Publikácii nie je cudzí prvorepublikový "legionársky pátos", tento efekt je však dosahovaný skôr striedaním perspektívy (oveľa podrobnejší a farebnejší popis vlastných operácií, než protivníka) a citovo podfarbenými denníkovými záznamami legionárov, než priamymi falzami. Miestami je mätúce narúšanie chronológie a prekvapuje aj slabé spracovanie mapovej prílohy (bez vyznačenia voj. jednotiek a pohybu frontových línií). Obrazová časť je veľmi kvalitná, a českému autorovi asi nemožno zazlievať, že kým fotografiu legionárskej svadby do publikácie zaradil, na fotku z "maršu hanby" zajatých legionárov ulicami Košíc miesto akosi nezostalo. Na knihu nie je možné uplatňovať striktné historiografické hľadiská - autor neuplatňuje zásadu audiatur et altera pars a evidentne nepracoval s maďarskými archívmi. Ako popularizačná príručka pre vlasteneckú výchovu je však nepochybne dobrá. V ďalšom uvádzame ukážky - dva texty týkajúce sa Nových Zámkov.

---

Boj o Nové Zámky
Skupiny majora Bonneaua a majora Hampla se na sebe podle plánu snažily vázat co největší síly nepřítele útokem na Nové Zámky. Hlavní útočná skupina na Nové Zámky pod velením majora Bonneaua byla složena z I. praporu I. pluku Stráže svobody, 2. roty I. pra­poru legionářského 39. střeleckého pluku, 4. námořní roty a poloviny 5. baterie z legionářského 7. dělostře­leckého pluku. Šlo o jednotky původně komárenské posádky. Podporovat ji v tomto útoku měla skupina majora Hampla, která se skládala ze dvou pra­porů legionářského 34. střeleckého pluku, které bojovaly u Parkanu (dnes Štúrovo) a byly přesunuty do Šaly nad Váhom.
Odpoledne 6. června zahájil major Bonneau se svou skupinou okázalý útok na dvůr u Staré Daly (dnes Hurbanovo) a pozice nepřítele na lži. Po tvrdém boji s nepřítelem dobyla část skupiny dvůr u Staré Daly avšak druhá část skupiny byla u lže odražena. Maďaři zde měli k dispozici i dělové říční motorové čluny. Přesto major Bonneau se svou skupinou pokračoval v průniku na Nové Zámky. Dne 7. června dobyl po těžkém a tuhém boji Starou Ďalu. Nepřítel byl touto svou porážkou natolik otřesen, že se stáhl i z Nových Zámků. Ty byly ještě tentýž večer obsa­zeny bez boje skupinou mjr. Bonneaua.
Mezitím se major Hampl se svou skupinou probil do Tardoškedu (dnes Tvrdošovce) a 7. června do Šuran. Velitel celé operace major Bonneau v předtuše silného maďarského protiútoku stáhl v noci raději větší část skupiny majora Hampla k obraně u Nových Zámků.
Následující den, 8. června, Maďaři skutečně zaútočili na Nové Zámky vel­kou silou s podporou jednoho obrněné­ho vlaku. Na straně Maďarů útočil proti Čechoslovákům i ozbrojený oddíl 200 dobrovolníků, složený dle vzpomí­nek účastníků především z místních Romů. V rámci útočné skupiny zde byl i mezinárodní bolševický pluk složený vesměs z ruských bolševiků.
Silným náporem se nepřítel probo­joval až na nádraží, přičemž mnohem slabší československá obrana se velmi houževnatě bránila. Do boje zasáhl roz­hodným protiútokem i legionářský 34. střelecký pluk. Především díky tomu byl útok nepřítele odražen, přičemž byl onen mezinárodní bolševický pluk zcela zničen. Maďaři rovněž útočili i na Šurany i zde však byli československou obranou odraženi.
...V noci jsme byli probuzeni střelbou z bolševického pancéřového vlaku. Vyskákali jsme poloustrojeni z postelí a bránili nádraží, kde padl námořník Kubíček a raněn byl námořník Vytasil. Bylo zajato mnoho Maďarů, mezi nimi i hodně Čechů z meziná­rodní bolševické brigády. Až dosud máme tři mrtvé a osm raněných. Strašlivé horko...[6]
Major Bonneau po tomto úspěchu pokračoval v postupu. Při útoku na maďarské jednotky, které v propukající panice před skupinou ustupovaly, se podařilo dvěma rotám legionářského 34. střeleckého pluku (které další postup zahajovaly) dostat se do boku nepřítele. Ostatní československé jed­notky útočily čelně.
Nepřítel se stáhl do Dvorů nad Žha­vou, přičemž na bojišti zanechal množ­ství svých padlých, raněných a množství vojenského materiálu. Bylo ukořistěno i funkčních šest kulometů.
Dne 9. června dobyla polovina jed­noho praporu legionářského 34. střelec­kého pluku brzy ráno Dvory nad Žha­vou a zatlačila tak Maďary do Viesky. Skupině se tak otevřela cesta na Parkan (dnes Štúrovo). Jelikož však bylo přes den velké horko, byl další postup zahá­jen až večer. Během večera skupina postupující ve třech proudech pronikla do Perbete (dnes Pribeta) a 10. června na Kerť. Nepřítel ustupoval, což podpořilo bojovou morálku československých vojáků. Tento den také byla skupina posílena v Nových Zámcích I. prapo­rem domácího 99- pěšího pluku, který zrovna dorazil ze Znojma.
Aby skupina byla kryta z jihu, což zajišťovala především posádka Komárna, byly vyslány dvě roty domácího 12. pěšího pluku na Svátý Peter. Ty se odtud probily 11. června po srážkách s menšími jednotkami nepřítele do Bánovské Kesy (dnes Bánov). Skupina obsadila 11. června Novou Viesku, ale když vysoké denní teploty opět silně ztěžovaly postup, musela se skupina opět zastavit, aby si vojáci mohli odpoči­nout. Postupovat se dalo opět až večer.
Mezitím vyslaný průzkum zjistil, že nepřítel se chystá k odporu při obraně Köbölkútu (dnes Gbelce). Aby se skupi­na v tomto boji lépe zajistila, musela zís­kat Seldín (dnes Svodín). Ten tedy ve večerních hodinách po rychlém a tvr­dém boji dobyli vybraní ardité z legio­nářského 34. střeleckého a legionářské­ho 39. střeleckého pluku.
Na 12. června naplánoval major Bonneau útok na Köbölkút. Ještě však večer li. června získal od průzkumu informace o tom, že se u Gy^ru soustře­ďují nepřátelské jednotky, které zřejmě chtějí po překročení Dunaje obchvátit celou skupinu u Velkého Mederu. Major Bonneau se tedy zajistil pro další postup tím, že do Velkého Mederu umístil k ochraně týlu skupiny III. pra­por legionářského 39- střeleckého pluku, I. a II. prapor legionářského 33. střeleckého pluku a I. baterii domácího 11. dělostřeleckého pluku (z Bratislavy). Velení nad těmito jednot­kami se ujal sám major Bonneau a vele­ní nad postupujícími jednotkami předal majorovi Dřímalovi.
Při postupu skupiny majora Dřímala na Köbölkút došlo v lese před Novou Vieskou ke srážce s přesilou nepřítele. U některých československých jednotek došlo během boje k panice a obavám z obklíčení, takže tyto jednotky ustoupi­ly až na nádraží v Perbete (dnes Pribeta).
Majoru Dřímalovi došly zprávy o dalším silném postupu nepřítele směrem na Perbete. Stáhl se tedy v průběhu dne s celou svou skupinou do Perbete, kde připravil obranu a obsadil i nedaleké výšiny Oromhegy.
Když se o situaci majora Dřímala dozvěděl major Bonneau, vyrazil mu se III. praporem legionářského 39- střelec­kého pluku a I. baterií domácího 11. dělostřeleckého pluku na pomoc. Dorazil do Perbete během 13. června a převzal opět velení od majora Dřímala. Zahájil postup a během menších bojů se zmocnil úseku u Kertě (dnes Strekov) a kóty 238. Cesta na Kobolkút byla tak volná, avšak major Bonneau musel ze své skupiny odeslat III. prapor legionář­ského 39. střeleckého pluku a I. baterii domácího 11. dělostřeleckého pluku jako posilu brigádě francouzského plu­kovníka Kieffra do Vráblů. Ten se tam připravoval na další pokus o dobytí Levic.
Major Bonneau tedy přešel do obra­ny dosažené linie. Dvě roty skupiny odrazily před Perbete maďarskou zesíle­nou průzkumnou rotu, která měla i kulomety, ve směru na Čúz (dnes Dubník).
Na 16. června dostala skupina majora Bonneaua za úkol podpořit v útoku na Levice Kieffrovu brigádu tím, že na sebe bude vázat část sil nepřítele a poškodí trať Parkan-Levice, aby nemohl po železnici přisouvat nepřítel během boje další posily. V noci ještě jedna rota skupi­ny obsadila i Velké Ludince, čímž kryla severní bok útočící skupiny
Od rána 17. června se jednotky sku­piny vyčleněné pro podpůrný útok k podpoře postupu Kieffrovy brigády shromažďovaly pod velením majora Dřímala na kótě 328. Nepřítel se pokusil zaútočit na Kcrť z Nové Viesky, byl však opět odražen.
Jen v jedné části se podařilo silnému maďarskému útoku prorazit, před Bánovskou Kesou. Obranu zde držely dvě roty domácího 12. pěšího pluku, které byly přesilou nepřítele zatlačeny na Madarovce (dnes Malinovec).
Ustoupit před nepřítelem musela i rota z Velkých Ludinců. Major Bonneau byl tak nebezpečně ohrožen z obou stran, proto se vzdal dalšího postupu na Seldín (dnes Svodín), kte­rým hodlal podpořit Kieffrovu brigádu, a stáhl se během odpoledne na linii Orómhegy-Perbete. Do Marcelové ustoupily od Madarovců odražené dvě roty domácího 12. pěšího pluku. Během dne dorazila Maďarům do úseku další posila - maďarská 8. divize.
... 17. červen. Od půlnoci stňlely na nás dvě maďarské baterie a pancéřový vlak, což trvalo až do devíti hodin odpoledne, nato začaly postupovat a zesílily na nás dčlostřelbu, takže granáty a šrapnely padaly před nás i za nás, a nemohli jsme ani hlavy vystrčit. Bylo zřetelné vidět, jak Maďaři postupují v dlouhé linii, a to třemi řadami za sebou a my byli obklíčeni veli­kou jejich přesilou. Vystříleli jsme všechny náboje a drželi se až do půl druhé odpoledne. Pak byl dán rozkaz stáhnout se nepozorované zpět, přičemž bylo několik hochů od nás i od 99. pluku raněno. Ústup byl potom již prove­den v nejlepším pořádku, znavení a vyčerpaní šli jsme okolo vesnice Gurth, kterou měli již Maďaři obsazenu. Od půl druhé odpoledne až do deváté hodiny večerní trval náš ústup bez oddechu. Ve vesnici Udvardu jsme přenocovali ve stodolách a stozích...[7]
Nepřítel tedy 18. června znovu zaú­točil na nové postavení majora Bonneaua, přičemž se mu podařilo zís­káním Svátého Petru skupinu opět nebezpečně obchvátit. Skupina majora Bonneaua ustoupila odpoledne na linii Bajč-Dvory nad Žitavou.
U Dvorů vytvořil major Bonneau zálohu o síle šest rot, jejichž velení svěřil majoru Dřímalovi. Hodlal těmito rotami proniknout Maďarům do boku. Než však major Dřímal s těmito rotami stihl dorazit na místo, Maďaři zaútočili na Dvory nad Žitavou. Československé jed­notky odtud musely ustoupit k Novým Zámkům. Další maďarský útok vedl na Bajč, kde byl však během tuhého boje odražen.
Během večera se tedy major Bonneau stáhl se svou skupinou k Novým Zámkům, kde chtěl vytvořit obranu města před několikanásobnou přesilou nepřítele. Měl k dispozici cel­kově sílu pouze 1200 bodáků, 24 kulo­metů a dvě houfnice. Do večera ještě dorazila posila, skládající se ze 7. domo-braneckého praporu a I. baterie legio­nářského 7. dělostřeleckého pluku. V uplynulých ústupových bojích skupi­ny se velmi vyznamenal I. prapor I. pluku Stráže svobody (složený ze Sokolů a příslušníků DTJ).
V době, kdy skupina majora Bonnaeua urputně bojovala s nepříte­lem v úseku Perbete-Kerť, zaútočila na obkličující postavení nepřítele částí svých sil i posádka Komárna. Obrana Komárna byla tvořena dvěma pěšími prapory a dvěmi dělostřeleckými bateri­emi. Během několika dobře naplánova­ných útočných výpadů ve dnech 8.-11. června se podařilo svírající obklí­čení rozšířit. Nejvíce se v těchto výpa­dech osvědčil I. prapor legionářského 39. střeleckého pluku. Byla tak získána lže a prostor po Žitavu. Velitel komáren-ské posádky poslal za ustupujícími Maďary dvě roty domácího 12. pěšího pluku, které měly též navázat dotyk se skupinou majora Bonneaua. Jejich další osud jsem již popsal výše.


Další boje o Nové Zámky
V ranních hodinách 19. června zaútočili Maďaři svou 8. divizí z Dvorů nad Žita­vou na Nové Zámky s cílem prolomit československou obranu a zajistit další postup na Nitru. Podařilo se jim však pouze v menších bojích zatlačit předsu­nuté československé hlídky do Nových Zámků. Maďaři se jádrem svých sil (čtyři prapory a šest dělostřeleckých baterií) této divize pokusili probít do Mederu (dnes Palárikovo), odkud chtěli zaútočit potom hlavním úderem znovu na Nové Zámky. Jejich postup byl však Čecho­slováky zadržen již po přechodu řeky Nitry u Bánovské Kesi (dnes Bánov).
Major Bonneau, jenž se svou vojen­skou skupinou držel obranu Nových Zámků, se rozhodl zarazit maďarskou aktivitu vlastním rychlým protiútokem. Při tomto útoku jej měly navíc podpo­rovat i I. a III. prapor legionářského 34. střeleckého pluku z Šuran a 7. domobranecký prapor, který zrov­na dorazil jako posila. Velení útoku svě­řil major Bonneau majoru Jelínkovi (byl jmenován velitelem legionářského 39- střeleckého pluku, dal se však k dis­pozici majoru Bonnneauovi při obraně Nových Zámků). Jelínek byl velmi zku­šený voják, do československého vojska vstoupil již na podzim 1915 v Srbsku a brzy se proslavil osobní statečností a velitelskými schopnostmi.
Major Jelínek tedy s hlavní útočnou skupinou 19. června zaútočil na pozice nepřítele a podařilo se mu zatlačit jej během dne do Bánovské Kesi (poměr v boji tu byl asi 1200 československých vojáků proti asi 2000 Maďarů). Následující den útok pokračoval, nyní konečně i za podpory letectva (fran­couzská letka pod vedením francouz­ského kapitána Lachmana), které do úseku dorazilo. Po tvrdém boji s hou­ževnatě se bránícími Maďary se podaři­lo jejich odpor zlomit. Maďarské jedno­tky poté ustoupily zpět přes řeku Nitru až do Běšeňova. Vytvořenou obrannou linii Kesa-Šurany převzaly dva prapory legionářského 33. střeleckého pluku vyslané z Bratislavy pod velením majora Fabiana. Se 7. domobraneckým prapo­rem se stáhl major Jelínek zpět do Nových Zámků. V očekávání dalšího maďarského úderu nařídil major Bonneau vybudovat obranu města.
... 19. červen. Od sedmi hodin ráno střílel pancéřový vlak na nádraží, šrapnely a granáty lítaly až do města, kde obyvatelé byli poschová­váni ve sklepích. Naše baterie jen slabě odpoví­dala. Z nevelké dálky je slyšet bubnová palba a štěkot kulometů a pušek. Jsme se Stráží svo­body v záloze, v noci přijela posila, dva prapory naší domobrany z Itálie. Naši hoši se statečně drží proti mnohonásobné maďarské přesile. Hlídkujeme po městě, kde kromě vojska není nikoho na ulicích k spatření...
V noci Maďaři dvakráte útočili na naše pozice, ale bezvýsledně. Přivedeno několik raněných bolševiků, kteří jsou vyslýcháni. Proti nám prý stojí jedna celá divize, tři baterie děl, a v záloze maďarský pluk č. 22 s množstvím strojních pušek a jízda. V noci došla další naše posila. Nádraží úplně opuštěno a hodně roz­stříleno. V bývalé restauraci je nyní jen hlavní velitelství. Před Novými Zámky je poměrný klid, na jak dlouho? Kdož to ví. Ranění jsou umístěni v reálném gymnáziu a čekají na odjezd...[10]
Nepřítel se nehodlal smířit se svým neúspěchem u Nových Zámků a hodlal většinou své 8. divize znovu zaútočit od Dvorů nad Žitavou na Nové Zámky.
Jak správně major Bonneau očeká­val, přišel 20. června nový silný útok nepřítele na Nové Zámky Obrana však byla dobře připravena a v pohotovosti, navíc skupině dorazil na rozkaz generá­la Mittelhausera kolem druhé hodiny odpoledne na pomoc ještě obrněný vlak, takže maďarský útok byl nakonec úspěšně odražen. Bonneau se svou sku­pinou zahájil ihned protiútok s novou posilou, 2. domobraneckým prapo­rem (300 mužů), a československým obrněným vlakem. Když českosloven­ský obrněný vlak, který zahajoval proti­útok, vjel na most a již byl skoro na druhé straně, byla palbou nepřítele zasažena jedna z náloží, jimiž byl most podminován, a výbuchem byl poškozen jeden z oblouků mostu. Vlak uvízl na nepřátelské straně mostu a byl zasypán další palbou nepřítele.
Po této události zaváhaly i pěší jed­notky, zda pokračovat v protiútoku bez jeho podpory. Nepřítel pálil z protějšího břehu a situace hrozila zhroucením celého útoku. Tehdy major Jelínek, který zrovna dorazil na nádraží se spo­jovacím oddílem, strhl všechny svým osobním příkladem. Požádal majora Bonneaua, aby mohl s domobraneckým praporem zaútočit, přebrodit řeku Nitru a uvolnit obrněný vlak na mostě. Bonneau souhlasil a Jelínek převzal osobní velení nad 2. rotou 2. domobra-neckého praporu. V jejím čele pokra­čoval v protiútoku na silně otřesené ustupující maďarské jednotky.
Pod dojmem tohoto příkladu rozvi­nuly rychle protiútok i ostatní jednotky skupiny. V 16.15 major Jelínek s rotou, v jejímž čele stál, za nepřátelské palby vběhl do řeky Nitry a zahájil její překra­čování ve snaze dostat se s jednotkou na druhý břeh a k uvízlému vlaku co nej­rychleji. Během přestřelky byl však těžce zraněn kulometnou střelbou nepřítele. Byl odnesen z bojiště na nád­raží, kde jej již umírajícího vyznamenal osobně generál Mittelhauser českoslo­venským válečným křížem za statečnost a povýšil na podplukovníka. Podplu-kovník Jelínek na následky svého těžké­ho zranění z boje zemřel.
Čechoslováci pokračovali mezitím za úmorného vedra (kolem 40°C) dále v útoku proti velké přesile. Mezitím posádka vlaku vystřílela na nepřítele všechnu munici a její část, která přežila útok na vlak, se po náspu stáhla. Krvavý boj, mnohdy přímo muže proti muži, trval celý den až do večera. Maďaři, kteří měli silnou početní a palebnou převa­hu, byli nakonec zatlačeni až na linii Bajč-Dvory nad Žitavou, přičemž se československé jednotky probily na východní břeh řeky Nitry, kde zaujaly obranu.
Obrněný vlak na poškozeném mostě se podařilo uvolnit samostatné želez­niční rotě legionářské 7. divize po dlou­hé práci až příští den.
...20. červen. Ten, kdo prožil tento den u Nových Zámků, jistě na něj nezapomene do smrti. Odpoledne, asi o jedné hodině, přijel náš pancéřový vlak z Tóthmederu (dnes Palárikovo), aby prolomil maďarskou frontu. Na nádraží se připojila 1. rota 7. domobrane-ckého praporu a s nasazenými bodáky postu­povala za pomalu jedoucím pancéřovým vla­kem po trati. Sotva vlak ujel asi 150 metrů, druhý most přes řeku Nitru vyletěl do vzduchu, neboť byl podminován a zasažen bolševickým dělovým nábojem. Poslední vagón zůstal nahoře, ostatní spadly do řeky. Nastal nepo­psatelný zmatek, a situace pro nás byla velmi hrozivá, neboť proti nám stála veliká bolševic­ká převaha vojska s mnoha kulomety, podpo­rovaná jejich pancéřovým vlakem, jejich dělo-střelectvo přímo zasypávalo trať a okolí šrap­nely a granáty. Naše 4. rota (4. námořní rota) byla v záloze, když přišel rozkaz: Námořníci nastoupit a poklusem kupředu!
Byli jsme nuceni všichni naskákat do řeky Nitry a po pás ve vodě přejít na druhý břeh. Tam padl legionářský major Jiří Jelínek, který nám byl v čele. Byl odnesen do nádražní restau­race, kde byl vyznamenán československým válečným křížem a tam také skonal. Nasazeny bodáky a dán povel k útoku, ale asi po dvaceti metrech museli jsme všichni ulehnout pro příliš­nou střelbu z maďarských kulometů a pušek. Na rovném poli nebyli jsme ničím chráněni, vedle mne byl raněn do hlavy námořník Mácha a volal o pomoc. Náboje nám docházely, staho­vali jsme se tedy, lezouce při zemi, zpět za hráz řeky a pod železniční viadukt. Tam, na chráně­ném místě, ležely desítky raněných i mrtvých kamarádů našich bojujících částí.
Střelba z maďarské strany, neustávala, zvláště z železničního domku na trati, kde na střeše byly umístěny jejich kulomety. Za této nepopsatelné vřavy se pomalu začalo stmívati a střelba ochabovala. Maďarský postup byl zastaven. Nové Zámky zůstaly v našich rukou. Ustoupili jsme až do města, jen legioná­ři měli obsazeno předmostí, kde byly zřizová­ny překážky z ostnatého drátu.
Za úplné již tmy nás několik došlo do nád­ražní čekárny, která byla plna raněných a mrt­vých a tři ošetřující léhán měli plné ruce práce, elektrické světlo nesvítilo - svítilo se svíčkami. V deset hodin večer vrátil jsem se sám do kasá­ren, ale tam nikdo nebyl, až asi za hodinu při­šlo celkem 24 mužů z celé roty. Bez oběda a bez večeře, promáčení, polomrtví ulehli jsme na slámu prostřenou na zemi. Tak nám 20. červen zůstane všem v živé paměti. Do našich kasáren během noci se vrátila ještě část námořníků, takže je nás nyní 42 a když jsme odjížděli z Bratislavy, bylo nás celkem 155...[11]
...Obeť majora Jelínka nebola marná. Útok Čechoslovákov pokračoval zúrive cez odpor nepriateía posilňovaného mnohými gúlometmi a mocnou delostrielhou. Straty boly velmi značné, ale postupovalo se neustále. Major Dřímal v čele 2. domobraneckého prá-pora, námorníckej roty a prápora Stráže Slobody postupoval pozdlž trati; rota ženistov vyrazila z mlýna a utočila tiež. O 6. hodině večer major Jirsa vyrazil s 3-/7., 5./39-, Ia3/99. rotou a dobyl útokem továrnu na kože po prudkom boji, muž proti mužovi.
Major Rejholec, ktorý sa na nešťastie opo­zdil, následkom omylu spdsobeného pri odovz-dávanírozkazu vyrazil u Nydrhidského mostu o 7. hodině večernej, pritiahol sa o 2 km k maďarským čiaram, obrátil na útok jeden prápor a jednu bateriu 8centimentrových kanónov a zmocnil sa ich munície.
Boj sa zastavil až okolo 9. hodiny večernej. Československé prápory zvíťazily a ukořistily 7 gulometov. Všetky oddiele držaly sa hrdin­sky.
Za svitu dna 21. juna pozerali sme na ústup červenej 8. divízie maďarskej, ktorá poznajúc svoju porážku, ustúpila za rieku Žitavu meďzi osady Bajča Dvory nad Žitavou a zaujala obranné postavenie...[12]
Pod dojmem úspěšného boje, roz­hodl se major Bonneau pokračovat v útoku, než nepřítel stihne přisunout další posily a vybudovat si účinnou obranu. Proto již 22. června v 15.00 zaú­točil 7. domobranecký prapor ze skupi­ny majora Rejholce za podpory česko­slovenského obrněného vlaku rychle na jižní křídlo obrany nepřítele u Bajce, přičemž byla předtím pozornost nepří­tele odvedena náznakem útoku u Dvorů nad Žitavou.
Maďarský prapor (posílený dvěmi dělostřeleckými bateriemi) bránil před útokem československého 7. domobra­neckého praporu Bajč odhodlaně. Proti československému útoku zde také měl připravenou obranu s několika kulo­metnými hnízdy Po přebrodění kanálů Žitavy vnikla rota poručíka Kováříka tohoto praporu do obce. Během silné palby byl poručík Kovářík těžce zraněn. Útok byl proveden bez průzkumu, na nějž nebyl před potřebou rychlého útoku čas.
Mezitím druhá rota praporu postu­povala s podporou obrněného vlaku v rojnici od Nových Zámků. Během boje utrpěla citelné ztráty ale podařilo se jí dobýt most a nádraží a docílit spojení s Kováříkovou rotou. Obě roty vytlačily Maďary z Bajce a ti ustoupili směrem k Farkaši (dnes Vlkanovo). Skupina majora Bonneaua zde tak mohla navázat dotyk s československou obranou Komárna.
Dne 23. června Čechoslováci zaúto­čili od Nových Zámků a Kesi ve směru na Dvory nad Žitavou. Z Bánovské Kesi postupovaly dva prapory legionářského 33. střeleckého pluku pod velením majora Fabiana přes Bešeňov ve snaze poutat tím na sebe připravené zálohy nepřítele a tím ulehčit postup hlavnímu úderu. Ten vedl z Bajěe major Rejholec.
Východně od Bajce došlo v malém lesíku k dalšímu boji 7. domobranecké­ho praporu s maďarskými jednotkami.
V tvrdém boji muže proti muži nakonec Čechoslováci zvítězili a pokračovali v postupu dále na Farkašd.
K tuhému boji došlo u Dvorů nad Žitavou. Zde se silnou obranu nepřítele nakonec nepodařilo československým jednotkám prorazit, a to i přes velké nasazení jejich příslušníků. U Kesi zase Maďaři zaútočili na československou obranu, kterou vytlačili až k řece Nitře. Poté změnili směr útoku na Farkaš, kde od Bajce postupoval se svou skupinou major Rejholec. Ten se snažil bránit proti silnému maďarskému útoku, ale nakonec musel ustoupit zpět do Bajce. Další postup maďarského protiútoku pomohl zastavit až československý obr­něný vlak, který zrovna dorazil.
Následující den 24. června vešlo v platnost příměří. V těžkých a krvavých bojích u Nových Zámků Čechoslováci bojovali doslova o každou píď země.
V bojích o tento úsek padlo v řadách zúčastněných jednotek (legionářských, domácích i dobrovolnických) 130 vojá­ků a dalších nejméně tři sta jich bylo zraněno. Během bojů šel často svým jed­notkám osobním příkladem velitel sku­piny, francouzský major Bonneau. Velkou měrou se o vysokou bojeschop-nost jednotek, které zde musely bojovat proti přesile, kdy na každého českoslo­venského vojáka připadala v průměru přesila až tří maďarských vojáků a na každé československé dělo vycházelo průměrně pět děl maďarských, zaslou­žili i ostatní důstojníci, kteří často útoči­li osobně v řadách svých jednotek.
V den ukončení konfliktu se konal nástup části jednotek na náměstí v Nových Zámcích, kde osobně velitel skupiny major Bonneau poděkoval všem svým jednotkám za jejich stateč­nost a nasazení. Jednotky, které se účast­nily bojů o Nové Zámky, sloučil zde ofi­ciálně v nový pluk, kterému dal čestný název Nové Zámky (při reorganizaci československé armády byl ale brzy roz­puštěn):
Vojáci! Na pamäti spoločného boja a spoločného víťazstva tvorim z vás čestný pluk „Nové Zámky". Vaše činy náležia historii... Každý Čechoslovák, ktorému poviete, že ste bojovali u Nových Zámkoch, musí pred Vámi klobúk zdvihnul...[13]
V bojích se mimo dalších jednotek vyznamenal i I. prapor I. pluku Stráže svobody. V bojích ve dnech 7.-23. červ­na padlo v jeho řadách 19 mužů, další desítky byly zraněny. Mnoho příslušní­ků tohoto praporu bylo i vyznamenáno československým válečným křížem, včetně velitel praporu Vladimíra Múllera. Jak později velitel skupiny, major Bonneau vzpomínal:
...v bojích dne 17. a 18. června 1919 vyzna­menali se zvláště námořníci, Sokoli a DTJ majora Múllera (z praporu Stráže Svobody) a ženisti...
Podobná slavnostní shromáždění probíhala po ukončení konfliktu i u ostatních skupin na západním slo­venském úseku. "


 

---

Poznámka:
[6], [7], [10], [11]  Z denníku námořníka F. Tápala. Viz J. Marek: Piráti svobody
[12] Vzpomínka francouzského podplukovníka Boneaua. Z bojov o južné Slovensko (Spomienky účastníkov)