Petr Hrubý: Českoslovenští Židé, komunismus a tajné služby

Antisemité dodnes rádi poukazují na nepopiratelně značný podíl Židů v Leninově straně bolševiků, i když téměř všichni z nich byli později zavražděni Stalinem. Pro dlouholetou zkušenost s útiskem a pogromy, ale též pro své nadprůměrné vzdělání, idealismus a internacionalismus, se ve dvacátých letech mnoho Židů, nepraktikujících své náboženství, ocitlo ve vedení komunistických stran ve střední Evropě a v Kominterně. Ve třicátých letech k tomu přistoupily obavy z rostoucího fašismu a nacismu. Někteří se dokonce stali členy sovětských tajných služeb, které je vítaly pro jejich znalost jazyků a snadnou přizpůsobivost západnímu světu. S jejich pomocí se Kreml pokoušel působením Kominterny a Kominformy zvrátit dosavadní historický vývoj, v němž měl Západ rozhodující vliv na střední a východní Evropu.
V posledních letech se historikům naskytla možnost podívat se do odtajněných archivů nejen v Rusku a v několika postkomunistických zemích, ale i ve Francii a ve Spojených státech. S pomocí uveřejněných knih a vlastního výzkumu máme větší možnost pohlédnout na tajné služby, v nichž pracovali také lidé židovského původu, podobně jako to činí Žores Medveděv v knize, kterou jste právě dočetli.

Čtenář se z ní dozví však jen málo o podobné problematice v Československu, kde je znám především proces proti tzv. spikleneckému centru okolo odvolaného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který se stal obětí Stalinovy antisemitské politiky a slabošství Klementa Gottwalda. Silně antisemitský charakter tohoto monstrprocesu, ve kterém bylo v Praze koncem listopadu 1952 odsouzeno a posléze bez milosti popraveno 11 Židů, je dobře znám.
Pro Československo jsou však důležité i osudy dalších Židů, kteří se v období stalinismu stali sovětskými agenty, aby se mnozí z nich posléze stali obětmi režimu, který
pomáhali budovat. Povězme si o jejich osudu nyní trochu více.
Životní příběhy Artura Londona, Otto Katze (jinak zvaného André Simone), Egona Erwina Kische a Eugena (Jenő) Frieda patří k těm nejzajímavějším. Dva z nich byli hrůzně mučeni a v divadelních „soudech" za své údajné zločiny odsouzeni v procesu se Slánským, jeden na doživotí, druhý na šibenici. Druzí dva unikli kruté odměně za své věrné služby jen proto, že je zachránila předčasná smrt.

Artur London (narozený v roce 1915 v české části Rakouska-Uherska) jako jeden ze tří odsouzených, ale nepopravených vedoucích komunistů v roce 1952 unikl šibenici v nejkrvavějším procesu ve střední a východní Evropě počátku 50. let. vznikl tehdy dojem, že mu pomohla jeho popularita mezí francouzskými komunisty, jejichž strana se ho zastávala, i když jeho francouzská žena, Lise Ricol-London, se s ním rozvedla a veřejně ho odsoudila.
Karel Bartošek, český historik působící ve Francii (sám ve svém mládí radikální komunista), objevil ve francouzských, českých a ruských archivech dokumenty, prokazující úplně jiné příčiny Londonovy záchrany. Podle jeho názoru, Londonova světoznámá kniha „Doznání* přeložená do mnoha jazyku a zfilmovaná s Yves Montandem a Simone Signoret v rolích manželů Londonových, byla do značné míry zfalšována - zamlčuje podstatná fakta o Londonově vlastní činnosti.
Bartošek objevil originál rukopisu: „V Archivu ÚV KSČ existuje zprava Artura Londona, psaná vlastnoručně pro ÚV KSČ v roce 1955, kdy se léčil v plicním sanatoriu na Pleši, asi 30 kilometrů od Prahy, a kdy už vlastně nebyi vězněn." A tato zpověď komunisty se značně liší od publikovaného „Doznání". Jde o jiné svědectví: o pečlivou zprávu komunistického aparátčíka.
London v ní vylíčil svůj život člena mezinárodní sovětské špionážní sítě. Nebyi jen nevinnou obětí obvyklé Stalinovy likvidace vlastních agentů, ale celoživotní součástí kominterní bandy, v jejíchž službách on sám zorganizoval radu likvidací. Poté, co byl zlomen systematickým mučením, ochotně a falešně svědčil proti svým soudruhům v jejich vlastních likvidačních procesech, například proti Osvaldu Závodskému, Eduardu Goldstückerovi, Josefu. Pavlovi a Oskaru Valešovi.
Ve světle tohoto svědectví se zdá, že Londonův život byl zachován, aby ho mohlo být používáno jako důležitého, byť falešného svědka v likvidaci jeho vlastních druhů, většinou interbrigadistů, jako byl on sám, za španělské občanské války koncem třicátých let. Také tam pracovali jako Stalinovi agenti a později sloužili jako vysoce postaveni agenti československé státní bezpečnosti.
Londonovu ochotnou spolupráci s vyšetřovateli potvrzuje i jiný, důležitý svědek, který byl vedoucím skupiny mučitelů, estébák Bohumil Doubek, mezi jehož úkoly patřilo mučením připravit také Artura Londona při výrobě politických procesů k tomu, aby sehrál přisouzenou roli. Když se je později KSČ rozhodla přezkoumat, podobně jako London i Doubek napsal pro stranu své doznání. A tak existuje vlastnoručně psaná výpověď Bohumila Doubka ke státně bezpečnostnímu vyšetřování v letech 1950-1953, kterou publikoval Karel Kaplan.
O Londonovi Doubek svědčí: „Byl jedním z prvých, kteří začali mluvit proti Slánskému a od něhož vyšly první materiály. Byl velmi ochotný, vypovídal o sobě i o jiných... Byl velmi bojácný a za každou mu poskytnutou úlevu nebo dobré zacházení s ním byl ochoten udělat cokoliv... Někdy se zdálo, že jeho ochota pomáhat vyšetřování je až příliš velká."
Na podkladu 397 stran původního Londonova svědectví komunistické straně, Bartošek uvádí, že „Artur London patřil od třicátých let k mezinárodnímu komunistickému aparátu... V letech 1934-1937 prošel moskevským seminářem'. V roce 1937 byl z Moskvy vyslán přes Paříž do Španělska pod jménem Gerhard Baum. Od dubna 1937 do ledna 1938 byl činný ve Valencii a v Barceloně „jako člen sovětské vyšetřovací čety" a „eliminoval" údajné anarchisty a trockisty. London nikdy nebojoval na frontě proti Francovi, jenom za frontou, proti Francovým odpůrcům „a má na svědomí vraždy, věznění, mučení".
Podle svého vlastního svědectví straně London od roku 1945 spolupracoval s čs. tajnou policií. Informoval ji o postojích demokratů, ale i o nesouhlasu příštího ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise s paktem Stalina s Hitlerem, což přispělo k jeho pozdější likvidaci oběšením. Na šibenici pomohl i soudruhu Otto Katzovi (André Simonovi), když už roku 1946 upozornil režim na to, že asi pracuje buď pro britské zpravodajce* nebo je agentem francouzské špionáže.
Na závěr svých odhalení Bartošek zdůrazňuje, že London ve své knize „Doznání" neprozradil žádná neznámá fakta a „zcela zatemňuje represi nekomunistů Londonovo „Doznání" mělo toto poslání: přesvědčit komunisty a levicově orientované lidi, že přes všecka protivenství od vlastní strany se soudruh nikdy nevzdá své víry v komunismus a nadále bude pracovat pro jeho uskutečnění.

Otto Katz (André Simone), česko-německo-židovský novinář, narozený roku 1895 v Jistebnicích, ve dvacátých letech působil pod vedením Michaila Borodina v Číně. Později byl poslán do Washingtonu, kde měl na starosti sovětské agenty Noela Fielda, Whittakera Chamberse a Algera Hisse. Znali ho pod jménem Alexander Ulanovský, krycí jméno ULRICH. Také organizoval špionážní síť v Hollywoodu. Po návratu do Evropy sepsal velmi úspěšnou „Hnědou knihu", v níž se snažil prokázat, že požár berlínského Reichstagu byla nacistická provokace. Oficiální německý soud, obviňující ze zločinu politického žhářství Dimitrova a Lubkeho, měl co dělat s vyvracením tezí „Hnědé knihy".
Katz byl zapleten do nejúspěšnější sovětské špionáže té doby, „Skvělé pětky z univerzity Cambridge," neboť zprostředkoval pro jejího člena Guy Burgesse spojení s jeho homosexuálním milencem Eduardem Pfeifferem. Jedním z důvodů, proč sovětský agent v USA Whittaker Chambers se konečně rozhodl odhalit, co věděl o činnosti špionů Algera Hisse, Harry Dextera Whitea, A. George Sil-vermana a Henry Juliana Wadleighta byly Katzovy pokusy zjistit jeho adresu: „Jeden z hlavních agentů Kominterny Otto Katz, který je znám svou rolí v odhalování a pomocí se zavražděním hlavních dezertérů sovětské špionáže v Evropě, navštívil několik Chambersových přátel a vyptával se na jeho adresu. Tím jen potvrdil jeho obavy z odvety.

Když se Chambers dověděl o Katzově šetření, napsal Meyeru Schapirovi, že kontaktoval své bývalé kolegy v ilegalitě s varováním, aby ukončili svou činnost." Tak o tom alespoň pojednali Allen Weinstein a Alexander Vassiliev v knize o sovětské špionáži v USA.
Arthur Koestler, narozený v Budapeští roku 1905, který sloužil sovětské špionáži sedm let a jenž později svými knihami značně přispěl k poznání ošklivé tváře sovětského systému, o Katzovi napsal, že plynně mluvil francouzsky, anglicky, rusky a česky (Opomněl němčinu.) Podle Koestlera pracoval Katz pro hlavního kominterního propagátora v Západní Evropě Williho Münzenberga. Jednou z jeho úloh ovšem bylo donášet aparátu na Williho. Ten však o tom věděl a nedbal na to. Potřeboval Ottu, ale vůbec se nesnažil skrývat své pohrdání nad ním.
Katz podnikl několik cest do Ameriky, aby opatřil peníze pro německé komunisty. Známým se chlubil, že Kolumbus objevil Ameriku a on objevil Hollywood. Představoval se jako soukromý antinacista. Získal značné sumy peněz, zprvu jako Münzenbergův zástupce, ale když Willi přestal pracovat pro Kominternu, o své újmě. Když se Múnzen-berg snažil uprchnout z Francie obsazované německými vojsky, byl zavražděn. Našli ho oběšeného na stromě a jeho aktovka s dokumenty a penězi zmizela. Münzenbergova žena označila Katze za organizátora této vraždy.
Katz dorazil do Spojených států 21. ledna 1940 jako novinář pracující pro francouzský list L'Oevre. Zajímala se o něj F.B.I. První hlášení, které jsem v příslušném archivu objevil, pochází z 2. února téhož roku. Žena známá pro své úzké přátelství s Winstonem Churchillem a Janem Masarykem, paní Dorothy Thompsonová, telefonicky sdělila F.B.I., že Katze osobně zná a že je členem sovětské špionážní organizace sovětské bezpečnostní informační služby (OGPU). Francouzi také soudili, že to je špion. Podle záznamů F.B.I. Katz poprvé dorazil do Států 10. září 1935. Tehdy jako záminku udal, že zamýšlí napsat knihu o arktických expedicích. Odjel v roce 1936, vrátil se roku 1939 a opět v lednu 1940 avšak už s konzulárním pasem.
Dne 20. dubna 1940 John Edgar Hoover, ředitel F.B.I., poslal kopii této zprávy, kterou obdržel od zvláštního agenta J. R. Malleyho, asistentu sekretáře State Departmentu Adolfu A. Berlemu mladšímu se žádostí o patřičné informace. Berle datoval svou odpovědna 8. května 1940. Sdělil, že „Katz byl před lety velmi blízko Willimu Münzenbergovi a Louis Gibertimu, kteří jsou asi nejdůležitějšímí neruskými komunisty světa a že jejich hlavním posláním bylo vytvářet společné fronty, jejichž program a politiku oni budou diktovat... Vyhledával německé intelektuály, zdejší uprchlíky, aby podporovali sovětskou zahraniční politiku. Katz je neobyčejně schopný propagandista a organizátor. Jeho hlavním oborem je propaganda... To, že má policejní povolení, mu ovšem umožňuje přístup do míst, kam nesmějí vstoupit američtí občané." (Zdroj: Archiv F.B.I, N.Y. File č. 65-1763 RAA, druhý záznam 800.00B Katz, Otto/2. Oba jsou uloženy v RG59, Box 3083, Department of State, Decimal File 1940-44.)
Za druhé světové války se Katz usadil v Mexiku spolu s mnoha jinými německy, česky a rusky mluvícími sovětskými agenty. Vůdce této skupiny, generál sovětských tajných služeb LeonidEjtingon (TOM) tam zorganizoval vraždu Trockého Ramonem Mercadorem (GNOME), který po odpykání trestu dvaceti let vězení odletěl do komunistického Československa. Pod názvem „Agenti GPU v Mexiku" tamní americký generální konzul hlásil do Washingtonu závěrem své depeše: „Je to vskutku na pováženou, že vedoucí stalinisté se stěhují do Mexika a ne do Ruska, které je mnohem blíž Francii, kde téměř všichni jmenovaní dosud žili. Vše nasvědčuje tomu, že jde o skutečnou koncentraci příštích hlav páté kolony v Americe, neboť normální stali-n i st i čti němečtí zajatci ve francouzských koncentračních táborech nedávno kapitulovali před nacisty s tak překvapivou jednomyslností, že to nasvědčuje tomu, že poslouchají příkazy z Moskvy." (Zdroj: State Department, Confidential File 861.20212/S.)
V jiné tajné depeši z 11. dubna 1943, týkající se Katze, jsem našel tuto zajímavou pasáž od Edgara Hoovera Adolfu A. Berlemu mladšímu: „Na nedávném kongresu latinsko-amerických dělníků v Havaně na Kubě Otto Katz vystupoval jako mexický delegát... Z důvěrného pramene se dovídáme, že se Katz svěřil svým blízkým přátelům, že rozpuštění komunistické internacionály je jenom na papíře' a že se to muselo stát, protože Spojené státy se pravděpodobně ocitnou ve válce se Sovětským svazem pro neshody o poválečné plány." (Zdroj: US National Archives, 800.00B Katz, Otto/15.)
Nezodpověděnou zůstává otázka, je-li něco pravdy na Londonově tvrzení, opakované jinými ústy, že Katz (Simone) byl za války dvojitým agentem a podával zprávy i jinam než jen do Moskvy, nebo byla-li to už tehdy část sovětské přípravy k jeho budoucí likvidaci.

Egon Kisch se narodil v Praze 20. dubna 1885 v německo-židovské rodině. Později si přidal jméno Erwin. Vychodil německé reálné gymnázium a dva semestry studoval na univerzitě. Dobrovolně se dal na vojnu. První světová vilka přerušila jeho kariéru novináře a povídkáře. Sloužil na srbské frontě a v Rusku byl vážně zraněn. Zbytek války prožil v kancelářích v Maďarsku a ve Vídni. Vstoupil do Komunistické strany Rakouska a v listopadu 1918 vedl
Rudé gardy na vídeňský parlament, který obsadil. Chtěl vytvořit leninskou vládu. Když se to nepovedlo, často se skrýval v bytě jiného pražského německo-židovského spisovatele Leo Perutze, kde v roce 1920 napsal do pamětní knihy Perutzovy nejstarší dcery: „Michaelo, v pokoji, v němž spíš ve svém kočárku, jsem spal v zimě let 1918/19. Byla to doba, kdy končila světová válka a s ní staleté impérium a kdy existovali lidé, kteří usilovali o sociální revoluci a chtěli stvořit lepší svět."
V    červnu 1920 Kisch přešel do Prahy. Psal pro Prager Zeitung, ale v letech 1921 až 1933 žil v Berlíně. Pro své in-vestigativní reportáže se proslavil jako „zuřivý reportér" poté, co uveřejnil knihu „Der rasende Reportér". Není známo, kdy začal pracovat pro Kominternu nebo přímo pro sovětskou tajnou službu. V letech 1925 a 1926 na sovětské pozvání procestoval Sovětský svaz. Výsledkem byla kniha „Zaren, Popěn, Bolshewiken" (1927). Pak přišla cestopisná kniha z druhého pólu světa, „Paradies Amerika". Obě byly velice tendenční, netřeba snad zdůrazňovat, že první pozitivně a ta druhá negativně.
Ráno po požáru budovy Reichstagu (28. února 1933) byl Kisch zatčen, jeho knihy byly veřejně spáleny, ale zachránil ho československý pas. Deportovali ho do Prahy. Jiný významný pražský židovský spisovatel Pavel Eisner prozradil, co mu Kisch pověděl: „Mně se nic nemůže stát. Jsem Němec, jsem Čech, jsem Žid. Jsem z dobré rodiny. Jsem komunista... Něco z toho mi vždycky pomůže."
V    říjnu 1934 Kisch se vydal na propagační cestu do Austrálie. Byla to překvapivě dobrodružná cesta. Kisch ji později popsal v knize „Australian Landfall". Když mu australská vláda odmítla vstup na svůj kontinent, Kisch skočil z lodě na pobřeží a zlomil si nohu. Musel do nemocnice a rozsáhlé komunistické demonstrace přiměly vládu k tomu, že Kisch mohl uspořádat několik četně navštívených proslovů. Jeden z jeho posluchačů Wilfred Burchett byl tak uchvácen, že ho je možno považovat za Kischův klon: svůj život strávil napodobováním svého vzoru. Propagací komunismu sloužil po celém světě ve službách sovětských, čínských a vietnamských tajných služeb.
Ačkoliv příslušná součást dokumentů v australských archivech zůstává utajena, Američané nemají důvod k zastírání faktu, proč Kischovi nebylo dovoleno vstoupit na australskou půdu: „Když byl Kisch na cestě do Austrálie roku 1936, Hitler prohlásil, že přestane kupovat australskou vlnu, bude-li Kischovi povolen vstup do země. Australské úřady proto Kischovi zakázali vylodit se... Je to chytrý, odvážný a velmi schopný spisovatel... V běžné konverzaci však nehlásá své názory, ale mnohem víc se zajímá o to, dovědět se, co si ostatní myslí." (Zdroj: depeše F.B.I. z amerického velvyslanectví v Mexiku ze 4. listopadu 1943, US National Archives, file 800.00B, Kisch, Egon Erwin/11.)
Bylo uvedeno, že Kisch je agent GPU. V archivu jsou i další raporty o Kischovu pobytu v Mexiku spolu s ostatními německo-židovskými agenty sovětské špionáže. Lenka Reinerová, která se ráda označuje za poslední německy píšící autorku Prahy a jež v několika svých knihách s radostí psala o svém celoživotním přátelství s Kischem, ve své populární knize „Kavárna nad Prahou" s lyrickou fantazií představuje nebeskou kavárnu nad Prahou, kde Franz Kafka, Kisch a jiní německy píšící Židé popíjejí kávu a dívají se dolů na své milované město.
Vypráví také o svých setkáních s Kischem v Mexiku, kde ona sama pracovala za války ve značně rozšířeném československém velvyslanectví. Jenom jednou se však jakoby nic zmíní o jeho členství v sovětské zpravodajské síti. Líčí své zatčení a nechutné výslechy soudruhy na jaře 1952, kdy si režim vybíral a týral oběti pro své procesy. Její vyšetřovatel jí řekl: >,Ten váš Kisch byl taky prohnaný agent!" Reinerová nato píše: „Bylo to tak absurdní, že se ve mně dokonce i v té zoufalé situaci probudila jiskřička humoru: 'Myslíte agent GPU?' zeptala jsem se. A tím byla tahle kapitola uzavřena a už se k ní nikdy nevrátili."
Kisch se vrátil do Prahy 21. března 1946 a zemřel tam 31. března 1948. Jeho australský „klon" Wilfred Burchett vzpomíná, že koncem května 1946 za svého pobytu v Praze byl pozván na večírek, kde potkal nejen Kische ale též Ottu Katze, Vladimíra Clementise a bratra Rudolfa Slánského: „Téměř všichni byl později popraveni jako 'špioni' a 'zrádci'." Jiný německý spisovatel, Theodore Draper, poznamenává: „Když začátkem padesátých let vypukly v Československu první stalinské čistky a komunisté přejali nacistický slovník o 'spiknutí světového židovstva,' Kisch už byl mrtev. Tak ušel pronásledování."
Ne zcela. Když Kisch zemřel, byl vyhlášen den národního smutku a předseda vlády Klement Gottwald šel v čele průvodu k jeho hrobu. Avšak na jaře roku 1952, skoro o dva roky později, byl Kisch náhle prohlášen za strůjce trockisticko-sionistického spiknutí v Mexiku, který chtěl zorganizovat návrat exulantů do Československa a připravit tam 'kontrarevoluci.'

Eugen (Jenő) Fried se narodil 3. března 1900 v Trnavě, v maďarské části habsburské monarchie, do zámožné rodiny židovského obchodníka. Několik semestrů studoval chemii a techniku na budapešťské univerzitě. Za povstání Bély Kuna se zúčastnil zřízení Slovenské sovětské republiky Po jejím zániku byl Fried zatčen spolu s jinými komunistickými spiklenci a od dubna do září roku 1919 byl držen v táboře v Terezíně. Když byl osvobozen, v Košicích pracoval jako novinář pro Kassai Munkás (Košický dělník). Mezi roky 1921 a 1922 byl horlivě činný v propagačním výboru mládeže KSČ. Po vzniku této strany se Fried stal sekretářem oblasti východního Slovenska - až do roku 1924. Ve své autobiografii (1936) píše, že plynně umí česky, slovensky, německy, maďarsky, francouzsky a méně rusky. Překládal Čapka do maďarštiny.
Po otevření ruských archivů Kominterny dva francouzští historikové, Annie Kriegel a Stéphane Courtois, vyjevili tajné působení Eugena Frieda. Ve Francii to vyvolalo senzaci. Autoři projevili svůj úžas nad tím, že „Slovensko - vlastně nepatrný kus země na východním Slovensku -mohl ve dvacátých a třicátých letech dát Kominterně tolik funkcionářů, často pohybujících se z místa na místo." Jako Friedovu motivaci uvedli hnutí La libře pensée, revoluční socialismus, antimilitarismus a pacifismus.
Od 17. června do 8. července 1924 se Fried účastnil jako člen delegace KSČ pátého kongresu Kominterny v Moskvě. Protože se po svém návratu pokoušel zbolševizovat Slovensko, byl zatčen. Na svém soudu se úspěšně domáhal toho, aby řízení bylo vedeno maďarsky. Na otázku, zda se cítí vinen, odpověděl: „Pokud je v očích buržoazie komunismus zločin, tak jsem vinen." Byl odsouzen ke třem letům vězení. Tam mu bylo dovoleno oženit se s jednou Slovenkou, která ho pak mohla navštěvovat a on dostával vyšší podporu od Rudé pomoci.
V roce 1927 Fried se přestěhoval do Liberce se smíšeným česko-německým obyvatelstvem, aby tam redigoval komunistický deník Vorwárts. Roku 1928 navštívil Moskvu se svou podrobnou analýzou KSČ. To následujícího roku vedlo ke změně vedení strany a k její konečné stali-nizaci. Takzvaní karlínští kluci, Klement Gottwald, Václav
Kopecký a Rudolf Slánský, byli ochotni stát se poslušnými sluhy Kremlu. Fried se stal jedním s pěti sekretářů KSČ.
Klement Gottwald se údajně cítil ohrožen dynamickým sekretářem z východního Slovenska, a tak byl začátkem roku 1930 Fried nařčen z levicové úchylky a odbaven do Moskvy jako reprezentant strany u Kominterny. Brzy ho však Leninův soudruh Manuilskij, který se staral o zestalinizování evropských komunistických stran, poslal do Paříže. Po úspěšně provedené manipulaci v Československu, rozhodl, že konečně - po opakovaném selhání vletech 1924-1925 a 1928-1929 - se Komunistická strana Francie (PCF) musí podrobit moskevskému diktátu.
Fried to jako člen trojky dostal jako osobní úkol. Mezi pěti pomocníky byli též Ernő Gero a Anna Paukerová. Fried byl hezký muž, vždycky dobře oblečený, švihák. Velmi se zajímal o umění - své tajné schůzky (jako ALBERT nebo CLÉMENT) si často sjednával v muzeích nebo výstavních síních. Se soudružkou Paukerovou (nar. 1893 v Codaesti, Moldavsko) dlouho udržoval milostný vztah. Porodila mu dítě roku 1932. Její manžel Marcel byl zatčen a zastřelen moskevskými soudruhy v roce 1938 a rehabilitován roku 1957.
V Paříži Fried použil osvědčené stalinské triky: „objevil" v PCF tajnou konspirační oportunistickou buňku a označil ji za zločinnou. Dosavadní vedoucí strany Barbé, Celor a Lozeray museli být „eliminováni". Dosadil nové stranické vedení, které bylo konečně ochotné na slovo poslouchat Moskvu. Byli to André Marty, Duclos, Frachon a Maurice Thorez. Fried také nahradil redaktory hlavního stranického listu L'Humanité. Odsoudil je jako trockisty. Splnil svůj svěřený úkol dokonale. První Thorezova žena, která se odmítla rozvést se svým manželem, Auroře Memboeuf, se stala poslední Friedovou milenkou. V roce 1939 byl slovenský Maďar Fried zproštěn své důležité a tajné funkce skutečného vůdce francouzské komunistické strany, ale kdykoliv zavítal do Paříže, bylo zřejmé, že zůstal jejím pánem. Strana velmi disciplinovaně podporovala Stalinův pakt s Hitlerem.
A tak se z maďarského a slovenského socialisty, pacifisty a revolučního romantika z let 1919-1920 stal ve službách Kominterny nemilosrdný a cynický stalinský aparátčík. Za druhé světové války Fried z centra v Bruselu řídil nejen francouzské, ale i belgické, holandské a lucemburské komunisty Když však 17. srpna 1943 vešel do konspiračního bytu, byl překvapen Gestapem a při přestřelce zemřel.

Ve všech zemích střední Evropy - jak před první světovou válkou, tak i po ní - existovaly poměrně početné židovské menšiny, které pro své tradice vzdělanosti, mesianismu a internacionalismu mohly sehrát roli sjednocující síly v regionu. Avšak ve své většině Židé - zvlášť v Maďarsku, Čechách a na Moravě i v Rakousku - byli asimilováni. Propagační sen o leninismu, jemuž někteří z nich propadli hlavně v Maďarsku, značně ztížil jejich tamní přijatelnost.
Přes všechna falešná zdání Židé netvořili žádnou soudržnou „rasu." Mluvit o „židovském spiknutí na ovládnutí světa" byl vždycky jen trapný humbuk. Někteří Židé se rozhodli pro bolševismus, jiní byli přesvědčenými demokraty.
V Československu mnozí Židé, až do té doby mluvící německy, přešli k češtině, zčásti aby se přizpůsobili novým poměrům, ale často i proto, že jim imponoval zakladatel první republiky, Tomáš Garrigue Masaryk. Někteří Židé nevyznávali své náboženství, byli sekulární, jiní byli ortodoxní nebo hledali spásu v sionismu. Příslušnost k falešnému Stalisnkému programu přivedla čtyři středoevropské Židy, jejichž osud jsme sledovali, spolu s jiními k tragédii, která podivně, udánlivě z opačného spektra politiky, doplňuje nacistický holocaust.