obhajobě jsem se setkal s jedním z jeho spolupracovníků, profesorem D. I. Blochincevem, pozdějším generálním ředitelem Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubne. Rozpovídal se, což bylo zcela neobvyklé, o Kurčatovovi a jeho zásluhách. Zapsal jsem si tenkrát jeho slova:
„Kurčatovova zásluha spočívala v tom, že mu bylo hned jasno, že vytvoření jaderných zbraní vyžaduje prostředky 10 000 až 100 OOOkrát větší než jakýkoliv dřívější vědecký projekt v SSSR. V těžkých válečných časech, kdy by se kdokoliv z nás spokojil s několika vytápěnými laboratořemi s dodávkou vody a elektřiny a potravinovými lístky pro spolupracovníky, přesvědčil sovětskou vládu, aby takovéto ohromné prostředky na atomový projekt našla."
Když Jelena Georgijevna a její matka odešly spát, soustředil se rozhovor na odbornější otázky: začali jsme diskutovat problémy jaderné energie. Tato diskuse vlastně začala již před mnoha lety, v roce 1977, když jsem Sacharovovi poslal svůj článek o jaderné energii a Sacharov na něj odpověděl esejem „Jaderná energie a svoboda Západu" a požádal mě, abych jej uveřejnil. Po Černobylu se přirozeně leccos změnilo. Pokusím se shrnout Sacharovovy názory, tak jak jsem si je zaznamenal na papír i na magnetofonový pásek.
 
O černobylské katastrofě: Bylo sice známo, že kanálový reaktor (grafitem moderovaný, vodou chlazený reaktor) je v řadě parametrů nestabilní, nicméně s ním byly zkušenosti z vojenské oblasti, k jeho výrobě nebylo potřeba specializovaných továren, dovoloval konstruovat velké energetické bloky a vyráběná energie byla levná. To byly hlavní důvody, proč se sovětská energetika ze začátku orientovala na tento relativně jednoduchý a málo stabilní typ reaktorů. Sacharov se nedomnívá, že orientace na tento typ reaktorů mohla mít nějaké vojenské pozadí: plutonium z energetických reaktorů je příliš znečištěno těžšími izotopy, jejich separace v přítomnosti vysoce aktivních a chemicky velice nebezpečných látek představuje nesmírně složitý technický problém, používat ho k výrobě bomb je téměř nemožné, problémy s čistěním plutonia z reaktoru jsou enormní.
Sacharov je nadále přesvědčen, že jaderné energetice patří budoucnost. Aby se v budoucnu zamezilo katastrofám, jako byla černobyl-ská, navrhuje budoucí reaktory stavět hluboko pod zemí - nějakých 50-60 metrů. Vrstva půdy nad reaktorem by zabránila efektivněji a snad i levněji případné erupci vysoce radioaktivních látek do atmosféry, metrové betonové základy by zabránily protavení reaktoru ke spodním vodám. Existující reaktory by měly být postupně vybaveny dokonalými kontejnmenty, mezinárodní konvence by měla stanovit přísná bezpečnostní kritéria pro provoz jaderných elektráren.

Sacharov je naprosto přesvědčen, že budoucnost patří jaderné energetice kombinovaného typu. Využívání termojaderné energie začne v širokém průmyslovém měřítku někdy v letech 2010-2020. Hlavní význam termojaderné energetiky však Sacharov nevidí ve výrobě elektřiny pomocí syntézy lehkých elementů - deuteria a tritia -, ale ve využívání těchto reaktorů pro výrobu jaderného paliva pro klasické jaderné elektrárny, pracující na uranu 233 nebo plutoniu 239. Jeho argumentace je jasná a přesvědčivá. Budou-li termojaderné reaktory používány současné pro výrobu paliva pro jaderné elektrárny, zvýší se jejich energetická účinnost nejméně 50krát. Tím se využívání uranu stane mnohem efektivnějším a současně také levnějším, jako palivo pro jaderné elektrárny bude možné používat prakticky veškerý uran -dnes je využíván pouze zlomek. Díky tomuto komplexnímu využívání uranu bude ekonomicky výhodné také dobývání uranu z chudých rud, které jsou při dnešním jeho využívání ekonomicky neefektivní. Kromě toho termojaderná energetika dovolí využívat také thorium, jehož světové zásoby jsou mnohem větší než zásoby uranu.
Sacharov považuje za nesmírně důležité, aby se tato perspektiva budoucí energetiky prosadila a stala přijatelnou nejen pro vlády, ale  i pro obyvatele. Je důležité pokračovat v urychlené výstavbě klasických jaderných elektráren typu PWR (tj. chlazených a moderovaných lehkou vodou), neboť tyto elektrárny budou moci pracovat po ovládnutí termojaderné energetiky na nově vyrobeném palivu. Znamená to, že investice, které dnes vkládáme do jaderné energetiky, se neztratí. Umístění jaderné energetiky pod zem by ji mělo učinit psychologicky přijatelnější z hlediska veřejného mínění. V budoucnu by jaderné reaktory měly být také více používány pro výrobu tepla a teplé vody pro vytápění velkých měst. Jeden z takových reaktorů se staví na příklad v Gorkém.

Sacharov se nedomnívá, že by lidstvu mohl v budoucnu hrozit nedostatek jaderných paliv. Jenom jako odpad výroby cca 50 000 jaderných bomb, které dnes existují, a obsahují cca 500 000 kg uranu 235, je zhruba 150 000 000 kg uranu 238. Pokud by byl tento uran proměněn v termojaderných reaktorech v jaderné palivo, jenom tyto vojenské zásoby by zajistily lidstvo energií na několik desítek let.

Quo Vadis?


Před šestnácti lety, koncem roku 1973, jsem napsal39, že v tehdejší podobě se SSSR nemůže dožít roku 1984. Byla to odvážná předpověď, splnila se však docela přesně. Abych pravdu řekl, v roce 1973 jsem byl přesvědčen, že změny v SSSR začnou dříve, a rok 1984 jsem napsal spíše pro jistotu a také proto, že orwellovský letopočet 1984 představoval v myšlenkách lidí jistý historický mezník.
Pokusy pohnout SSSR z mrtvého bodu stagnace, ve kterém se nacházel již přes dvacet let, začaly již během krátkého údobí vlády Andropova, který si jako dlouhodobý šéf KGB zřejmě musel být vědom závažnosti situace, ve které se Sovětský svaz a sovětská společnost nachází. Andro-pov však byl po několika měsících vyřazen z funkce těžkou nemocí a krátké Černěnkovo intermezzo znamenalo pouze další odklad. S plnou silou se proces historických změn začal s Gorbačovem. Společenská energie, nashromážděná za dvě desetiletí stagnace, se najednou uvolnila: země se pomalu dostávala do pohybu, pohyb se neustále zrychloval a zasahoval stále další a širší sféry. Ačkoliv iniciativa vychází stále ještě převážně z centra, tedy od Gorbačova, v posledních měsících se objevují i iniciativy zdola, i když je jich zatím málo a nemají nějaký větší význam. Zde leží největší rozdíl mezi moskevským a Pražským jarem, které bylo již po několika měsících inspirováno hlavně iniciativami zdola. I v Moskvě jsme však v posledních týdnech svědky některých vysoce zajímavých faktů: jedním z nich je demonstrace krymských Tatarů na Rudém náměstí, a vytvoření komise, pod předsednictvím Gromyka, která má jejich problém studovat.

Sovětský svaz nelze změnit bez hluboké modernizace, která musí zasáhnout nejen průmysl a zemědělství, ale také politický život a myšlení, psychologii lidí. Hluboká modernizace není možná bez skutečné demokratizace. Uskutečnění demokratizace bude narážet na značné problémy. Demokracie nemá v Sovětském svazu žádné tradice, o které by bylo možné se opírat nebo se na ně odvolávat. Skutečná demokratizace je nemyslitelná bez důsledného respektování lidských práv a občanských svobod (mezi jinými svobody shromažďovací, svobody tisku a projevu, svobody náboženské, svobody pohybu, včetně práva na emigraci atd.). Takto chápaná a uskutečňovaná demokratizace může vést k řadě nových problémů, které mohou být stejně obtížné jako problémy, s nimiž zápasí SSSR dnes. Celá řada historických otázek, které se dnes začínají v SSSR diskutovat, zasahuje svými důsledky až do dnešního dne. Na pořad dne se nepochybně dostane otázka národnostního útlaku a faktické státní nesvéprávnosti mnoha velkých a vyspělých národností, které tvoří Sovětský svaz. Situace v pobaltských státech, nepokoje v Kazachstánu a nepřestávající protesty krymských Tatarů (a dalších Stalinem fakticky likvidovaných národů) budou nepochybné zdroji závažné latentní krize. Způsob řešení politické situace v Kazachstánu a policejní, administrativní a soudní opatření v souvislosti se studentskými nepokoji jsou znepokojující. Sovětský svaz bude muset také počítat s renesancí různých náboženských hnutí - nejvážnější problém bude v budoucnu představovat jistě hnutí muslimské, které má v SSSR ohromné množství alespoň potenciálních stoupenců. Přehodnocování historie přinese na pořad dne i jiné nepříjemné či ožehavé body. Například - sovětské teritoriální zisky  z druhé světové války (např. pobaltské státy, západní Ukrajina, Podkarpatská Rus, část Besarábie, Kurdské ostrovy). Z pozdější doby - okupace Československa v srpnu 1968 a válka v Afghánistánu. Jiný komplex problémů je náprava vztahů s východoevropskými zeměmi. Těžko si lze představit skutečnou demokratizaci a svobodnou diskusi bez nastolení a vyřešení těchto a mnoha dalších problémů.

Z hlediska čistě technického je důsledná perestrojka nemyslitelná bez hluboké modernizace řízení, která bude vyžadovat široké zavedení moderní informační techniky. Tedy i počítačů. Masová computerizace však efektivně odstraní stranicko-státní monopol na informace a zlikviduje fakticky cenzuru. Podobné důsledky bude mít i videotechnika, televizní a rozhlasové vysílání.

Těžko předpovědět, jaké má Gorbačov šance udržet se u moci a splnit alespoň část z toho, co si předsevzal.
Je sovětský politický systém vůbec reformovatelný? Odpověď na tuto otázku není snadná a mínění „odborníků" se často diametrálně liší. Patřím k optimistům, kteří se domnívají, že to možné je. Sovětský politický systém ve své včerejší či dnešní podobě mi připadá v údobí počítačové revoluce společenským anachronismem, který nemá vyhlídky na přežití. Pokud se sovětský systém radikálně nezmění, jediný způsob přežití by byl ekvivalentní postupné degradaci na úroveň zaostalých či rozvojových zemí. Tento vývojový trend by však mohl být nebezpečný z hlediska globálního. Zaostávání a nestabilita supervelmoci, mající jaderný arzenál schopný rozpoutat globální jaderný konflikt a zničit velkou část světa, by mohla být osudovou, mohla by v SSSR vést k příchodu extrémních politických sil k vládě, a tyto síly by se mohly snažit řešit otázku postavení SSSR v globálním aspektu vojenskými prostředky. Reformovatelnost sovětského politického systému je pro mě proto téměř ekvivalentní přežití lidstva v jaderném věku.
Má Gorbačov šanci udržet se u vlády? Gorbačov má nepochybně mnoho stoupenců, má však také mnoho odpůrců.

K jeho stoupencům patří jistě mladá generace, které brežněvovský gerontokratický režim znemožňoval účast na řízení a správě země. K jeho stoupencům patří zřejmě i sovětské ženy. Jeho rázná protialkoholická politika zcela nesporně vyvolala potlesk této nadpoloviční většiny sovětského obyvatelstva. K jeho stoupencům patří nepochybně inteligence. Uvolnění, které je dnes již znatelně cítit v kulturní oblasti, má plnou podporu umělců, novinářů a ostatních. Také vědeckotechnická inteligence, která zřetelněji než kdo jiný může posoudit a vidí zaostávání Sovětského svazu ve vědě a technice, je pozitivně nakloněna kurzu k radikálním změnám v zemi. Vesnici by mohl Gorbačov získat na svou stranu radikálnější reformou kolchozního zřízení, jež by mohla rychle a výrazně zvýšit životní úroveň sovětské vesnice. Je ovšem otázka, kdy a do jaké míry si něco takového bude moci dovolit. Je paradoxní, že snad nejmenší naději na nějakou výraznější podporu má Gorbačov u dělnické třídy. Sebral jim vodku a chce od nich pouze větší disciplínu, tvrdší normy a kvalitnější práci. Nějaké okamžité a výraznější zvýšení životní úrovně jim zatím nabídnout nemůže.

Ke Gorbačovovým odpůrcům musí nezbytně patřit ještě značná část starého stranického, státního a odborového aparátu. Aparát KGB také těžko může patřit k těm, kdo Gorbačovovy reformy podporují: demokratizace, posilování zákonnosti mohou pouze zeslabit moc a postavení tajné policie, kterou podle všech dostupných indicií dosud Gorbačovovy čistky nikterak nezasáhly.


Je těžko říct, na čí straně dnes stojí sovětská armáda. Politické zakončení afghánské války, odchod sovětských vojsk z východní Evropy, ale i nějaké radikálnější dohody o odzbrojení budou ve vojenských kruzích chápány jako újma na prestiži či jako zmenšení jejich politického a mocenského vlivu. V nejlepším případě by sovětská armáda mohla být v konfliktu mezi Gorbačovem a konzervativními silami v sovětské společnosti neutrální.
Položme si ještě otázku, zda může Gorbačov za svého spojence považovat Západ. Není to otázka jednoduchá. Západní politici na ni zatím nedali jasnou a zřetelnou odpověď. Úspěch Gorbačovových reforem by nepochybně posílil Sovětský svaz nejen z hospodářského, ale i z vojenského hlediska. Moderní sovětský průmysl by pro Západ nepochybné představoval značnou konkurenci. Efektivní sovětské zemědělství by zbavilo Západ ohromného trhu, kam může bez problému prodávat své zemědělské přebytky výměnou za suroviny a energii.
Jak jsme si však již řekli, Gorbačov nemůže radikálně změnit sovětské hospodářství bez politických reforem, bez hluboké demokratizace sovětské  společnosti. Jedním z nejzávažnějších důsledků této demokratizace bude postupná proměna sovětské společnosti ze společnosti uzavřeného typu ve společnost otevřenou. Otevřená sovětská společnost bude představovat pro Západ podstatně menší nebezpečí z vojenského i politicky-ideologického hlediska, než Sovětský svaz v jeho včerejší a dokonce i dnešní podobě.


Z globálně-politického hlediska považuji otevřený, stabilní a prosperující Sovětský svaz za mnohem menší nebezpečí pro Západ, než Sovětský svaz v jeho nejen včerejší, ale i dnešní podobě. Již dnes se v SSSR začínají objevovat prvky zcela jiného politického myšlení, kladoucího mnohem menší důraz na staré revoluční cíle než na otázky globálního přežití lidstva, ohrožovaného jadernými zbraněmi a ekologickými problémy, populační krizí a hladem. Otevřený Sovětský svaz, ve kterém by existovalo veřejné mínění mající skutečný politický vliv, by byl jistě zcela přístupnější dalekosáhlým dohodám o zákazu balistických raket a jaderných zbraní, závažným otázkám ekologickým, efektivní pomoci třetímu světu atd. Pro západní státy by to zřejmě znamenalo nutnost přebudování svých vojenských doktrín a jejich orientaci na konvenční zbraně, v nichž má zatím SSSR značnou převahu, tuto cenu by však Západ pro přežití lidstva měl být bez většího rozmýšlení připraven zaplatit. Tím spíše, že moderní technologie zřejmě dovolí vybudovat účinnou a nepříliš nákladnou obranu proti útoku uskutečněnému konvenčními zbraněmi. Západ by také měl všemožně podporovat rozvoj informační techniky v SSSR -alespoň na úrovni, která těžko může být využita pro vojenské účely.
Dnešní vývoj v SSSR je krokem ke konvergenci Východu a Západu, o které A. D. Sacharov psal již v roce 1968 a kterou považoval za jediný možný způsob, jak se vyvarovat globálního konfliktu. Západ by proto neměl promarnit šanci, kterou dnešní vývoj v SSSR pro přežití lidstva poskytuje.

Björknas, léto 1987